Ve stínu otce

Osobnost Jana Masaryka (1886 - 1948) je tak trochu nejasná směs rodového duševního zatížení, problémů dospívání ve složité době i mnoha dalších faktorů. Jeho otec, už za života postavený na nabronzovaný pomník, univerzitní profesor, známý svou až kacířskou neústupností ve věci pravdy, i to bylo pro malého chlapce komplikací v jeho vztazích s vrstevníky. Dost jsem nad tím textem seděl a přemýšlel, zda převažují prvky kladné nebo záporné. Pořád váhám. Možná mi poradíte.


Jan byl třetí dítě šťastných rodičů, nesporně trochu tátův mazánek, i když v rodině panoval celkem pevný řád. Zdá se, že v dětství byl spíše v mateřské náruči, ostatně podědil i matčin hudební talent. Z mezí se vymkla především Janova léta učednická. Musel měnit střední školu a podle dochovaných zápisů to vypadá, že maturitu nikdy neudělal, ač to později v dokladech uváděl. Patrně mnoho škody nadělala i nenávist „českých vlastenců“ v souvislosti s „rukopisy“ a také známou “hilsneriádou“. Těžko se asi žilo puberťákovi ve světě, v němž na něj spolužáci pokřikovali Masařík, a zjevně ho mezi sebe nepřijali. Mládí syna pana profesora asi úplně idylické nebylo, navzdory rodinné péči.

Studentské roky mladého Jana působí jako období mimořádně bouřlivé. I jeho starší sestra Alice o něm psala v občasných dopisech jako o lháři. Těžko dnes rozhodnout, co bylo hlavním důvodem pro vyhnanství mladého Jana v Americe. Pravdou ovšem je, že tam vykonával práci velmi podřadnou a nekvalifikovanou a s existencí mu patrně pomáhala matka z domova i americké tety. Svou americkou kariéru zakončil už skoro třicetiletý Jan delším pobytem v sanatoriu pro duševně choré. Diagnostikována mu byla mírnější forma schizofrenie, hebefrenie.

Některá místa v Janově životě nejsou přesně zmapována. Jisté je, že se v roce1913 vrací domů, do Evropy. A přichází další podivná epizoda. Prakticky po celou válku sloužil jako důstojník c. a k. armády, zdá se, že celkem bezproblémově, navíc „zašitý“ u trénu, tedy koní a povozů. Otec už vlastizrádce č. 1, sestra ve vězení.

A následují hvězdné hodiny T. G. Masaryka, to opakovat nebudu. Těžko pochybovat o tom, že otcovo jméno přispělo k tomu, že Jan byl přijat k rodící se české diplomacii. Zda právem… Nedá se určitě tvrdit, že jako velvyslanec v Londýně selhal, pravdou ale je, že občasné propady tam byly a ne jenom alkoholické. Jeho pověst „veselého Jana“ ho neprovázela jenom v Praze, byl určitě i cílem mnoha lovkyň úspěšných mužů, jeho románek s Olgou Scheinpflugovou téměř veplul do manželské zátoky.

Řekl bych ovšem, že tohle období jeho diplomatické činnosti patřilo k tomu lepšímu v jeho životě. Ovládal jazyky, měl společenské kontakty a uměl okouzlovat svou zdánlivou bezprostředností i svým darem zjednodušovat a pojmenovávat věci. Dneska bychom možná řekli, že měl schopnost politiků mluvit ve sloganech, zjednodušovat, ale i upoutávat. To, že občas odjížděl na kratší čas do různých sanatorií, se celkem drželo pod pokličkou. Zmíním ještě jednu důležitou věc. Vztah k otci. Nebyl asi vždycky ideální, těžko pochybovat o tom, že Janova mladistvá vzpoura byla i proti přísné morálce otcově. Zejména na sklonku života Jan k otci mimořádně přilnul, pečoval o něj, ale čerpal také z jeho zkušeností.

Zajímavá jsou také manželství obou Masarykových synů. Trochu tajemný Herbert opustil strasti tohoto světa jako pětatřicetiletý, patrně skutečně na nějakou formu tyfu, před tím se ale pokusil o sebevraždu. Herbert byl malíř volbou a snad i talentem. Když malíř Antonín Slavíček ochrnul a spáchal sebevraždu, Herbert si vzal jeho vdovu a staral se o ni i děti. To manželství ale nedopadlo a bylo rozvedeno ještě před Herbertovou smrtí.

Zmiňuji to i proto, že podobný osud mělo i manželství Janovo. Vzal si bohatou a zajištěnou Američanku, rozvedenou, se třemi dětmi. Manželství dlouho nevydrželo a je dobré vědět, že bývalá manželka uváděla jako jeden z důvodů rozchodu manželův alkoholismus.

Po rozvodu přichází další etapa v životě labilního a psychicky nemocného Masaryka, který se nikdy nedokázal vymanit ze stínu svého otce, později otcovských ochránců. Pomalu se schylovalo k závěrečné tragédii - dodnes není jisté, zda jeho smrt byla vraždou či sebevraždou - vynořují se nové a nové spekulace o konci jeho života. Dopíšu jeho životní příběh ve druhé části, kterou nazvu Ve stínu depresí.

Čerpal jsem z více zdrojů, ale je korektní přiznat, že nejvíce ze životopisné knihy Pavla Kosatíka a Miroslava Koláře.

Pro lepší orientaci:
Tomáš Garrigue Masaryk 1850 -1937
Charlottou Garrigue Masaryková 1850 - 1923
Alice Masaryková 1889 - 1966
Herbert Masaryk 1880 -1915
Jan Masaryk 1886 - 1948
Eleanor Masaryková 1890 zemřela
Olga Masaryková - Revilliodová 1891 - 1978

Josef Hejna

Další články autora