Je to závist?

Když Miloš Jakeš hrál ve svém legendárním projevu na lidskou závist, byl právem vnímán jako kůl v plotě. Svým chováním, inteligencí i kultivovaností projevu opravdu připomínal ošuntělého zelináře, jak kdysi trefně konstatovala jedna novinářka. Netušil jsem tenkrát a netuším ani dnes, kolikanásbek průměrného platu pobíral.

Stalo se módou, celkem sympatickou, tyhle otázky neotevírat. Slušný demokrat podobné otázky neklade. Já to zkusím.

Nedávnost třeba rozvířila hladinu aféra hodného a spořivého sociálního demokrata, který naškudlil také z různých poslaneckých prebend na drahý byt. Přidal krásné zdůvodnění: dělají to tak všichni poslanci. Přeloženo do jazyka nás prosťáčků: když přikrádají všichni, proč bych já byl výjimkou. Před pár léty jsem s úžasem v televizi sledoval jednoho modrého poslance "pod penzí". Jenom díky výhodám z titulu své poslanecké funkce přišel k více než deseti milionům. Na přímou otázku novinářky suše konstatoval, že zákon neporušil a morální problémy s tím žádné nemá. Jiný modrý politik, také pod penzí, kdysi snad pravomocně odsouzený za zlodějnu, zdá se přikrádá dál, tentokrát v souladu s právem i morálkou. No a upřímný Stáňa, to je přímo čítankový případ politika, který zbohatl díky své mimořádné inteligenci a schopnostem.

Občas se nad tím zamýšlím, nezávistivě. Já mám co jíst i pít, dokonce i číst mám co a navíc mi zatím slouží oči i hlava. Netvrdím, že bych odmítl pár stovek měsíčně navíc, to bych lhal, ale vědomí, že nebudu patřit k nejbohatším na hřbitově mne netrápí.

Byl jsem teď v častém a příjemném styku třeba s masérkami v lázních. Neptal jsem se jich na příjem, ale tipnul bych si tak 25 000 měsíčně. Den co den jim projde pod rukama desítky lidí. Napravují je, pomáhají, vracejí k plnohodnotnému životu. V duchu jsem se občas ptal, podle čeho se vlastně měří společenská užitečnost. V čem je pro společnost vrcholový manažér 10x, 20x, užitečnější, než tyhle dámy, sympatické, pracovité, laskavé.

Pokud měl "zelinář" Milouš třeba pětinásobek průměrného platu, bylo to jistě směšné a trapné, ale nikoliv tragické. Když má ředitel podniku, s velkým podílem státu, deseti, dvacetinásobek průměrného platu, je to opravdu závist ptát se, za co to má? Za jaké schopnosti, za jaké zásluhy? Všichni přece občas zahlédneme, kolik pochybných šíbrů se také v takových funkcích vystřídalo, kolik "expertů" je dosazováno do nově vytvářených zbytečných trafik s jedinou kvalifikací: kamarádi kamarádů.

Že jsou si všichni lidé rovni jako občané a před zákonem je sice také trochu fikce, ale snesitelná. Ovšem víra politiků a jejich kamarádů, že mají nárok na své prebendy, neb jsou nám nadřazeni volbou, ta už páchne tupým elitářstvím. Možná je pomalu čas na známá Brechtova slova o tom, že by politici měli rozpustit lid (tedy voliče) a zvolit si nový.

Josef Hejna