Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Za všechno mù¾e Pinková...
Psala jsem odmala, sobì hlavnì - prostì z potøeby - pak jsem sem tam své vìci dávala èíst, obèas to i nìkde uveøejnili a u¾ jako máma dvou dìtí jsem se koneènì strefila, co opravdu umím a hlavnì chci v ¾ivotì dìlat. Stala se ze mne redaktorka. Nìkdy povím, jak jsem zaèínala, teï ale bych se ráda vypoøádala s pøekvapivým faktem - pro mne samotnou - ¾e
jsem se nakonec stala autorkou hlavnì fejetónkù - odjak¾iva jsem spíš psala povídky.
Kdy¾ jsem se po sametové revoluci hned v prvních dnech vrátila k práci redaktorky, vzala jsem v úvahu svùj vìk a ztrátu kontaktù s milovaným povoláním i to, ¾e ¾iji v Praze, kde ale jako redaktorka nemám kontakty ani osobní. Pøedstavovala jsem si to spíš tak, ¾e si v nìjakém
týdeníku pøipravím pùdu k vedení pøílohy pro ¾eny. Tehdy byly prakticky všechny noviny prorevoluèní, tak bylo a¾ na výjimky jedno, ve kterých se uchytím. Nìjaký èas jsem dìlala od nevidím do nevidím takové dìvèe pro všechno v novì vzniklém Právu lidu. Opisovala jsem materiály, trpìlivì naslouchala tìm, kteøí navštìvovali redakci a vyprávìli své totalitní pøíbìhy, psala pravidelné sloupky k aktualitám. Redakci jsem odemykala ráno a zamykala v noci.
A pøipravovala si a navazovala kontakty s autory budoucí pøílohy. Z autorek receptù mi nejznámìjší bylo jméno Alice Pinková. Šikovná novináøka, autorka mnoha kuchaøek. Smluvily jsme si první schùzku. Abych jí nejsnáze vysvìtlila, jak si tu pøílohu pøedstavuji, napsala jsem pár takových "receptíkù". Jak je mi vlastní - okoøenìných osobním
vyprávìním. Paní Pinková mne trpìlivì vyposlechla a pak s vlídným úsmìvem pronesla rozhodující :"Víte, na první pohled je z tìch receptù jasné, ¾e vy tedy ¾ádná kuchaøka nejste. Ale to, co jste napsala kolem se moc hezky ète. Zkuste èasem napsat pár fejetónkù a pak se pøihlaste. Já jsem v týmu rozhlasového Kolotoèe, zkusím je tam uplatnit."
Netušila, co tím zpùsobí. A hlavnì nevìdìla, ¾e mnì staèí jen »uknout, dát impuls a rozjedu se naplno. Ne nadarmo mi v rodinì mého nìkdejšího redakèního šéfa øíkali Povodeò a radostnì tuto láskyplnì hanlivou pøezdívku pøevzala i celá redakce. Dodnes vìøím, ¾e toto oznaèení, aè katastrofické, bylo myšleno vlídnì.
Hned nejbli¾ší víkend jsem ráno kolem deváté skoèila rovnýma nohama k psacímu stroji a u¾ se ze mne chrlily první vzpomínky. Bylo nìco po druhé hodinì, kdy¾ jsem s bolavými zády, prázdnou hlavou, ale s bájeèným pocitem dobrého díla odlo¾ila poslední list prvních šestnácti úsmìvných vzpomínek na sebe a lidi, se kterými jsem utváøela bìh svého ¾ivota. Druhý den jsem to opsala naèisto, sem tam poèesala moc rozevlátou vìtu a u¾ zvedám telefon a volám k Pinkovùm. Jen¾e ouha! Man¾elé Pinkovi mají chøipku a na rozhlas si musím poèkat. Pro mne je èekání pohroma a asi to bylo slyšet na hlase, kdy¾ paní Pinkovou napadlo: "Tak víte co, zajdìte si tam sama a odvolejte se na mne!"
Tak jo. Hned v pondìlí jsem utíkala na Národní tøídu, kde tehdy Kolotoè mìl redakci a pøedala slo¾ku vedoucímu Rumlovi. Samozøejmì, nejevil nijaké bouølivé nadšení. Takových autorù se mu tam vnucoval dennì houf. Tak snad za ètrnáct dnù se mám poptat. Mé nadšení bylo zchlazeno. Ale co, ka¾dý zaèátek je tì¾ký, utìšovala jsem se.
Veèer kolem desáté zazvonil telefon. "Ruml, Kolotoè. Poslyšte, mám teï slu¾bu a tak si to ètu a náramnì se chechtám. A taky jsem se doèetl, ¾e jste byla u divadla, co kdybyste si to u nás sama natoèila?" Dohodli jsme si na pøíští týden hlasovou zkoušku. Na devìt. Jakási magická doba tìchto prvních fejetónù. Stejnì, jako druhá hodina po obìdì.
Ani v Kolotoèi toti¾ netušili, jakou Povodeò na sebe svolávají. Hlasová zkouška dopadla dobøe a tak, ¾e jeden nebo dva kousky natoèíme hned. A vpustili mne do studia. A u¾ mne z nìj nevypáèili a¾ do chvíle, kdy jsme natoèili všechno - pøed druhou hodinou. A ¾e mne lákali na kde co. Kdepak - já jsem byla š»astná - a propadla jsem nové, dosud
nepoznané kráse - mikrofonu.
Kdy¾ jsem se koneènì š»astná a tím i dosud plná elánu vypotácela ze studia, sedìl technik schvácený na ¾idli a zapøísahal re¾iséra, aby se neopová¾il tu otrokáøku ještì nìkdy pøizvat ke spolupráci. Ale natáèela jsem pak ještì mnohokrát. Pro Kolotoè, pro Vysílání pro ¾eny. Ale
proto¾e to byly jednotlivé fejetóny k dohodnutým námìtùm, u¾ nikdy jsem nemìla pøíle¾itost si takhle na práci pochutnat a znièit lidi kolem sebe. Vy, kteøí mé vzpomínky ètete, máte výhodu, ¾e vycházejí jednotlivì a ještì mù¾ete ètení kdykoliv pøerušit. Ale tøeba si nakonec øeknete se mnou - díky Alice!
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: