Projekt pro ka¾dého
®ijeme v dobì, kterou bych smìle nazvala „Projektovou dobou“. Na všechno, co chceme v dnešní spoleènosti uskuteènit musíme mít vypracovaný a schválený tzv. projekt. I já nosím jeden v hlavì. Napadl mì, po jednom obyèejném zá¾itku.
Bylo krásné, letní odpoledne a já spolu s nìkolika dalšími lidmi, èekala v kardiologické èekárnì na vyšetøení. Proto¾e to bývá nadlouho, mnozí si ètou, jiní jen tak sedí a pozorují okolí a další zaèínají rozhovory se svými pøísedícími.
I já si vzala èasopis, ale tentokrát jsem se v nìm dlouze nezaèetla. Upoutala mì paní, která právì pøišla. Na svùj vìk, který jsem odhadovala kolem 70 let, byla paní velice modernì obleèená, i úèes byl moderní, její pomìrnì mladší vzezøení jí trochu kazila jen francouzská ta hùl.
Paní byla šarmantní, usmìvavá a já si øíkala, ¾e je to takové sluníèko mezi unudìnými a zamraèenými lidmi. Èas ubíhal, i poèet pacientù se zmenšoval. Nakonec jsme zbyli ètyøi. U¾ jsme nemlèeli a svìte div se, byli jsme veselí, vtipní i odevzdaní, ¾e tu èekací dobu prostì musíme zvládnout. Nakonec jsme zbyly s paní jen my dvì. A pak jsem se dovìdìla, ¾e tato ¾ena velmi strádá. ®ije sama, pøed mnoha roky ji ve svých 19ti letech emigroval jediný syn a po nìkolika mìsících i její man¾el a ona zde zùstala sama. Dnes je jí neuvìøitelných 82 let, je tì¾ce nemocná na srdíèko a syn o ni nejeví patøièný zájem. Paní strádá, má deficit citu, lásky a navíc, se podvìdomì bojí smrti…
V prvé øadì jsem paní vyslechla, uklidnila a po té, po vyšetøení doprovodila na autobus. Vidìla jsem, ¾e pookøála a kdy¾ jsem se louèila, po¾ádala mì o mou adresu.
Dnes si s paní píšu, ji¾ dvakrát jsem ji i navštívila a sna¾ím se ji dodávat sílu do dalšího ¾ivota. Její nálada byla v zaèátcích velmi špatná, depresivní, ale pak se zaèala zlepšovat. Paní mi píše o svých radostech, strastech, co pro¾ila, zkrátka, ve svých dopisech mi opisuje svùj denní ¾ivot. Tvrdí, ¾e je š»astná, ¾e jsem jí zachránila ¾ivot, který, údajnì, u¾ chtìla vzdát…
Taky jsem jí dala v Ostravském rozhlase jen tak, pro radost, zahrát. Nabídla jsem ji pomoc, kdyby u¾ sama nìco nezvládla…
Mo¾ná si øeknete, ¾e je to jen malá ¾ivotní epizoda, já jsem však pøesvìdèena, ¾e má hluboký podtext. Víme, jak ¾ijí naši starší spoluobèané? Zajímáme se o nì? Ne, ka¾dý z nich je organizován v klubech dùchodcù. Mù¾eme pro nì nìco udìlat?
A tady zaèíná má myšlenka rodícího se projektu. Kde bychom mìli ale zaèít? Kde jinde, ne¾ u sebe a u dìtí… Mo¾ná by to chtìlo jen takový prùzkum. Známe své okolí, jak v nìm staøí lidé ¾ijí, nejsou opuštìni? Mají s kým alespoò promluvit, co pro nì mù¾eme udìlat…?
Mo¾ná se vám tato myšlenka nebude líbit, ale jaksi jsme zapomnìli vychovávat mláde¾ k úctì ke starým lidem. A produktivní populace? Ta u¾ vùbec nemá èas starými spoluobèany se zaobírat…
Proto, dejme si ka¾dý z nás za úkol, poohlédnout se po svém okolí a tøeba jen dobrým slovem, pomoci starému èlovìku zpøíjemnit ¾ivot…
Je to nemo¾ný projekt, co øíkáte?
A na závìr trochu poezie:
Stáøí
Opuštìnost
Samota
Dny smíøení
Prázdnota…
Bolest tìla
je bolestí duše
konstatuje okolí -
tak trochu suše…
Stáøí je neúprosné -
kývá…
®ít ! Jak ¾ít?
Kolik dnù ještì zbývá…
Text:Libuše Minolová, Horní Bludovice
Kresba: Vlasta Vrlová