Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Maminky
Jistì to není jen moje zkušenost. Je a bylo takových sousedek v domì víc. Ale já i mé dìti jsme v ¾ivotì poznaly nìkoho, kdo byl jako nejbájeènìjší druhá máma. Shodou okolností obì bydlely v domech našeho dìtství v pøízemí. A to k nim bylo v pøípadì nouze blí¾.
Ta moje v Olomouci se jmenovala "paní Hrbáèková", v plzeòském domovì mých dìtí to byla "paní Staòková". Píši to schválnì v uvozovkách, proto¾e i v tom je nìco zvláštního. Skuteèné matky si s tìmi náhradními tykaly, vídaly se dennì a øešily s nimi všechny rodinné problémy a pøece ani jedné z nich dìti neøíkaly "teto" jak je obvyklé, ale zùstávaly "paními". A pøesto nebylo v celém domì èlovìka bli¾šího, spolehlivìjšího a oblíbenìjšího. Kdykoliv skuteèná máma potøebovala zaskoèit, kdykoliv se u Hrbáèkù èi u Staòkù kuchtilo nìco obzvláš» dobrého, kdykoliv se rozbilo koleno - v¾dy cinklo dítì z domu na zvonek v pøízemí s jistotou,
¾e se otevøou nejen dveøe, ale hlavnì pohostinná, bezpeèná náruè a sevøe malého èlovíèka, aby ho utìšila, polaskala, nakrmila. A býval to obèas nejen èlovíèek neš»astný, ale èasto høíšník nezbeda, kterému se domù právem nechtìlo. Tìch roztr¾ených sukýnek a kalhot - co jsme se nanosili do pøízemka pøi neslavných návratech domù! Co mokrého obleèení se
posušilo a ještì byl zmáchanec nakrmen nìjakou dobrùtkou, dokud vìci neuschly a mohlo se jít domù, ani¾ by "facka lítala ve vzduchu". Tìch rozbitých oken a jiných darebností, pro které náhradní matky vá¾ily cestu do horních pater, aby stály jako hráz, jako první nárazník mezi
právem rozlícenou rukou matek pokrevních.
Já na tu svoji paní Hrbáèkovou mám ještì zcela zvláštní vzpomínku. Kdy¾ umøela moje máma, byli jsme s man¾elem Janem a malými dìtmi (velké holky byly s vlastním otcem nìkde po Èechách) zaøídit pohøeb a likvidaci pøes padesát let obývaného bytu. Bylo mi tì¾ko. Nejen za ztráty milovaného èlovìka, ale obtí¾nì se v kratièkém èase mimoøádné dovolené
probírat, co zachovat, co rozdat, pøípadnì prodat. Nakonec u¾ jsme opravdu museli odejet, dìj se co dìj. V bytì nepoøádek, prodaný nábytek si mìli odvézt a¾ za dva dny. Kdo jiný by mìl pomoci, ne¾ paní Hrbáèková. Ozbrojila se smetákem, hadry a nás, oblo¾ené balíèky a kufry
vypakovala ze dveøí s pocitem, ¾e opravdu mù¾eme s jistotou vše nechat na ní.
Po celé ty dny mi nezbyl èas na slzy. Vlastnì jsem byla jako zaseknutá, ta lítost byla tak nenadálá a strašlivá, ¾e jsem nemohla plakat ani na pohøbu. A pak paní Hrbáèková bezdìky udìlala nìco, co mi máma dìlávala po celý ¾ivot. Otevøela èást kuchyòského okna a utìrkou
mávala na rozlouèenou k tramvaji. V tu chvíli jsem si uvìdomila, ¾e ona u¾ mi tak nikdy, ale nikdy nezamává a koneènì mne oblily slzy.Nìkolikadenní zaseknutí povolilo jako prolomená hráz. Plakala a hlasitì jsem vzlykala bez mo¾nosti pøestat nejen cestou tramvají pøes celé mìsto a¾ na nádra¾í, ale v rychlíku ještì a¾ do Zábøeha.
Mùj skvìlý, laskavý mu¾ mne nechal úlevnému náøku a vydìšené dìti dokázal i se zavazadly nalo¾it do vlaku a uklidnit a zabavit tak, aby i ony dokázaly nechat maminku jejímu ¾alu.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: