Babička a error

Tak jsem to udělala! Už zase! Říká se, že člověk věkem nabývá rozumu, ale není to pravda. Teda ne do té míry, aby si změnil základní povahu. Zmoudří tím, že nabral zkušenost, jak tohle a tamto může dopadnout a snaží se, aby to vyšlo tentokrát lépe - ale jen má příležitost udělat dočista stejnou pitomost, co před nedávnem a co před lety - spolehlivě ji udělá. Ten červík pokušení v té skulince vrtá a vrtá - a co když tentokrát ... Ále, tohle přece nic není, to zvládnu, brnkačka ...

Co se na sebe pamatuji, vletěla jsem do každé té skulinky, vedoucí k maléru bezhlavě, s obrovskou chutí, s důvěrou, že to bude senzační, že to vyjde, jak jinak. No - když se tak ohlédnu po těch letech zpátky - vlastně to vyšlo. Tedy většinou. No a když ne - tak mi přišlo, že to nestálo zato se trápit a odhopkala jsem za nějakým novým nápadem. A snad díky tomu nezdolnému optimismu, chuti poznávat nepoznané s důvěrou, že to zdolám jsem se dopracovala za nestydatého zdraví do věku ... no vlastně, co je komu potom, kolik mi je. Nikdy to nehrálo roli a pořád se vrhám na život stejně nerozumně, jako jindy - a jako jindy i občas ke své škodě.

Jestli mám tedy přirozeného nepřítele - je to technika. Můj syn se brání, když ho do něčeho tlačím, pro mé budovatelské představy prý "nemá prostorovou představivost", spíše se ale snaží vysmeknout přílišným nárokům mých neustálých nápadů a požadavků, kteroužto službu převzal jaksi automaticky po zemřelém tátovi - to býval parťák! A měl mne rád dokonce právě pro tuhle nepokojnou náturu - říkával mi "sprčenec" a díval se na mne přitom takovýma laskavýma milujícíma očima ... no tak dost, vzpomínat s láskou, to ano, ale za smutek by mi moc vděčný nebyl.

Tak ten můj syn - možná mne tak trochu trestá za to, jak pořád po něm něco chci, celý jeho život jsem ho popostrkovala k tempu a k něčemu dobrému - dodatečně se hrozím, jestli to nebylo násilí na dítěti, ale zdá se, že to nebylo na škodu, vyrostl z něj šikovný mužský - ale jak se zdá - moudro a nevzrušivý klid po tátovi ho ochránil od nejhoršího - zdědit po matce její vrtošivé zvědavé poskakování životem. A narozdíl ode mne - žije technikou. Počítače!
Když si představím, že to měl od klukovských let vyprošené doma, samozřejmě tenkrát v té primitivní formě přes televizi (nechtějte to na mně, abych to popsala lépe) a já se na tom bála utřít prach, že z té skříňky vysyčí hadí hlava a uhříbne mi ruku jako filmový Vetřelec - máte jasnou představu, jak jsem na tom s láskou k počítačům. „Error“ je pro mne pokyn k bezhlavé panice, nenajdu ani „Esc“, vlastně vidím klávesnici i obrazovku, ale nevnímám v té hrůze, co mi nabízí.
Dovolávám se laskavého pochopení - mé ročníky se s technikou nesetkávaly tak samozřejmě, jako současné děti. Žila jsem - a spokojeně - i bez telefonu, poprvé jsem ho musela použít až v době, kdy moje spolužačky už dávno vodily své děti do školky. V neckách na valše jsem prala docela samozřejmě i na dvě děti a dokonce mi chvíli trvalo, než jsem se po přestěhování do paneláku odvážila do společné prádelny - a zase pokorně odešla do moderní koupelny nahoře a vytáhla valchu - když ony ty krásné velké pračky měly tolik koleček a kdečeho. Čekala se ale třetí dcera (a další hory plínek) a tak mne táta přinutil spřátelit se s malou pračkou Romankou a ještě menší odstředivkou - jejku, ta panečku lítala po předsíni jako čamrda a té vody na zemi co bylo! Zlaté časy valchy a do krve odřených kloubů na prstech! No a televizi jsme si pořídili, když se čekalo poslední dítě - synek - to abych s rizikovým těhotenstvím matky před čtyřicítkou neležela celé dny "jen tak". Tak se potom divte, že v používání technických samozřejmostí nejsem zrovna nadšenec.
Propánakrále!!! Vždyť povídám o technice a zakecala jsem se o životě - ale původně vás měl varovat zamýšlený titulek "babička a error". Teď tedy je to zřejmé: ukecaná babča je ten error osobně.

Technice ale neujdeš, dělej co dělej. Pár let už mám i mobil a nebudete mi věřit, ale i počítač. To bylo tak. V šedesátém osmém roce nás hromadu redaktorů odporoučeli z redakcí - a kampak s námi? No mezi dělnickou třídu k ozdravění a narovnání myslí, samozřejmě. A tak jsem dvacet let dělala kde co, od hajzlíků k mytí nádobí v hospodě (ve čtyřce ty hajzlíky byly jediné, čemu jsem se za ta léta snažila vyhnout, ale jako myčka nádobí jsem byla jako vítr a dodnes jsem pyšná na osobní rekord, kdy jsem veškeré odpolední nádobí - padající horu talířů, šálků, příborů - večer po příchodu na směnu zvládla do 55 minut), prodávala jsem v krámě (to se mi líbilo dokonce moc), ale zjistila jsem, že se mohu propracovat i k účetnictví a že mne to baví a když soudruzi nedávali pozor, tak jsem podvakrát dělala i sekretářku. Asi nejbouřlivější byla má kariéra v ulicích Prahy na tramvajích. Protože jsem povahou workoholik, tak jsem přes všechnu nepřízeň neustala dřív, dokud jsem ve všech těch zaměstnáních nepropracovala vždycky alespoň na druhé místo mezi nejlepšími. Starého profíka nováček z ulice samozřejmě nepřemistruje - vždycky byl někdo za jedničku.

A pak sametová revoluce - no a jsme u počítačů. Doslova jsem se vrhla na redakce! Moje milovaná práce!! No tak, nečekali na mne zrovna v řadě, ale povedlo se, dokonce jsem až do zániku titulu pracovala jako zástupce šéfredaktora mezinárodního čtvrtletníku. Tenkrát ještě se ale všechno obešlo s normálním psacím strojem. Můj milovaný PÓL skončil a já se musela rozhlédnout, do které redakce teď. Našla se, dokonce jsem vstoupila poprvé do tradiční budovy RP. Hned jsem si ji zamilovala, protože moje vášeň se jmenuje "pater noster", v tom bych se dovedla vozit do padnutí. A tak jsme se šéfem dohodli, nastupuji a milá paní sekretářka mne vyvezla mým miláčkem paterem do posledního patra, kde byly mzdovky a vůbec administrativa, podepsala se smlouva a já s nadšeným chvěním v srdci stála v té klesající kastli.
"A nebude vám vadit, že tady máme všechno na počítačích, že ne?" optala se paní sekretářka. Ve mně všechno ztuhlo. Prdelkou by nitku neprotáhl. Panika! Taková krásná redakce, konečně zase šance! Zatím jako korektorka, ale s nadějí na řádné místo. A ta ješitnost, přirozená potřeba nepřipustit, že něco nezvládnu!
"Nee - jasně že ne!" odpověděla jsem a bylo to.
V pětašedesáti letech mám bez mrknutí oka vlézt do té příšerné studené hlubiny nejtechničtější a nejzáludnější techniky co jsem kdy viděla. Ani rozjetý rychlík mi nepřipadá tak nebezpečný, snad bych stihla uskočit, ale na tohle zařízení budu muset sahat, zapínat to, vyvolávat jakési pokyny ... a snad se dokonce čeká, že tomu budu poroučet...

Posadila jsem se schlíple na první židli, co se v redakci zamanula a koukala do země. V té panice jsem ani nepomyslela, že poletím s prosíkem domů za klukem. Když tu najednou, jak v pohádce, se u mne zastavila dobrá víla. Jmenovala se - a dosud jmenuje - Štěpánka Duchková. Však ji znáte, dlouho se na nás usmívala z obrazovky jako moderátorka a i teď je stále veřejně známá. Tehdy to bylo takový nohatý, moderně ostříhané stvoření, ale s milým úsměvem a instinktem pro "nemocná zvířátka". Nevím proč, ale ač neznámé, svěřila jsem se poctivě.

Je myslím známo a potvrzeno, že jsou lidé, vystudovavší pedagogiku, dokonce skutečně vyučují, ale neučí. Oni tomu přece rozumí, tak proč ke všem ďasům ne ti žáci? Nemají ti učitelé prostě ten zvláštní dar předávání vědomostí tak, aby jim porozuměl ten druhý. Ale Štěpánka tohoto nadání má bohatě. Přinutila mne překonat hrůzu, naučila - ani nevím jak - prvním základním úkonům - za pár dní jsem statečně zapínala, vypínala, entrovala a eskejpovala a tak vůbec. Synek zíral, když to netrvalo ani rok a mazali jsme mamince zakoupit domů první "T 603".
Od té chvíle jsem připustila, že jsem omylná. Předtím mne děsně otravovalo bojovat s bílými korekčními papírky. Teď zmáčkneš "Delete nebo Backspace" a chyba je pryč. Opravuji v pohodě.

No jenže - že já si nedám pokoj! Psaní na počítači probíhalo pár let spokojeně, sem tam nějaký ten ERROR mne vyděsil, ale syn byl na telefonu nebo na povel a nakonec se vždycky ukázalo, že "klídek, maminko"! Až teď před rokem (ke kulatinám 80) mne začal pokoušet - ba svádět slastně syčícím hadím hláskem - co takhle internet, mami! Mailem bys nás měla všechny pěkně na dosah, víš, jak se ti špatně chodí na poštu s dopisem, atd.atd.
Tak mám kratičce internet.
Raději se neptejte, co mi to dělá. Z už po několik let přátelské mašiny se stala podšitá mrcha, která zlomyslně provádí nečekané kousky, jen aby mne zpanikařila. A syn dostupný bohužel už jen na telefonu, sem tam přijede z daleké Prahy na víkend. A otravuji ho fest. Ale dobře mu tak, neměl mne k tomu přemlouvat!
Ježíši, ta moje povaha nerozvážná!!! Když tu před pár dny naposledy byl a zdolali jsme celou stránku mých školáckých dotazů, nedomyslela jsem, co dělám". Co takhle mi ukázat, synečku, jak se dělají blogy? A co to vůbec je? A může se tam psát, jako pro lidi vůbec, nejen pro ty svoje, jako jsem psávala v redakci? A myslíš, že by to třeba i četli?

Že jsem nemlčela. Zavedli jsme blog, první moment "vymyté a černé hlavy" bylo zvolit heslo. Kdybych na to byla připravená, pravděpodobně by to nebyl dingo, ačkoliv ho mám neměnně ráda už do první dětské návštěvy v ZOO, ale byl by to třeba ladný delfín nebo zábavná surikata na stojato. No nic, první mi napadl dingo, takový sošný, nepřístupný a pěknější než mnoho ostatních. Ostatně první lásky mají něco do sebe.
Ale vůbec jsem netušila, že mne čeká na stará kolena ještě jeden zážitek - netušený a mému naturelu zcela nepříslušný. Já píšu co jsem se naučila držet tužku v ruce. Nikdy jsem netrpěla "syndromem bílého papíru". Tj., že sedneš a ne a ne začít… I když mi jeden zkušený kolega říkal "napiš cokoliv, nejlíp pak uděláš, když bez přemýšlení ten první odstavec prostě vyhodíš". Naučila jsem se přihlásit do blogu. Že mi nic k psaní nenapadlo, když vedle mne ještě seděl synek-učitel, to bylo celkem normální. Akorát mne nabádal, abych to psaní neodkládala moc, dokud mne ostatní účastníci registrují jako nováčka a zajímá je, co budu zač. Já to druhý den zkusila. S jistým rozechvěním jsem zvládla všechny požadované úkony, civěla jsem na ten "bílý papír" a měla hlavu vyzmizíkovanou do úplného prázdna. Blok na blogu.
No a pak jsem se pochlapila a dala se do psaní. První odstavec jsem ale nevyhodila. promiňte. Příště se pokusím být zábavnější. Teda, pokud bude nějaké příště. Zatím si za živý svět nemohu vybavit, jak se to odesílá. Takže celý ten text zmizí někde v blogovým nebi zmařených nadějí.

Naštěstí existuje ještě Seniortip. Tady snad do nenávratna nezmizí a snad se najdou i čtenáři, kteří si mé povídání rádi přečtou.

Tak ahoj příště…

Naďa Vencovská