Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ztracený syn
 
Byl to takový podivný rok, ten 1980. V Polsku bouøila Solidarita, blýskalo se na lepší èasy, ale ve vzduchu visela intervence sbratøených socialistických státù proti polské kontrarevoluci. Pøesto se ohlášený termín letní dovolené neodvratnì blí¾il a rozhodli jsme se, ¾e na Balt k moøi pojedeme. Fiátek byl  nalo¾en k prasknutí, vezli jsme velký stan s konstrukcí, konzervy,  a byli jsme pøipraveni na všechny mo¾nosti, které nás mohly potkat na cestì s naším ani ne tøíletým chlapeèkem.
Cesta po nìmecké dálnici ubíhala rychle, ale pøece jen mnohahodinová jízda v parném letním dnu udìlala své. V kempinku jsme rychle postavili stan a nic mì nemohlo odradit od koupele v chladivých vlnách Baltu. Veèer se rychle blí¾il. „Kluka si vezmi sebou,“ naøídila mi man¾elka,“já zatím vybalím vìci.“
Ukázalo se, ¾e cesta na plá¾ byla ponìkud delší, ne¾ jsme oèekávali, dokonce jsme se museli zeptat, kudy jít. Koneènì jsme dorazili a naskytl se nám pohled na koše, v nich¾ se ukrývali zbylí rekreanti pøed nepøíjemným vìtrem od moøe. Dlouho jsme ve vodì nepobyli, byla nepøíjemnì studená, a tak jsme se vydali na cestu zpìt. Vyšlapali jsme nìkolik schodù z plá¾e k strá¾ní vì¾i plavèíkù. Nahatý kluk poslušnì cupital za mnou, kdy¾ jsem náhle spatøil nástìnku s údaji o teplotì vody, vzduchu, síle vìtru atd. Zastavil jsem se u ní a zahloubal se do pøedpovìdi poèasí. Kdy¾ jsem nìmecký rozpis pøelouskal, ohlédl jsem se, ale syn nikde. Vrátil se na písek, který ho tak zaujal, nebo pokraèoval v cestì vpøed? Rozhodl jsem se nejprve se vrátit, jestli si nehraje mezi budkami. Tam však nebyl, a tak jsem se rozbìhl dopøedu. Volal jsem, lidé se za mnou ohlí¾eli, ale kluk nikde. Vìdìl jsem ze zkušenosti, ¾e má pøekvapivì dobrý orientaèní smysl, a tak jsem se rozbìhl zpìt k našemu stanu.
„Je tu Ivo?“ zeptal jsem se man¾elky, která na mne vytøeštìnì hledìla.“Šel pøece s tebou, kde by se tu vzal?“
„Ztratil se mi“, vyhrkl jsem neš»astnì a hned jsem prchal pøed pøívalem výèitek zpìt na plá¾. Pobøe¾ní hlídka právì slézala z vì¾e a  kdy¾ se jsem ohlásil, ¾e se mi ztratil syn, ochotnì vylezla zpìt a dalekohledem jsme marnì prohledávali plá¾. Øekl mi, kde sídlí Volkspolizei a vydal jsem se, teï u¾ nále¾itì vystrašen, na komisaøství. Chvíli jsem èekal, ne¾ policista vyøídí zákazníka pøede mnou, pak jsem zasedl do køesla a pronesl zkroušenì:“ Ich habe meinen Sohn verloren.“ Slu¾bukonajícího  to nijak nevyvedlo z míry, vzal papír, zasunul do stroje a zaèal psát hlášení.“ Name?“
Vtom vstoupila nìjaká paní a nesla plaèícího kluka v náruèí. „Tatínku,“ vykøikl a hned se sápal z náruèí  ke mnì.
Dáma mi vysvìtlila, ¾e ho našla plaèícího na køi¾ovatce cest a ¾e nerozumìla, co povídá, tak ho pøinesla na policii. Podìkoval jsem a všichni jsme byli rádi, ¾e to tak dobøe skonèilo.
Vlastnì neskonèilo, teprve zaèalo, kdy¾ jsme se vrátili ke stanu. Ale o tom bych se nerad šíøil.
Ivo Krieshofer