Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

František

Občas mne některý ze čtenářů inspiruje ke vzpomínce. Tak nedávno vtipálek Pavel, když poslal "slovo do vlastních řad", neboť mužský, co bez řečí něco popadne a ženě to odnese, to je opravdu jev hodný za znamenání.

A přivolal mi tak vzpomínku na mého prvního muže. On byl František bezvadný kámoš do party v hospodě. Bavil ji celou a miloval, když ho kamarádi plácali po zádech a ochotně, když zrovna měl za co - zaplatil rundu kolem dokola. Doma mi pak při výplatě udělil čtyři stovky na všechno co při dvou dětech bylo potřeba a když jsem z toho pak kuchtila, co se dalo, měl aspoň záminku vyhlásit, že to "není k jídlu" a zmizet do hospůdky. No, občas nebylo. Neříkám, že jsem nadaná kuchařka. Ale ať jsem škudlila jak škudlila - nevycházelo to.

Objevila jsem dokonce prima půjčovací koloběh! To mi kdysi v dětství otec vyprávěl o jednom význačnějším olomouckém občanovi, co si půjčoval a spolehlivě vracel a tak stihl udělat miliónový dluh, než to na něj prasklo, že ve skutečnosti nemá nic - no a ten poslední dluh už nevrátil - a ještě mu věřitelé s obdivem šli na pohřeb.

No a tak já jsem to okopírovala - až na to, že jsem vrátila i to poslední a jak vidíte, k tomu pohřbu jsem se ještě nedopracovala. Začala jsem u řezníka, kde jsem si půjčila desetikorunu (tehdy před více než padesáti lety to byly peníze!), nějak proklepala den a další den
jsem byla v pekařství, půjčila si dvacetikorunu, půlku vrátila vedle řezníkovi a tak jsem pokračovala v pravidelném měsíčním řetězci až ke knihkupci, kde jsem skončila den před výplatou na osmdesáti korunách, které se zítra vrátily z Františkových čtyř stovek. A ti moji věřitelé se mohli spolehnout, že slovo dodržím a druhý den opravdu přijdu. A tak mi nakonec půjčovali rádi a jen co jsem vešla do krámu, tak už pan majitel sahal do kasy a podával mi ten můj obolus bez řečí.

Ona žádná mladá holka nemá zpočátku života dost rozumu, aby odolala, když se zamiluje do někoho, po kterém se sápou všechny kolegyně - a on si vybere ji!!! A takhle to začalo. Přišel uprostřed sezony do divadla tenhle šarmantní mužský s mírně prošedivělými spánky, holky se na něj vrhly a mně se zdál starý, ale když na mne začal ke vzteku všech kolegyň házet cukrbliky - no, začali jsme spolu bydlet. Nechce se mi psát o všech smutných zkušenostech - co vás tím zatěžovat a sobě přivolávat smutek - ale nakonec jsme se vzali. A to když jsem byla potřetí těhotná a odmítla "s tím něco udělat". Dokud jsme spolu jen bydleli, nesla to
máma těžce, ale těhotnou dceru zatajit nemohla a tak nastal nátlak a doprošování "co by řekli lidi" a "to nám už nemůžeš na konci života udělat" - no tak jsme se po několika letech vzali.

Svatba to byla náramná, komická. Pozvali jsme jen dva jeho kámoše jako svědky a já jsem konečně využila svůj kostýmek v holubičí šedi, co ležel několik let u mámy ve skříni a co jsem se v něm po válce měla vdávat (a proč nakonec nevdávala, to je jiná historie) a aby to nebylo v domě nápadné, popadli jsme nákupní tašku a šli na Národní výbor. Tašku jsme si nechali v protějším krámě, že pak nakoupíme. No, pan předseda mluvil ke dvěma známým občanům města (to víte - divadlo) velmi vzletně, po tolika letech společného bydlení jsme to moc vážně nebrali - pak se nakoupilo a aby se neřeklo, šli jsme domů s oběma svědky - na skleničku a přípitek. Jenže se strhla bouřka s lijákem a nebylo možné svědkům říct - tak prima kluci, díky a jděte domů - a tak jsem v kuchyňce tajně rozklepala ty dva připravené řízky na čtyři a přikouzlila salát - no a tak z toho pak byl i celý slavnostní oběd ve čtyřech.

A k první holčičce přibyla za rok další, to když jsem svého svatbování hořce litovala - jako oficiální manželka jsem ztratila veškerou cenu a jako žena v domácnosti byla na muže finančně odkázaná - a tak jsem se z toho pokusila uniknout rozvodem. Pan sudí taky mluvil
vzletně - o zodpovědnosti k dítěti a tak dále a tak podobně - a nerozvedl nás. A my doma pak jako pokus o naplnění jeho krásných řečí zplodili další holčičku. A ze mne se stala manželka na plný úvazek. A občas to bylo dost krušné, dokonce tak, že když děti nechtěly jíst, nesla jsem to za dveře "jako"vyhodit, ale tam jsem byla docela ráda, že na mne zbylo a mohu se do syta najíst.

Ale kromě bezvadných dcer jsem z tohohle manželství nakonec získala ještě jeden bonus - úžasnou tchyni. On Františkův otec byl dočista stejný, jako syn a tak nebylo divu, že ne nesnášeli a nestýkali. Dokonce se Franta - nebo Ferry, jak si říkal - uloupl a zařídil si vedle otcovy divadelní společnosti svou vlastní - oběma jim to beztak soudruzi zrušili - ale po těch letech po otcově smrti jsme se sblížili s Frantovým bratrem, u kterého ve Mšeně u Mělníka dožívala matka - divadelní diva velkého jména Mařenka Zieglerová. A byla to kouzelná
staruška - už toho moc nenachodila, ale byla milá, vlídná, onikala mi a říkala Naděnko a zpívala mi takovým už třaslavým hláskem své světové árie - pořád byl krásný i když slabý ten její hlas....

A vzpomínala na někdejší slávu a na to, jak ztratila srdce a nakonec přenechala řízení své společnosti mužovi a sama se nechala uvrtat k Mělníku na jeho slepičí farmu a tak svou světovou kariéru uzavřela mezi slepičinci. To přesně kopírovalo mé postavení manželky, za kterého se mi ale přece jen nakonec podařilo vymknout a díky za to, že jsem pak už
nenavázala na herectví, ale dělala to, co umím doopravdy - psala.

Ale jak jsem začínala - tak skončím. Tou štiplavou připomínkou o "muži nosiči zavazadel" mi Pavel připomněl takovou "normální" scénku z našeho manželství. Bydleli jsme tehdy v Mostě - kde majitel domu nahoře z půdy vytvořil pět nájemních mrňavých bytečků se společným záchodem a vodovodem na chodbě a běžně jsme se vraceli domů v sestavě: já, v obou
rukách těžké tašky s nákupem, pod jednou paží navíc fusak s mladší dcerkou (jeden cíp v zubech, aby nevypadla) a pod druhou rukou větší Janu, která už vážila ve dvou letech nemálo. A za námi svižně kráčel tatínek v kožené bundičce s aktovčičkou a ještě měl řeči, že mi to "dnes nějak trvá".

Naďa Vencovská

Další články autorky