Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Naplavenina v Bechyni


Kdy¾ jsem nedávno èetla èlánek Petra Chalupy, kde tak pìknì - a právem - vzpomíná na Bechyni, málem jsem mu do komentáøe napsala "...ale ty stovky talíøù, které jsem tam v tìch láznièkách poumývala po vás, co jste sedìli v jídelnì ..."


A ¾e jich bylo! A umývací linka neúprosnì jela od okýnka, které servírky doslova zavalily ka¾dým okam¾ikem dalším nášupem od tìch jídelních po pøedkrmové, a vidlièek a no¾ù a l¾ic - vysoké hromady hrozily zhroucením a tøeskem støepù - pot tekl štiplavì do oèí tím horeèným spìchem, aby se to nestalo - a ruce kmitaly snahou, oèistit aspoò zhruba zbytky do kádinek, aby se myèka nezasekla vìtším kouskem nebo kostí.


A pøece jsem právì tohle místo z celé obsluhy linky mìla nejradìji. Tam mìlo viditelný smysl napnout všechny síly a dokonce pomohlo, kdy¾ si èlovìk umìl vytvoøit systém. Neojtravnìjí pak bylo doleš»ovat pøíbory na samém konci linky. U¾ proto, ¾e to byla taková nijaká práce a navíc ka¾dou chvíli pøiletìla servírka a chòapla sotva vyleštìný kousek a pryè - a celý oèistný fofr byl zmaøen.


To dopoledne bylo jiné - zaèátek všeho byl ve sklepì, kde se obrovská nálo¾ brambor naházela do - no vlastnì se dá øíct do centrifugy - kde se doslova otloukly z nejhoršího a my jsme pak zasedly a doškrábaly, co na nich zbylo nepatøièného, pak se ty obrovské tì¾ké hrnce dotáhly nahoru do kuchynì na kamna - kde jen jsem mìla tehdy tolik síly, ¾e jsme ve dvou umìly ten trik tu tíhu prostì nadhodit a dostat nahoru na plotnu - to menší hrnce se zeleninou byly proti tomu èajíèek. A ještì horší to bylo, kdy¾ se z uvaøených brambor musela slít voda, to jsme hrnec pøitáhly co nejblí¾e ke kraji plotny -a héj rup - s prásknutím dopadl na zem, po které jsme ho ve dvojici táhly ke kanálu a teï bacha! Jednou rukou nadzvednout, druhou obalenou hadrem proti opaøení dr¾et urputnì poklici a lít. No, jednou se nám to nepovedlo, pára nìjak kolegyni pøejela pøes ruku a ¾lu»ouèké brambory se vysypaly na kanálek. To bylo øevu od kuchaøe - posbírání brambor a oplachování - za chvíli se mìly podávat obìdy a kde vzít další uvaøené brambory? Kuchaø rozhodl - a tak si tenkrát nic netušící hosté pochutnali s rizikem, ¾e pøece jen jim nìco skøípne mezi zuby.


Ale jinak chodila paní "kanceláøská" se štìtièkou a na sklíèkách kontrolovala èistotu - pracovních stolù a hlavnì øeznického špalku. Ten se dennì drhnul kovovým rej¾ákem a omýval chlorem. Taková generálka se potom dìlala ka¾dou nedìli - v pøípravnì u¾ byly nachystané oblo¾ené talíøe na studené veèeøe a my jsme mìly volný prostor k úklidu vèetnì vychládajících kamen, která se pak leskla, jakoby pøijela rovnou z krámu. A vládla dru¾ná "povídavá", však si pamatujete na pøíbìh psù, co na lusknutí prstù pøibìhli a aktivnì asistovali milování. A paní "hlavní" - jinak man¾elka místního starosty, nám na cestu domù napakovala bochníky chleba a sklenice s omáèkami a rùznými krémy od cukráøky - to doma hlavnì uvítaly dìti - to byla jejich nedìlní pochoutka navíc.


Ale jedna práce tam byla docela drsná - mytí èerného nádobí v kumbále. Ani ne, ¾e tam byl èlovìk sám, ale ¾e na sebet쾚í kus nemìl pomocníka a ¾e ty litinové pekáèe byly sakra tì¾ké a kuchaøi je v¾dycky navíc na odmoèení napustili vodou a tak nadzvednout a vylít - to chtìlo svaly. A v té mastné vodì se v¾dycky skrývalo nebezpeèí nìjakého ostrého kousku a poøádné rány na ruce. Ale pøece jedna z nás tam byla nadevše ráda. Øíkaly jsme jí "bába bolavá ruka". Mìla velkou neprùhlednou zástìru a tu vìènì nosila nahrnutou nad pas a podepøenou jakoby "zlomenou" rukou - to si tam odnášela vyšmejdìné kusy peèínek a kdeèeho a domù pak z šatny se sotva nesla celá prohnutá pod tì¾kými taškami. Všichni to o ní vìdìli, ale nikdo nic neøíkal - proslýchalo se, ¾e "jezdí za správcem na vykrmené huse".


A právì tahle bába byla pøíèinou konce mé kariéry "pomocné kuchyòské síly" v lázních. Kdy¾ já jsem jinak nemohla, to redaktorské hubaté protestování proti nepravostem mi zùstalo jako nemoc z povolání - vlastnì napoøád - a leckdy mne to stálo hodnì starostí. Ale kdy¾ jsem poznala, ¾e díky kádrovému profilu mi ani ROH nepomù¾e, obrnila jsem se dokonalou znalostí zákoníku práce - a umìla jsem jako matka školákù obratnì vypochodovat z problémù s ukonèením pracovního pomìru podle své potøeby.


Tak jsem nakonec i z tìch lázní vyklouzla, ale tentokrát se to neobešlo bez pobytu v nemocnici. Byla jsem v klatbì a tak, abych se nestýkala s ostatními a nemohla je poštívat proti tak okaté zlodìjinì, dostala jsem dolù do prádelny obrovský koš èesnekových palic a malý nù¾ - a loupej a loupej - celých osm hodin. Copak o to, mohla jsem si na svou hlavu myslet celou dobu, naè jsem chtìla - ale ten èesnek je v malém zdravý, ale v tak obrovském mno¾ství roze¾írá kù¾i a já mìla za pár dnù prsty a¾ do ¾ivého a pøíšernì to bolelo. Ale nejvíc mne ¾rala ta nespravedlivost - ta byla v duši taky "a¾ do ¾ivého".


A tak jsem se jednoho rána vzbudila a proto¾e jsem nechtìla rodinu budit, oblíkala jsem se v kuchyni jen tak pøi odrazu svìtel z ulice a proto jsem nemohla poznat, co to mám s rukou, ¾e se jí nechce spolupracovat. A tak a¾ v nedalekých lázních jsem se v šatnì poøádnì podívala - ruka byla mrtvá, necitlivé, jako nakynutá buchta, skoro se nedala ovládat. Tak to se mi nelíbilo a vydala jsem se nahoru k noèní zdravotní slu¾bì. A sestra mne hned pakovala na autobus do Tábora do nemocnice. A tam mne ihned pøijali s mrtvièkou a ulo¾ili - no tak ulo¾ili! Oddìlení bylo pøeplnìné a tak jedinì mo¾né místo bylo na matraci na zemi mezi postelemi, kde mi o kapaèku ka¾dou chvíli nìkdo zakopl - ¾ádný med. Já jsem tu paní, co na posteli u okna za dva dny umøela samozøejmì litovala, ale v koutku duše jsem nabídku zdìdit po ní postel pøijala s povdìkem, Kdy¾ mi to paní doktorka pøišla øíct, èekala asi vzpouzení a tak mne zaèala ujiš»ovat, ¾e na ka¾dé posteli v nemocnici u¾ nìkdo umøel a ¾e ji samozøejmì desinfikují - no ono to platilo i o matracích a jiné øešení beztak nebylo a tak jsem se s díky pøestìhovala k oknu a domarodila to vlastnì na nejvýhodnìjším místì pokoje.


A od té doby taky vím, ¾e i po smrti rostou èlovìku v oblièeji vousy. Vedle mne zemøela paní a proto¾e tehdy - anebo v té nemocnici tehdy - nedávali zástìny a ne¾ se zemøelý odvá¾el, musel ještì dvì hodiny le¾et v pokoji na lù¾ku - tak jsem chtìj nechtìj tuhle zkušenost udìlala. Dost nevhodné ale bylo, ¾e se to dìlo v dobì návštìv a oni do toho pokoje ty naše návštìvy pouštìli i tak bez zábran - dodnes si pamatuji, jak dcerka zbìlela, kdy¾ zjistila, naè se dívá.


Tak jsem byla z nemocnice doma, pilnì rozcvièovala ruku do bývalé hybnosti a hledala, kam se v té Bechyni vrtnu. Jako matka dìtí - školákù jsem sice ze zákona mohla být doma ani¾ hrozilo pøí¾ivnictví - jen¾e jíst a oblíkat se chtìlo a tátova výplata na to nestaèila.


A pak mne potkalo nenadálé štìstí v podobì Domu slu¾eb - ale o tom pøíštì ...

Naïa Vencovská

Další èlánky autorky