Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Cesta po Indonésii
aneb Jak jsem nabìhnul na vidle (3)


Plných pìt dní co jsme mìli v Jakartì pøed odletem na ostrov Bali, jsme vyu¾ili k zotavení. Co¾ o to, ¾ena Máòa ji¾ byla po našem návratu opìt ve své kù¾i, ale já se potøeboval postavit na nohy. A to mnì trvalo plné tøi dny povalování se u pøíjemného bazénu, ètení a opatrného ochutnávání rùzných jídel. Jako starý, svìtem protøelý dìdek, jsem ovšem dobøe vìdìl, ¾e opravdové vykurýrování nastane, a¾ mnì opìt zachutná pivo. Po tøetím dnu a tøetím Bintangu (dobré lokální pivo) jsem pevným hlasem prohlásil, ¾e jsem zdravý jako øípa, ¾e si moje tìlo na ty sajrajty co v Indonésii jíme zvyklo a tudí¾ mì ji¾ nic podobného bìhem našeho pobytu neskolí.

 

 

 


Díky mojí zlepšené kondici a náladì jsme se vyrazili podívat na mnohými doporuèované safari, kvùli které jsme museli podstoupit nekoneènì nudnou nìkolikahodinovou jízdu snad v nejvìtší zácpì aut jakou jsme v Indonésii za¾ili. Posledních pìt kilometrù horskou jednoproudovou silnicí vedoucí ke slavné safari jsme jeli hlemý¾dím krokem bezmála hodinu. Opìt jsme mìli pøíle¾itost si trpce zanadávat na indonéské pomìry a na zhoubnou civilizaci vùbec. Naše trpìlivost byla skuteènì u konce, kdy¾ jsme se objevili u vjezdu do nìkolikakilometrového parku, ve kterém se safari nachází. Po dlouhé cestì autem bez zastávky na mne dolehlo volání pøírody. K mému zoufalství náš øidiè moji prosbu o zastavení pøeslechnul a mnì vytryskly na èele krùpìje potu. Bìhem hodinové jízdy safari se toti¾ nesmìlo vystoupit z vozidla, proto¾e by si na návštìvníkovi pochutnali lvi a jiná divoká zvíøata, která se v parku volnì pohybovala. Já jenom zkøí¾il nohy, Máòa se na mì soustrastnì podívala a aby ulehèila mým mukám øekla, ¾e se jí chce taky. Pøesto, ¾e jsem tiše trpìl neuniklo mnì, ¾e nás chtìl se¾rat hroch, lama, které jsme nedali nic k ¾rádlu nám poblila postraní okno a na kapotu chtìl mermomocí vyskoèit lev. Ten však opodál uvidìl krásnou lvici, k naší úlevì ho pøešel hlad a dal pøednost jí. Lvice krále pouštì zøejmì okouzlila natolik, ¾e se na ni láskyplnì vrhnul a beze studu zaèal dìlat smìšné pohyby, které vedly pøihlí¾ející Muslimany, aby v èerných burkách odìným man¾elkám panicky zakrývali tu malou mezírku, kterou za normálních okolností mohly vidìt na svìt. A my se smáli, Máòa celou milostnou scénku vyfotila a já díky tomu na chvíli zapomnìl na svoje strasti.

 

 

 


Indonéská Safari je skuteènì jedineèná, pakli¾e vám ovšem nevadí, kdy¾ vám ¾ebrající zvíøata vèetnì zeber, lam, nosoro¾cù, ¾iraf a jiných potvor, strkají nosy do okna automobilu, které olepí nechutnými slinami v oèekávání, ¾e jim podstrèíte banán. Celá safari je dobøe udr¾ovaná a zvíøata se tam opravdu musí cítit jako doma. Musím øíct, ¾e kromì výletu do kráteru doutnající sopky, byl tento výlet nejlepší co jsme na Jávì vidìli. Svou originalitou pøedèil i výlet do obrovské botanické zahrady, kam jsme se vydali pøíští den.

 

 

 


Vycházka ve sluneèním ¾áru po botanické zahradì mù¾e vzrušit jenom pomatené botaniky. Na mì se okam¾itì pøilepil odìv, pøepadla mì ukrutná ¾ízeò a proklínal jsem ¾enu Máòu, která jako nadšená zahradnice se v této obrovské zahradì cítila jako ryba ve vodì. Osobnì mne z celé upocené procházky zaujal jenom nádherný prezidentský palác a potom hroznì vzácná, plotem obklopená kytka Rafflesia. Urèitì šlo o nìjakou fascinující botanickou zále¾itost, proto¾e za plotem bylo umístnìno nìkolik kamer, které oèividnì snímaly 24 hodin dennì jak ta kytka pozvolna otevírá svùj a¾ metr veliký kvìt, co¾ prý dìlá jednou za uherský rok. Kolem obrovského kvìtu tohoto zvláštního parazita, který nemá koøeny ani listy a je zcela závislý na koøenu jakéhosi stromku, cvakaly kamery rozvášnìných Japonèíkù a já si uvìdomil, ¾e jsme svìdky nìèeho neobyèejného. Proè se tomuto neobvyklému kvìtu také øíká „mrtvolná lilie“’ jsem se nikde nedozvìdìl.

 

 

 


Ani jsme se nenadáli a nastal èas odletu na Bali. Tentokráte jsem se cesty pøíliš neobával, proto¾e podle všech svìdeckých výpovìdí má být Bali velice krásné. Proè jinak by byl tento ostrov jednou z nejpopulárnìjších destinací pro australské turisty. S èím¾ jsem však ani ve zlém snu nepoèítal bylo, ¾e se mi v den odjezdu ulomila pùlka stolièky! Zoufalstvím jsem nevìdìl co dìlat. Bolest na sebe nedala dlouho èekat a já pro zmìnu opìt propadl panice. Kdo mì v zemi s primitivní lékaøskou péèí ošetøí nebo v krajní nutnosti vyškubne prohnilou stolièku? “Máòo, co kdy¾ dostanu zánìt omladnic?“ zeptal jsem se starostlivì ¾eny, která jenom zamumlala nìco o tom, ¾e to mám nìjak popletený, a ¾e mì mù¾e stoprocentnì ujistit, ¾e ¾ádný takový zánìt pøi nejlepší vùli dostat nemù¾u. Naštìstí jsem mìl sebou antibiotika, která jsem ihned zaèal polykat modlíce se, aby se bolest utišila.

 

 


 

 

Ani ne dvouhodinový let tentokráte èistým a moderním letadlem spoleènosti Air Asia skonèil na ponurém a hlavnì nehoráznì horkém letišti v Denpasaru. Neaklimatizovanými prostorami jsme se celou vìènost museli prodírat zástupy upocených turistù ne¾ jsme došli na stanovištì taxíkù. 


Bali nás pøivítalo nesnesitelným vedrem. Nicménì, hned po prvních kilometrech smìrem k populárnímu mìsteèku Ubud nacházejícímu se ve vnitrozemí, jsem si uvìdomil, ¾e Bali je o nìèem úplnì jiném, ne¾ Jáva èi Kalimantan. První, èeho si turista všimne, je absence mešit a muslimù. Na Bali toti¾ pøevládá balinejská odno¾ hinduismu. A ten potkáváte na ka¾dém kroku. Zakoøenìný spiritualismus se odrá¾í ve tváøích zdejších lidí, kteøí jsou usmìvaví, pøíjemní a a¾ na malé výjimky se nevnucují. Zlé duchy ji¾ od samého rána zaklínají pomocí táckù s rý¾í, popøípadì ovocem a vonnými tyèinkami, které vidíte jak pøed obchody, tak pøed soukromými staveními. Offerings se nìkolikrát dennì dávají i ptáèkùm a zvíøátkùm kolem, tak¾e se musíte mít poøád na pozoru, abyste do táckù nešlápnuli a nepøivolali tak smùlu. Té jsem mìl za pobytu v Indonésii a¾ a¾, tak¾e jsem poøád tupì zíral do zemì, abych náhodou do nìèeho nešlápl. To se mnì vyplatilo i co se týká zrádných psích hovínek, která na vás na chodnících èíhají zrovna tak jako na pøíklad v Amsterdamu.

 

 

 


Úzké, pomìrnì èisté ulièky lemují nekoneèné øady obchodù nabízejících z kamene vytesané hinduistické bù¾ky, budhy, ryby, všemo¾ná zvíøata a jiné umìlecké vìci. Napadlo mì jak se mohou majitelé tìchto obchodù v té šílené konkurenci u¾ivit. Uzouèká silnice se z Denpasaru vine jako had a cesta do pøekrásného Ubudu, který je vzdálen pouhých 17 kilometrù trvá více ne¾ hodinu.

 

 

 


Nejpopulárnìjší turistické místo hlavnì pro mladé lidi není však Ubud, nýbr¾ Kuta plá¾. Na tu však rozumní lidé nejezdí. Je pøelidnìná turisty, kteøí jedou na Bali za surfem, noèními bary, drogami, prostitucí a povyra¾ením. Není divu, ¾e si muslimští teroristé vybrali v roce 2002 právì toto místo ke svému zloèinu. Bomba, která vybuchla v noèním klubu usmrtila 202 nevinných lidí, vèetnì 88 Australanù. Dalších 240 lidí bylo zranìno. Civilizace toto jinak krásné místo poznamenala natolik, ¾e díky obrovským hotelùm a resortùm a nedostatku infrastruktury vèetnì èisticích stanic, je Kuta plá¾ zamoøena bakteriemi a fekáliemi. Tak¾e starší lidé a turisté, kteøí milují umìní, historii, hudbu a pøírodu, míøí do Ubudu, který tyto vìci nabízí plnou mìrou. Stovky galerií, restaurací, starobylých hinduistických chrámù, obchodù a obchùdkù, rý¾ových políèek posazených do syté zelenì, to všechno èiní Ubud vyhledávaným místem.

 

 

 


Naše ubytování v Ubudu bylo krásnì neobvyklé. Díky horkému podnebí lidé vìtšinu èasu tráví venku. Proto se naše ubytování skládalo z útulné, døevem vykládané lo¾nice a toalety. Ostatní bylo ponoøeno do tropické zelenì. Levné bydlení a dobré jídlo. Díky èilému turismu jsem se ani nebál jíst to co nám bylo nabídnuto, i kdy¾ díky bolavému zubu jsem mohl zpoèátku jíst jenom banány a polévku. Naštìstí antibiotika zabrala a bolest pozvolna pøešla, tak¾e jsem se mohl s chutí pustit do jídla co hrdlo ráèilo. Vybrat si kde jíst je problém, proto¾e restaurace jsou opravdu na ka¾dém rohu. O vaší zábavu se postarají rùzná vystoupení a koncerty místních umìlcù.


My jsme si nedali ujít pøíle¾itost jít na vystoupení obrovského bambusového gamelan souboru spojeného s tradièním balinéským tancem, který se vyznaèuje tím, ¾e pøíbìh vykládají ruce a nohy taneèníkù. Ti se svoje umìní uèí ji¾ od útlého dìtství a podívaná na nì je jedineèný zá¾itek. Já, který dovede zavøít ruce jen tak, aby byly schopné uchopit pùllitr piva jsem byl okouzlen taneèníky, kteøí prsty rukou dovedli zakroutit zcela opaèným smìrem.


Ano, Udud nás okouzlil. Není ale pro ka¾dého. Tomu, komu se zajídá Asie, se nebude líbit ani na Bali. I zde jsou páchnoucí otevøené stoky, polorozpadlé chodníky, kde si musíte hlavnì veèer dát setsakramenský pozor, abyste si nezlomili nohu, vedro spojené s vlhkostí vzduchu, dotìrní prodavaèi a všudypøítomní olysalí a nemocní psi s otevøenými boláky a závadná voda. I zde, kdy¾ si nedáte pozor mù¾ete chytit povìstné „Bali belly“ (bolesti bøicha se strašným prùjmem) o kterém budete ještì dlouho s hrùzou v oèích vykládat komukoli, kdo je ochoten si vás poslechnout.

 

 

 


Jako ka¾dý otrlý turista, i my jsme navštívili Opièí les, kde posvátné opice ubohým turistùm ukradnou na co pøijdou. Mnì se jedna drzá potvora sna¾ila z kapsy vytáhnout penì¾enku, zatímco Máòu málem hryzla, kdy¾ jí ¾ena obezøetnì obcházela. Zatímco jsme opice proklínali, starobylý hinduistický chrám v tomto lese nás uchvátil. Barevné sari, které jsme kolem sebe museli podle nábo¾enských pøedpisù dát, sice zpùsobilo ještì vìtší propocenky, ale podívaná stála za to. Zrovna tak jako jiné chrámy, které jsme v okolí Ubudu navštívili.


Jedna vìc, která mne zarazila, proto¾e se nikterak nesluèovala se spiritualitou lidí, byly desítky stánkù nabízejících vedle celkem pìkných umìleckých pøedmìtù i stovky rùznì vyvedených penisù jejich¾ velikost se pohybovala od smìšnì mròavých do hrùznì velikých, které vám prodavaèky vnucovaly za mrzký dolar. Nemusím zdùrazòovat, ¾e mi Máòa striktnì odmítla jeden, zaopatøený otvírákem na pivo, koupit.


Krásné je i pobøe¾í, kde vánek od moøe alespoò trochu zmírní vedro, které vás pronásleduje ve vnitrozemí. Moøe je sice lákavé, ale teplé jako kafe, ne pøíliš èisté a plné moøských je¾kù a medúz, které vám mohou uštìdøit pìknì bolestivou ránu. Proto je bezpeènìjší a rozhodnì pøíjemnìjší se ponoøit do chladivé vody èistého bazénu a usrkávat studený nápoj. Zrovna tak pøíjemné je si zajít do jedné z mnoha restaurací pøímo na plá¾i a jenom tak pozorovat co se kolem vás dìje.

 

 

 


Ano, výlet na Bali se vydaøil a dal témìø zapomenout na nepøíjemnosti spojené s cestováním po Jávì nebo Kalimantanu.


Pøišel poslední den pobytu a moje smùla se navršila. U bazénu jsem neš»astnì uklouznul, prasklo mnì v kolenì a já vìdìl, ¾e je malér. Ledové obklady sice zmírnily bolest a otok natolik, ¾e jsem mohl na letadlo, ale sedmihodinový let do Melbourne byl znaènì nepøíjemný. Jenom vidina civilizované, èisté a vlídné Austrálie mne naplòovala útìchou, ¾e se doma o mne postarají zruèné ruce lékaøe.


Díky naší anabázi jsme si jasnì uvìdomili jaké máme štìstí, kde ¾ijeme a jak ¾ijeme. Ano, i v naší zemi je mnoho nedostatkù, které je nutno pranýøovat. Avšak v porovnání toho, co existuje v nevyspìlých zemích tøetího svìta, se vìtšinou jedná o zanedbatelné prkotiny.


Naše cesta je nyní hluboko v našem podvìdomí. Pomalu mizí nepøíjemné zá¾itky a v mysli vyvstávají vìci, které v nás zanechaly pozitivní dojmy, které obohatily naše obzory, a které naši cestu uèinily tím, co dcerka slibovala - ojedinìlou ¾ivotní zkušeností...


Ivan Kolaøík

Další èlánky autora