Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jsou to vzpomínky na pøíhody, které jsem pro¾ívala a pro¾ívám s malým Vietnámkem Taiem, jeho¾ douèuji èeštinu. Já moje vyprávìní nazývám "taioviny"…
Tai a jeho myšlenkové pochody
V poslední dobì si Tai zvykl pøemýšlet nad pravopisem diktovaných slov nahlas. Sledovat jeho myšlenkové pochody je obèas velmi zajímavé.
V diktované vìtì se objevuje slovo zùstal. Tai napíše zústal, ale je vidìt, ¾e se mu nìco nezdá být v poøádku. Dopíše vìtu, obrátí oèi vzhùru ke stropu, jako by tam hledal odpovìï na svou otázku, levou rukou si vyrábí ze svých nepoddajných èerných vlasù „vrabèí hnízdo“ a uva¾uje nahlas. „Zústal?...Hmm… Copak ústal? Ne!...Tak krou¾ek!“zakonèí svùj myšlenkový pochod a vítìznì pøepíše èárku nad u na krou¾ek.
Jindy píše o tom, ¾e nìkdo jel na zájezd. Tai napíše zájez a ani pøi kontrole se nemá k tomu, ¾e by slovo hodlal opravit, proto ho trochu „popostrèím“: „Tai, co se pøi takovém zájezdu dìlá? Proè se to vlastnì nazývá zájezd?“ Tai na mne chvíli kouká a je vidìt, ¾e nechápe , co po nìm chci. Pak mu najednou zajiskøí v oèích poznání a on vyhrkne: „Ahá! Jezdí!....Tak zájezd!“ Zálibnì si prohlí¾í opravené slovo, ale pak se ke mnì obrátí s lišáckým úsmìvem: „Ale, paní profesorko, já znám taky slovo…ono není podle toho, co tam dìlá.“ A vyèkávavì na mne kouká, co já na to. „Tai, tak z této vìty nejsem zrovna chytrá. Øekni mi to slovo a uvidíme!“ Po»ouchle se zahihòá a vypálí: „Pšece záchod! Tam nechodí, ale…“ Rychle mu utnu jeho snahu podrobnì mi vysvìtlit, co tam dìlá, a podotknu, ¾e na záchod se zachází nìkam do ústraní, nebo» „to“ se pøece nedìlá nìkde uprostøed námìstí. Taiovi zasvítí oèi a je vidìt, ¾e by téma rád rozvedl do dalších podrobností, ale já se nedám a diktuji další vìtu: Hajný sledoval pozornì oba psy, proto¾e jeho psi jistì neštìkali nadarmo. Tai si vìtu poslechne celou a pohrdavì ohrne ret: „Nó, zase chyták!...sledoval psy…sledoval pány…èvrrrtý pád. Jásnì, tvrdý y!“ Napíše a s pøevahou na mne pohlédne.
Pochválím ho za správnou úvahu a pøejdu k poslední vìtì diktátu: Na svazích u Mìlníka se pìstuje vinná réva, kterou do Èech pøivezl Karel IV. Tai píše a jen tak stranou prohodí : „Tak to nebude pravda!“Zbystøím pozornost: „Proè myslíš, ¾e to nebude pravda?“ „No urèitì pro ni nìkoho poslal, ne?“
Kapituluji pøed jeho logikou a po chvíli, kterou Taiovi ještì ponechám na závìreènou kontrolu, se pustím do opravování. Chlapec s napìtím støídavì sleduje výraz mého oblièeje a mou ruku tøímající èervenou tu¾ku. „Je tam hrùbka?“ zeptá se s nadìjí, ¾e odpovím zápornì. „Ne jedna,“ zklamu jeho nadìje. Povzdechne si a opraví svùj dotaz : „Tak hrùbky?“Pøikývnu na souhlas. Tai hbitì spoèítá, kolika prohøeškù se dopustil, a hlásí mi u¾ pøedem: „Tak zase moje oblíbená diktátová!“A má pravdu. Ta jeho „oblíbená diktátová“ je trojka…
Pamìtníci, vzpomínejte!