Jak ze mne soudruzi lékaøi udìlali blázna…4
(dokonèení)
A tak se zaèaly odvíjet nekoneèné dny, které se „protáhly“ na tøi týdny. Postupnì jsem se seznamoval se všemi tìmi postavami, které bloudily dlouhou chodbou lù¾kového oddìlení. Naslouchal jsem osudùm a vyprávìním, které byly tak neskuteèné a bizardní, ¾e jsem si zaèal uvìdomovat, ¾e na jiném místì by byly nesdìlitelné.
Tøeba Evina. Asi 25 letá krásná, štíhlá a vysoká sleèna. Její slovník odpovídal jejímu vychování v dìtském domovì a nìkterým asi z deseti pracovních míst, kterými ji¾ prošla. Na poèátku bylo opakované znásilòování jejím strýcem asi v devíti letech. Následoval „dìcák“ se všemi tìmi hrùzami, které do té doby ještì nestaèila zvládnout. Od patnácti let byla na „volné noze“, jak tomu øíkala. Dìlala závoznici pro rozvoz masa do jednotlivých prodejen. Tady byla opìtovnì znásilòována øidièi jednotlivých vozù. Její líèení „milostných aktù“ mezi pùlkami vepøového bylo dost dramatické. Kdy¾ pøišla do jiného stavu, musela z podniku“ odejít. Dítì dala do dìtského domova a ani v té dobì, co mi to vyprávìla nevìdìla, kde se její dcera nachází. Navíc jí to bylo úplnì jedno. Plácala se od jedné „štace ke druhé…servírka, skladnice, prodavaèka. V¾dy skonèila jako snadná koøist pro pány, kteøí si chtìli u¾ít. Ovšem z jejího povídání bylo cítit, ¾e ona sama se chovala tak, ¾e to ani jinak dopadnou nemohlo. Nestýskala si, spíše na mne pùsobila hodnì otupìle. Na psychiatrii se dostala potom, co si kvùli nìjakému nadøízenému a ¾enatému panu vedoucímu podøezala no¾em na maso ¾íly.
Asi po roce jsem se náhodným setkáním s jednou ze zdravotních sester dozvìdìl, ¾e Evina asi mìsíc po tom, co jsem toto bohulibé zaøízení opustil, vyu¾ila toho, ¾e se dostala za dveøe uzavøeného oddìlení v rámci nìjakého dalšího vyšetøení….proskoèila ve tøetím poschodí oknem a dopadla nohama na betonovou plochu tak, ¾e si nohy zarazila dovnitø…. do pùli svého krásného tìla.
Nebo 15 letý Jindra. Kluèina, kterého mìli rády i sestøièky, které u¾ jistì nìco za¾ily a vidìly. Trpìl utkvìlou pøedstavou, ¾e má v hlavì implantovanou vysílaèku a ¾e je neustále sledován. To bylo v dobì, kdy to „na nìho pøišlo“. Potom opakovanì pøi první pøíle¾itosti…tøeba pøi hlídaných vycházkách do zahrady utíkal, aby jej za pár hodin znovu tehdejší pøíslušníci SNB pøivezli zpìt na lù¾kovou èást psychiatrie.
A také starší paní, které bylo asi 55 let. Ta mne pravidelnì zastavovala pøi „promenádì“ na chodbì, aby mi sdìlila, ¾e zase ty no¾ièky tìch broukù støevlíkù a dlouhé nohy pavoukù jí šmátrají po oblièeji. Poprvé jsem byl znaènì šokovaný a nevìdìl co odpovìdìt, ale ona mi vysvìtlila, ¾e pøece musím slyšet jak ty no¾ièky hmyzu chrastí a škrábou. A¾ do konce svého pobytu jsem jí pøisvìdèoval, ¾e dobøe slyším, jak ty drápky no¾ièek škrábou na jejím oblièeji. Spokojenì odcházela, aby se další den znovu dotazovala na to stejné.
Kudrnatý a snìdý kubánský dìlník ze Škodovky, který se zamiloval do nìjaké èeské soustru¾nice, která jej odmítla, a on se obìsil v šatnì, kde jej na poslední chvíli kamarádi „odøízli“. Bloumal jako bez ducha po chodbì tam a zpìt, mumlal nìco španìlsky a na jakékoliv dotazy neodpovídal. „Je tady u¾ druhý mìsíc“, sdìlila mi sestøièka, s kterou jsem se „spøátelil“.
Pan Øehák…na oddìlení byl u¾ více nì¾ pùl roku. „Neunesl tlak okolního svìta“ prozradila ta stejná sestra. Chlápek s dvìma vysokoškolskými diplomy, š»astnì ¾enatý s dvìma velkými dìtmi. Dennì telefonoval z veøejného automatu a rozprávìl se svou man¾elkou (muselo ho to stát majlant). Jednou za 14 dní jej pouštìli pøes sobotu a nedìli domù. Odcházel v pátek k veèeru a v nedìli odpoledne se u¾ vracel úplnì „rozbouranej“ , jak øíkaly sestøièky.
Erika…výpravèí z malé ¾eleznièní stanice, máma dvou malých dìtí, kterou opustil man¾el potom, co proti ní bylo zahájeno vyšetøování pro údajné zavinìní nìjakého vlakového karambolu v její stanici. Neustále mi tvrdila, ¾e je tady jen na pozorování jakou má hladinu hoøèíku.
A ještì snad vysokoškolský student Jirka, s kterým se rozešla jeho dívka. „Vyøešil“ to tak, ¾e odjel vlakem do Dìèína a tam se vypravil na nìjaký skalní vrchol, kde se svou dívkou za¾ili nìjaké hezké chvíle a ….skoèil. Rozmlátil se tak, ¾e jej pùl roku dávali dohromady na chirurgii, aby jej potom pøesunuli do náruèe psychiatrického oddìlení.
Po týdnu jsem dostal dùvìru a vodil vybrané pacienty na procházku do zahrady. A právì tady jsem vyslechl všechna ta osobní dramata a opravdové šílenosti, z nich¾ jsem si zapamatoval jen pár. To mé trápení, byl jen slabý odvárek toho, co mù¾e èlovìka potkat. Nicménì jsem musel absolvovat sérii pro mne nepochopitelných testù a pohovorù. Luštil jsem obrazce pøipomínající rozlitý inkoust z kalamáøe a mìl urèit, co mi to pøipomíná, øadil ètverce a trojúhelníky, sestavoval další a další obrazce. Prodìlal jsem kompletní kardiologické vyšetøení. Pøesto jsem byl „propuštìn“ a¾ za vzpomínané tøi týdny. Dennì jsem musel tøikrát dennì na „sesternì“ uchopit malý plastový kalíšek, nasypat si z nìj 2-3 prášky do úst, zapít a pøed vydávající sestrou polknout. Nespolkl jsem ve skuteènosti ani jeden. V¾dy jsem staèil prášky pøesunout pod jazyk, polknout a otevøít ústa na znamení, ¾e lék byl u¾it. Za dveømi jsem poté prášky vyplivnul do dlanì a na pokoji je schovával do velké plechové krabice od krému Nivea. Jsem pøesvìdèený, ¾e kdybych je skuteènì polykal, skonèil bych nìkde u elektrošokù nebo alespoò pøikurtovaný k posteli se sítí po stranách.
Po vzpomínaných tøech týdnech, jsem se ji¾ cítil opravdu jako „plnohodnotný“ psychiatrický pacient, se všemi tìmi nezbytnými denními návyky. U¾ mi bylo fuk, ¾e jím z kovového talíøe a pouze l¾ící („to pro vaší bezpeènost“, bylo mi vysvìtleno), ve spoleèném jídelním koutu, kdy se nešlo nedívat do všech tìch rùznì vyhaslých oèí, cukajících hlav èi slintání do podávaného jídla. Smíøil jsem se s tím, ¾e mojí nejoblíbenìjší èinností zde bylo sezení na bobku v rohu chodby, kde se ke mnì pøidávali alespoò vzdálenì podobní neš»astníci a neš»astnice.
Vrátil jsem se domù, ¾ena mne prý skoro nepoznala, jaký jsem mìl ve tváøi výraz. Kdy¾ jsem se po tìch tøech týdnech poprvé na sebe podíval do zrcadla, musel jsem v duchu souhlasit s tím, ¾e mé tváøi bez jakéhokoliv výrazu u¾ chybí jen pøesvìdèení, ¾e….“ty drápky no¾ièek støevlíkù a cukající nohy pavoukù opravdu hodnì chrastí.“
Za další dva mìsíce jsem mìl v ruce rozhodnutí krajské posudkové komise, která mi dala za pravdu a rozhodnutí paní Há zrušila. Pøíští rok jsem se ale „na všechno vykašlal“, zmìnil zamìstnavatele a zaèal pracovat na plný úvazek. Od té doby uplynulo u¾ hodnì let, ale ještì dnes, kdy¾ se ve vzpomínkách vracím….slyším to škrábání drápkù no¾ièek støevlíkù…
Petr Norbert
Další èlánky autora: