Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Moje dávné kni¾ní výhry


Vìrní ètenáøi našeho Senior Tipu si ještì vzpomenou, kdy¾ jsem zde 8. srpna 2008 psal o knize mého mládí – „Srdce“ od italského spisovatele Edmondo de Amicia. Pod tímto textem se objevila velká pøipomínková diskuse, z ní¾ jsem nabyl dojmu, ¾e mnohá srdce našich lidí ještì neokorala, ale ¾e jde ji¾ o kní¾ku, jakou si stì¾í pøeètou dnešní mladí lidé v tehdejším vìku mém. Bylo mi ètrnáct let, kdy jsem tuto kní¾ku èetl a kdy jsem se nad jejími pøíbìhy tolik roztesknil.


Pøi prohlí¾ení mé knihovny v pra¾ském bytì (po tom, co jsem pøišel o svùj rodný dùm pøi záplavách v srpnu 2002 v obci Obøíství nedaleko soutoku Vltavy a Labe, a stovky vzácných knih se utopilo v oné záplavové páchnoucí vodì, jakmile se døevotøískové desky knihovny rozpadly) jsem objevil ještì jednu kní¾ku svého mládí. Rád bych vám o ní napsal.

 


V této kní¾ce je vlepen výstøi¾ek z Lidového deníku 25. února 1939 (noviny, které mùj otec malorolník odebíral), kdy mnì nebylo ještì dvanáct let (jsem rozený v záøí 1926) s nadpisem: Š»astní øešitelé naší køí¾ovky, kteøí budou odmìnìni knihami. Mezi tìmi deseti jmény jsem rovnì¾ uveden jako ¾ák II. roèníku mìš»anské školy, Dušníky èp. 14, pošta Obøíství (to byl ten dùm, který zde u¾ nestojí a musel být demolován). Jde o knihu èeské cestovatelky Barbory Markéty Eliášové (1874-1957) „Rok na ji¾ní polokouli - Jáva, Austrálie, Afrika“. Vydaly ji Èeskomoravské podniky tiskaøské a vydavatelské v Praze v roce 1928.


„Cestoval“ jsem u¾ tehdy pøes Rotterdam do Tangeru, Støedozemním moøem, pøes Batávii do Jávy, pobyl jsem mnoho dní v Bali a na Jávì, pøijel š»astný do australské Sydney, navštívil ještì Melbourne, ale také australské houštiny, poznal jsem Mys Dobré Nadìje a z poslední zastávky v Kapském Mìstì jsem se vracel pøes Paøí¾ vlakem do Prahy. A tady sedìl hezký mladý hoch, který se nebál spolucestující dámu oslovit: „Vouz allez aussi á Prague, Madame?“ a doèkal se okam¾itì její odpovìdi rovnì¾ s otázkou:
„Ano, a vy jedete také do Prahy, ¾e ano?“ V závìreèných øádcích knihy cestovatelka pokraèuje: Poznala jsem na první pohled, ¾e je to èeský hoch. Vidìla jsem v jeho oèích, jak se tìší na Prahu. A jen Èech dovede vyslovit slovo Praha s tak vøelým pøízvukem, jak on je vyslovil. Byl vyuèen truhláøem a dvì léta pracoval ve Francii. Hoch od Zbiroha vezl tatínkovi, Starému výmìnkáøi, láhev šampaòského…Venku obloha jasná, slunce ozaøovalo lány èeských polí, zelené lesy a bílé vesnièky. Hle, tato zemì krásná – naše vlast!“


Jak znám ètenáøe Senior Tipu, jsem si jistý, ¾e si umí pøedstavit rozechvìní a nepopsatelné pocity dvanáctiletého kluka, jemu¾ se dostala zdarma do rukou tato jedna z jeho prvních knih v ¾ivotì! Ještì mnohokrát jsem se ke knize vrátil, zejména tehdy, kdy¾ jsem zjiš»oval nìco bli¾šího o její autorce.


Pøišla na svìt jako neman¾elské dítì, co¾ tehdy na vesnici znamenalo nosit cejch „parchanta“. Pøíbuzní ji posílali jako nevy¾ádaný balík jeden druhému. Byla velmi citlivá, ale èím dál více zatvrzelejší a uzavøenìjší. Pøitom velice inteligentní, kdy¾ dospívala. Tou¾ila studovat, být uèitelkou. Shodou š»astných náhod se dostala do Vídnì, kde mìla mo¾nost navštìvovat kurzy angliètiny a francouzštiny. Po návratu skuteènì uèila, dokonce sestavila pro své dìti nìkolik praktických uèebnic, ale lákaly ji dálky. Nejvíce Japonsko, kam se nakonec rozjela místo školního roku 1912-13 u nás, a to pøes Rusko. Jedla hùlkami, chodila v kimonu, vlasy po japonském zpùsobu. Pro¾ívala s Japonci všechny jejich svátky a slavnosti. Ze své tøetí cesty do Japonska v roce 1923 vyvázla ¾ivá ze zemìtøesení, odcestovala do kanadského Vancouveru a potom vlakem do USA. Zde ji potkalo ještì jedno neštìstí - její vlak vykolejil po srá¾ce s nákladním vlakem. Opìt ¾ivotní štìstí jí pøálo, aby se mohla ¾ivá a zdravá vrátit do své milované vlasti, psát knihy. Ètvrtou a poslední cestu uskuteènila v letech 1925-26, ano v tìch letech, kdy jsem byl poèat a kdy jsem se narodil! O této cestì je právì ta její kní¾ka
„Rok na ji¾ní polokouli“.


Jiný èeský cestovatel Joe Hloucha (1891-1957) o své kolegyni kdysi napsal: „Málokterá ¾ena by i s cizí pomocí dokázala to, co B. M. Eliášová úplnì sama“, jak jsem se doèetl ve studii historièky Pavlíny Formánkové. Bylo toho trochu víc. Cestovatelka se nakonec usadila v Roztokách u Prahy, kde si na zahradì vysadila sakury, pøivezené z Japonska. Dodnes prý zde rostou. A¾ pojedu pøíštì do Roztok, budu se po bli¾ších podrobnostech pídit. Svùj vìk jsem vám, milí ètenáøi, ji¾ prozradil, a asi jste si té¾ dokázali spoèítat, ¾e spisovatelka zemøela ve vìku 83 let. Co všechno mi táhne nyní hlavou, kdy¾ znovu otvírám stránky její kní¾ky, kterou se mi podaøilo tenkrát v srpnu 2002 zachránit jako jednu z mála!


Chtìl jsem psát ještì o dalších kní¾kách, kterými jsem byl odmìnìn v rùzných soutì¾ích. Ale pro dnešní povídání to staèí, a bude-li zájem, rád se rozepíšu o nejvìtší výhøe kní¾ek ve váleèném roce 1940 z èeského Vilímkova nakladatelství.

Miroslav Sígl

Další èlánky autora:
Sbìratelé MASARYKIAN
Pøíprava na smrt
Køehká, ale stateèná
Èínský básník promlouvá èesky
Z obou stran Šumavy
Kniha mého mládí a srdce
Rodina Krausù
U¾ nikdy nebudu dlu¾níkem
Vnuci T.G.M
Kniha dvou Václavù
Neúnavný Václav Vìtvièka
Opuštìné hroby a urny doma
Co víme o smrti
Nejsme bohatí ani chudí
Pøedvánoèní posezení
Pamìtní síò tøí odbojù