PALAIS DES PAPES, PONT D´AVIGNON A CHATEAUNEUF-DU-PAPE
Je ètvrt na tøi odpoledne, koneènì jsme všichni pohromadì, a tak nám prùvodce mù¾e pøedat vstupenky do Pape¾ského paláce a základní pouèení. Vzhledem k tomu, ¾e on nemá licenci potøebnou k provázení po této památce, pùjdeme na prohlídku ka¾dý na svou pìst. Trasa našeho „malého“ okruhu je prý oznaèena dostateènì jasnì a prùvodcovské slovo nám zprostøedkuje audioprùvodce, který ovládá sedm jazykù a bude nám na po¾ádání zapùjèen u šatny. Nu co¾! Vmísíme se tedy do mnohohlavého davu a necháváme se unášet proudem. Nejprve tedy k šatnì. Co¾ o to, audioprùvodcù je dost, ale ¾ádný z nich nemluví ani rusky, nato¾ pak èesky. Sahám tedy po nìmeckém øíkajíc si, ¾e aspoò to hlavní snad pochopím i v nìmèinì, a vydáváme se na dlouhou, strastiplnou pou».
Strastiplnou?
No, posuïte sami!
Mìli bychom projít dvaceti ètyømi povìtšinì prázdnými sály. Èíslo snad souhlasí, to, ¾e tam témìø není ¾ádné vybavení, také, ale ¾e by byly sály prázdné? Naopak-je tu hlava na hlavì a málokdo prochází v mlèenlivém poklidu, tak¾e je tady pravé babylonské zmatení jazykù. Suverénnì ovšem vede pestrobarevná skupina Amerièanek. Ta je vybavena licencovaným prùvodcem a prùvodce je vybaven mikrofonem. Mù¾ete si tedy tipnout, kolik jsem z mluveného nìmeckého slova rozumìla, by» jsem napínala uši, jak se dalo. Pokouším se ještì pøes další tøi sály, ne¾ unikneme americké výpravì , ale moc si nepomù¾eme. Další prùchod dokonale „zašpuntovala“ velmi poèetná výprava, tentokrát italská, a nám nezbývá ne¾ se pomalu sunout za ní. Od této chvíle chápu, co mívala moje babièka na mysli, kdy¾ o nìkom øíkala, ¾e øve jako Talián… Vypínám rezignovanì prùvodce a sna¾ím se aspoò nìco pochytit z popisek pod exponáty – pokud se s nimi setkáváme. Podaøilo se nám proklièkovat mezi Italy, ale ouha! Pøed námi jako èerná hráz, ale hodnì uštìbetaná hráz, výprava èernì ošátkovaných Turkyò. Tak to u¾ vzdávám úplnì. Prodírám se jednotlivými sály, sna¾ím se nìco si zapamatovat, proto¾e je mi jasné, ¾e základní pouèení mi podá a¾ mùj tištìný prùvodce… Ještì se aspoò podívám na Cours d´Honneur (èestné nádvoøí), kde se od roku 1947 odehrávají pøedstavení avignonského divadelního festivalu, a poøádnì si zapamatuji krásnì zrestaurovanou Chambre du Cerf(Jelení komnatu), pracovnu Klementa VI. Základy k paláci byly polo¾eny v roce 1334 a bìhem 14. století zde sídlilo nìkolik pape¾ù, ale Klement VI. se zøejmì zapsal do povìdomí nejvíce. Napøíklad pompézní hostinou, která byla tady uchystána na poèest jeho zvolení do úøadu v roce 1342. Tehdy se údajnì (mimo jiné) podávalo 118 kusù hovìzího, 1032 ovcí na ro¾ni, 1195 hus, 7428 kuøat, 50 000 dortù, 39 980 vajec a 95 000 bochníkù chleba. Jasný dùkaz, ¾e katolická církev v¾dy ¾ila v chudobì a skromnosti… Asi po pùl druhé hodinì vypadneme z této mlýnice a teprve venku, sedíc na kamenném patníku proti paláci, si utøiïuji základní poznatky o nìm.
Pape¾ský palác se vypíná nad Avignonem jako skuteèná pevnost. Skládá se ze dvou staveb seskupených kolem Velkého dvora(Grande Cour) a køí¾ové cesty Benedikta XII. (Cour de Cloitre). Je to strohý Benediktùv Starý Palác (Calais-Vieux) a nádherný Nový Palác (Calais-Neuf) (1342-1352) Klementa VI. Za revoluce byl palác vydrancován, pozdìji pak slou¾il jako vìzení a kasárna. Od roku 1960 ho pøevzal do svých rukou stát a palác slou¾í jako muzeum jen spoøe ozdobené freskami. Nejhonosnìjší místností je ji¾ výše zmiòovaná Jelení komnata. Ještì vìnuji poslední pohled chrámu Notre –Dame - des – Doms stojícímu vedle paláce. Paprsky odpoledního slunce se odrá¾ejí od zlacené, ponìkud neúmìrnì vysoké sochy Matky Bo¾í s dítìtem.
Víc u¾ toho asi z pamìti nevy¾dímám, a tak pospìšme radìji k Avignonskému mostu, který proslavila písnièka chybnì tvrdící, ¾e na mostì se tanèilo. Ono se toti¾ tanèilo pod mostem, v ulièkách starého mìsta…
Správný název Avignonského mostu je Pont Saint-Bénézet. Pochází z 12. století. Pùvodnì se klenul nad Rhonou v délce 900m a 22 mostními oblouky spojoval Avignon s Villeneuve. V 17. století byl poprvé výraznì ponièen pøi povodni, kdy ho èást odnesla øeka Rhona. Dnes mù¾eme obdivovat u¾ jen ètyøi mostní oblouky, na nì¾ se vchází bránou ve vì¾i pocházející asi ze 14. stol., a zastavíme se i u zachovalé, èásteènì románské kaplièky sv. Nicolase na jednom z mostních pilíøù.
A potom pøece jen neodolám a kupuji si suvenýr – hrací „mlýneèek“, který mne provází k autobusu melodií „Sur le Pont d´ Avignon“.
Je u¾ pùl šesté veèer, ale náš autobus zatím nesmìøuje k „domovu“. Èeká nás ještì vesnice, která se ve svìtì proslavila svým vínem - Chateauneuf-du-Pape. Vesnice, obklopená vinicemi, autobus šplhá do kopce, na jeho¾ vrcholku se tyèí zøícenina zámku postaveného tu pape¾i. Prùvodce nám dává hodinku volna, ale pøedem nás seznamuje se zdejšími rituály pøi koupi vína, abychom se nedostali do trapné situace, nebo» víno je sice nesmírnì dobré, ale také nesmírnì drahé. Procházíme hlavní ulicí vesnice a ka¾dou chvíli nará¾íme na otevøené dveøe zvoucí nás do osvìtleného sklípku. Absolvujeme i zastávku v oficiální prodejnì vín, srovnáme ceny u jednotlivých lahví s poètem eur, je¾ nám ještì zbývají, a docházíme k názoru, ¾e bude prospìšnìjší se vyšplhat ke zøíceninì, odkud musí být krásný výhled do okolí. Ke zøíceninì funím, duši mám na jazyku, ale výhled skuteènì stojí za tu námahu.
Tak ještì honem pár snímkù a nasedáme do autobusu, který nás nese do blízkosti mìsta Orange. Tam budeme zaèínat svùj pátý den v Provenci.
pøedat vstupenky do Pape¾ského paláce a základní pouèení. Vzhledem k tomu, ¾e on nemá licenci potøebnou k provázení po této památce, pùjdeme na prohlídku ka¾dý na svou pìst. Trasa našeho „malého“ okruhu je prý oznaèena dostateènì jasnì a prùvodcovské slovo nám zprostøedkuje audioprùvodce, který ovládá sedm jazykù a bude nám na po¾ádání zapùjèen u šatny. Nu co¾! Vmísíme se tedy do mnohohlavého davu a necháváme se unášet proudem. Nejprve tedy k šatnì. Co¾ o to, audioprùvodcù je dost, ale ¾ádný z nich nemluví ani rusky, nato¾ pak èesky. Sahám tedy po nìmeckém øíkajíc si, ¾e aspoò to hlavní snad pochopím i v nìmèinì, a vydáváme se na dlouhou, strastiplnou pou». 
ošátkovaných Turkyò. Tak to u¾ vzdávám úplnì. Prodírám se jednotlivými sály, sna¾ím se nìco si zapamatovat, proto¾e je mi jasné, ¾e základní pouèení mi podá a¾ mùj tištìný prùvodce… Ještì se aspoò podívám na Cours d´Honneur (èestné nádvoøí), kde se od roku 1947 odehrávají pøedstavení avignonského divadelního festivalu, a poøádnì si zapamatuji krásnì zrestaurovanou Chambre du Cerf(Jelení komnatu), pracovnu Klementa VI. Základy k paláci byly polo¾eny v roce 1334 a bìhem 14. století zde sídlilo nìkolik pape¾ù, ale Klement VI. se zøejmì zapsal do povìdomí nejvíce. Napøíklad pompézní hostinou, která byla tady uchystána na poèest jeho zvolení do úøadu v roce 1342. Tehdy se údajnì (mimo jiné) podávalo 118 kusù hovìzího, 1032 ovcí na ro¾ni, 1195 hus, 7428 kuøat, 50 000 dortù, 39 980 vajec a 95 000 bochníkù chleba. Jasný dùkaz, ¾e katolická církev v¾dy ¾ila v chudobì a skromnosti… Asi po pùl druhé hodinì vypadneme z této mlýnice a teprve venku, sedíc na kamenném patníku proti paláci, si utøiïuji základní poznatky o nìm.
Pape¾ský palác se vypíná nad Avignonem jako skuteèná pevnost. Skládá se ze dvou staveb seskupených kolem Velkého dvora(Grande Cour) a køí¾ové cesty Benedikta XII. (Cour de Cloitre). Je to strohý Benediktùv Starý Palác (Calais-Vieux) a nádherný Nový Palác (Calais-Neuf) (1342-1352) Klementa VI. Za revoluce byl palác vydrancován, pozdìji pak slou¾il jako vìzení a kasárna. Od roku 1960 ho pøevzal do svých rukou stát a palác slou¾í jako muzeum jen spoøe ozdobené freskami. Nejhonosnìjší místností je ji¾ výše zmiòovaná Jelení komnata. Ještì vìnuji poslední pohled chrámu Notre –Dame - des – Doms stojícímu vedle paláce. Paprsky odpoledního slunce se odrá¾ejí od zlacené, ponìkud neúmìrnì vysoké sochy Matky Bo¾í s dítìtem. 
obklopená vinicemi, autobus šplhá do kopce, na jeho¾ vrcholku se tyèí zøícenina zámku postaveného tu pape¾i. Prùvodce nám dává hodinku volna, ale pøedem nás seznamuje se zdejšími rituály pøi koupi vína, abychom se nedostali do trapné situace, nebo» víno je sice nesmírnì dobré, ale také nesmírnì drahé. Procházíme hlavní ulicí vesnice a ka¾dou chvíli nará¾íme na otevøené dveøe zvoucí nás do osvìtleného sklípku. Absolvujeme i zastávku v oficiální prodejnì vín, srovnáme ceny u jednotlivých lahví s poètem eur, je¾ nám ještì zbývají, a docházíme k názoru, ¾e bude prospìšnìjší se vyšplhat ke zøíceninì, odkud musí být krásný výhled do okolí. Ke zøíceninì funím, duši mám na jazyku, ale výhled skuteènì stojí za tu námahu.