Pohled z okna

Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Jen tak si ležím v poli

Vrháte-li velký stín, neznamená to, že jste obři. To si jen na vás někdo pěkně zblízka posvítil. Třeba vy sám!

S kolegy a s kolegyněmi z práce jsme ještě nedávno pořádali alespoň jednou za rok kolektivní vyjížďku na kolech po tom našem opravdu krásném okolí. Dnes už jsou kolegyně převážně v důchodu a práce přibylo tolik, že prostě nelze zrušit odpolední směnu. Zákazník by nedostal včas požadované zboží a přešel by ke konkurenci. Třeba by si místo Fábie koupil Ferrari nebo Porsche anebo tank. Musím předeslat, že taková jízda byla opravdu zkouškou charakteru. Vždycky se ujelo něco přes padesát kilometrů a to převážně terénem, kde o kopce nebyla nikdy nouze. Musím dodnes hluboce smeknout svůj klobouk před bývalými i současnou kolegyní, a to tak, že vykreslím před sebou tímto kloboukem dlouhou a hlubokou čmouhu v prachu. Ač několikrát kolegyně po cestě prohlásily, že dál už nejedou, vždy natolik zmobilizovaly svoje síly, že my, co mohli, jsme jim na závěr vždy upřímně zatleskali. A ony nejsou těmi, které mají doma poháry z vítězných cyklistických či jiných závodů z mládí.

Tenkrát byl cílem vyjížďky Český ráj a to je oblast velice noblesní a pro nás boleslavské velice blízká. Většina z vás znáte minimálně Trosky či Kost. Mnozí z vás určitě lépe než já. Moje kolo bylo tenkrát nefunkční. Ani nevím z jakého důvodu. Vlastně vím! Jaký pán, takový krám! Zkrátka, jel jsem na kole svojí ženy. Author - slavná značka, leč bylo to kolo typově jedno z prvních a z pravěku. Mělo tolik rychlostí, že tam byla určitě i zpátečka, ale váha se blížila (vlastně i stále blíží) plně naložené Tatře.

Tehdy se holkám kola dovezla až do Ráje a my chlapi jsme i tam jeli po svých. Tak různě po skupinách. Jak kdo skončil směnu a z kterého jel směru. Předesílám, že na takových vyjížďkách je vždy zároveň hlad a žízeň. A žízeň je kupodivu vždy prvotní. Jak se obecně a rozšířeně říká-hlad je jen převlečená žízeň. Zkušení profíci si s sebou vozí kromě láhve s iontovým nápojem též jednu či více tatranek. My amatéři jen ten hlad. Samozřejmě vozí se i láhev něčeho lihově ostrého a ta se cestou spolehlivě vypaří. To víte, líh je hrozně těkavý!

Víte co je na cyklistech nejúžasnější? Myslím na těch, co pravidelně jezdí. Jak dokonale znají svoje okolí. Vždy vás po cestě šokují různými stezkami, zkratkami, výhledy po okolí a kopci, které byste nezlézali ani bez kola. Oni to dolů rozjedou a nahoru vyšlapou. Vy, naivní, se s nimi do kopce snažíte držet krok. Brzy máte dojem, že musíte vyjíždět nějaký mnohem prudší a delší kopec než oni. Neboť vy už nemáte žádné plíce ani srdce, ty vás na protest manifestačně opustily. Brzy silně zaostáváte a oni se vesele mezi sebou baví a smějí se. A vy je cestou vzhůru kopcem přestáváte slyšet, potom vidět a postupně je i přestáváte mít rád. Naopak směrem dolu brzdíte vším, čím se dá. Čas od času i čelem. A oni přeskakují i s kolem všechny padlé kmeny, skály, strže i padlé a umírající kamarády. Kolega, cyklista takřka profesionál, Jirka M., mi tenkrát oznámil, že mi nějak divně přehazuje přehazovačka. A tak mi ji následně a jen tak mimochodem seřídil. Zkouška funkčnosti se prováděla v protisměru. Všichni už byli daleko když jsem mu oznámil, že je to lepší a podíval jsem se dolů na tu přehazovačku.

To bylo tím posledním normálním činem, co se mi v té chvíli podařilo. Ztratil jsem správný směr, chytil krajnici a letěl. Let byl dlouhý, zadarmo a bez turbulencí. Nebudu mluvit o dráze letu, ale bylo to něco mezi Bubkou a postřelenou kachnou. Přistál jsem na rukou a hlavě. Asi tak, jako když se postavíte při józe na hlavu. Něco ve stylu-stojí hruška v šírém poli. Bylo dost mokro. Kupodivu jsem viděl na obě oči, i když jsem měl čelo zabořené celé v bahně. Chvíli jsem překotně přemýšlel, jestli jsem si nezlámal vaz. Ale protože mě nic výrazně nebolelo, tak jsem jako v té józe, pomalu, pomaloučku rozbalil tělo do polohy na zádech vleže. Pak jsem ke svému překvapení uslyšel Jirkův nejistý smích. Byl jsem tedy živý. A Jirka si taky už uvědomil, že mi asi nic není. Jen jsem byl maskován jako voják elitní zásahové jednotky. Utíkal jsem se umýt do blízkého potoka, nasedl na kolo a vyrazil plnou rychlostí dojet ujíždějící skupinu. Šlapal jsem ze všech sil, krajina mi rychle utíkala pod kolem, vítr mi fičel do uší a dost dlouho mi trvalo, než jsem slyšel Jirku volat, abych se vrátil. Jel jsem totiž šíleným tempem na druhou stranu, a tak bych je dojel až po objetí Zeměkoule. No proč ne! Rozjetý jsem na to byl hezky.

Na oběd se mi ani moc nechtělo.Trošku jsem byl od pádu do bahna i odřený. Ostatně ten den to nebyl můj poslední pád. Rychle jsem si vlez do blízkého rybníka, abych se trochu domyl a trochu si i zaplaval. Ostatně já mám vodu radši než kolo. No ale kolo je taky někdy fajn. Mazlil jsem se s tou příjemně teplou vodou tak dlouho, že jsem se ani nějak nestihl najíst. Stihl jsem vypít jen narychlo jedno pivo, protože pitný režim je přece taky hodně důležitý. Vypadal jsem trochu jako chytrá horákyně z té známé a slavné pohádky. Oblečení na sobě jsem měl napůl špinavé a napůl čisté, byl jsem napůl odřený a napůl neodřený a byl jsem napůl unavený a napůl neunavený. Vše tak trochu záleželo na tom, z které strany jste mě viděli. Pak jsem cestou ještě jednou upadl na štěrku při výjezdu na Trosky. Ale bylo to jen tak lehce, že jsem si za to ani neudělal pomyslnou čárku. Potom holky nasedly do Tranzitu a my jsme zůstali sami.

A začalo se závodit!!!! Kdepak bych to já bláhovec vzdal. Statečně jsem plápolal na chvostě. Ostatně myslím, že mě i trochu šetřili a občas trochu zmírnili. Ve své blahosklonné shovívavosti. Ale pak to během chvíle přišlo. Už jsem nemohl, i když jsem opravdu chtěl. Snažili se mě i chvílemi strkat, ale už to opravdu nešlo. Naštěstí jsme byli kousek před Branžeží a tak jsem je poslal vpřed, neboť jsem jim tvrdil, že tohle už se dá i doplazit. To jsem ovšem netušil, jak se to bude blížit skutečnosti. Oni se ztráceli v dálce a já pomalu, co noha nohu mine (i když u kola?), jsem se posouval vpřed. V duchu jsem si říkal: Teď musím dojet na konec té rovinky a pak je to kousek z kopečka. To se svezu! Svezl jsem se dvakrát. Nejdřív z toho kopečka a pak z kola. Tupě jsem zíral do dáli, všechno bylo najednou šíleně daleko a mě už se nechtělo ani dýchat. Lehl jsem si do příkopu, kolo upadlo vedle mne a já věděl, že alespoň chvíli musím ležet.

Ne, nikdo mě umírat neuvidí!!! Přeplazil jsem se i s kolem potřebných deset metrů do vzrostlého řepkového pole a upadl na záda. Takhle to přece dělá i střelená zvěř. Mraky pluly vysoko nade mnou, stvoly řepky byly obrovské, jako bych byl mravenec, a taky, jako jemu, se mi svět zúžil na tady a teď. V unavené mysli mnou prolétla myšlenka, že jsem vlastně prožil docela krásný život. Děti už jsou velké a samostatné. Asi jsme je docela slušně vychovali. Vlastně ani nikomu nic nedlužím a žena už to beze mne v pohodě vydrží. A v práci to beze mne taky určitě půjde. Propadal jsem se pomalu do tajemné a příjemné hlubiny a bylo mi strašně fajn. Mraky si dál pádily oblohou a já utrhl pár hořčičných lusků, strčil jsem je do pusy a žvýkal. Neměly vůbec žádnou chuť. Dokonce ani po tom postřiku, kterým se řepka vždy stříká. To proto, aby ji nesežraly housenky. Bylo mi fajn. Byl jsem smířený se sebou i se světem. Hlavou se mi mihly obrazy maminky ,dědy, dětí a Marie. Že bude možná někdo chvíli trochu smutnit? Ale to je přece život. Jako na velkém plátně jsem viděl vlnící se hladinu velké, nekonečné vodní plochy. Úplně prázdné. Jen rackové viseli v mírném větru nad hladinou, jako by je tam někdo pouštěl na provázku. Cítil jsem vůni vody a vlhký vánek na tváři. Jen v dálce jsem tušil siluetu rybáře, který mlčel se svojí samotou. Voda přesívala písek tam a zpět na rozhraní mezi vzduchem a vodou. Písek oslňoval oči záblesky slídy. Ta slída byla jako jemná zrníčka zlata a voda byla hravá, jako pohlazení krásné a něžné ženské dlaně. Tak takhle nějak vypadá umírání?!

Proboha, co blbnu! Tohle přece není konec. A tak jsem pomalu vstal a rozkázal tomu svému nedokonalému a zrádnému tělu, aby žilo. Doslova jsem vydřel kolo z pole, vylezl na něj a rozjel se domů. Po tři sta metrech jsem z něj znovu spadl, ušel jsem dalších tři sta metrů a opět na něj vylezl. Znovu a znovu hlava poručila a znovu a znovu tělo s nevýslovným odporem poslechlo. Ukecávaly se tak zbylých dvanáct kilometrů v drsné konfrontaci, jako dva absolutní cizinci, kteří si jdou na nervy už jenom tím, že jsou. Nevím, jestli jsem po cestě někoho potkal a zda si neříkal, že mě takhle opilého ještě nikdy neviděl. Ale jedno vím jistě. Že zpětně byl tenhle hrozný zážitek vlastně krásný. Každý normální chlap by si měl umět čas od času šlápnout na krk. A jen překonaná fyzická bolest umí porazit naši slabost. A když si na sebe zblízka posvítím, tak tuším, že jsem vlastně majitelem obřího stínu, a tudíž velký malý muž. Tomuhle se vlastně mezi cyklisty říká „hlaďák“. No a kluci se mi v práci už dlouho a stále tak trochu smějí. Vždyť tu postříkanou řepku konzumujeme jenom srny a já. Na rozdíl od srnek já to tenkrát přežil! A je mi hrozně líto těch srnek….A trochu při tom uvažuji i o spravedlnosti. Je vůbec?

Jiří Suchánek