POLICEJNÍ DAR
“Matko, bolševikùm dozvonilo, v rodný zemi zaèíná demokracie, jedu se tam
podívat jak jsou na tom jejich policejní orgány”, oznámil jsem radostnì ¾enì Mánì, která starostlivì zvedla oèi od vaøení.
“Ivane, pro Bùh, nikam nejezdi, víš, ¾e jsou tam orgány zlí, ještì si tam nìco nadrobíš a oni tì strèí do lochu” starostlivì prohodila. “Co si poènu, budeš-li lepit pytlíky na Borech? Bez tebe budou veèery trýznivì smutné a dlouhé” dodala Máòa a útìrkou si utøela slzy, které se jí pøi pomyšlení na tuto mo¾nou katastrofu vedraly do oèí.
“Máòo, neboj”, øekl jsem nì¾nì. “Policajti na celým svìtì se navzájem milujou a podporujou. Budou teprve èuèet, jaký dárky jim pøivezu” øekl jsem konejšivým hlasem a vydal se na nákupy piškuntálijí pro kolegy v Èeskoslovensku.
Domù jsem pøitáhl ba»oh plný plyšových chlupáèù, v Èínì uštupovaných medvídkù koalù, klokanù a jiných australských potvor, o kterých jsem si byl jist, ¾e potìší i toho nejukrutnìjšího orgána v Praze. A proto¾e vím, jak ú¾asnou radost takovému orgánu udìlá australský policejní odznáèek, v práci jsem jich opatøil tucty.
Situaci mi krapátko ztí¾il kamarád Budha, který jako závodník v cyklistice naléhal, abych v Praze galusky pro nìho zakoupil, proto¾e jsou to pneumatiky výteèné, na kterých lze vyhrát ka¾dý závod. Jeliko¾ mi dal peníze pøedem, bláhovì jsem svolil netušíc, co mi to pøinese za útrapy.
Letadlo se prodralo tì¾kými smogovými mraèisky a pilot s tím plácnul na rozpukanou pøístávací plochu, po které se pomalu dodrncal na ruzyòské letištì.
I kdy¾ jsem chrabrý orgán, srdce se mi rozbušilo a nervozita mi zapotila ruce, jeliko¾ jsem kromì plyšové havìti vezl zakázaný kontraband vèetnì bankovek. Chvìl jsem se, ¾e bude urèitì objeven a zabaven. Nicménì, ponìvad¾ jsem vychytralý orgán, tak jsem ještì ne¾ mohl všeteèný celník otevøít pusu vyndal z kapsy policejni odznáèek, který jsem mu vzápìtí zabod do klopy jeho uniformy.
“Au, sakra, èlovìèe co to dìláte, proè mi tady pícháte”? utrhnul se na mì celník. “ Klídek, celníèe”, øekl jsem a s úsmìvem jsem mu vysvìtlil, ¾e jsem také ve státních slu¾bách a ¾e to je malá pozornost pro nìj, èeského kolegu. Celník se zatetelil štìstím, vykoktal nìco jako omluvu, popøál mi pìkný pobyt a já jsem zjistil, ¾e moje strategie ohlednì dáreèkù pro byrokraty bude neomylnì pracovat.
Jaké bylo krásné uvítání rodinou, která mì od osmašedesatého nevidìla, popisovat nemusím.
Pøíští den jsem staré mamince a tetièce sveøepì oznámil, ¾e jdu pøekontrolovat místní policejní bojùvky. “Ty si chlapèe koleduješ”, prohlásila maminka a dodala, ¾e nejlepší je s nima nic nemít. Opová¾il jsem se s ní nesouhlasit økouc, ¾e pøišly zmìny a policajti se napravujou.
Pøíští den, ji¾ za èasného rána, jsem se oblékl do svého nejlepšího obleku. Vida mì v èerném dvouøadovém kvádru, kamarád Karel pochybovaènì zakroutil hlavou a otázal se:“ Ty vole, to v tý Austrálii nosíte módu ze tøicátých let?”
Jeho tupá otázka prozradila, ¾e Praha je, co se týèe módy, sto let za opicema. Opovr¾livì jsem odsekl:”Nevíš o èem mluvíš, já jdu pøekontrolovat vaše nový demokratický orgány”. To Karla zmátlo a pocítil jsem, ¾e i popudilo. Nakvašenì mi poradil:” Vole, je se divím, ¾e se s tìma kurvama chceš kamarádit, ale kdy¾ jsi jeden z nich a k tomu ještì blbej,tak si dìlej co chceš. A víš kam vùbec jít”? “Nevím”, pøiznal jsem se, “ale já je najdu na nìjaký køi¾ovatce”. “Ne, dìdku, to musíš jít na vysoký místa jako na policejní presídium”, poradil Karel. “Nebudeš vìrit, ale Honza Køivák, co byl ještì v šedesátých letech psycholog u kriminálky, tak z toho Havel udìlal nejvìtší šajbu a von to tam teï celý vede. Vylo¾ený kápo. Tak vyhledej jeho, snad tì rád uvidí”, øekl Karel a dal prohnanýmu taxikáøi rady, kam mì zavést. Díky tomu mi taxikáø nevoškubal, proto¾e si asi myslel, ¾e jsem nìjaký vysoký policejní dùstojník a s nimi je nejlepší si nezahrávat.
U brány jsem narazil na znaènì znavený policejní ucho. Strá¾mistr zvedl hlavu od novin a udivenì se podíval na mojí australskou placku, kterou jsem mu bez cirád strèil pod nos. “Jsem australskej orgán a chci mluvit s panem øeditelem Køivákem”, øekl jsem komisním hlasem. Ucho se vymrštilo do pozoru, zasalutovalo a øeklo:” Jo, takhle vzácnou návštìvu a z takový dálky jsme tady ještì nemìli. To pan øeditel bude mít jistì radost”, prohlásil a dovedl mì ke kanceláøi mého pøítele z mládí, z jeho¾ ¾enou jsme s Karlem za mlada rozpustile laškovali a pro¾ili hodnì pøíjemných chvilek. Jen jsem doufal, ¾e na to èmuchálek nepøišel. Stejnì jsem mìl ale starch, budu-li se mu moct podívat zpøíma do oèí. Øeditel však byl nìkde na manévrech a tak jsem se s ním nesetkal. Co¾ byla mo¾ná škoda, proto¾e byl za pár mìsícù poté z funkce odvolán a pak z nìjakého dùvodu zmizel ze svìta. Na v¾dycky.
Nicménì krásná sekretáøka s dekoltem, ze kterého se dralo bujné poprsí zvedla telefon, do kterého lahodným hláskem zašveholila:”Frantíku, starej není momentálnì k disposici a máme tu zajímavou navštìvu z Melbourne. Mù¾eš se o ni postarat”?
Plukovník kriminálky Franta Dole¾al mi pøišel vstøíc a po nìkolika formálnostech jsme si jako kolegové zaèali vymìòovat zkušenosti. Poèáteèní okázalost záhy opadla, kdy¾ jsem na plukovníkovu otázku, co bych navrhoval v deset ráno dìlat, odpovìdìl: “No tak si myslím, ¾e by snad bylo dobrý tam zasunout nìjakýho toho piváka”.
Dùstojník zjihnul. Na tváøi se mu rozlil bla¾ený úsmìv, v oèích mu zajiskøilo a radostnì pravil:”Pane kolego, váš návrh nemá chybu a nelze jej odmítnout”. A vyrazili jsme na rù¾ek do zaèouzeného pohostinství, kde po druhém pivì jsme si plácli na tykání, po pátém mi Franta zaèal prozrazovat slu¾ební tajemství a po sedmém jsme se v objetí vypotáceli z hospody, radostnì prozpìvujíc sprostonárodní písnièky. Oddych jsem si, ¾e Frantovi nenapadlo v alkoholickém opojení pou¾ít slu¾ební zbranì a støílet do ušmudlaných Ukrajincù pokoutnì prodávajících èásti sovìtských vojenských uniforem. To by byl bejval pøevelikej malér a mo¾ná, ¾e bychom i pøes hubu od tìch zabijákù dostali.
“Musíš pøijet zase zejtra, abychom si to všechno zvopákli”, radostnì škytnul plukovník. “A vlastnì nejezdi, mi si pro tebe pøijedem”, slíbil Franta a rozlouèili jsme se.
Navzdory alkoholem zpùsobené únavì jsem staèil koupit pro pøítele Budhu ký¾ené galusky a na pokraji zhroucení jsem koneènì dorazil domù. V hlavì mì bušilo tisíce malých permoníkù a kdy¾ jsem se poloobleèen svalil do pelechu, te¾ce se se mnou protáèely lù¾koviny. Ale sakum-prdum to byl náramnì úspìsný den, konstatoval jsem a záhy jsem usnul.
Permoníci pracovali pøes èas a tak bylo kalné ráno opilcovo. Maminka se divila,jak je mo¾né, ¾e schùzka s orgány mì oloupila o krásný vzhled. Prohlásila, ¾e je všeobecnì známo, ¾e policajti jsou opilci a ¾e nyní chápe, co je dùvodem pro mùj znaènì pomuchlaný oblièej a peøiny pod oèima. A ještì jsem to schytal, proto¾e to prý ze mne táhne jako z krèmy.
Nemìl jsem síly na nìjaké dlouhé vysvìtlování a tì¾ce znaven jsem se vydal s balíkem galusek na místní poštovní úøad s dobrým úmyslem je Budhovi poslat.
Babša u pøihrádky si mì opovr¾livì zmìøila a úseènì utrousila:”Zakázanej vývoz”! Kdy¾ jsem se nesmìle otázal proè jako jsou zrovna pneumatiky na èerné listinì, stroze vysvìtlila:”To je k vùli rákosníkùm, co tady skupujou všechno mo¾ný na kola a pak to posílaj hladovejm rodinám doma”.
Nemaje tuchy o èem babizna mluví, zeptal jsem se nevinnì: ”Co je to rákosníci”? Poštovní úøednice se na mì podívala jako bych spadnul z mìsíce a prohodila:”Helejte pane, já tu nejsem nikomu pro srandièky, sbalte si ty svý gumy a vypadnìte, je tu fronta lidí”. Ještì ne¾ jsem mìl mo¾nost vypadnout, šikmookej kluk za mnou tiše prohodil pra¾ským pøízvukem:”Tak tady øíkaj nám, Vietnamcùm. My ta kola posíláme domù, aby vìdìli, ¾e se nám tady daøí dobøe”.
Vypotácel jsem se z pošty celej tumpachovej, ¾e kvùli vychrtlým Vietnamèíkùm si mistr cyklistiky Budha nezajezdí. Den tudí¾ pro mì skonèil trpkým zklamáním.
“Zejtra si pro mne pøijedou”, øekl jsem rozšafnì mamince, která zbledla, slabì vykøikla a upustila talíø. “Pøestaò se chvìt, mámo, máte tady koneènì vobrozenou policiji a budeme pít pivo”, øekl jsem a zjihnul pøi pøedstavì plzeòského. “Doufám, ¾e se zase nevrátíš domù zøízenej jako vèera”, øekla naškrobenì maminka a dodala, ¾e bych mìl pamatovat na slušné vychování. Pøislíbil jsem, ¾e nemusí mít strach, proto¾e budu pít s mírou a budu se chovat slušnì. Mùj slib vyloudil na maminèinì tváøi úsmìv a dostala opìt dobrou náladu.
Pøiští den odpoledne se u domu zastavila nablýskaná èerná Volha. Maminka, v tu chvíli zalévajíc kvìtinky na oknì, leknutím upustila konvièku, která cákla do lebedy nic netušícího vetchého dùchodce, optimisticky hledajícího nìjaké pokroutky v popelnici pod oknem. Pak u¾ jsem jenom s hrùzou spatøil, jak mu øidiè policejní Volhy dává umìlé dýchání z huby do úst. Je¾íšku, to tedy zaèíná pìknì, øekl jsem si a od zbytku dne jsem oèekával jen to nejhorší.
“Ivánku, dítì moje, u¾ jsou tady. Stb si pro tebe, synku ubohý právì pøijelo. Ji¾ tì nikdy v ¾ivotì nespatøím, ji¾ tì nikdy nepochovám v náruèí”, štkala maminka. “Uteè chlapèe svìtlíkem, uprchni jejich spárùm, já øeknu, ¾e nejsi doma”, navrhovala zpanikovaná maminka.
Musím se pøiznat, ¾e se maminka pøièinila o to, ¾e mi také trochu zachvátila panika. Co kdy¾ mì opravdu jdou zabásnout. Je pøece jenom pár mìsícù po Sametové revoluci a s nima èlovìk doopravdy nikdy neví, øíkal jsem si.
Pokraèování pøíštì...
Z pøipravované knihy "Svìtácké støípky smyslného seniora"
