O tom, ¾e není v¾dy dobré brát rùzné rady z rùzných èasopisù „za bernou minci“ jak øíkával mùj tatínek o nìèem, co se mìlo brát vá¾nì - a já nikdy poøádnì nevìdìla co to vlastnì ta berná mince je - jsem se pøesvìdèila, kdy¾ jsem v jedné knize èetla ¾e: “Vánoèní hvìzda je pova¾ována za krátkodobou pokojovou rostlinu, kterou po odkvìtu zpravidla vyhazujeme.“
Chyba lávky! To bylo další tatínkovo tvrzení, kdy¾ bylo nìco špatnì a ani o tomto tvrzení nevím nic bli¾šího, jako napø. jaké lávky a pøes co ta lávka vedla, èi proè mìla chybu. Ale tatínkùv vítìzný výkøik „chyba lávky!“ znamenal „omyl! - pravdu mám já!“ a tak tedy øíkám, ¾e ne, ¾e je to hloupost, vyhodit cokoliv ¾ivého, by» by to byla jen kvìtina, kterou jsme svou neznalostí témìø umoøili.
Pøilo¾ený obrázek je té mojí hvìzdy, vyfotila jsem ji na oknì, kde spokojenì tráví zimní mìsíce, v létì je na zahradì. Abych ji takto krásnou uchovala pøedkládám svùj vlastní vyzkoušený postup, jak a co dìlám, abych kvìtinu netrápila.
Co provádím s Vánoèní hvìzdou
Na jaøe, tak v bøeznu, ji hluboko seøíznu. Jako rù¾i, tak na tøi oèka. Srdce mi pøi tom krvácí, proto¾e ještì nádhernì kvete a je košatá. To ale musí všechno pryè. Trošku je z toho v šoku a mírnì shazuje zbylé listy. To ale netrvá dlouho, brzy opìt obrazí a rozkošatí se odspodu. Kdy¾ u¾ nehrozí mrazíky, postavím jí na zápra¾í na východní stranu. Dopolední sluníèko jí udìlá dobøe, odpoledne je chránìná domem, který sálá naèerpané teplo. Pøes léto jí zalévám, pøihnojuji a dál se o ní nestarám. S pøíchodem chladného poèasí si jí beru do pokoje. Nesmí nastydnout, je choulostivá. Pak pøijde to nejdùle¾itìjší. Kvìtina aby se zaèervenala, musí dodr¾ovat krátící se den, tak jak je to v pøírodì. Prostì, kdy¾ se smráká a je tma, musí mít tmu. Pokud jí máte v pokoji kde se svítí, musíte jí zakrývat, tøeba na ní pøiklápìt kýbl nebo lepenkovou krabici. Nesnese ani osvìtlení z ulice. To kdybyste si øíkali, ¾e v pokoji stejnì nesvítíte. Ona prostì musí mít fakt tmu, kdy¾ je venku tma. Proto¾e bydlíme v lese a ¾ádné osvìtlení tady není a kytku mám v lo¾nici na oknì, kam chodím veèer jen spát, tak¾e nesvítím, je koncem listopadu celá rudá. Obèas jí osprchuji, to má ráda, ráda se zbaví prachu na listech. Sprchuji, ale ne ledovkou!
No a to je celé. Mo¾ná by nìjaký zahradní odborník k tomu mìl pøipomínky, ale u mì to takto krásnì funguje.
Souhrnem: nechce zimu, nechce sucho, chce krátit den a zjara chce zaøíznout, jinak to bude odspodu holý klacek. A abych nezapomnìla, chce moøe lásky, povídám si s ní, pohladím jí, ka¾dé ráno jí pozdravím, myslím, ¾e mi u¾ odpustila. Mo¾ná jsem magor, ale kvìtiny mám krásné:-))
Kdosi tvrdil, ¾e vánoèní hvìzda je jedovatá a tak jsem se podívala do moudré knihy. Tam jsem se doèetla, ¾e jedovatá opravdu je, mléèná š»áva mù¾e poškodit zrak. Výbìr dalších zajímavostí z rùzných èlánkù jsem vám opsala:
Klasickou barvou tradièní vánoèní hvìzdy je èervená. Ale v sousedství zeleného chvojí dobøe vynikají i jiné listeny døeviny: nì¾ná rù¾ová, nafialovìlá, meruòková a bílá. Zvláštností jsou odrùdy s bíle lemovanými listy, zvlnìnými horními listy a skvrnité odrùdy.Vánoèní hvìzda pochází z Mexika. Do Evropy ji dovezl roku 1799 francouzský diplomat Joel Poinsett. V obchodech je èasto uvádìná pod jménem Poinsettia. Staøí Aztékové vysvìtlovali její vznik pradávnou povìstí. Tmavì èervená barva jejích kvìtù – pøesnì vzato zbarvených horních listù v jejich¾ støedu jsou vlastní malé kvìty – pochází z krve bohynì, které ¾alem puklo srdce. Vánoèní hvìzdu Aztékové v rituálních zahradách pìstovali ji¾ ve 14.století. V mexické vlasti ji nazývají „Flores de Noche Buena“, kvìtina Svaté noci, nebo» tam podobnì jako u nás zbarvuje své listeny v období Vánoc.
V Mexiku a i jinde v tropech se vysazuje do parkù a zahrad. Latex obsa¾ený v pletivech se pou¾ívá jako depilaèní prostøedek. Z listenù se získává èervené barvivo na barvení látek.
Kdo ji¾ jednou zapomnìl vánoèní hvìzdu na jaøe hluboce seøíznout, ten ví, jak rychle z malé hrnkové rostliny pøes léto vyroste rozlo¾itý keø, dvojnásobné velikosti. Pøi péèi o vánoèní hvìzdu je dùle¾itá zálivka. Rostlina nesmí ani vyschnout, ani být ve vlhku. Zalévejte jen vodou, která má pokojovou teplotu. Vyšší pokojovou teplotu snáší bez problémù, ale na nachlazení reaguje shozením listù. Zatímco v dobì kvetení, to je v zimì, vy¾aduje peèlivé zacházení (pravidelnou zálivku a ochranu pøed zimou), pøi letnìní na zahradì je velmi skromná. Slunce ani déš» jí nevadí. Od kvìtna ka¾dé dva týdny pøihnojujte. Tolik rada odborníka. (Moje zkušenost – na jaøe jí pøesadím do dobøe ule¾eného koòského hnoje smíchaného s kompostem. Na dno kvìtináèe dám vrstvu písku, proto¾e má ráda nohy v suchu, a je zase na rok vystaráno.)
Ovšem, aby znovu rozkvetla, musí se na urèitý poèet hodin postavit do tmy. Délka dne nesmí
pøekroèit deset hodin. Aby zazáøila pøesnì o svátcích - od konce øíjna na ní postavíme na 14 hodin dennì neprùhledný kryt tak, aby se nedotýkal listù. Listy jsou citlivé na mechanický opakovaný dotyk, mohly by opadat. Proto nikdy nezatemòujte pøehozením èerné folie pøímo na rostlinu.
V tìch mých „chytrých“ zdrojích je toho povídání o vánoèní hvìzdì ještì mnoho, kdybych to chtìla všechno uvést, zabralo by nejménì ještì jeden Bylináø. Tak mo¾ná zase a¾ za rok pøed Vánoci se k tématu vrátím. Doufám, ¾e všechno podstatné, co potøebujete vìdìt k tomu, aby vaše kvìtina neskonèila v popelnici jsem uvedla. Kdyby pøeci jen jste chtìli vìdìt víc, ptejte se, od toho jsou komentáøe pod èlánky, a já odpovím.
Magdalena Vlachová
