Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kouzelné Toskánsko

vše je o lidech!

 

Lidi, co blbnete, v¾dy» jsou tady lidi. Tak nìjak zní slavná vìta ze slavné knihy slavného autora. Lidi si blbnou, knihy se píší, ale málo se ètou. Ani nejslavnìjší kniha bílého mu¾e (a bílé ¾eny-nebo jsem to mìl napsat obrácenì?-asi ano!) se neète. Pøeèetl jsem mnoho knih, ale tuto ne. Bible mì minula a já se za to trochu stydím. Ale zase ne tolik, abych se teï veèer oblékl a šel vykrást nejbli¾ší knihkupectví. Ostatnì mám takový nejasný pocit, èi pøedtuchu, ¾e bych jí tam nenašel. A nechte se kvùli tomu zvìènit v policejních spisech. Taky kniha, pravda, ale dostat se do knih tímto zpùsobem není zrovna ideální.

 

Vypravíte-li se za zá¾itky do oblastí mimo vaše pamìti, chcete ¾ít a za¾ít výjimeèné vìci. Hodnì krásy, kterou vlastnì neznáte. Nebo jen z knih, pohlednic, fotografií, vyprávìní, encyklopedií a bedekrù. Jistì. Máte pøedstavy, máte oèekávání. Vlastnì celý ¾ivot máte pøedstavy a máte oèekávání. Na to nemusíte cestovat. Ale cestujete-li za krásou, máte pøedstavy o kráse. A máte i oèekávání. Chodíte-li po lidských sídlištích, vyplatí se dívat tak nìjak nad vaše hlavy. Asi proto, ¾e Bùh sídlí na nebesích, tak proto se v minulosti vše krásné umís»ovalo nahoru. Skvìlé fasády, skvìlé sochy, skvìlé obrazy i skvìlé myšlenky na nás shlí¾ejí shùry a my k nim vzhlí¾íme zespodu. Ano, nahoøe je toho nejvíce. To co oko potìší a srdce zahøeje. Ale je paradoxem, ¾e díky ïábelským myšlenkám se tìlo èasto zahøeje víc tam dole, tam nìkde pod úrovní hlavy i navzdory hlavì.

 

Však ka¾dá cesta, i ta do nebes, unaví a pak vám oèi poklesnou z nebeských výšin. I z tìch výšin nenebeských, jen mírnì nad rameny. Tam je vám vìcí. Ale hlavnì tam je lidí. A krása lidí je nám obvykle krása nejbli¾ší. Sedíte si na kávì, na èaji, na poháru. Nebo jen tak. Nohy bolí. Nìkdy bolí i hlava od pøemíry zá¾itkù a krokù. Oèi bloudí prostorem a pak se zastaví na tamhletom pánovi, èi na támhle té starší paní. Má takový zvláštní drdùlek a lišácké oèi. Vyzaøuje z ní taková klidná síla a pohoda. Nebo mi jen nìkoho pøipomíná? Jé a támhle to musí být urèitì Holanïan. Brusle na nohy a ruku za záda a je to rychlobruslaø jak víno.

 

Ale jsme v Itálii. Kde jsou Italky? Jednu takovou nádhernou Floren»anku jsme s Jardou pozorovali ve Florencii. Taková malá pánská provokace. Dáma asi ètyøicet. Elegance sama. Po nìjakém èase si všimla, ¾e ji pozorují dva starší cizinci, kteøí u¾ jsou dost hodnì dlouho za zenitem a ona ne a ne se naštvat, ba ani se neprohnula v tìle a nenasadila ten známý znudìný výraz. Hlava se nezaklonila v mírném opovr¾ení a pohled neztvrdnul. Koutky nezacukaly opovr¾ením ani ústa nevykrojila pøísnou linku. Tak nìjak nezúèastnìnì se usmála. Ne na nás, jen tak a odplula do dáli jak štíhlá plachetnice. Koukali jsme se za ní ještì snad pìt minut, jako bychom vìøili tomu, ¾e se otoèí vítr a pøi¾ene nám ji zpìt. Nepøihnal a vzal si ji èas. Ten si u¾ toho vzal!

 

Na námìstí v Parmì jsme potkali tatínka (èi snad dìdeèka?) s kluèíkem - asi pìtiletým. Mìl baseballovou pøilbu, chránièe a po odpalu doklouzával na metu jako pravý americký profesionál. Na rozdíl od tatínka z nìj nespadla ani jediná kapka potu a evidentnì se bavil. Tatínek mìl ruce za zády, obèas nadhodil míèek a koukal, zda lidi koukají a ¾asnou. Toho bavilo to, jak lidi ¾asnou. Pøedstavte si to na Staromáku. Absurdní, co?! I Za tím se jezdí ze všedního ¾ivota do neznáma.

 

Kdy¾ si sednete v Paøí¾i nìkde na kávu èi víno a jen tak sedíte a èas bì¾í, dozvíte se o Francii víc, ne¾ kdy¾ zhlédnete všechny francouzské památky. Ta pohoda, ta nenucenost, ten šarm kolem vás proplouvá a naplòuje prostor. Máte pocit, ¾e sedíte se samými známými a blízkými. Jestli to dìlá to víno, Paøí¾, nebo slo¾ení vzduchu, nevím. Ale je to úplnì jedno. Zá¾itky nejsou jenom pro oèi a pro jazyk. I na ten rozechvìlý letní, tetelící se vzduch, si pamatujete díky tìm okolosedícím. Kdy¾ pak vás pravá èerná èernoška nahání u Moulin Rouge do erotického podniku, nebo» jste pøece pán samostatnì se pøesunující a urèitì dychtící po silném francouzském erotickém zá¾itku s pravou èernoškou z Mali, je vám jako pøed tabulí, kdy¾ nic nevíte. Rád byste vyhovìl, obzvláš» kdy¾ je vám nadhánìèka tvrdí, ¾e musí ¾ivit ètyøi nezaopatøené dìti, ale kde nic není, ani èert nebere.Vy však máte své hranice mo¾ného a není to jen o penìzích a strachu ze smrti, ale i o tak zvaných zásadách. Pak tam za mlýnem je u¾ jen svìt Arabù a nebezpeèno, blýskají se oèi,zuby a snad i no¾e,ale o tom to je.I tihle jsou Paøí¾ané.

 

Ale zpìt do Toskánska. V Toskánsku jsou lidé toskánští. Je to hodnì o hrdém èele a prodávajíce, urèitì neprodávají sebe. Zde necítíte ten jednotný smìr prodeje jen vydìlat. Zde jsou vám ti za pultem zcela rovnocenným partnerem. Vy nejste ten všemohoucí zákazník, kterému se musí klanìt a¾ k zemi. Vy jste partner, ne pán. Zde se u¾ tìch porá¾ek nelekají a z vítìzství nedìlají vìdu. Pøihodilo se. Prostì mimochodem.Fascinuje mì láska Italù k dìtem. To není divadlo pro okolí. To je láska upøímná a zodpovìdná. A mám pocit, ¾e ty jejich dìti to moc dobøe vìdí. V Itálii i ve Francii ¾ijí gurmáni ¾ivota. Historie je pouèila, ¾e ¾ivot ¾ijeme jen jednou. Teï, tady a s koneènou definitivou. Nìco z tìch válek, soch a obrazù je v nich trvale pøítomno. U nich není povinný úsmìv. U nich je usmìv pøirozená souèást ¾ivota. Ano, i my to hezky umíme. Kdy¾ chceme. Ale kdy¾ pak vystoupíte z autobusu v Praze a nastoupíte do metra, není dobøe se rozhlí¾et. Všichni jsme v sobì dokonale ukrytí a máte dojem, ¾e u nás je ¾ivot prodírání slzavým údolím. Mám rád mezi lidmi ty, kteøí jsou sluníèky. Asi my všichni je máme rádi.

 

Po tak zvané revoluci se mnozí ze zdí vìzení dostali mimo nì. U¾ je to taky dost dávno. Velkolepá amnestie udìlala z tìch za drátìným pletivem naše pracovní kolegy. Skoro všichni z nich se sna¾ili ¾ít jako my. Mìli vìtší pracovní výkonnost a najednou nehoráznì svobody. Jen to jedno se nenauèili. Uvolnit se. Stále se k sobì chovali tak, jako by jim mohl nìkdo právì vrazit nù¾ do srdce. Stále a nepøetr¾itì ukazovali, ¾e jsou silní a tak trochu nesmrtelní. Zkrátka stále se vlastnì vytahovali, a to tìlem i hlavou.



A já mám dojem, ¾e jsme se to od nich trochu nauèili. Ukázat slabost se stalo nejvìtším høíchem doby. Být nebohatým je høích a ten, kdo nìkoho neokradl, nìkoho nepøelstil a na nìèem hodnì nevydìlal, je vlastnì hlupák. A nejhorší je ten poloveøejný potlesk tìm, kteøí s tím státem, vládou, èi jinými krásnì „vyèùrali“. Doba byla za socialismu dost hodnì schizofrenní. Nìco v tom stylu, o pití vína a kázání vody. A dnes? Nevím! Neká¾eme všichni vodu a nepijeme pøitom víno?

 

Taky proto rád jezdím ven. Mám dojem, nebo se mi to jen zdá, ¾e tam u¾ to èas vyøešil. Ne, není tam všechno ideální. Ale kdy¾ tam nìkdo nìco hraje, dává jasnì najevo, ¾e hraje. Ale jinak je sám sebou, za sebe a samostatnì nemanipulovatelný. Alespoò dobrovolnì ne.

 

Existuje krása nenápadná. Ne ve výšinách ideálù, ale v prachu cest. Tìch cest, kam jsme se tak trochu zašlapali sami. Øíkejme ji tøeba prùmìrný ¾ivot. Zkusme se usmát tøeba na nìkoho úplnì neznámého a všimnìme si tøeba, jak má krásnì køivé nohy. Je to ten, který pøíštì vytesá nového Davida. A postaví ho u vás na návsi. No pøece, kdy¾ má tak krásnì køivé nohy, musí být výjimeèný. A z dálky bude ten David tøeba vypadat lépe, ne¾ ten Mikiho zblízka. Tak u¾ se koneènì usmìjte a vyhlaïte si èelo. Vìøte, ¾e i vy jste jediní a jedineèní. A» my všichni si ty úsmìvy neprohlí¾íme jen venku. A» kvùli tomu nemusíme jezdit ven. Kvùli úsmìvu na tváøi. V¾dy» i tak je tam toho na dívání dost. A ten usmìv aby nám v¾dycky, i tam venku, jen pøipomínal domov. Místo, kam se, i kvùli úsmìvu, vracíme rádi. Já osobnì se vracím hroznì rád a tìším se, ¾e koneènì uvidím usmívající se metro, Prahu a celé Èechy, Moravu a Slezsko. No tak, ¾e by to doopravdy nešlo?

Jiøí Suchánek

 

Další èlánky autora:
V kopcích
V Ráji
Kdy¾ v Ráji pršelo
Nenapravitelná arogance èasu
Na Babì
Proè píšu
Na Príglu
Podobenství o vìtru
Svìtlo v oèích
Tenkrát o vánocích
Slabost a síla hradù
Vr¾ou mi boty
Povodeò
 
 
Toskánsko
Toskánsko - 1
Toskánsko - 2
Toskánsko - 3
Toskánsko - 4
Toskánsko - 5
Toskánsko - 6
Toskánsko - 7