Nebezpečí “white pointers” na australských plážích

aneb Člověk nikdy neví

V životě se mě již hodně lidí zeptalo, proč jsem emigroval zrovna na tak strašně vzdálený kontinent jako je Austrálie. Proč jsem si prý raději nevybral nějakou čisťoučkou evropskou zemi za humny, odkud je domů co by kamenem dohodil, a kde se člověk jen tak hnedka neodrodí.

Ano, jejich dotazy více méně chápu. Souhlasím, že zaskočit si z Melbourne do Prahy je přece jenom trošku těžší, než si například z Vídně zajít do Slávie na kafe. Než se člověk totiž na rodnou hroudu dostane, tak musí nejprve za letenky vydat těžce našetřenou několikaletou penzi. Navíc pak během nekonečného letu, který strávíte jako sardinka na mrňavém sedadle letadla pohroužen v modlitbách aby to nespadlo, nakonec dostanete do nohy trombózu. Ta má za nepříjemný následek to, že místo pití lahodného piva a nostalgického vzpomínání na prošlé mládí ve vaší oblíbené restauraci, leží člověk jako lazar upoután na nemocničním lůžku, jde mu o kejhák, a cucek v žilách mu měsíc rozhánějí kapačkami. Ano, to jsou celkem pádné důvody, proč by snad člověk měl žít někde poblíže Smíchovského sklípku a Národního divadla.

Já však milerád podstoupím všechna nebezpečí a nepříjemnosti spojené s cestou do země praotce Čecha. Já si totiž Austrálii vybral schválně a to hnedka z několika pádných důvodů.

Předně jsem opravdu chtěl být co nejdál od domova jak to vůbec šlo, chtěl jsem žít v zemi s hluboce zakořeněnou demokracií, v zemi, kde se mluví anglicky, a kde tudíž nikdo nebude rozumět když používám sprostá slova, v zemi, kde je čistý vzduch, nekonečné, zlaté pláže, exotická zvířátka a… krásné ženy. Z barevných stránek kalendářů jsem totiž dospěl k názoru, že Australanky jsou snad ještě krásnější a vyvinutější než jinak celkově přitažlivé české holky, i když se mně žena Máňa snažila namluvit, že si na obrázky vybírají ty nejkrásnější z nejkrásnějších, a že zbytek Australanek jsou ženy povadlé a vysušené nemilosrdným sluncem.

K mé neutuchající radosti jsem krátce po příjezdu do Austrálie zjistil, že jsem měl pravdu já. Bodrými Australany mně bylo vysvětleno, že ženy jsou neuvěřitelně vyvinuté díky hormony napěchovanými kuřaty, kterými se zde od rána do večera cpou. Krásné jsou díky slunci, kterému od útlého mládí vystavují svá pružná těla. Ano, nelituji, že jsem si vybral Austrálii, protože procházka po pláži se ať pro mladého jinocha či zchátralého penzistu rovná procházce v ráji. Čelo se zarosí pohledem na bezstarostně se opalující krasavice, kterým je zcela jedno, že ve čtyřiceti budou vypadat jak staré, vrásčité babky s vytahanou kůží, právě tak jak to předvídala žena Máňa.

Není zapotřebí zdůrazňovat, že ženy pro krásu udělají téměř všechno. S radostí podstoupí největší muka a ponižující procedury věříce, že budou vypadat neustále mladě a svěže. Věří, že tím pádem budeme mít my, po lásce prahnoucí dědkové, o ně zájem. Nedílnou součástí krásy je samozřejmě do tmavohněda opálená pokožka. Většina mladých a často i obstarožních obryň není však spokojena pouze s částečným opálením těla. K úplné kráse totiž patří celková „opalitba“ takřka celého těla. A tak již od časného rána, kdy je obloha vymetená, hraje azurem a předpověď počasí říká, že má být pařák, se tyto ženy houfem vrhají na pláže, kde ze sebe rvou to, co my, pánové, stejně pokládáme za zcela zbytečnou část oděvu, a beze studu se opalují mezi lidmi jen tak. Ano, v honbě za bronzem je jim úplně jedno, skotačí-li vedle nich dětičky nebo leží-li v bezprostřední blízkosti chlípní staříci, kteří předstírají, že čtou noviny a přitom s bublinami u nosu zpoza zrcadlovek šmírují polonahé slečny.

Co si však budeme povídat. Nejsou to pouze důchodci, kteří s povzdechem a myšlenkou na zašlá léta, když jejich ženy byly zrovna tak ztepilé, se kojí pohledem na naolejované, lesklé hrudě plavkyň. Ty zrovna tak přitahují toužebné pohledy pubertálních mladíčků a důstojných otců od rodin, kteří pod záminkou toho, že si hrají se svými ratolestmi, kopají míč co možná nejblíže k ručníku, na kterém se líně protahuje úžasně půvabná mladice.

Musím se přiznat, že i já, jinak milující, věrný manžel a zodpovědný otec, jsem použil podobně fikanou strategii umožňující kradmý pohled na ňadra vystavená slunečním paprskům. Místo hraní nudného kriketu čí australského fotbalu, jsem se s dětičkami vydával na procházky po pláži hledat mušličky. Ty nejbarevnější, příbojem ještě nepoškozené mušle, se nějakým záhadným způsobem obyčejně nacházely v těsné blízkosti plážových ručníků nahatých slečen.

Dcerky se nejdříve nechaly tatínkem obalamutit, ale netrvalo dlouho a svou přirozenou inteligenci prokázaly tím, že se dovtípily, že tatínek chodí na mušličky hlavně proto, aby se podíval na opalující se tety. A pak to šlo jako na drátku. Když náhodou starší dcerka zmerčila na pláži dámu bez, zatahala mě za rukáv, prstem ukázala někam k dunám a řekla: ”Táto jdeme támhle sbírat mušličky, támhle, kde leží ta teta.” To se mně samozřejmě náramně líbilo a byl jsem pyšný na to jakou mám bystrou dcerku. Brzo jsem však zjistil, že nejsem sám, kdo s dětičkami takto chodí pod různými záminkami na procházky po rozpáleném písku. A tak mě napadlo, kolik asi maminek se musí divit, že na pláži obyčejně pochrupující manželé náhle čile a se zájmem chodí s dětičkami na dlouhé procházky, aniž by jim výrazně vadilo, že jim zteplá pivo.

Jednoho horkého letního dne, který jsme s přáteli trávili na naší oblíbené pláži, jsem se s kamarádem Pepčou vydal na hledání tak zvaných “white pointers.” Tak se zde říká nejenom plavce požírajícím žralokům, ale také na pláži odhaleným ňadrům. Nejdříve jsem neměl tušení, že tento velice populární výraz se v mé nové zemi běžně používá v právě této souvislosti. Dodnes si pamatuji, že když mně jednou rodilý Australan se šibalským úsměvem na tváři doporučil, že mám jít na Shelly pláž, protože tam jsou zaručeně “white pointers,” myslel jsem si, že se musel pomátnout na rozumu. Nebudu přece chodit svlažit tělo na pláž, kde se moře hemží “white pointers” žraloky! Nejsem přece blázen! Teprve, když mně se smíchem vysvětlil, že tento výraz označuje bílá, ke slunci čnějící ňadra, nejenom, že jsem pochopil, ale bez prodlení jsem se na sympatickou pláž vydal.

A právě na této Shelly pláži, která zaručovala božské pohledy nejenom na burácejí vlnobití, jsme šli s kamarádem na procházku. A to přes všechny jeho protesty, že by raděj plaval, že “white poiners” zrovna nemusí, protože, byť mrňavý, je má doma. Písek pálil do chodidel jako ďas, Pepča poskakoval po jedné noze a nadával jako špaček. “Kurva to to ale pálí,” postěžoval si Pepča zrovna, když jsme byli v bezprostřední blízkosti velikého plážového ručníku s kýčovitým motivem doutnající sopky, palem a papoušků, na kterém ležel obrovský “white pointer,” tedy dáma s neuvěřitelně velikými ňadry, které samou tíhou padaly na strany jejího těla. V tu chvíli mě napadlo, jestli by se tato ňadra kvalifikovala na oblíbený výraz, protože nečněla. Spíše připomínala na slunci se rozvalujícího “sea lion!”

Pohled na tak mohutnou hruď nám však téměř vyrazil dech. Neovládli jsme se a jednohlasně jsme hlasy plnými obdivného údivu ze sebe vyrazili: ”Tak ta má ale dudy, takový jsem ještě v životě neviděl!”

K naší hrůze se terč naší obdivné poznámky posadil, opřel se o lokte, mohutná ňadra si zakryl tričkem, podíval se na nás a ČESKY, s jemnou ironií v hlase, pronesl: ”A ještě asi dlouho neuvidíte, pánové.”

Co budu říkat, hanba nás v tu trapnou chvíli fackovala. Já zakoktal něco na omluvu v tom smyslu, že jsme to tak nemysleli, zatímco Pepča byl stále ještě tak šokován samotnou velikostí, že do toho šlápl ještě víc, když zamumlal, co by za to dal, kdyby něco takového měl doma, že taková úžasná prsa v životě neviděl, a že svůj výrok myslel doopravdy. Dodnes se divím, že nás, respektive Pepču, ta mohutná paní nepropleskla. Ať by to udělala čímkoliv, skončili bychom potupně lapajíce po dechu ve žhavém písku.

Leč naštěstí dáma naše netaktní řečičky přešla s úsměvem. Jako správná Češka se smyslem pro humor nás nesjela, ale jenom prohodila:” Příště si hoši dávejte bacha co říkáte, protože nikdy nevíte, kdo vám může rozumět. Našinec je všude a mohli byste to taky někdy pěkně slíznout.” Pak si do velkých dlaní nalila kokosový olej, který si před našimi vytřeštěnými zraky láskyplně vemnula do těch úžasných ňader, pohodlně se uvelebila na svůj prskatý ručník a věnovala se, opět polonahá, chytání bronzu.

Od té doby na rozvědky po plážích nechodím. Ať se ty nahatý holky na plážích sluníčkem třeba rozpustí. Ale stejně vím, že se opalují bez hořejšku nejenom, aby byly krásně snědé a chlapi si jich všimli, ale hlavně proto, abychom s otevřenou pusou a s obdivem zírali na jejich “white pointers.” Mají z nás legraci a líbí se jim, že se líbí nám.

Nyní chodím jenom na mušličky. A chodím s hlavou sklopenou jako zařezaný, protože vím, že tak si alespoň neuříznu ostudu. Oni ti Čížci jsou skutečně všude!

Ivan Kolařík, OAM

 Další články autora: