Pamìtníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Proè píšu
Dlouho, opravdu dlouho jsem se rozmýšlel, zda se do psaní o psaní a vlastnì i trochu o sobì budu pouštìt. Je to, jako kdy¾ tøináctiletý kluk má vysvìtlit svému školnímu øediteli v øeditelnì, proè na tom záchodì kouøil. Nemù¾e-li mlèet a nechce-li lhát, moc toho vlastnì øíct nemù¾e. Proè vysvìtlovat nìkomu z bo¾ího dvora, ¾e chci znát taky peklo. Znalost jako povinnost k poznání, ¾e mù¾eš, i kdy¾ nesmíš, znalost jako touha k pádùm ve veliké rychlosti, znalost jako otevírání dveøí tøinácté komnaty, i kdy¾ víš, ¾e to asi bude bolet. Kde je ta upøímnost tøinácti let v nás dospìlých ukrytá! A je vùbec ještì v dospìlých nìjaká? A nejsem úplnì vedle s názorem, ¾e èlovìk by si v ¾ivotì mìl všechno vyzkoušet, proto¾e opravdu vìdìt mù¾eme nìco jenom o tom za¾itém?
Pøehoupl jsem se do bilanèního vìku a jako ka¾dý prùmìrnì ješitný mu¾ jsem zjistil, ¾e u¾ obèas nepøeskoèím, nesvedu, nedobìhnu, nenauèím se. Vlasy nabyly barvy neurèitého a zašlého støíbra a ani se se mnou nelouèí odcházejíce inkognito. Dìti se postupnì vytrácejí pryè, jen k sobì a k jiným a obèas mají podivnì chápavý pohled. Spolu s Puèmelounem si obèas øíkám, ¾e ta naše rodina má tady všude jenom samé sádlo a zaèínám se v indexech sádelnatosti dostávat na hranici mezi normál a mírnì nadvá¾en, aè nevá¾en.
A to moje bìhání? Je to ještì vlastnì bìh nebo u¾ jen mírnì zrychlená chùze?!
Kdysi, kdy¾ jsem ještì vlastnil babièky, dìdeèky a maminku, bylo krásným zvykem si povídat. Ano, povídat si a ještì krásnìjším zvykem bylo vyprávìt si. Pohádky, ale hlavnì to pro¾ité. Já vím, ne všechno, co se øekne, je zas tak úplnì nejvíc ta nejúplnìjší pravda. Ale je vlastnì ta nejúplnìjší pravda zas to úplnì nejvíc? To by byl ¾ivot ú¾asnì smutný a nudný, kdyby výhradnì byla. Øíká se u nás v Èechách, ¾e nìkomu prdnulo v kouli. Nikdo sice neví, co to vlastnì znamená, ale pøesto se to dìje významnì èasto a v celém prùøezu spoleènosti. Od vlády a¾ k bezdomovcùm. S rùznými dopady na všechny, zøejmì v závislosti, jste-li nad vìtrákem, nebo pod ním. Jste-li pod ním, je to prùser.
Ale k vìci. Trochu mi prdnulo v kouli, i kdy¾ nevím, co to doopravdy znamená. S dìtmi si nevyprávím zas tak moc u¾ dávno a vnouèata moc nevidím. Nechci hledat nìkde nìjakou vinu, aby mì náhodou neukamenovali. Ta chyba by mohla být nejvíc moje. To ukamenování musí bolet a já nejsem masochista.
A tak to ve mnì èasem, ale pøesto náhle, nìjak podivnì vzkypìlo a uzrálo k rozhodnutí. Komunikace s tìmi mnou milovanými vázne! A proto to všechno vám, jim i vám napíšu. Jediné, co vám po mnì a hlavnì ze mì zbude, budou moje slova. A zaèal jsem »ukat do klávesnice poèítaèe svoje pøíbìhy, obèas i úvahy a vyznání. Jako dopisy v láhvi, bez udání adresáta a s nadìjí, ¾e kdy¾ ne hned, tak nìkdy, nìkde a nìkdo si je pøeète. Nìkdo z rodiny, nìkdo ze známých, nìkdo z lidí.
Bylo pøed Vánocemi a první psaní bylo vzpomínkou na moje dávné èasy vánoèní. Bylo mi pøi tom psaní trochu smutno a nemìl jsem daleko k slzám. Byly to vzpomínky zasunuté nìkde vzadu, hluboko a já si dokonce vzpomnìl i na pocity a nálady s tímto èasem spojené, nejenom na události.
Vím, ¾e je èetla dcera, byla trochu ráda a docela se jí to i líbilo. V té dobì jsem objevil na netu blogaøinu. Rùznou a rùznì se mi líbila písmenka tam napsaná. U¾ tenkrát jsem objevil ty, které jsem èetl a ètu rád do dnes. Tu laskavou a moudrou pohodu øíznutou inteligentním humorem jedné, upøímnou a osudovou takøka ka¾dodenní zpovìï druhé a pozdìji i básnì, nevázané a zvláštního napìtí a krásy, tøetí.
Je toho na netu napsáno dost a èlovìk si za tìmi písmenky pøedstavuje konkrétní lidi s konkrétními osudy. Ne všechno se mi líbí, ale tak je to v ¾ivotì lidském se vším. Vìtšina lidí se prezentuje na netu krásnými, ale cizími myšlenkami a øekl bych, ¾e se jedná o zvláštní druh nezávazného exhibicionismu, podobného tomu z nudistických plá¾í. Kdy¾ jste tam nazí, k nièemu to nezavazuje a nikoho to nepohoršuje. Prezentujete tam sebe, ale ménì, ne¾ nìkde u soustruhu nebo poèítaèe v práci.
Byl èas pøedvánoèní a já napsal svoji první vzpomínku.
Dávnou, trochu smutnou, pravdivou a bylo mi pøi tom psaní nìjak upøímnì a zvláštnì. Asi jako kdy¾ si zmrzlý lehnete do vany s horkou vodou. Slastnì se rozpouštíte ve vodì a v sobì a celý ten zlý a zmrzlý svìt tam venku vám mù¾e být ukradený. Prostì není! Tehdy jsem tento vánoèní pøíbìh dal na nástìnku.
Jen tak, proto¾e ty moje dávné Vánoce mi obrátily ¾ivot jiným smìrem a já u¾ jsem musel od tìch dob kráèet po úplnì jiných cestách. Vánoce nejsou jen o štìstí. Stala se zvláštní vìc. Napsalo mi pár cizích lidí a má dcera. Jedna neznámá paní mi dokonce podìkovala a ¾e si u toho ètení i poplakala. Asi jsem trochu zpychl a psal dál. Ale hlavnì mi pøi tom a po tom psaní bylo dobøe. Ty moje „bleptány“ mi prošly hlavou jako kulka, ale škodu nenadìlaly.
Pochvaly pøibývaly a já si zaèal pøipadat trochu trapnì. Ale ano, kdy¾ vás nìkdo chválí, dìlá vám to dobøe. Nebudu pokrytec. Ale pøece nemù¾u napsat všechno jenom dobøe!
Jste v nejistotì a hned pøemýšlíte o tom Belmondovic klukovi, co byl ukrutnì bohatý, a tak zaplatil milion frankù komusi, aby ho zabil, proto¾e to štìstí u¾ ho smrtelnì nebavilo. Urèitì se dá ujíst k smrti manou nebeskou a urèitì ještì víc upít nebeským nektarem. Naštìstí existuje èlovìk, který mi øekne, ¾e jsem vedle, moc nahoøe, nebo moc dole a ¾e vytahovat se mám jít do lesa, tam se to urèitì ztratí. A ten èlovìk mi to øekne jen tak, mimochodem, ¾e se po tom ani nerozbreèím. 
Ten èlovìk mi taky ukázal, ¾e existuje Seniortip, kde se píše víc, kde jsou fajn lidi a zavedl mì a¾ na jeho stránky. Píšu dál. Trochu za to sebou pohrdám a trochu se za to nemám rád. A» to tady vysvìtluji všelijak, stále je to exhibice a stále je mi jasné, ¾e nikdy nebudu exhibovat tak krásnì a moudøe a tak zábavnì jako Karel Èapek nebo Ota Pavel.
Ale nikdy byste si nevšimli Krkonoš, kdyby kolem nich nebyla i rovina. A tak na planinách Pojizeøí si z bláta plácám kopeèky. A ¾e mám z toho špinavé ruce? To pøece patøí k vìci! Já vám vlastnì neposílám vzkazy v láhvi. To u¾ je trochu profláknuté tím natoèeným filmem s krasavcem Costnerem. V¾dy» já jsem od letadel, i kdy¾ je to u¾ dávno. Asi poøad jsem od tìch letadel nìkde zašpinìný. Já vám posílám slo¾ené papírové vlaštovky. Jsou celé poèmárané a pošpinìné mým bleptáním.
Jestli chcete, nechte je letìt.
Nebo» pøirozeností letadel a ptákù je let. Tohle jsem vám chtìl øíct. A teï si myji ruce a doufám, ¾e nejsem Pilát.
Text a foto:Jiøí Suchánek
