Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pan otec….
aneb Jak to chodilo po únoru 1948….
Není to dlouho, co mne zaujal televizní poøad o „postupu soudruhù“ pøi kolektivizaci sedlákù na vesnicích po roce 1948. Témìø souèastnì se mi vybavilo dávné vyprávìní ji¾ zemøelých rodièù mé ¾eny. Rodièe vlastnili válcový mlýn, byli prostì mlynáøi.
Nedalo mi to a pohrabal jsem se v rodinném archivu, tedy ve starém a velkém kufru, co je ulo¾ený nahoøe ve skøíni na chodbì.
A našel jsem.
Pøedvolání tehdejšího Okresního národního výboru v Tøebíèi, aby se soudruh mlynáø ve vlastním zájmu dostavil a vzal sebou ®ivnostenský list. Pøedvolání je z èervence 1951. A na druhé stranì pøedvolání je strojem pøipsáno:
Na výzvu Okresního národního výboru
v Tøebíèi skládám svojí ¾ivnost mlynáøskou a pøilo¾enì zasílám svùj ¾ivnostenský list. Razítko a podpis pana otce (jak se mlynáøùm øíkalo). 
A našel jsem také Výmìr o zastavení provozu mlýna, který odeslal tehdejší Krajský národní výbor v Jihlavì, a kterým „bylo soudruhy rozhodnuto“, ¾e: „v rámci hospodárného vyu¾ití výrobních zdrojù pro plnìní hospodáøských úkolù nejeví se potøeba, aby uvedený mlýn byl nadále v provozu“.
Já vím, ¾e je to stará historie, mnohokrát pøedkládaná, zdokumentovaná, zfilmovaná a já nevím co ještì, ale kdy¾ jsem dr¾el v ruce ty za¾loutlé dokumenty, cítil jsem z nich tu tíhu osobní tragedie všech tehdejších poctivých sedláckých døíèù, cítil jsem tu bezmoc a poní¾ení, kdy ze dne na den jim bylo ukradeno všechno, co tvoøilo jejich ¾ití a leckdy i ¾ivot.
A proto¾e jsem proèítal i pozdìjší dokumenty, cítil jsem také tu marnost všech pokusù, aby ze znárodnìného mlýna byl vyèlenìn alespoò obytný domek, který ani nebyl souèástí mlýna a pøesto byl zabaven. Proèítal jsem ty peèlivì a témìø poní¾enì psané „supliky“, které obíhaly od jednoho soudru¾ského úøadu ke druhému a konèily v¾dy do ztracena. Mé ètení završil dopis z bøezna 1961 tehdejšímu prezidentu republiky soudruhovi Antonínu Novotnému, ve kterém pan otec píše: „v krajní nouzi ¾ádám o pøispìní ve vìci, v ní¾ nemohu najíti lidského porozumìní úøedních míst, které vùèi mnì postupují s bezohlednou tvrdostí….“ Napadla mne otázka zda pan otec tenkrát tušil, ¾e co soudruzi ukradnou, ji¾ nevrátí ?
Pan otec, který jako èsl. legionáø bìhem I. svìtové války prošel celou ruskou frontou, pøe¾il Bachmaè a se šesti zranìními i sibiøskou anabázi, a¾ do pøístavu Murmansk, odkud se lodí kolem celého svìta legionáøi vraceli zpìt do vlasti. Pan otec, který se zaslou¾il o stavbu školy v obci, o zavedení kanalizace, který bìhem okupace ¾ivil desítky sousedù a dodával jídlo partyzánùm. A tìsnì po válce byl ….., ale koho to dnes zajímá.
A¾ mne píchlo u srdce pøi tom proèítání a pøedstavì toho, co ti zúèastnìní museli po léta snášet. Radìji jsem ty desky zavøel. A v televizi zrovna asi po stopadesáté bì¾ela Vesnièka má støedisková…..
Petr Norbert
Další èlánky autora: