Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Valrie,
ztra Rostislav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jalta - ráj turist

(Pozn. redakce: Cestování je pro nás te ze zjevných dvod nemoné. Tak si pojme zavzpomínat a pocestovat alespo virtuáln...)

Ticet let tomu nazad, kdy se nám do rukou dostal prospekt Jalta – ráj horolezc. teme: tísniv vzrušující atmosféra v kaonu je podmínna pocitem, e lovk je jakoby v pasti. Napravo i nalevo se tyí tém vertikální vápencové stny… Sbalili jsme horolezeckou výzbroj a rozhodli se jet zbrusu novou škodovkou na Jaltu. Šest tisíc kilometr tam a stejn tolik nazpt. 

Našli se i tací, kteí nás od cesty zrazovali. „Musíte dodrovat povolenou trasu, nesmíte se nikde zastavovat, jinak vás skípnou.“

Nemjte péi. Kam a pro bychom odboovali? Není dvod. 

Pespali jsme ve Vyšném Nmeckém a vyrazili asn ráno. Na celnici ádná fronta, nikde nikdo. Tšili jsme se, e budeme briskn odbaveni. Ale celníci se k odbavení nemli, nechali nás ekat tvrt hodiny, pl, celou. A ješt déle. Vdli, jak navodit atmosféru nadazenosti a strachu. Jeli jsme ve tech autech a neodvaovali jsme se vystoupit, nato se vzájemn domlouvat. Naši mui asto jezdili na východ sluebn a vdli, co si mohou dovolit a co ne.  Kdy nás konen zaali odbavovat, museli jsme kadý vystoupit z auta. Chlapi pracn vysvtlovali, na vezou lana, prusíky a kdoví co ješt.

Kdy celník drel mj pas, mla jsem sklopené oi.

„Smotri v glaza!“ stroze poruil a ukázal dvma prsty, kam se mám dívat.  

Na vteinu jsem se na nj podívala. Plná vzteku a bezmoci.

Tím, e jsme vyjeli ped šestou, nestaila jsem koupit chleba. Zastavíme v Uhorod. Skuten jsme tam zastavili a koupili chleba. Pi výjezdu z msta nás zastavila policie pro nedovolené zastavení ve mst a poadovali na kadém pokutu deset rubl. Zdráhali jsme se zaplatit, ale naše argumenty byly slabé. Dreli naše pasy. Zaplatili jsme a pokraovali do Lvova.

Zaparkovali jsme na hlídaném parkovišti. Procházeli jsme hlavní tídou. Tu m zastavila jedna dívka a chtla, abych jí prodala boty. Mla jsem topánky zdobené korálky s emínky omotané kolem nohou. Kdybych jí je prodala, musela bych jít bosá. Nabízela mi své botky. Marn. Mla jsem po nálad. Vraceli jsme se k autu. Manel si hned všiml, e nám ukradli zptné zrcátko. Obrátil se na policajta. Chvíli se s ním dohadoval. Nevydrela jsem a zaala na nj kiet. Okolní lidé se zastavovali v úasu, co ti to k uniform dovoluji. Policajt mávl pendrekem a ekl manelovi, a vypadneme, e se jedná o hodnotu jednoho stakanu vodky.
 
Další den jsme pokraovali do Kijeva, které leí na obou bezích Dnpru. Kdy jsme zpomalili na urenou rychlost, míjeli jsme stanice GAЙ, aby si mohli zapsat naše poznávací znaky aut. Byli jsme v klidu, o nic nešlo. Vesnic jsme projídli poskrovnu, ádné prase i slepici na silnici jsme nepejeli. V Kyjevu jsme se ubytovali v kempu. Vyjeli jsme si autobusem do msta. Mla jsem štstí, e jsem se prodrala davem a posadila k okénku. Kdy se autobus rozjel, okénko hrozilo vypadnutím. Dostala jsem strach, e vypadne a stepy m poraní. Poloila jsem ruku na okno, aby nevibrovalo a zlovstn neinelo.

Kdy to mj mu spatil, kikl na m: „Jak se to chováš?“

Stáhla jsem ruku zpt a pomyslela si, a m to teba zabije.

V ulicích prodávali chlebnyj kvas. U kadé lejty stála fronta chlap. Také jsem ochutnala. Nebylo to k pití. Tomátnyj sok m tenkrát také nechutnal. Zato dnes si ho v letadlech vychutnávám. I chleba bylo v obchodech dost. A výlohy plné zlata. Zlato jsem kupovat nechtla, spíš salám. Ale ten jsme nevidli, ani nejmohutnjší ukrajinskou eku Dnpr. Zajít na kávu nebo na pivo nebylo moné. Restaurace ani kavárny jsme nenašli. 
 
Cestou k Charkovu jsme v listnatém lese zastavili v jakési kavárn. Bylo to místo, kam si pátelé mohli zajet, kde si mohli rozdlat ohe a opéct kus slaniny i masa, které si pivezli. Vstupní bránu jsme si vyfotili. V Charkov jsme byli ubytováni v hotelu s veeí a tanekem. Nemohli jsme se posadit, kam bychom chtli. Museli jsme ekat na durného. Jeden nás usadil, další pišel s objednávkou. Museli jsme si objednat na celý veer. Piobjednat nebylo mono. Místní okamit poznali, e jde o cizince. Hudba zaala hrát a místní mladíci mne zvali na parket. Nevím, jak se to tenkrát stalo, ale vdy se mnou tanili dva i ti. A zvali m na vodku. Manel byl v klidu. Rusko dobe znal. Proto m nakonec odvlekl na pokoj, zul mi boty, svlékl m a pikryl peinou. Nic mi nevyítal, zejm dobe vdl, jak mi je. A já jsem cestou do Záporoí slyšela tu podmanivou dumku, kterou zpívali hosté u stol mezi pestávkami. Dumku o široké velké Rusi, dumku o veliké lásce. A mi vhánla slzy do oí, a obluzovala mou duši.
 

V Záporoí u jsem mla hlad. Hlad na kus masa i salámu. Sladké se mi pejedlo. Zastavili jsme na jakémsi námstí. Pod košatou lípou prodávala statná báryša rybiky. Píchla vidlikou do hnízda vos, vytáhla rybku a hodila ji na váhu. Mla jsem po chuti. Táhla jsem manela k masn. Vzpíral se a vyráel ze sebe neslušná slova. Nic jsem na nj nedala a vešla jsem do masny. Kdy jsem otevela dvee, tak m praštil po hlav silný zápach. Staila jsem se podívat na pult a to co jsem vidla, m stailo. Vypadla jsem briskn ven. Hlad m však neopustil. V krám, co prodávali pirohy, jsem si peetla: máslo bude ve 5 hodin. Zajásala jsem. Ped pátou jsem pišla, ale vzáptí jsem to vzdala. Fronta se táhla pes nkolik ulic.     
             
Dojeli jsme na Krym. Kolem Simferopolu jsme pijídli k Jalt. Kolem samý policajt. Ped benzinkou nás zastavili a pikázali nám nevystupovat z aut a zavít okna. Poslechli jsme a ekali. Tolik policajt jsme v akci nevidli. Najednou jeden policajt hvízdnul na píšalku a všechny uniformy padly k zemi. Zaala kolem nás projídt kolona vládních vozidel. Pochopili jsme.

V Jalt jsme byli ubytování v kempu pro cizince „Poljana skazok“. Krása! Byla jsem nadšená. Mli jsme svou chatku. Vzáptí jsem hledala spolené WC. Kupodivu isté, ale turecké. Stoupla jsem si na šlapky a podepla jsem. Ped oima mi vyvstal koš s upotebenými papíry. Co dlat, jiný kraj, jiný mrav. Neprozeteln jsem spláchla. Vtom se vyvalily vlny zdola a zaplavily moje bílé ponoky. Otevela jsem pusu a zírala. V šoku jsem došla do naší chatky a beze slova jsem sáhla po láhvi vodky. Jak ji k smrti nesnáším, upila jsem a ješt jednou a dál. Manel jen zíral a já jsem se zaala hystericky smát. A smála jsem se a smála, a jsem zaala plakat. A plakala jsem a plakala.

Jalta, ráj horolezc, jsme si doma peetli na prospektu, proto jsme vezli s sebou horolezeckou výzbroj, ale jen pro výsmch. Nikam do hor nás nepustili. A vyízení povolení by trvalo týdny. Striktn nás odbyli, e je to beznadjné.

Plá nám byla pidlena u hotelu Jalta, kam místní nesmli. I jídlo jsme si tam mohli kupovat. Naší kulináskou specialitou bylo: „My pajom za blinami“. Na to padlo celé odpoledne. Museli jsme vystát frontu, ne otevou. idle u stolk obsadili jen ti, na které se dostalo. Zaali jsme ekat. Nemlo cenu se dívat na hodinky. ekali jsme na objednávku. Všichni na bliny. Pišla dáma s blokem a kadého se zeptala, co si peje. U kadého si zapsala: bliny. Potom odešla. Nkdo další pišel kasírovat. Zase vnost. Kdy u jsme si mysleli, e na nás zapomnli, zaali servírovat. Pestoe ml kadý u po chuti, zaali jsme jíst. Kadý svou omeletu s medem. Ale kupodivu ani po ticeti letech jsem na ni nezapomnla.
 
V pístavu bylo ivo. V trnici prodávali vepové hlavy. erné, jak jim opálili chlupy. Fronta postupovala rychle. Kadou plku zabalili do novin a hodili kupujícímu do tašky. Jinde skládali z vozu kuata s trícími drápy. Pešla jsem k moi.

Velké lod piplouvaly a námonici v bílých uniformách je kotvili a pebíhali po palubách. Lod vonly dálkami. Lidé na molu se zastavovali a vzhlíeli k nim, jako k nkomu, kdo jim nabízí lepší ivot.

Na lavice ve stínu palmy u smíený veterán ovšený ády udibuje svou skývu suchého chleba. Lo kotví v pístavu. Pivezla z dálky vzpomínky z války. Ne pro mne, ale pro dva mue v parku, kteí tu zaoceánskou bárku kotvili svýma oimatady u mola. Jeden ml prsten s antracitem a zlato v kravat, sedl pohnut a nemluvil. Druhý ulamoval suchý krajíc chleba, sousta polykal, té nic neíkal. V kabátku ml sotva rubl, zejm zhubl pod tíhou metál v nkolika adách, válených kí na stukách, rezignací v dravých ponokách.

Bílí námoníci, dálných moí permoníci, zamávali pevnin.

Zlatý prsten vstal, nashledanou dal v nmin a míil jako generál, co nevyhrál k hotelu pro cizince. Válený hrdina hlavou pokýval, za bílou mizející lodí se zadíval, zatímco si obezetn svou skývu chleba pohlídal.

A zaoceánská lo se k tomu rozhešení druhé svtové války zdálky otoila zády.  

Asociací vidím smjící se mladíky na lodi k Vlaštovímu hnízdu, jak si hladov utrhávají z jednoho bochníku chleba. Vlaštoví hnízdo dal postavit nmecký ropný magnát, baron von Steingel pro svoji milenku v roce 1912. A odkud e je ten turista v slamáku se zlatým prstenem? Na které e stál stran fronty? Jist ne na té vítzné. Jist ne. A bývalý carský Livadijský palác, v nm se konala Jaltská konference? ekli, e jej nemáme v programu.
 
Na zpátení cest jsme se v Záporoí špatn zorientovali. Tenkrát jsem nemla ani tušení, e v Záporoí vznikla obí pehrada a hydroelektrárna Dnproges. Do Charkova vedly dv soubné silnice. Jednou jsme se vydali. Druhá dv auta se nám ztratila. Po pár kilometrech nás zastavila kolona aut s houkakami. Museli jsme k výslechu. Mezitím, co jsme picházeli k budov, policajt vyzval pendrekem náhodného chodce, aby se k nám pipojil. Mu ani necekl a kmital za námi.

Výslech byl nepíjemný. Jen si pamatuji, e je zajímalo, kde a pro se manel nauil tak dobe rusky. Náhodný chodec byl svdek. Listiny podepsal, ani by je etl. Byla jsem pesvdena, e kdyby podepisoval gulag nebo trest smrti, nezaváhal by.

Od té doby jsme si u dávali dobrý pozor, kde projídíme kolem betonových GAЙ, kolem dalekohled namíených na naše auto. Jeli jsme podle pedpisu, mleli jsme a jímal nás ds. 
 
Kdy jsme pejeli naše hranice, manel ekl: „Tak jsme si ráje horolezc pkn uili. Musíme vymnit tlumie“.

A já na to: „Na prvním odpoívadle zastav“.

Poslechl m. Vystoupila jsem z auta, klekla si a vroucn políbila svou zemi. 
 
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 22.03.2021  11:41
 Datum
Jmno
Tma
 22.03.  11:41 Marta
 22.03.  10:54 Edita
 21.03.  08:39 SV
 20.03.  13:32 Vclav Pokorn
 20.03.  11:47 Von
 20.03.  10:49 miluna
 20.03.  10:09 olga jankov
 20.03.  09:46 zdenekJ