Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Valrie,
ztra Rostislav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ

SMRTELNÉ HÍCHY MOCI / 6
 
„Nic není tak svaté, aby se to nedalo znectít,
 nic není tak opevnné, aby se to nedalo penzi dobýt.“
Marcus Tullius Cicero (106-43 p.Kr.)

 
Tato moudrá slova, pronesená ped dvma tisíciletími, mají vru dávnou a setrvalou platnost. Navíc se moc sama dopouští smrtelných hích, je kdysi dávno stanovila církev, která sama se jich ovšem asto dopouští. Mezi sedmero neodpustitelných   selhání patí tedy pýcha a lakomství, nestídmost, závist a hnv, (skoro jako sourozenci), také smilstvo a lenost. V dnešním svt jim ovšem dáváme kulantní výklad. Tedy pýše a nadutosti  íkáme sebevdomí, lakomství coby pohonná síla ekonomiky dává naší peranosti a nadmrné spoteb skvostné jméno poteb a touhy. Nestídmosti, coby rodné seste pýchy, se dostalo ekonomického pojmenování. íkáme jí  ivotní standard. Závist se stala soutivostí a konkurencí, hnvu se íká pirozená a spravedlivá reakce. Smilstvo se nám upsalo jako projev pírodního zákona a nejsilnjšího pudu. No a lenosti íkáme odpoinek.

Ovšem  na mocenské struktury nesmí pohlédnout kritické oko filozof. Napíklad ji citovaný Rudolf Jiín se vyjádil, jak bylo jeho zvykem, s neuvitelnou pregnantností. Napsal toti, e „v parlamentní demokracii vládnou vdci masových politických stran. Tito profesionální šplhavci se dostávají k moci podlézáním degenerovaným davm, jejich vulgárním vášním a primitivním pedstavám o malém soukromém štstí v mravení práci, drobných kadodenních radostech a stále rostoucím blahobytu. Hlavní metodou, jí dosahují svého cíle, je vanní.“

A dále: „Toto poniující divadlo musí být nutn odporné kadému lovku, který si sám sebe trochu cení. Proto je zcela nemoné, aby se v parlamentním systému prosadil hodnotný lovk. Neustále nkde blb vanit s njakými idioty, plácat konvenní fráze z jejich politického slovníku, lichotit se hlavounm, pemýšlet, co se musí, má, nemá, me, smí a nesmí íci, vn se hlídat, ani na minutu nepouštt z mysli svoji kariéru, sloit spádat kreténské kombinace o vzájemných vztazích njakých prominentních blb, aby se to pak vyuilo pro vlastní prospch, zajímat se o desítky a stovky všelijakých bezcenných individuí jen proto, e mohou ovlivnit lovkovy zámry, sledovat peliv jejich malicherné zájmy, pizpsobovat se, vymýšlet metody, jak jim co nevhodnji vlézt do zadku, naklonit si je, získat jejich píze – kdo tohle dokáe, musí  u být pkné prase.“ Inu, „parlamentní systém je vláda darebák a mizer nejnišího zrna.“

Pro tuto kapitolu, která chce nahlédnout do zákulisí moci, mohl autor textu vybrat vhodnjší pedehru. Tím spíš, e byli se spoluákem  Jiínem, patin prohnáni  mocí na sklonku minulého století.

Podíváme-li se na soudobou spolenost, pipomene nám nejspíše stavbu pyramid, které ovšem nemají zdaleka stabilitu egyptských pedloh. Na vrchol naší chatrné stavby se vypracovali mocní, nkdy jeden, jindy dva i ti, v jádru odkudsi prosazované figury, s krátkodobostí svého ivota – politického i fyzického. Pod špikou se nalézají, obrazn eeno, pisluhovai mocných, prostituti mocných, kteí touí po pozici na vrcholu stavby, a tedy jsou naprosto nespolehliví a ochotní k jakémukoli podrazu.

Potom tu máme sportovce moci, leny nejrznjších stran a politických hnutí, kteí se piivují na krmi, která jim padá s bohatého stolu panstva. Jsou to de facto sluhové mocných, jejich význam vzrstá s kadou politickou krizí anebo s blíícími se volbami. Nejslabší je ovšem podezdívka této konstrukce, tvoená obany. V takzvané obanské spolenosti, která ovšem nefunguje, je hlavní postavou oban, nespolehlivý základ této podezdívky. Je to toti element, který vysedává ped obrazovkou televizní bedny, která ho vábí k úasti ve volbách, a manipuluje kadou jednotlivou dušiku, aby podpoila nkterého z kandidát moci. Na manipulaci tohoto chudry, zavaleného programy stran, je vynaloeno jednou za pár rok dosti penz.

To ovšem nepoítáme s volii, kteí prohlédli nespolehlivost stavby, a tedy se ani neuráí, aby k volbám šli. Nkteí z pohodlí, jiní proto, e se jim píí vybírat svým hlasem kandidáta, z nich jeden kadý je v podstat stejným lenem mocenského klanu. Je to svým zpsobem referendum o stabilit celé pyramidy. Jenome s neodevzdanými volebními lístky se i nadále v povolebních achrech tak jako tak manipuluje.

Tedy v koneném dsledku se drolí na podezdívce pyramidy jeden kámen za druhým, co si mocní na vrcholu ani neuvdomují. Ti bezejmenní, kteí ijí na samém spodku stavby, jsou ovšem naprosto nevypoitatelní, budí dojem pevného obanského základu – ovšem nastávají okamiky, kdy se tito stále zanedbávaní promní v dav. Co dav dokáe, mají pamtníci a zejména historici v dobré pamti, a jen v pedstav jejich síly se jim jeí chlupy na tle.

A to netušíme, kdo na této zemi pracuje na zaloení celé pyramidy. My, pozorovatelé, jenom tušíme, e mnohé události se nevyvíjejí bez pipraveného scénáe, e za scénou figurují supermocní, moná klubko multimiliardá, kteí si v zákulisí dní hrají pro vlastní potšení šachy s figurkami, které netuší, jaký bude píští tah. Nu íkejme jim „rady boh“, kteí si zahrávají s Bohem s velkým „B“, a nepipouštjí si, e jednoho dne odejdeme ze svta všichni s prázdnýma rukama ale s bohatým rejstíkem trest. Tedy ve finále, jak by ekl básník,  u poslední veee a následného soudu, se „pán - nepán sejdem.“
×
Na poátku naší úvahy bychom se mli zastavit u nkterých krizových bolák tématu, jemu íkáme (pseudo)politika. Pipomeme si, e základními stavebními kameny jsou ti dnes u dosti zpráchnivlé souásti – a to moc zákonodárná, výkonná a soudní. Co se obsazení týe, jsou tyto pilíe píslušn zmanipulované pochybnými politickými stranami. Navíc k této „posvátné trojici“ pibyla ješt nejmocnjší síla – bankovní svt a jeho  finanní elity, kteí hrají v novém kvartetu první housle.  To samo je ji klíem k pochopení osudu prostého obana v hudebním divadle dneška.

Systém politických stran, jak jej dnes známe, je nadále neúnosný. ertovné pedvolební kampan halasn prosazovaných kandidát, které prostý oban nikdy nepoznal a nevidl, vágní hesla a sliby, na jejich obsah všichni zapomeneme hned po skonení voleb, roztají stejn rychle jako první sníh. Staré pove, e by mly být zárukou  ústavních svobod, by dnes mohl uvit jen chovanec ústavu pro slabomyslné jedince. Staí jen základní poznatek, e jsou tyto partaje neodmysliteln spojeny s vtšinovým systémem.

V em spoívá takzvaný vtšinový systém? V mýtu, e vtšina má nutn pravdu, e majorita má nárok na ešení svízelných problém dneška a e více hlas ve volebních urnách je pravým odrazem veejného mínní. Ve skutenosti velmi mnoho oban se rozhoduje na poslední chvíli, zejména pod dojmem klamavé reklamy, primitivy potší i  kobliha v sáku, nebo erstvé  peivo, které rozdávali volim pedáci stran v Berlín (2017). Prostí lidé, které nikdo neoslovil, dostávají najednou drobné pozornosti, aby se na okamik v únavném reimu potšili.

U dávno tyto finty odhalil filosof a fyzik  Blaise Pascal,  (1623-1662) kdy poznamenal, e „vtšina je nejlepší cesta,  protoe je viditelná a má moc, aby si vynutila poslušnost. Je to ovšem názor tch nejmén osvícených“ dodal. Na jiném míst tentý autor dodal: „Pro se ídíme podle vtšiny? Snad proto, e má víc rozumu? Ne, ale má víc síly.“ Vtšinový systém pochází mimochodem z válené tradice, e poetn silnjší  na bitevním poli lépe vyhrává.

Psobí tu i klam, e si jsou všichni absolutn a ve všech smrech rovni. V mnoha smrech toto pomování samozejm platí. Je to napíklad právo na ivot, na zaopatení v nouzi, ale rovni jsme si také ve své jedinené roli na krátké sluební cest na této zemi, která je naším rodištm, první kolébkou, ale také spoleným hrobem a nepomitelným osudem. Nerovni  jsme si ovšem svou fyzickou a intelektuální výbavou, o ní se v novozákonních textech píše, e kdo více pobral, od toho bude také více poadováno.

Z tohoto pohledu ovšem seznáváme, e v djinách pinášeli vzácné pravdy jedinci, jim lidé vkol ve vtšin pípad ani nerozumli, Sokrata donutili vypít smrtelný pohár bolehlavu, ale teprve další generace, kdy dozrál as, se mu poklonily a i po více ne dvou tisíciletích letech se bez jeho dialog ádný filozof neobejde.  Po Giordanu   Brunovi, upáleném roku 1600, zaali astronomové hledt na postavení Zem a Slunce i na Vesmír z jiného pohledu. On i bez moderní optiky shledal, e jak Slunce, tak Zem, nejsou stedem vesmíru, který se v jeho pojetí stal trvale nekoneným.

Problémem historických veliin kdysi i dnes, je pekroení obecn uznávaných pravd. Nikdy nevstupovali do politických šarvátek, ili v tichosti svých badatelských klauzur. Tedy za takeenou majoritou se v kadém ase ukrývají nemnozí, kteí formují  pevratné názory a kteí jen obratným manévrováním peili svj vlastní as.
Naopak na získání vtšiny aspirují spíše misti politiky, kteí se dokáí  vlichotit do dvry nezasvcených, kteí vystupují v lidovém tónu, aby si vydobyli popularitu v co moná nejširších vrstvách voli. V politice tak nevítzí ti, kdo odhadují píští vývoj a dovedou hledat vzdálená ešení. Politika je toti svou podstatou spojena spíše s krátkodobými zámry ne s dlouhodobými prognózami, nebo politici nemyslí dál ne na jedno, dv funkní období.

Tudí na politickém kolbišti vítzí strana, která dokázala ve volební kampani získat nevtší mnoství stoupenc – asto plytkými anebo  nesplnitelnými sliby, po  nich  volii po letech ani nevzdechnou, a podlehnou kterémukoli dalšímu šizukovi i volebnímu kortešovi. Reformaní myslitel  Sebastian Castellio (1515-1563) pochopil ošidnost této bné praxe ve svt politiky, kdy ekl, e „ti, kdo chtjí mít jen co moná nejvtší poet pívrenc a potebují tudí mnoho lidí, podobají se bláznovi, který má velikou nádobu a v ní málo vína, a tak ji naplní a po okraj vodou, aby ml vína víc;  ale tím nezíská víc vína, nýbr si jen zkazí to dobré, které v nádob ml.“

V praktické politice, touící po pesvdivém úspchu, ovšem nezáleí, jak jsme si ji ekli, ani tak na kvalit obsahu, jako spíše na mnoství. Proto bývají programy, které  beztak nikdo nete, pizpsobené prmru nebo i podprmru dané populace, a to bez ohledu na to, e znehodnotíme obsah svých volebních mch.

Tudí kadá politická strana nebo hnutí, chce-li bojovat o práva silnjšího, neme v dnešním svt uívat intelektu. Záleí spíše na líbivosti u prostého volistva a na momentálním ešení nejhavjších problém dané chvíle. V ase hluboké hospodáské krize si pantátové u mikrofon a v tisku vymují vzájemná obvinní a slibují prosperitu, na ni – jak u víme, nemají vbec vliv. S dlouhodobými hrzami celé planety si ovšem nikdo hlavu neláme, jen pár osvícených vulkanolog, ekolog a skutených znalc ekonomických i politologických malér  se tmito obavami zabývá, ani by jim stranická mocenská  hnízda vbec naslouchala. Jak víme, všem uchazem o místa ve svt politiky záleí jen na krátkodobé úasti na kapitánském mstku. 

Tady se nachází  první selhání moci v dnešním svt. Krom toho, e  nikomu nezáleí na hlubších programech a navíc i na morálním ladní politiky jako takové, nemáme na scén k dispozici ádné velké osobnosti. Ty pobývají spíše v zákulisí tohoto divadla svta. Ostatn pedstavení, které sledujeme, není ješt v této chvíli tragedií, ale komedií, šantánem, pipomínajícím nejspíše bezstarostnou náladu v tanením sále na lodi, zvané Titanik.

Strany, které vstupují do ringu pedvolebního boje, mají ovšem jen slabou lenskou základnu, kterou bychom v pyramid svta politiky  mohli nejspíše nazvat jako sportovce moci, s velkou tubou úastnit se rozdílení medailí, pípadn k úasti ve sportovním klubu. Zbytek voli bychom mohli zaadit do soklu celé stavby, jako nápadníky i obdivovatele moci. Zaneme-li operovat s potem voli v této chatrné konstrukci, bez ohledu na jakost, nedivme se, e politika skoní v bezbehé indiferentnosti a myšlenkové ubohosti. Tak praví zákon závru jednoho a poátku dalšího, tetího tisíciletí.

Tudí, zváíme-li krizová místa, potenciální hrozby hrozící celé planet, a celkovou hodnotu mocenské plytkosti, zejména, kdy  ídí svt soustava kapitálu ve všech podobách, mohli bychom se ve skutenosti smle obejít bez všech stran, jejich šplhavc, poetných podprných aparát a sekretariát jako plevele. Budoucnost, tak jak íká Einstein, se jednou beztak dostaví – dokonce bez pozvání.
×
Nadšenci moci by nás  mohli pesvdovat, e existence politických stran, které se vzájemn steí, je zárukou svobody. Ó nikoliv – dnes se ji rozdíl mezi pravicí a levicí výrazn mae – jsou si podobné jak svými programy, tak lákáním zástup svých povrchních voli. Práv tak tídní moci na stavbu zákonodárnou, výkonnou a soudní není rovn ádnou garancí svobody. Tyto útvary jsou peplnny zase stranickými potentáty, ovlivovanými vlastními mocenskými bossy. To platí pro ministerská kesla, obsazovaná za zavenými dvemi stranických sekretariát.

Voleni jsou sice dobe placení poslanci, ovšem postavení šéf  snmovny je zase pedmtem zákulisního dohadování. Základem pro úast je  poslušnost a ohebný hbet. Proto se stává, e mnoho z poslaneckých kesel drí  slouhové moci, odsouzení jen k povinnému zvedání paí, pípadn k elektronickému stisknutí tlaítek.

A to jsme se ješt nezmínili o tom, e do výkonné moci vlastn náleí i byrokracie, hromada úedník – cyklist. Dole šlapou, nahoru mají ohnutá záda. Jejich šéfové jsou zase dílem vítzných politických stran, a jejich  významnost je podtrhovaná jejich potem. Byrokracie se znásobuje kadým rokem co do potu i co do významu. Jednou se budou tenái našich vzpomínek  bavit desetitisíci úedník bruselské exekutivy, která v nejsloitjším ase na poátku našeho tisíciletí eší problém peiva, toaletního papíru, podobou ovoce a zeleniny, kvótami urujícími kolik produkt smí ta i ona zem vyrobit. A to je evidentní šlapání na brzdu ekonomiky v nejmén vhodném ase, kdy miliardy chudák strádají v takzvaném tetím svt.

Není divu, e sám pojem byrokracie je pro nás, prosté obany, nejspíše  nadávkou. Znamená tradin toté co vládu úedník, ale také hierarchii moci s nadízenými a podízenými. Ped dvma a pl tisíci lety si nad touto spoleenskou a trochu zakyslou smetánkou povzdechl ínský filozof  a státník Konfucius, kdy pravil:  „Jak mohou lidé zbablí a neestní slouit kníeti? Takoví se tesou strachem, zda budou schopni úad vykonávat. Ve chvíli, kdy úad dostanou, tesou se strachem, aby o nj nepišli. Zanou-li se tást strachem, aby o úad nepišli, není nic, eho by nebyli schopni, aby si úad podreli.“

S vladai coby kormidelníky moci, se lovk v ivot nikdy nesetká, pokud nete noviny, s byrokraty má ovšem co do inní tém denn. Vzhledem ke své podízenosti, a také bezmoci, pod mocenskými kabinety, nejsou s to penášet problémy a vlastní zkušenosti s prostými zástupy, ani svým pedstaveným ale u vbec ne vládním kabinetm. Tudí  mocenská vrchnost nemá ani potuchy, co nás momentáln trápí. Byrokracie je ztlesnním zdlouhavosti, nepehlednosti, absolutního odcizení, nepehlednosti, rigidity a chaosu.  Znalec této tématiky Amitai Etzioni roztídil tuto kastu do trojí podoby. Jednak jako moc donucovací, moc normativní s prestií aparátu, a moc odmující, (zejména své podporovatele).

A to nebyla zatím e o stranických aparátech, které se nejastji angaují ve volebních kampaních a usilují o dosaení  vyššího patra; o nich si nememe dlat nejmenší iluze. Je to soubor natšených laik, s bným vzdláním, bez osvícených mozk, tedy v podstat o úedníky strany, bez nápad i bez talent. ešení svízelných problém  nepipadá u nich vbec v úvahu. Jako obyejní posluhové strany nejsou k podobné roli ani povoláváni. Tady se konec konc rozplývají iluze o skuteném ízení a kvalifikovaném ešení – a u moci zákonodárné, soudní nebo výkonné, k ní tak patí i mnoství ubohých mravenc naší byrokracie.

Ptejme se, kde bere moc odvahu ke svým smrtelným híchm? Odpoví nám úvaha politika Winstona Churchilla, který shledal, e práv „robustní svdomí“  patí k základní výbav nositel moci. Pipomeme si v této souvislosti Rudolfa Jiína, který si „podal moc“ bez rukaviek a bez iluzí. „Kdo dovede hledat cestu, jak vlézt do zadku davm, který se na pár nedl pedvádí davm v co nejelegantnjším svtle a s myšlenkami, které nelze naplnit, musí být pkné prase. Jeho svdomí musí být vru široké, kdy na své volie, uitené na jedno pouití u volebních uren, bleskov zapomene, a zahájí novou kampa, sklize úrody, k ní vbec nepispl. “

Filozofu Jiínovi pizvukují ovšem další myslitelé.  Mimo jiné do tohoto souboru náleí katolický myslitel Romano Guardini, který prohlásil, e „mít moc znamená být pánem situace“ -  dodali bychom, e za kadou cenu. Filozof Bertrand Russell usoudil, e „touha po moci znamená touhu po tom, abychom byli schopni pivodit ve vnjším svt, a lidském i mimolidském, ten i onen zamýšlený úinek“. Protoe stav planety není práv nejlepší, dovedeme usoudit, jak snahy o prosazení - asto pochybných zámr – dopadly. A najdeme tu i vysvtlení, e skutení duchové do sféry moci nikdy nevstupovali. V kadém pípad ji tušíme, e touha po moci je hlavn úsilím o pevahu nad nkým jiným, zejména nad spoleností jako celku. Tudí tyto choutky jsou spojeny i se všudypítomnou fyzickou silou. Není dleité, v jaké podob se tato síla vyjevuje – nkdy latentn; ale všichni tušíme a vskrytu se obáváme, e se me projevit ve vší nahot a brutalit.

Americký sociolog C.Wright Mills (+1916), napsal, e se s mocí setkáváme ve dvou podobách – jedna z nich je autoritativní, druhá má podobu manipulaní. Autoritou rozumíme cosi jako respekt, ale v podstat jde o moc nezahalenou, zejmou a evidentní. Nepetvauje se, netvrdí, e mocí není.

Manipulace  je naopak mocí naruby. Skrývá svou podstatu, maskuje sílu, kterou nás me pimt k poslušnosti, a tváí se, jako by mocí nebyla. Navléká na lovka v mocenském poli tisícero neviditelných nitek, kterými ho k sob pipoutávají  nepozorovatelní manipulátoi. lovk, nic netuše, se stává dirigovanou loutkou, a stává se tak obtí tyranie, zahalené do subtilnjších forem. C.W.Mills nemohl mít tušení, jak mistrn nás budou ovládat média, jak mocná bude pevaha mediálních impérií. Lidé si nechávají vkládat pod pokoku identifikaní ipy, v poítaových sítích se hromadí informace o našem finanním a zdravotním stavu, o našich zájmech a potebách i osobním ladní. Pomáhají jim i naše vlastní poítae a televizní obrazovky jsou s naším vdomím konstruovány tak, e nás mohou sledovat i v nejintimnjším soukromí. Denn vystupujeme ped kamerami, které nás pozorují i v hluném pouliním provozu.  Tak je sešnrována i naše osobní svoboda, a tudí svoboda vbec. A to nebyla e o naprosto „neviditelné rad boh“, která infikuje a diriguje  lidstvo jako celek – se všemi následky.

Kdybychom tedy nemli na moc jako takovou jiné náhledy ne ty, které jsme zde uvedli, mli bychom dost dvod, abychom ji, jako nejvyšší instanci odmítli. S takovou soustavou nebudeme moci elit pestré škále planetárních hrozeb, a tváí v tvá všem kolizím ztratí souasná podoba a organizace ivota na planet rázem své opodstatnní.
                                                                ×
A to jsme se zatím nezabývali charakterem osobností, které  touha po moci ovládá. Na ebíku nám známé pyramidy se vtšinou nalézají osoby druhého ádu. asto jsou to zkrachovanci ivota, kteí selhali ve svých vlastních profesích, a tedy vsadili na politiku  a lákavou moc. Takoví deprivanti  se musí zbavit v prvé ad záte svdomí. To je toti  v mocenském ringu tkou zábranou a handicapem.

Co má další dsledky: lovk, který se došplhal k moci pro moc samu, se nechává opájet svou pozicí, a tedy neme získat k moci patiný odstup a touí po jejím udrení za kadou cenu,  dokonce bojuje o její znásobení. Take lovk u kormidla podléhá této vášni, a fyzická síla zane diktovat zákony, které se stanou zákonem pstním.

Z toho plynou i prostedky, jich se v tomto taení bn uívá. ádný podvod není dost špatný, aby ho kandidáti moci nepouili. Pomluvy a intriky jsou tudí pirozenou prvodkyní tohoto mocenského ringu. Pímo klasikem tchto špinavostí se v novodobých asech stal americký filozof Saul Alinsky, který nabídl sportovcm moci tináct cynických pravidel. Krátce ped smrtí (+ 1971) tento autor v rozhovoru pravil, e existuje-li posmrtný ivot, dal by pednost peklu, protoe „jakmile by se tam dostal, zaal by to tam organizovat.“ A vskutku asopis Time jej prohlásil za ideologa, který „promnil americkou demokracii.“

Ale podraznictví a boj bez glazé rukaviek nepotebuje ádného teoretika – jde vesms o metody, které se v bné politické praxi pouívají ji dávno. Jak napsal ve svých pravidlech Saul Alinsky: „Zvolte si cíl, znehybnte nepítele, dejte mu tvá a rozdlte jeho síly. Odíznte jeho podporu, izolujte ho od jakýchkoli sympatií.“ Souástí tchto skoro kuchyských receptur je i další podstatná rada: „Jdte po lidech, ne po institucích. lovku ublííte mnohem rychleji ne jakékoliv instituci.“

Moc, jak známe i bez Alinského, závisí na dvou zdrojích – na penzích a lidech. Samosebou, jak jsme ji uvedli, finanní elita je tím nejsilnjším pohonným soustrojím politiky i ekonomiky. Co ji nemá nic spoleného s liberální svobodou a lovk je jen chudým pšcem, který si asto omezování svého vlivu ani neuvdomuje. Také se dovídáme, e v boji, napíklad mediálním,  je teba zatlait protivníka k tématm, kterým nerozumí.  „Výsmch je nejsilnjší zbra lovka. Neexistuje ádná obrana. Je to iracionální. Je to rozzuující. Ale funguje to.“ Je teba mnit taktiku, a vyvíjet tlak na soupee. „Nikdy nepolevujte“, dodává Alinsky, který nám té radí, e „hrozba je obvykle dsivjší ne to, ím se hrozí.“

Take politické soupeení bí mimo pravidla slušného chování, oprošuje se  od dobrých mrav, od morálky a obyejný stud z tohoto  svta odprýskl, jako omítka moci. eský filozof Karel Kosík nám k tomu dodává, e „slušnost v normálním ivot znamená dret slovo, nepodvádt, nešvindlovat, nebýt kivák. Bez takové slušnosti by se spolenost zhroutila.“ e se dosud nezhroutila? Nebudeme se rouhat, ale co se nestalo, to se me pi pekroení jistých mezí stát. Karel Kosík k tomu ješt dodává: „Je zde ovšem jedna velká otázka. Poctivost a slušnost v kadodenním ivot je rozeznatelná, ekl bych, pouhým okem. Co ale znamená poctivost a slušnost v politice? Staí být slušný a poctivý, abych byl dobrým politikem? Ne. A tady zaíná drama. Bu je moderní politik slušný a poctivý a krom toho má ješt nco navíc, (co je vru ídká, ba vzácná výjimka) nebo povauje poctivost a slušnost za veliiny zanedbatelné, které me odloit  jen proto, aby dosáhl úspchu.“ To všechno je obrazem dnešního mocenského svta, který nemá s morálními zábranami a svdomím nic spoleného. Ale to všechno platí pouze pro bný lineární ád, kdy se (krom obasného zakolísání, kolize nebo recese) mnoho nedje. Dojde-li však k velkým propadm celoplanetárního dosahu, škoda domýšlet.      
 
Text: Slavomír Pejoch - Ravik
Grafika: Olga Janíková
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 10.03.2021  20:33
 Datum
Jmno
Tma
 10.03.  20:33 Evussa
 09.03.  11:21 olga jankov
 09.03.  10:28 Von