Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Milena,
ztra Milo.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ

SEDM PEETÍ / 03


Rozumí se sedm peetí, jimi zaíná biblická apokalypsa. Jedna kadá ze zlomených peetí zaíná provinním, za n se bude platit ve velkém. Porozhlédneme-li se kolem a budeme-li poítat boláky naší civilizace, bude jich sice minimáln sedm, ale ve skutenosti  bychom se nedopoítali. Ve he je mimo jiné nestoudnost v bezhlavém erpání všech zdroj, jako bychom nepostoupili od nkdejšího bného výroku francouzského dvora, pipisovaného markýze Pompadour (+1764). „Po nás potopa.“  Cosi podobného znal také císaský ím v podob:  „A zemu, nech zem zhyne v plamenech“, co je citát pipisovaný Tiberiovi, za jeho vlády byl ukiován Jeíš.

Nastane nejspíš chvíle, kdy budeme muset sešlápnout brzdný pedál a k podlaze, anebo budeme k tomuto razantnímu zásahu všemi okolnostmi donuceni, a nám pjde opravdu o ivot.

Planeta je ve stávajícím rozpoloení svta pelidnna, zejména kdy aktuální statistiky sítají lidi, kteí umírají hlady a trpí nedostatkem vody. Pitom obchodní etzce vyhazují denn tisíce tun potravin.  Prmyslové odpady se hromadí v tak nesmyslné míe, e budeme brzy potebovat další planetu jen jako odkladišt naší zemkoule. ivotní prostedí je poniené, kácí se v deštných pralesích, které zásobují naše plíce.

Jestlie se projektantm naší budoucnosti zdálo, e budou naše poteby jednoho dne saturovány, a potom lovk získá as, aby se zaal sám rozvíjet, dopustili se tragické chyby. Nestaí jediné nasycení lidstva – pokadé po splnní pání, se vynoují další poteby a prmysl jim ochotn kterýkoli sen splní. Hroutí se i bankovní systémy, kadý kadému je dluen, dokonce i Spojené státy jsou zadlueny do nesplatitelné výše 20 bilion dolar, za dvojkou je desatero nul.

Mechanické vybavení prmyslu se ipern otáí, aby se naplnila lidská pání vetn tretek, které nejsou ivotn nezbytné. Ekonom Benjamin Friedman kdysi tento proces pirovnal ke kolu, které se otáí, díky ekonomickému rstu. Jestlie by se ovšem tento pohyb zpomalil nebo dokonce zastavil, zhroutily by se pilíe naší spolenosti. Roztoení  tchto  koles by, podle Friedmana, bylo spojeno s celosvtovým kolapsem, s bojem o omezené zdroje, piem lidé chudší, a bez kontakt by nemli šanci na peití. Pitom ovšem strádající obané by tentokrát byli ve velké poetní pevaze, její dsledky si dokáeme domyslet.

Ve stejném poetním rozloení se ovšem ocitá celá planeta – miliardy lidí sledují naši rozhazovanost na televizních obrazovkách – a není divu, e se chtjí  podílet na bohatství Evropan a Amerian a jejich primadon. Hroutí se i politické struktury – takzvaná obanská spolenost se mní ve flegmatickou masu, která se noí do vlastních starostí – a jen jednou za pár let, kdy jsou pipraveny volební urny, se stane pedmtem zájmu – ovšem po skonení volební šarády se o dav voli a jejich starosti, jak bývá zvykem,  nikdo více nezajímá. Lidé, jak ješt uvidíme, se ovšem nedohodnou ani vzájemn, jedno kadé slovo má tisíce výklad, a tak kadý cestuje po své úzkokolejné trati.

Tak se stalo, a v tomto punktu se snad dohodneme, e nám politika splývá s bezzásadovostí, bohatství s bezpracností, obchod s nemravností, vdecké pokusy s ivou hmotou s bezcitností. Obecná rozeranost a lanost postrádá morálku, a vysokoškolské tituly pi klesající úrovni školství koní  polovzdlaností. Záplava informací, která trápí svt, plodí zásoby dezinformací.

A tak se cht necht vracíme k totální absenci nosné vize pro komplikovanou budoucnost. Jak kdysi napsal ševcovský král Antonín Baa (roku 1937), „státy se rozpadají, jakmile ztratily svj cíl, svou myšlenku. Jakmile vedoucí a odpovdní lidé a jakmile všichni bezejmenní a poctiví pracovníci nevdí, pro pracují a k emu mají smovat, pozorujeme na celém národ zlenošení, zmalátnní, úpadek…“

***

V této souvislosti si meme pipomenout soudobé matení mysli a  orientace v souasném svt. Najednou se zaalo houfn uívat pedloky „post“ – tedy hovoíme o postkultue, o postdemokracii, o postfaktickém ase, o postmodern, o postliterárním ase. Dokonce se nám objevuje postpravda. Nikdo se nezabývá vysvtlením tchto pojm, které se mnoí s neuvitelnou rychlostí. Jak napsal politický analytik Jaroslav Bašta, e kdyby se konala sout o nejpopulárnjší pedloku, vyhrála by ji na poátku našeho tisíciletí tato pedloka. Ve skutenosti je „post“ výrazem naší neschopnosti orientovat se ve svt, ve svých myšlenkách. Nejsme s to se vyznat v nedefinovatelných pojmech pi popisu rázn se mnícího svta,  v nm ovšem vystupujeme jen jako více i mén pizpsobiví herci.

Nejlegranjší je ovšem postpravda a také pojem postfakta. Bylo tedy to, co nám pedcházelo, dejme tomu „ped-pravda“ livým klamem, ili jsme jen v bludech, které nás konfrontují  s novými pravdami? Nebo nabízejí nám dnešní mudrlanti, za postfaktickou bariérou nová fakta, co nám starším pipomíná skutenost, e jsme ili v asech, o nich víme, e se dnes interpretují jinak? V tomto pípad by nastával Orwellv as, v nm se upravují stará vydání novin, podle momentálních zájm a poteb. Také djepisné uebnice jsou ji bn upravovány, ne-li cenzurovány, take to, co sami pamatujeme, se asi odehrálo v ped-pravd se nyní podává jako post-pravda. Inu americký prezident Donald Trump tuto situaci vyjádil s vtším taktem, kdy mluvil o „alternativních faktech“. lovk nadaný duchem, shledává, e na dní lze nahlíet z rzných smr, interpretovat je roztodivným zpsobem, i kdy fakta jsou z hlediska vnosti jednou provdy daná. Ovšem alternativní výklady jsou v praxi zejména výraznou známkou mediálních kampaní, zahraninpolitických analýz a komentá, které se snaí vsugerovat nám sdlení o nevšedním úspchu našeho asu. No a také jde vtšinou o bulvární podání, které v hlavách televizních divák a tená novin vytvoí skutenou paseku. Dezorientované davy nakonec nevdí „která bije.“
Základní vysvtlení nám podal ji ped koncem dvacátého století autor spisu o vzpourách dav, Ortega y Gasset. Napsal toti, e se „naše doba vyznauje podivným domnním, e je více ne kterýkoliv as minulý;  ba nevšímajíc si ádné minulosti, neuznávajíc dob klasických a normativních, vidí v sob samé nový ivot, vyšší ne všechny pedešlé a nepevoditelné na n.“

Tudí svt je plný iracionálních nálad a pohled, take je snadné zamnit minulý svt za dtinské bláboly a naše ivotní zkušenosti peválcovat jako neskutenou povru. Je-li tomu ovšem tak, e postfaktická iracionalita ovládá publikum dneška, pak ji podléháme všichni – najm  politici, ctiádostivé celebrity – v nejlepším pípad jen poloslepí vdci nevidomých zástup.

Stejn nabubelý byl antický ím, obléhaný barbary. Ruský historik (1938-1980) Andrej Amalrik na dané téma napsal, e v pátém století našeho letopotu v ím vyrstaly nkolikapatrové budovy, a v rozmailosti u byly parou pohánny kolotoe. Kdyby se tehdy v centru veleíše objevil  náš futurolog s bn uívanými kivkami extrapolaního  rozvoje, mohl by oekávat, e v pátém století dojde k ekonomickému vyuití páry zatímco  ve mst se mohly nebo mly stavt vovité domy nebo dokonce mrakodrapy. Omyl – v pátém století se ve skutenosti na legendárním Foru Romanu pásly kozy.

***

Nositelé Nobelových cen, jich se roku 2017 sešlo padesát, si nejspíše uvdomili míru tohoto rizika, a vytvoili malou inventarizaci pohrom, které hrozí souasnému svtu. Neopomnli pirozen populaní rst, klimatické zmny a moné zápasy o potraviny a vodu. Také pochopili riziko jaderného konfliktu, zejména proto, e mnozí na tomto poli pracovali. Zaznamenali riziko virových onemocnní – zejména kdy se pokoušíme v laboratoích vytvoit nové viry, o jejich riziku vdátoi nemají ani potuchu. /zdraznní provedla v roce 2020 Olga J./ Do soutu moných nehod pidali i sobectví a ztrátu poctivosti, která se projevuje v malém, toti v zaloení jedinc i ve velkém, ve svt mocností.  Do inventury náleí i vdcové, zaasté jako ignoranti. Patí sem i terorismus, podmalovaný ješt nerovností na planet, drogy a rst psychické závislosti, a konec konc sem patí i naše neznalosti a komolení zjevných pravd.

***

A tu nás v závru této pasáe napadá, e málokterá píhoda me velkou ást všech rizik ilustrovat tak výmluvn, jako zkáza Titaniku, svého asu nejvtší námoní katastrofy. I kdy jde o asov dávnou pohromu, nikdo na zkázu gigantického plavidla nezapomnl. V dárkových obchodech se dodnes prodávají malé palubní zvony s letopotem 1912. Jeden mnohem vtší visí v pedsíni autora této úvahy, hned vedle starého portrétu jeho praddeka, který na Titaniku našel svou smrt. A po dnešní dny pokrauje vyšetování této neblahé události a filmoví scénaristé natoili bezpoet snímk, které pipomínají drama, je se odehrálo ped celým stoletím.

Pokud nkdo shledá podobnost Titaniku s osudem naší spolenosti, je tu shoda, která je vícemén náhodná, ale pravdivá. Tak tedy pár základních dat: Titanik si objednala spolenost White  Star Line, a po katastrofálním potopení bylo shledáno, e na tomto „nepotopitelném“ parníku zahynulo 1517 lidí. Po století plném válených konflikt a pírodních pohrom je tato cifra tém nevýznamná, nicmén vnímavého lovka tato  epizoda novodobých djin inspiruje k mnoha pouením.

Titanik se stal klasickou ukázkou naší psychické nedbalosti. Ji pi konstrukci se projektanti vnovali zejména luxusním interiérm v horních patrech, nikoliv vybavení tak eeného „nepotopitelného“ veleparníku záchrannými luny.  Všem tídám ovšem kralovali bohái, kteí mli k dispozici bazén, tlocvinu, lázn, také knihovnu a tanení parket. Pirozen i luxusní restauraci a paískou kavárnu. I kdy bylo na palub pes 2200 osob, záchranné luny mohly poslouit jen polovin cestujících. Jejich kapacita inila jen 1180 míst.

Kapitánem  Titaniku se stal Edward J. Smith, lovk dchodového vku, který dostal za doivotní úspchy odmnu v podob poslední jízdy na kapitánském mstku. Na velekorábu tedy putovali bohái v nejvyšších  patrech, lidé stedního stavu v patrech niších, ale i chudina, která se chtla v podpalubí pepravit k americké pevnin. Tedy uprchlíci i migranti.

Titanik sám byl výkladní skíní dobového vybavení, triumfem techniky, který se pokoušel o pekonání rychlosti peplavby Atlantiku. Závodilo se o modrou stuhu, a tedy se parník nesoucí jméno antických  Totán ítil Atlantikem  plnou parou. Hned na zaátku sice zaal poár v koteln – vzalo se palivo, le kapitán se nechal ubezpeit, e topii svj problém zvládnou. Nikdo nevzal v potaz monost, e bude ovlivnn pláš plavidla, který by za normálních okolností mohl odolat i sráce s ledovcem. Kdy se dostalo toto honosné plavidlo do  pole  ledovc, bylo moné posekat na ranní svítání, kdy bude oceánská hladina mnohem zetelnjší. Jak ovšem víme, spolenost usilovala o rekord a o modrou stuhu za kadých okolností. Opatrnosti bývá asto namále, tentokrát na ni nikdo ani nemyslel.

Titanik, který opustil irský pístav 11. dubna 1912, byl na cest ji tvrtý den, kdy se 14. dubna  dvacet minut ped plnocí srazil s ledovcem. Pohroma byla evidentní – pravý bok Titaniku byl masou ledu rozerván v délce 90 metr pod árou ponoru, tsn nad úrovní vodotsných komor. Tyto  mohly chránit plavidlo v podpalubí, ale nikdo nepoítal s moností, e by komory mohly být zaplaveny z proraeného boku – tedy shora. K emu došlo – a to byl  konený ortel. Spokojení a nic netušící turisté první tídy v té chvíli ješt vesele tanili a uívali si pohodlí interiér.  Nemli ani tuchu, e se jedná o poslední hodiny jejich vlastního ivota.

Kapitánovi trvalo ješt patnáct minut, ne vydal rozkaz ke spouštní záchranných lun. Došlo tedy k panice – nejprve se mly nalodit eny, dti, ale rodiny se nemínily zbavit svých muských ivitel. Mnohé luny byly peplnné, jiné odplouvaly bez vyuití všech míst. Nejmenší nadji mli chudáci v podpalubí – jejich touha po nové existenci za Atlantikem vyhasla pedasn. Na Boha si všichni vzpomnli a v poslední chvíli, kdy poslední pasaéry na Titaniku a záchranné luny vkol, doprovodili hudebníci na palub eskobratrskou písní: Blí k Tob, Boe blí…

Zachránil se ovšem hlavní konstruktér, který si po tyi dny uíval svého osobního triumfu a také kapitán Edward Smith. Ti se stali hlavními obmi následujícího vyšetování. První záchranné transoceánské plavidlo Carpathia dorazilo na místo, kde ji leel Titanic pod hladinou, o pl tvrté ráno.

Copak tanec na palub, ledabylost konstruktéra a únavné selhání kapitána nepipomínají naše dennodenní selhávání?  Inu, je-li podminována planeta jako celek, poínáme si všichni, práv tak jako naši pedkové na Titaniku.

Zvolníme sami svj nekontrolovaný (nekontrolovatelný) rozvoj (pseudorozvoj), šlápneme na brzdu dobrovoln vas, nebo budeme jednou pouze bojovat o omezený poet záchranných lun?              
 
Text Slavomír Ravik
Grafika Olga Janíková
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 12.12.2020  13:00
 Datum
Jmno
Tma
 12.12.  13:00 Stanislav
 11.12.  22:28 olga jankov
 11.12.  21:50 Evussa Dk "von" za dpolujc info
 11.12.  20:43 Vclav idek Kdo to byl Slavomr Pejoch- Ravik
 11.12.  20:21 Evussa ten k veern lampice
 11.12.  16:19 Von
 11.12.  14:57 olga jankov
 11.12.  14:56 olga jankov
 11.12.  13:41 Jaroslav
 11.12.  08:36 Von