Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jitka,
ztra Mikul.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíku v Americe (10)

esko jim nic neíkalo…
 
Den za dnem se na m  ítila stále nová a nová pekvapení. To mi dlalo velkou radost a vzbuzovalo touhu po dalších poznáních. Nemusel jsem dlouho ekat a od majitele se mi dostalo zajímavé nabídky. Hans m nmecky, co bylo pro mne srozumitelnjší, vyzval v rámci výuky k úasti na malém pikniku: “Dnes odpoledne pojedeš s Mikem udlat krátké dvouhodinové party pro autobusový zájezd ze státu Illinois. Turisté si pijedou prohlédnout farmu asi 20 mil severn od New Glarus. Chtjí vidt naše krávy a ochutnat mléko, z kterého se v tomto stát vyrábí kvalitní sýry pro celé USA. My jim zase meme dát ochutnat švýcarské speciality naší kuchyn.”
 
Kdy jsem souhlasn  odkýval jeho nabídku, poklepal mi spokojen na rameno a poslal dom.
“Dej se do poádku, nahoe v šatn si vezmi s sebou istou blzu a ve dv  hodiny t zde bude oekávat Mike.” Celý krátký  rozhovor byl ukonen, no jak jinak, ne zvednutým palcem pravé  ruky s úsmvem na tvái a typickým “O.K. – good lack”.
 
Farma je vlastn vtším statkem. Majitel se zabývá bu rostlinnou, nebo ivoišnou výrobou, nebo obojím. A potud je všeskoro stejné jako u nás. V dalším, u na první pohled, se náš statek od americké farmy diametráln liší. Co je pro echy charakteristické, kdy ve vesnice mezi adovou zástavbou naleznete vtší objekt (obytné stavení) s velkými vraty a za ním obrovský dvr dokola obestavný hospodáskými budovami, odkud se s technikou vyráí denn na blízká i vzdálená pole, je v Americe naopak. Farmy se rozprostírají  uprosted polností a do škol, za nákupy a za spoleenským  ivotem se obvykle dojídí do vzdálenjších osad. My jsme se s Mikem k takovéto typické americké farm asi po patnácti minutách jízdy peplnným náklaákem piblíili. Vezli jsme veškerý potebný inventá, nápoje, vaená jídle, nkolik stol a grilovací soupravu. Nezapomínalo se pi obdobných akcích ani na odpadkové koše. 
 
Polní cesta, odboující ze silnice, byla peliv osazena tabulkou se jménem majitele farmy a švýcarskou vlajkou, co vlastn znailo, kde zaíná soukromý pozemek a e majitel se hrd hlásí  k pvodu svých pedk. Na malé vyvýšenin byly dv  vtší budovy. V té obytné, jednopatrovém domku, ila rodina farmáe a druhá byla vlastn stodolou. Prostor mezi objekty – jakoby malé námstí – ml vzorn ošetený trávník a byl osázen nkolika košatými stromy. Zde byly umístny ti dlouhé stoly a kolem nich lavice, celkem asi šedesát míst k sezení.
 
V ele mobilního restauraního zaízení jsme postavili ti expediní stoly a gril na propan-butan. Lámanou anglitinou s pomocí nmeckých slovíek jsem Mikovi pokládal zvídavé otázky a on mi obdobným zpsobem odpovídal.
 
“Toto vše je vybavení  hotelu. Já tyto lavice a stoly pivezl dopoledne a tady postavil. Te je prosteme a sem…” – ukázal na expediní stoly – “sem vyndáme vše, co jsme pivezli.”
Nejprve jsme vybalili nápoje: pivo, víno, minerálky a asi další ti druhy nealka. Vyndal termos s ledem a vše v bednách peliv zaledoval. Vedle jsme vyrovnali umlohmotné pohárky, píbory a talíe. Pak v ad dál byla obrovská mísa se salátem a výbr nkolika dresink, peivo, na lihových vaiích pipraveny teriny (nerezové mísy) se zapeenými brambory a zelenými fazolkami a na gril jsme umístili velký peká s naporcovanou vepovou peínkou. Te jsme mli as, ne hosté pijedou, posedt a osvit se njakým nápojem. Ml jsem na srdci další otázky a Mike odpovídal: “Hans t nepozval dív, protoe ty zde u nás nepracovat. Ty se tady jenom uit a nemít  ádné peníze. Maso a brambory pipravoval ty vera. Na auto to naloil dnes já a Hans. Autobus pijede asi ve ti hodiny. Budeme stát u expediního stolu a ty budeš nalévat nápoje a já dávat jídlo”.
 
A tak njak podobn  se i stalo. Pijeli tém pesn – i s farmáem a jeho enou – to u mli prohlídku všech objekt a celého chodu farmy za sebou. Z autobusu vystoupil té harmoniká, který ke skupin pistoupil v New Glarus, aby jim zde zpíjemnil malé oberstvení nkolika lidovými švýcarskými písnikami. Celý ten prostor kolem statku se najednou promnil v nenucenou zábavu. Zpívalo se i tanilo. A jakmile jsme mli teplé jídlo, pozval Mike hosty k samoobslunému výbru. Hned první hosté, kteí pistoupili k nápojovému stolu, pi první vt zjistili, e nejsem obanem USA. “Ty neumíš anglicky? Odkud jsi? Umíš švýcarsky?” A kdy se rozkiklo, e se mohu s nimi domluvit nmecky nebo francouzsky a e jsem z eskoslovenska (esko jim nic neíkalo), vytvoil se kolem m hlouek zvídavých Amerianek, které ve snaze se co nejvíce dozvdt o Evrop, zapomnly úpln na pipravené pohoštní. Byl jsem vyzván k tanci, musel jsem pózovat pi fotografování a Mike se stoly plnými jídla a pití postupn ustupoval do pozadí. Bohuel po dvou hodinách, byla tato píjemná atmosféra perušena prvodkyní. Pišlo velmi srdené rozlouení a nám s Mikem zstalo veliké mnoství jídla, které u bylo dávno zaplacené.
 
“Meš si vzít, co chceš, ale sedt nebudeme. Sebereme všechny odpadky, tady do pytl. Sloit ubrusy, stoly, lavice a vše naloit na malý pick-up. Tady musí zstat pouze trávník.”
Za pl hodinky jsme byli v New Glarus. Tentokrát jsem se nenechal odstrit a nabídl jsem pomoc Mikovi pi odnášení vcí do hotelu.
 
“Daný, jaký to bylo?” oslovil m na chodb Hans. Neekal snad ode mne jinou odpov? “Thank you – O.K.” A jak je u nich zvykem, potvrdil jsem svou spokojenost vztyeným palcem z psti pravé ruky.
 
Jestlie jsem se nkolikrát zmínil o mých kadodenních vzpomínkách na domov, povauji za nutné vloit do tohoto mého vzpomínání krátký pohled, jak mou nepítomnost nesli doma. Na takovéto vyprávní jsem si musel pokat a do konce íjna. A má ena mi jej po návratu v nkolika vtách krásn vylíila. Byla to její struná zpov z dlouhého odlouení: “Víš, Honzino, kdy  jsme t opustili na letišti, nebylo nám zrovna do zpvu. Honzík staten potlaoval slziky, ale doma to u nevydrel a rozplakal se. Stále jsem ho musela utšovat, e se nám vrátíš a utee to jako voda. Víš dobe, jaký já jsem strašpytel, a musím se ti piznat, e mi bylo tko kolem aludku a stále jsem se modlila, abys šastn doletl. To ekání od obda, celé odpoledne a ješt celou noc, ne se druhý den ozval telefon, ne jsem uslyšela tvj hlas, e jsi v pohod na míst, to byly ty nejdelší hodiny v mém ivot. Pak pišlo takové chvilkové oddechnutí. Zstali jsme bez tatínka, z mého pohledu s velkou hromadou penz, co jsi nám nechal na ivobytí, a te bylo na mn, jak s nimi dokáu hospodait. Tento píjemný pocit, e jsi dobe doletl a já mám ped sebou “balík penz”, velice rychle vyprchal. To kdy jsem si uvdomila, e musím opravdu zodpovdn rozhodovat, co si mu všechno dovolit, jak šetrn utrácet, kdy jsem se po té telefonické porad s tebou rozhodla, e s Honzíkem odjedu na týden do Španlska. Nemla jsem prost tolik píleitostí, jako ty nad svým pracovním stolem, být nkolik hodin denn ve vzpomínkách s tebou. Hned druhý den jsme se odsthovali na prázdniny na chatu. Zde, jak u víš z dopis, jsme mli kadý týden njakou návštvu s dtmi. Já mla kamarádku na pokecání a Honzík kamarády na hraní. Tak se ti piznám, e as na njaké vzpomínání  pes den vbec nebyl. Ale ujišuji t, e kadý veer jsem v duchu vprosila o šastné setkání s tebou.
 
Prázdniny utekly a v záí  nás ekala cesta k moi – zase rozptýlení a plná hlava starostí. Zvykli jsme si na tvou pravidelnou korespondenci. Kadý tvrtek nebo pátek jsem s naptím otevírala schránku a oba jsme se tšili na nejnovjší zprávy. Ani si nedovedeš pedstavit, jakou radost vdy zpsobil mimoádný dopis pro Honzíka. Pak ti dny nechtl o niem jiném hovoit ne o tob. Také jsi ho tím pinutil, aby poprvé v ivot psal dlouhé a srozumitelné dopisy, musel ti vdy odepsat a odmítl jakoukoliv moji pomoc. Ty dopisy ode mne nebyly asi moc zajímavé. Také sis jist všiml, e jsem jej vdy psala nejmén týden, kadý den trochu. Zde však probíhal normální denní kolobh ivota, tak jak jsi jej znal. Zato tvoje dopisy plné nových záitk jsme oba hltali a nkolikrát za sebou jsem jej Honzíkovi musela peítat. Nám to pkn uteklo, a mám pocit z tvého vyprávní, e mnohem rychleji ne tob. Zejm proto, e jsi ml více píleitostí na vzpomínky a stále jsi poítal, za jak dlouho se nám vrátíš.

S Michalem jsi byl v kontaktu pes internet – a jsem mu nkdy závidla, e ml informace o tob v tu samou hodinu, kdy jsi je pedával do poítae. Ale byl fajn. Vdy po tvé korespondenci zavolal a strun mi sdlil nejnovjší obsah zpráv z USA.
 
Nejhorší byl pro m  poslední msíc, respektive tch posledních trnáct dní ped tvým návratem. U sílil stesk a velké tšení na setkání s tebou. A jestli m trochu nco zamrzelo, byl to tvj pedasný pílet – o jednu hodinu díve, ne bylo v letovému ádu. Tšili jsme se, jak t budeme vítat, a vystoupíš ze dveí z celního prostoru. Zatím jsi nás ty oekával ped letištní halou. A to je, kocourku, struný popis mého a Honzíkova stýskání po tob.”

ekl bych, e to byly první vty naší rozmluvy, kdy jsem se po tech msících opt usadil do “svého” kesla. Ve vyprávní se s Honzíkem pedhánli a mé záitky si nechávali na pozdjší dobu. Mli pocit, e mi toho o sob moc nenapsali a o mn z mých dopisvdí vše. Brzy se pesvdili, e je tomu naopak. 
 
 

Mj okruh pátel v hotelu se postupn zaal rozšiovat. Bylo to zpsobeno jednak tím, e u jsem se dokázal samostatn pohybovat ve všech prostorách a e na mnoha výrobcích jsem se u “podepisoval” vlastnoruní úpravou jídel. Také jsem ji ovládal nkolik výraz a mohl se sem tam nkdy zapojit do debaty. Hodn k navázání kontakt se servírkami mi dopomohlo dobré dochucení salát, které jsem jim denn zaal pipravovat sám. Zpoátku jsem si troufl jen k nakrájení salátových okurek (které se zde zbavují jadince), rajských jablíek a namíchání dresinku dle pokyn mých koleg. Mn se to vdy zdálo bu málo slané, nebo zase moc kyselé a takové fádní. Kdy jsem se poprvé osmlil vznést opatrn pipomínky, e u nás dochucujeme salát trochu výraznji, neoekával jsem, e mi dovolí  zasahovat do svých receptur.
 
“Dobe, Daný, pidej cukr. Klidn pidej cibuli i esnek meš. Udlej to prost podle svého.”
 
Spokojenost host se okamit promítla ve spokojenosti servírek a já zaal pomalu a nenápadn, ekl bych nevtíravým zpsobem, dochucovat nkterá jídla. Pes dresinky jsem se pak mohl blíe seznámit s obsluhujícím personálem. Do hlavních chod, co byly jejich speciality, a i kdy bych nkteré jinak ochutil, nedovolil jsem si nikdy zasahovat. Byly opravdu kvalitní, chutné a lákaly sem klientelu z blízkého i dalekého okolí. Hrozn rád bych pedvedl, jak dobrá je naše eská kuchy, ale na to jsem si musel ješt chvíli pokat.
 
Postupným seznamováním s dvaty v obsluze – zejména s tmi, která se dovedla perfektn otáet a jejich jména mi utkvla v pamti (Karen, Katrin, Mary, Barbie…) – jsem se také více osmloval k provování jejich profesionálního pístupu k obsluze host. Zaal jsem toti  po skonení dopolední smny usedat s obdem k malému stolku v koutku restaurace, odkud byl perfektní výhled do všech stravovacích prostor. Sledovat ten cvrkot v pln obsazené restauraci byla nejen moje profesionální zvdavost, ale byla vlastn souást mého poznávání “americké hotelové školy”. Musel jsem obdivovat jejich rychlost, maximální pozornost, kterou vnovaly kadému hostovi, a trvalý úsmv na tvái. V porovnání s obsluhou v našich bných restauracích mly svou práci v mnoha smrech usnadnnou. Hosté  u k prostenému stolu byli uvádni recepní, která jím pedkládala jídelní lístek. Na prosteném stole nesmly chybt, krom základního píboru, sklenice na vodu a šálky na kávu. Paklie host se rozhodl obdvat i veeet, byla mu servírkou okamit nalita voda s ledem a nabídnuta káva.
 
Objednané jídlo servírka namarkovala na pokladnu, a tím skonil její první úkon u nov píchozích. Pokladna byla propojená s tiskárnou v kuchyni, odkud v dob nejvtšího náporu se neustále odvíjel “nekonený” pás objednávek, na který kucha okamit reagoval a zaal s pípravou jídel. Vyexpedované jídlo bylo odkládáno na výdejní pult, který byl zespodu zahíván výdejní vanou a ze shora infrazáii. Dvata mohla mezitím obslouit nkolik dalších host a pak vyzvednout v kuchyni pro n pipravené jídlo. Bylo to perfektní, byla zde odbourána jedna zbytená cesta s objednávkou do kuchyn. Celou tu krásu, mám na mysli pkné obleení obsluhy ve švýcarských krojích, chutná jídla s dokonalou úpravou na talíi a v neposlední ad dokonalou péi o hosta, narušoval zde zavedený styl úklidu špinavého nádobí a nové prostení stol. Byl v tomto prostedí pímo rušivým elementem. Obas vybhl nkdo z umývárky v erné gumové záste nebo v triku a texaskách s velkou pepravkou, kterou poloil na nejbliší volný stl a do ní posbíral z okolních stol vše. ekl bych spíše “naházel” vetn zbytk jídel spolu s papíry, sklem, talíi a píbory, jen popelníky vysypal do urené nádoby. Pak tato osoba otela stl a znovu jej ist prostela. e obsluha pi velkém náporu potebovala pomoci, jsem rychle pochopil. Amerian do restaurace pichází skuten jen za úelem se najíst.
 
Nikdo z host nevysedává  u piva, vína nebo kávy a nejpozdji po pl hodince spokojen odchází. Jedna idle se bhem poledne i veera staí i tyikrát “otoit”. Ani s vyútováním hosta se obsluha nemusela zdrovat. Platil dle pokladního bloku vdy v recepci a “malou odmnu” pro servírku (od jednoho dolaru výše) nechával leet na stole. Saláty a dresinky patily k jídlu automaticky a kadý host se sám obslouil u bufetového stolu. Pi tomto stylu byla samozejm velká obrátka host, podnik byl prosperující, ale…(tím “ale” je myšlena výše zmínná neprofesionální výpomoc). Nejvtší zát spoívala pak na bedrech kucha. Souhra dvou, ve velkém náporu i tí kluk za sporáky byla obdivuhodná. Vdy v široké nabídce jídel byly denn maximáln dv “hotovky” a ostatní se pipravovalo na objednávku.

Proto i já se stal s pípravou polotovar a neustálým doplováním surovin dleitým lánkem tohoto etzce. Po skonení odpolední smny, kdy jsem se zastavil v baru na jedno pivo, jsem ml monost se blíe seznámit s výepním nápoj, nebo chcete-li, s barmanem Robertem. Byl to nesmírn ivý lovíek, ernovlasý, s vzorn stienou bradkou, který mi pi plném pracovním vytíení pipadal z poátku dost nepístupný.
 
Dnes na nj rád vzpomínám. Ta nepístupnost byla dána pouze jeho rozmanitou pracovní náplní. Vdy musel uspokojit nkdy i více ne tyicet íznících host v baru a souasn vyexpedovat objednávky servírek pro nabitou restauraci. A kdy bylo nabito, tak na nj neustále útoilo a osm usmvavých dvat z obsluhy. Teprve po celodenním shonu se stal uvolnný a rád si “zasprosail” a s velkou oblibou organizoval rzné sázky mezi zamstnanci.
 
“Daný, jak ty to tady dláš, kdy jsi zde sám bez eny? Co ti íká slovo sex? Líbí se ti tady njaká dvata?” Byl podstatn mladší a zejm by se s takovýmto odlouením nedokázal vypoádat. Jindy jsme mli zase téma sázení: “Víš, v USA jsou krom sportky zakázány jiné typy hazardních her. My zde, jen tak mezi sebou, uzavíráme sázky na výsledky rzných fotbalových utkání. Tady máš tabulku a do jednoho tvereku napiš svoje jméno. Dej mi dva dolary, a kdy vyhraješ, pak vše, co vyberu, bude tvoje.”
 
Asi dvakrát jsem si zkusil vsadit, ale protoe, jak se u nás íká, kdy máš štstí v lásce (rozumj tím mou enu), nemeš mít ve he, nechával jsem si tch pár drobných, s kterými jsem disponoval, radji na pivo. Rozprava s ním, po ukonení pracovního dne, byla balzámem na únavu.
 
Bhem mého vyskladování surovin ze suterénních box jsem se obas setkal s uklízekou. Obvykle kolem desáté hodiny konila s úklidy restauraních prostor a pemísovala se do horních pater, kde se vnovala tm pár pokojm a hlavn personálnímu prádlu. I ona mla na srdci mnoho otázek k mé osob a na ty jsem mohl odpovídat vdy ve spchu mezi tím, co jsem naploval výtah potravinami pro kuchy. Pekvapením pro m bylo, ale pouze pi prvním setkání, kdy v dob volna této pracovnice (bylo to jedenkrát týdn) obíhal s luxem restauraní provozy sám pan majitel – Hans.
 
Pokraování  píšt…
  
Jan Kurka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny lánky autora
 


Komente
Posledn koment: 10.11.2020  08:14
 Datum
Jmno
Tma
 10.11.  08:14 Von