Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Valrie,
ztra Rostislav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ŠEST AMÍG V PERU

Náš dlouholetý peruánský kamarád Alberto pi mnohých návštvách u nás doma nadhazoval, e kdybychom nkdy zatouili navštívit “Machu Picchu“, tak a dáme vdt.

Jedno nedlní odpoledne u šálku kávy nám Alberto ukazoval plán cesty, kam s pítelkyní Joannou mají namíeno a e rozvrh cesty Joanna sama vybrala. Albertv kolega z práce Graham se chce cesty také zúastnit i jeho dobrý kamarád Ed. Slovo dalo slovo a šest amíg bylo pipraveno navštívit turistikou kancelá, pes kterou Peruánec podniká cesty do Jiní Ameriky a je nadmíru spokojený s jejich servisem.

Kieran, mladý reprezentant, byl velice bystrý a zkušený organizátor. Prohlédl naše poadavky pedloené Joannou. Upozornil nás na nkolik dleitých vcí, které ped odletem nesmíme opomenout a zamluvil nám hotely a letenky.

Protoe jsme dobe znali pouze Alberta a zbn Joannu, setkali jsme se všichni ped naší velkou cestou nkolikrát v restauracích na veeích, abychom se navzájem poznali. Joanna a Graham pocházejí z Anglie, Grahamv kamarád Ed, Australan, ješt nikdy letadlem neletl a ve svých tyiceti letech nevystril nohu z Austrálie. Mimochodem, eká nás jedenáct let a mnoho pestup. Doufejme, e to budeme všichni dobe snášet. Naše výprava zavítá do Peru, Argentiny a Brazílie.

Je 27. 4. 2015 a naše dobrodro se dnešního dne zaíná. Po úmorném cestování a ekání po letištních halách jsme se vyerpaní konen dostali do hlavního msta Peru, Limy.

Po vyzvednutí kutr jsme cupitali ped letištní budovu, kde na nás s cedulí s našimi jmény ekal Carlos ze spolenosti “ Condor Tour”. Odvezl nás do hotelu a slíbil, e zítra v devt ráno nás vezme na túru po Lim a do muzea.

 

Po ubytování v hotelu “Casa Andina San Antonio” jsme vyšli na veei do restaurace “ Tutu”. Alberto objednával peruánská jídla podle své chuti, ani se nás všech zeptal, jestli souhlasíme. Byli jsme plní a prosili ho, e u nic nechceme. Nedal si íct, myslel si, e nám dlá dobe, kdy nás zasvtí do všech tch jídel hned první veer.

Potom došlo k placení a Joanna s Albertem chtli úet rozdlit na ti ásti. Trochu jsme se šprajcovali, protoe jsme mli pouze vegetariánskou stravu, z jídelního lístku nejlacinjší. Vladimír pil limonádu zatímco ostatní pili pivo, pisco sour (peruánské pití).

Alberto se ješt ládoval zákusky. Zdálo se nám divné se dlit , kdy vdli, e jejich jídla s pitím byla dvakrát tak draší, ne ta naše zelenina.

Joanna byla naštvaná a to jsme nechtli, hned první den vyvolat problém a nedorozumní. Úet se tentokrát rozdlil, jak poadovali, ale pak jsme Joann a Albertovi ekli, e od zítka chceme svoje úty platit samostatn. Graham s Edou souhlasili, íkali, e mají rozpoet a takhle se stravovat nemíní.

Ráno u snídan bylo vše v poádku, Joanna se nezlobila, oba dva s Albertem pijali naší zprávu pozitivn. Carlos, jak slibil, nás v devt ráno vyzvedl na projíku Limou a do muzea “ Larco Herrera”. Zajímavá historie. Zhlédli jsme exempláe a vykopávky “Ink. ást muzea byla vyhrazena fascinující kolekci „Inca sutra”. Obdvali jsme v muzejní restauraci a kadý si platil to svoje. Veer jsme zjistili, e nemáme ádné dokumenty, e odlétáme zítra z Limy do msta “ Arequipa” (hodinu letu z Limy). Mla jsem dobrý pocit, protoe na jednom dokumentu Graham objevil, e letíme spoleností „Lan Chile”. Nebylo tam však oznaeno v kolik hodin, ani konfirmaní íslo.

Joanna panikaila, e nemáme ádné konkrétní papíry, e letíme a povila Alberta s jeho španlštinou, a se postará a Carlosovi zavolá. Nikdo však telefon nezvedal, tak nás napadlo zavolat na urgentní íslo, které nabízelo dvacetityhodinovou slubu. Tam to po marném vyzvánní, také nikdo nezvedal. Joanna panikaila víc a víc, jak e se do Arequipy dostaneme?

Alberto s Grahamem lišácky navrhovali, e na hbet lamy. To rozesmálo nás i stresující se Joannu. Posléze se vše vyešilo, nebo úedník na recepci se Carlosovi dovolal a Alberto pinesl positivní zprávu o odletu. Údajn jsme v systému, chyba byla pouze v tom, e nám to zapomnli zapsat do programu. Take letíme a to je pro nás dleité. S lamou bychom tam nebyli ani za pl roku. Šli jsme vyerpaní a stále s jet lag únavou spát.

V šest hodin ráno jsme byli první na snídani. Vzáptí pišel Graham s Edou, to u bylo šest dvacet a Joanna s Albertem nikde k mání. Chtla jsem jít zaklepat na jejich pokoj, ale vtom se objevili.

Po hodin letu, cestou do hotelu “Casa Andina Classic” jsme projídli takovými úseky Arequipy, a oi pecházely. Nkteí lidé bydlí v polozboeninách.

Náhled na msto se okamit zmnil, jakmile jsme odloili kufry a vyšlápli do centra msta na obd. Doporuili nám restauraci “ía (Chica)”.

Objednala jsem si jídlo s alpakou. Chu to byla zajímavá, taková míchanina se zeleninou s plátky masa a ovocem (jahody a jablka), ochucené kari koením. Vladimír si poruil alpaka pizzu. Maso m však dal, moc mu to nešmakovalo.

Alberto nás nutil objednat si jakýsi pokrm se syrovou rybou, co má rád, a chtl se zase dlit. Všichni jsme mu to k jeho nelibosti odmítli. Joanna mu vytkla, a u nikoho nenutí a objednává  si bez ohledu sám, kdy nám to nedlá dobe. Zaídil se podle toho a byla jsem ráda, e jsem to nemusela jíst, nebo na pohled to vábiv zrovna nevypadalo.

Cestou do restaurace a zpt jsme s Joannou nakupovaly suvenýry. V hotelu jsme všichni popíjeli coca aj, který tam mají pro hosty pipravený. Mli jsme mitky ped oima a urit se dostavovaly píznaky horské nemoci. Coca aj i výkání coca list proti tomu ásten pomáhá.

Graham íkal, e ztratil fotoaparát. Zdá se, e vera, jak byl s Edou a Albertem v noních ulicích msta, mu moná nkdo aparát vytáhl z kapsy, on neví. Byla tma a kolem dokola byly davy lidí. Vbec se nedivíme, varují nás všude a máme si vci dobe hlídat.

V noci jsme se nevyspali. Oba dva nás ukrutn bolela hlava. V pl jedné ráno jsme nevdli, co se sebou máme dlat, tak jsem uvaila coca aj. Pak mn Vladimír pipomnl, e nám prvodkyn z letišt radila, e coca aj, listy a nebo coca bonbóny máme uívat ráno a v poledne, zásadn ne veer. Pozdní uvdomní, take bolest hlavy trochu pestala, ale opravdu se nedalo spát. Uvidíme, jak dlouho stav horské nemoci a adaptace na toto prostedí potrvá.

Byli jsme však moc zvdaví, jak se cítí naše spolenost.

U snídan nám všichni tvrdili, e se cítí dobe, e spolykali tablety, co jim doporuil jejich doktor. Naše doktorka nám je nedoporuovala, máme pít hodn vody a odpoívat.

Vzali jsme si nakonec panadoly ( prášky proti bolesti) a bolest hlavy po krátké dob pešla, únava však petrvává.

V devt hodin ráno u nás v hotelu hledala Antoaneta (prvodkyn Arequipou). Jeli jsme na vyhlídku Arequipou, která je obklopena sopenými útvary. Msto je peván postaveno z bílých sopených kamen a podle toho získalo jméno Bílé msto.

Zajímavá usedlost byla zastávka “ Santa Catalina Convent”. Reprezentuje španlský styl kláštera XVI století, nco jako španlská „Andalusie“. Obdivovali jsme nádherné muškáty v terakotových kvtináích roztroušené po celé usedlosti.

Vladimírovi vypovdla video kamera, která na obrazovce neukazuje, co se filmuje. Antoaneta nás zavedla do video opravny. Chlápek nám íkal, e je tam špatný kontakt mezi kamerou a obrazovkou. Nová obrazovka by své napravila, musel by jí objednat. Zítra z Arequipy odjídíme, take to nepipadá v úvahu. Vladimír se rozhodl filmovat citem a doma se uvidí, jestli nco zachytil. V hotelu na terase jsme našli Eda a spolen s ním obdivovali sopené útvary kolem msta. Ješt se musím zmínit, e kdy jsme odpoledne procházeli hlavním námstím, na nkolika lavikách sedli chlápci a na klín mli staré psací stroje z roku raz dva ti.

Divili jsme se a Antoaneta vysvtlovala, e za pár šlupek (obrazn), pracují a sepisují dokumenty pro chudé negramotné lidi. íká se jim “ Pisario”. V tomto petechnizovaném svt to byla rarita vidt.

Ve tyi ráno jsme byli tak ilí, e jsme se rozhodli vyskoit z postele. Nebylo divu, šli jsme unavení spát v osm hodin veer. Naše spaní je stále rozhárané, popletené.

Hlavní však je, e bolest hlavy ustoupila a cítíme se lépe. Po snídani pokraujeme autobusem do msta “Colca”. Atrakce, co nás eká, jsou ptáci kondoi.

Zatím se nám v Peru líbí, lidé jsou kamarádští, nápomocní, jídlo je chutné. Záchody jsou tak nízké, e je obtíné se z nich vyhoupnout. Australan Ed je vysoký, statný s dlouhýma nohama.

Smál se, e skoro pepadává. Toaletní papír se musí házet do koš pipravených u mís, jinak by se ucpal odpad. Není nad japonské záchody s knoflíky a zahíváním.

Smr “Colca Valey” jsme projídli sopenými útvary - Blanca National Reserve”. Pokraovali jsme na nejvyšší bod naší túry “Chivay” 4 910 metr nadmoské výšky. Špatn se dýchalo, tak jsme cucali coca bonbóny a jedli okoládu. Cestou jsme pivonli k rostlin, “aa koma” (píši foneticky) - dobrá na aj, kdy je nevolnost od aludku. Sladké prý pi nevolnosti také pomáhá. aj mi moc chutná, Vladimírovi ho nedoporuovali, nebo trpí na vysoký tlak a bylina tlak zvyšuje.

Na vrcholcích hor byl sníh. Projídli jsme úasnou krajinou. Vidli jsme lamy, alpaky, vikuny a wanaky. Lama je vysoká, s ocasem nahoru, alpaka je malá, tlustá s ocasem dol. Vikua s wanakou jsou divoké lamy a údajn se nedají ochoit oproti lamám a alpakám, které jsou zdomácnlé.

idi autobusu v serpentinách jel jako blázen a pedjídl v nepehledných zatákách. Bylo to a neuvitelné. Pedjídla nás auta stejnými manévry, a to Alberto nevydrel a španlsky mu ekl, a zpomalí a nepedjídí, kdy poádn nevidí, co proti nmu jede. Upozornil ho, e jsme na dovolené, máme as a aby tedy nespchal. Poslechl a jízda do “Colca“ byla najednou píjemnjší.

Po odpoinku v hotelu jsme se vydali do pírodních lázní. Ed s Grahamem nemli zájem, jen Joanna, Alberto a my dva. Termální lázn s nkolika bazény a teplotou vody 38°C jsou výborné na revmatismus a artritidu. Maximální teplota u pramene prý dosahuje a neuvitelných 85°C. Koupání v bazénech bylo píjemné, moc jsme si té pohody uívali. Vladimír zatím filmoval okolí. Koupel mu nedoporuovali, bolela ho zase hlava a také díky tomu zatracenému vysokému tlaku.

Po koupeli nás ekala veee s vystoupením. Peruánci hráli s tradiními nástroji a show byla podbarvená místními taneníky.

Název nástroj: buben-Tynya, kytara- Charango, flétna- Quena.

Veee byla chutná s peruánským bílým vínem. Od muzikant jsem zakoupila dv CD.

Zitra nás eká dlouhá cesta ke “Colca Kaonu. Mimochodem, Graham našel ztracený
fotoaparát, který ml zapnutý v ruksaku v kapse, na kterou zapomnl. Podezení, e mu ho nkdo odcizil, nebylo na míst. Máme zde dobré pocity, lidé jsou tu píjemní. Nkolikrát jsem se pi nákupu spletla v placení a hned m upozornili a vrátili peníze.

Do “Colca” kaonu vedla pohádková krajina, ale cesta tam byla hrozná, prašná a kamenitá. Urit jsme tímto terénem ujeli osmdesát kilometr. Projídli jsme dva tunely. Jeden z nich byl krátký, take bylo vidt z druhé strany svtlo. Ten druhý byl aspo pl km. dlouhý, nebyl osvtlen a navíc byl strašn úzký. Panikaila jsem, za pouhých šest dní v Peru jsme byli svdky nkolika havárií. Není divu, jezdí tady jako šílenci. V tom tmavém tunelu náš idi Mr.“Shumaker” vypnul bhem jízdy svtla a škodolib ekal na reakci vyjukaných turist. Pedjídjí se tu navzájem kdo s koho, tak jako by to byla njaká hra, nebo sout o vítzství. Napíklad dnes nás chtl v tch horách se serpentinami pedjet jiný autobus s turisty. Náš škodoliba mu to nedovolil a cpal se tak, aby v pedjetí zabránil.

Po deseti minutách nebezpené hry, nás autobus stejn pedjel a potom tentý autobus s ješt horším závodníkem byl nabouraný a u cesty odstavený. Nevinní turisté ekali, ne Peruánci zorganizují další odvoz. Jak se cítili, to nevíme, ale asi moc nadšení nebyli, hlavn e se nikomu nic nestalo.

Konen jsme dojeli na místo a zaili nco úasného. Kondoi byli zrovna tak zvdaví, jako nadšení uilové. Sledovali jsme rozptí jejich kídel, jak se elegantn vznášeli nad kaonem. Ta hrozná cesta ke kaonu se vyplatila u díky tmto boským ptákm.

Po podívané jsme pokraovali smr msto “Puno” k jezeru “Titicaca”. Projídli jsme kolem delty eky “Amazonky“, která v “Colca“ údolí zaíná.

Druhý den ráno jsme nasedli do motorové loky, tak pro dvacet lidí, a první zastávkou na jezee „Titicaca” byly „Uros”, plovoucí ostrovy lidmi umle vytvoenými. Je jich na jezee aspo osmdesát. Navštívili jsme dva z nich. Ten první byl více zajímavý. Indiáni, pedkové „Ink”, nám ukazovali, jak se plovoucí ostrovy dlají. K vytvoení uívají rostliny, takové divoce rostoucí trávy, co roste v jezeru a trí z vody. Splétají z té rostliny i domeky, prost skoro vše, dokonce se ta rostlina dá jíst. Nám by bylo po poití zle, oni jsou imunní. Koupili jsme dva polštáe a indiánkou Annou run vytvoenou výšivku na stnu,. Provedla nás svým obydlím, ve kterém byla jen postel,ve které spí dohromady s manelem a dtmi. Jinak jsme tam vidli rozvšené pouze hadry. Na tomto vytvoeném plovoucím ostrov ijí ti píbuzné rodiny. Oblékají se tradin do vcí, které si sami vytváejí. Mluví mimo španlštiny svým jazykem “keua”.  Ten druhý ostrov byl moc komerní s kafeterií a trnicí. Dále pár spletených domk, které turistm pronajímají pes noc jako zvláštní záitek.

Pak jsme zase nasedli do loky, která nás zavezla o ticet pt km. po jezee dál na pírodní ostrov jménem „Taquile” 3 950 nadmoské výšky - 6 km. dlouhý a 2 km. široký. ije tam skoro 3 000 indián. U mola loka zastavila a pokraovalo se kamenitým terénem hodinu pší chze do kopce k rodin, u které budeme obdvat. Od nich z terasy byl nezapomenutelný výhled na zasnené vrcholky “And” v Bolívii.

Obd byl vzácný, protoe vše, co jsme jedli, byla produkce z ostrova. Zeleninová polévka z obilí “quinoa”, pstruh z jezera, brambory s rýi vypstovanou naší hostící rodinou. Bramborové placky se salsa ( ili papriky, cibule, rajata, citron,olivový olej), to byla pochoutka. Byl to nejchutnjší obd, co jsme tu doposud jedli, a to nám tu chutná.

Moná je to tím, e vše je v pirozeném stavu, ádná doplnná chemikálie. Nikdo z obyvatel tohoto místa lednici nevlastní.
Maso skoro nejí, jen pi uritých slavnostech. Jsou peván vegetariáni a jídlo je pipravováno denn, take vše naprosto erstvé. Ovce a alpaky, co jsme zahlédli, prý drí proto, aby mohli s jejich odpady hnojit pdu, také je zásobují vlnou a mlékem.

Rodina nám pedvedla tradiní tance, mui hráli na bubny a na píšaly. Lišili se od tch pedešlých ostrovan z plovoucích ostrov vizáí, obleením, kulturou. Majitel nám pedvedl, jak mui pletou epice a šály. eny se starají o dti, zvíata a tkají krásné ubrusy a koberce. S rodinou jsme se rozlouili a scházeli k loce, která zatím obeplula ostrov na druhou stranu k jinému molu. Byl to píkrý sestup, hornatou krajinou. Graham skoro tikrát upadl a Joann se to perfektn podailo na zadek, mkký základ, take vše bylo v poádku.

Jezero „Titicaca” je pokládáno v Peru za posvátné místo.

Tentokrát sedíme ve vlaku „Andean Exploer” a cesta z „Puna” do „Cusca” potrvá deset hodin. Skupinka Peruanc nám vyhrává a zpívá, aby se cestujícím s krásným pocitem odjídlo. Vladimír se nevyspal, tko se mu dýchalo. Já osobn spala dobe, zase však pišla ta bolest hlavy. Cusco je níe poloené ne Puno a Machu Picchu ješt ní ne Cusco, tak to snad pejde, a se pemístíme. Je to takový test, co sneseme, souvisí to s nechutenstvím, vera jsme ani neveeeli. Graham si stuje na bolest aludku, na prjmy. Alberto cítil nevolnost a toila se mu hlava, kdy jsme stáli ve front na nádraí, ne nás do vlaku uvedli. Ed íkal, e je o.k. a Joanna se dnes cítila lépe ne vera. Vlak je krásný, sedíme v první tíd s pohodlnými kesly, prostorným stolkem a pravou rí ve váze. Po pti hodinách jízdy v osad „Laraya” - altitud 4 319 vlak zastavil. Indiáni u ekali se svými suvenýry na turisty. Je to strašn lákavé, ale všechno se nedá kupovat. Mimochodem se o nás ve vlaku dobe starají. S jídlem podávají víno nebo peruánské pisco sour. Vlak u byl skoro na odjezdu a lndiánka ped naším oknem mávala svetry z alpaky. Líbil se mi erno bílý svetr s typickými námty tohoto kraje.
„Alberto, zeptej se jí, co za nj chce?”
„Jenom 50 soles( $25)?“

Tak jsem ho pes to okno koupila a Joanna udlala to samé s tím rozdílem, e její svetr je šedo bílý. Pak jsme se smály tomu, e my enský nemusíme vyjít ani z vlaku a v nadmoské výšce 4 319 utrácíme peníze. Vladimír z vlaku vylezl, aby si prostedí v Andách nafilmoval. Ml v kapse dva soles a pinesl suvenýr sošky alpaky, která stála pt soles. Kdy však enský ukazoval, e má pouze dva, mávla prý rukou a roztomilou sošku mu dala.

Záitk v Peru je hodn, protoe je to zem velkých rozdíl. Krajina je ojedinlá a mní se prbn. Budeme mít na co vzpomínat. Je to tu takové milé, pirozené.

Kopce se zaaly zvedat, jakmile jsme se blíili ke Cuscu. Cesta vlakem nakonec trvala jedenáct hodin.

Dalšího dne za poznáním jsme dorazili k posvátnému údolí „Ink”. Náš prvodce  nás dovedl do centra „Awana Kancha” kde nám ukazoval guanakos, lamy, vikuny a alpaky. Mimo jiné tam prodávali tradiní textil z této oblasti. A tch druh brambor a barevných kukuic! Z té ervené se dlá lahodný nealkoholický nápoj zvaný ía. Jiná zastávka byla ve mst „Pisac” kde zrovna mli ohromný trh na hlavním námstí. Nemli jsme zájem nic kupovat, tak jsme zašli do restaurace na kolu a empanada ( tradiní peivo) nco jako australský meat pie (sekané maso zapeené v tst). Pišel k nám liliputánec Indián nastrojený v tradiním kostýmu a chtl po m jeden soles za foto, tak jsem se s ním vyfotografovala. Vladimír ml práci hledat záchodky, asi nco nevhodného sndl, nebo vypil a ml chudák bhavku. Je to tu bné proto, e voda tu není a tak kvalitní, jak jsme zvyklí. Pijeme vodu z lahví a istíme si s ní i zuby.

Posvátné údolí Ink bylo fantastické, podailo se nám tam udlat nkolik zajímavých snímk.

Ubytovaní jsme v „Sonesta Posada del Inkayucay” hotel. Obd byl podáván v krásné hotelové zahrad. Místo díve slouilo jako palác, potom klášter a nyní jako krásný stylový hotel. U obda nám Indiáni z pohoí And vyhrávali krásnou muziku. Neodolala jsem a zase jsem koupila dv CD.

Odpoledne se jelo do msta „Ollantaytambo”, kde jsme šplhali na zíceninu Ink a na vrchol hory. Jsou tam k zhlédnutí hradby, kanalizace, úschovny ve skalách po pradávných Incích. Výhled z vrchu byl uchvacující, ale jako naschvál, v polovin výstupu Vladimír musel výstup ukonit a jít hledat záchodky.

Plného výstupu jsme se úastnili jen já a Ed a ten si toho paneku uíval. Šel i tam, kde túra nešla a po sestupu jsme na nho museli ekat. Koruna výletu nás eká zitra – „Machu Picchu.”

Informace: „Machu Picchu“ bylo vybudováno piblin 1450 AC “Sapa Inca Pachacuti”. Po mnoha století se o míst nevdlo, a roku 1911 Amerian “Hiram Bingham” celý svt s místem obeznámil. Španlští dobyvatelé naštstí toto místo nenašli. Kam však pvodní obyvatelé zmizeli? Je nkolik teorií. Jedna z nich, e se uchýlili k “„Amazonce”. „Machu Picchu“ leí ve výšce 2.450 n.v. V roce 1983 „Unesco” prohlásilo „Machu Picchu” kulturní památkou celého svta.

Na dnešek jsme zázran spali, ani jednou jsme se v noci nevzbudili. Vladimír se po gastro tabletách cítí dobe, m však bolí aludek, nevím pro, ale já mám pro zmnu opaný problém, ne Vladimír vera.

Další dobrodruství zaalo vlakem z msta „Ollantaytambo”. Vlak ml prosklenou stechu a tak jsme pozorovali „Andy” v celé parád. Cesta s pohoštním trvala hodinu do msteka „Machu Picchu “. Dále se pokraovalo autobusem, serpentinami na vysnné, zázrané místo, na které se nás šest amíg moc tšilo. Mli jsme pedplacenou privátní túru, jen pro nás šest, nemínili jsme se plahoit za dvaceti nebo ticeti lidmi z velkých organizovaných zájezd.

Prvodce Paolo, archeolog a antropolog, nás vedl a nám se otevela neuvitelná podívaná. Bylo to úpln nco jiného, ne pasivní pocit vyvolaný z TV. Dv hodiny nás provázel, vysvtloval vše s takovou vášní, a se u výkladu rozplýval. Byla radost ho poslouchat, nebo byl hrdý na to, e se s námi me o svoje vdomosti podlit. Otázek jsme mli nespoet a on s radostí odpovídal. Pedpokládá se, e ve mst Ink ilo piblin 600 - 700 lidí. Po obd jsme si mohli historickou ást znovu prohlédnout. Alberto, Joanna a Graham u nemli zájem se více unavovat, chtli dol do msta si trochu odpoinout. Nám s Edem se zdálo trochu nepraktické honem spchat do hotelu. Rozhodli jsme se, e si nadále Unescem chránnou oblast prozkoumáme. Vyšlápli jsme na druhou stranu místa, kam nás prvodce nevzal, a úpln na vrcholku po hodinovém výstupu jsem si sedla na trávu a meditovala. Nic jiného tam ani nebylo moné, úpln to k meditaci nutilo. Hlavou mn probíhalo, jací zvláštní lidé tam v té dob ili? V myšlenkách jsem je tam vidla chodit, pracovat i vykonávat rzné aktivity. Napadlo m, jak si asi v kamenných domech svítili? Moná, e to nebylo poteba. Vstávali s rozbeskem a po setmní šli spát? Urit se mýlím. Mli asi loue ukonené vlnou s alpaky, která má v sob hodn oleje? Nebude to ani to, ani ono, ukonila jsem snní. Vladimír se té krásy nemohl nabait, proto fotografoval vše, co se mu zdálo, e nesmí opomenout. Najednou se blíily mraky a tak m upozoroval, e bude lepší zaít sestup k východu. Ml pravdu, za patnáct minut se spustil déš. Bylo však horko, take to byla píjemná zmna. S Edem jsme se spojili kolem tvrté odpoledne a autobus nás pak dovezl zpt do msta. V hotelu „El Mapi Inkatera” máme zase pohodlné ubytování s poukázkou na pisco sour pití.

Vracíme se do Cusca a okrajové tvrti jsou strašn špinavé. ijí tam lidé z okrajových vrstev spolenosti, všude se válí harampádí a potulní psi se hrabou v odpadcích. Hledají si obivu, protoe nikdo ty vychrtlé chudáky nevlastní. Kadý pejsek má smutek v oích. Bylo mm jich líto, e neznají lidskou lásku a jsou odkázáni sami na sebe a eká je osud na pekái.

V Cuscu jsme se vydali na obhlídku mstem. Sotva jsme došli na námstí, kousek od hotelu jel vyhlídkový, poschoový autobus. Lákali nás za pouhých dvacet soles podniknout dvou hodinovou projíku, tak jsme nasedli. Pišla ena a zaplatíme. Drobné jsem nemla, tak jsem jí podala sto soles bankovku. Bez eí, nebo anglicky neumla, pevzala bankovku a zmizela s ní v prvním podlaí autobusu. Dlouho se nevracela, aby mi navrátila, co mi patí, tak jsem poslala Vladimíra dol, a se podívá, kde je a pinese peníze nazpt. Za chvíli byl zpt s tím, e tam není.

„To není moný? B se zeptat idie”. Ten ho ujistil, e z autobusu vyšla rozmnit peníze. Po dvaceti minutách jízdy po mst, kdy u jsem peníze oelela, na jedné zastávce naskoila zpt a peníze mi vrátila. Byla poctivá a já zase podezelé myšlenky.

Nejdíve jsme krouili mstem s výkladem o historii místa a pak nás autobus vyvezl na kopec, z kterého byl panoramatický výhled na msto. Jeli jsme kolem zícenin a hradeb po Incích. Zastávka byla u sochy “Jeíše Krista” v nadivotní velikosti. Bílá ohromná socha majestátn trící na kopci. Trošku níe v kopci pod sochou, sedli místní a prodávali svoje suvenýry. Od jedné z prodávajících jsme mli zálusk koupit sošku ptáka kondora. Ukazovala nám je v rzných velikostech. Vladimír chtl jednu sošku potkat a podívat se na kondora zblízka. Ml však smlu, nebo mu kondor vyklouzl z ruky a spadl na sošku alpaky, které pád urazil hlavu.

Paní zabdovala tak úpnliv a alostn, e jsme ji hned ujistili, e ob sošky koupíme. V tu ránu bylo po náku. Zavolala manela, ten pibhl s lepidlem a hlaviku sošky okamit k našemu úasu pilepil k tlíku alpaky. Vypadá, e se to tam bn stává a vci se pravideln dolepují. Zaplatili jsme ped momentem zoufalé paní, pak jsem ji objala, rozlouili jsme se a šli zpt k autobusu. Po výlet jsme se rozhodli posedt ve vyhlédnuté restauraci na terase a u lahodného nápoje pozorovat okolí. Klid jsme nemli, protoe místní byli neodbytní nedali pokoj. V pl hodin se nám u stolu vystídalo aspo deset lidí, kteí nám nutili své výrobky ke koupi, a také nkolik ebrajících se doadovalo podpory. Všem se pomoci nedá a tak jsme se v krátké dob spakovali a uchýlili na nádvoí hotelu ke krásné fontán.

Naproti hotelu v minimárketu jsem si od píjemných Peruanc koupila šampaské a teprve pak jsme uívali pohody zbytku odpoledne. Alberto s Joannou se zrovna vraceli z procházky msta a kdy zbystili, jak si lebedíme, pisedli si a uívali pohody spolen s námi. Domluvili jsme se na veei v restauraci naproti našeho hotelu “Inkca” a tím zakoníme dovolenou v Peru. Nikdo tam zatím neveeel, kdy jsme došli, ale to nás neodradilo. Mli jsme tam k jídlu pouze polévku a oni dva si dali talí s tstovinami. Alberto si odskoil do stejného minimárketu, co jsem byla já, zakoupit víno. Jaké je však ekalo pekvapení, kdy na útu za odšpuntování lahve vína ádali 35 soles, více ne víno stálo v obchod ( 20 soles). Alberto zavolal vedoucího podniku a odehrával se španlský ústní zápas. Nerozumli jsme, jenom s naptím ekali, jak zápas dopadne. Vydiduch slevil na 30 soles. Stejn to bylo moc, co chtl, a zoufalý Alberto u nechtl pokraovat ve sporu s neoblomným chamtivcem. Zaplatil a znechucen jsme odešli. Nebylo divu, e restaurace byla prázdná bez host, jestlie se tam odehrávají pi placení taková vystoupení. Jako všude na svt, tak jsme i v Peru pišli do styku s nepíjemným lovkem. Pro zrovna poslední veer ped odletem a pro nám pokazil píchu krásné dovolené?

eká nás krátká noc. Ve ti hodiny ráno u musíme být se zavazadly pipraveni u recepce k vyzvednutí na letišt, poletíme do Argentiny.

Experimentální dovolená v Peru koní, sedíme v autobusu, posouváme se na letišt a v myšlenkách probíráme vše, co jsme tu proili. asn ráno nejezdilo tolik aut, ale zase bylo vidt ty chudáky psy, jak rozhrabávají odpadky.
 
Skoro u kadého rohu ulice se na chodnících povalovali bezdomovci.  Svtový, neešitelný problém?

ADIOS AMIGOS!
 
Jana Gottwaldová
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 04.03.2021  19:32
 Datum
Jmno
Tma
 04.03.  19:32 Evussa
 03.03.  10:42 F. Blabla
 03.03.  09:16 Von