Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Oleg,
ztra Matou.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak se mro z Prahy do Visly dostal (4/4)

Z knihy Václava idka „Sám ve víru zdymadel“.

Zbytek starého roku jsme strávili pi televizi, a pestoe byl program docela pkný, asi bych druhý den nevdl,   co se hrálo. Noc jsem prospal pomrn klidn. Já se probudil, kdy u na ulici bylo denní svtlo a celá rodina mimo Jacka a Tomáška byla na nohou. adek se holil v koupeln a Ela s babikou krájely chleby ke snídani. U Tomáška v pokojíku jsem zaslechl zvuky motoru aut, co projídla v jeho pikrývkách nahoru a dolu.  Podle zvuku motork jsem poznal, e jsou to pesn ta, co našel ped týdnem pod vánoním stromekem. Jacek na rozloeném kesle potichouku odfukoval, ješt spal. U snídan jsem byl duchem ji na Visle. U vera se rozhodlo, pesnji, rozhodla baba, e Tomášek s ní zstane doma. Ale jedno jí to rozhodn nebylo. Vidl jsem na ní, e by si moc pála být u toho. Ale Tomášek byl ješt moc malý, nic by z toho neml, a byl by pi všem tom zmatku jenom na obtí. Do síovky jsem stril gumové stevíce, plavky a vyrazili jsme. Ulice byly pusté, i nádraí. Do vlaku nás nastoupilo všehovšudy osm.

„Nevím, jak tohle dopadne. Nakonec budeš na behu sám,“ ekla Ela skepticky, kdy se rozhlédla po prázdném vagon.

Vystoupili jsme na zastávce Varšava – Povislí. I Varšava byla liduprázdná, vyspávalo se po verejší noci. Na most Poniatowského postávali jenom policisté v šedých uniformách. Bylo nco po jedenácté, kdy jsme došli k domku WOPRu. Dovnit jsem šel u  sám. Sedlo tam nkolik lidí, mezi nimi moji dva spoluplavci, pipomínající svou schlíplostí pacienty u zubae. Nejradši by asi vzali roha. Podali jsme si ruce a pozdravili. Tajemník Plócienik udloval poslední instrukce vodním záchranám a pidlil jim vysílaky. „Mám s tím vaším plaváním trochu starosti,“ obrátil se na mn a podával mi ruku. „Ani Silvestra jsem si poádn neuil. Ale i to je k nemu dobré, mám jasnou hlavu a nebolí. Pojte, ukáu vám šatny. Na plái na vás ekají novinái z týdeníku Sportowiec.“  Jak se ukázalo, chtli naštstí vyslechnout pouze moje dva spoleníky, o kterých nevdli skoro nic, a já se v klidu pevlékl. Kdy tito dva plavci pišli do šatny, piznali, e mají trochu strach. Snail jsem se je uklidnit, ale zdálo se, e na klidu jim pidala spíš plechovka lodní vazelíny, kterou se patin namazali. Vypadali jako lodníci ze strojovny a to nejen vzhledem, ale i zápachem, který se kolem nich šíil. Zmazaní silným nánosem erné vazelíny, dostali i lepší náladu. Vili, e jim vrstva smradlavého tuku pome, a to je upokojilo. Nabídli, abych si vzal taky, a moc se divili, e se odmítám tímhle smradem namazat.

Bylo ti tvrt na dvanáct, kdy jsme vyšli ke startu na plá Saská Kenpa, kde pešlapovalo asi padesát lidí. Šli jsme za sebou jako Ti králové, já vepedu a ti dva erní od vazeliny vzadu. Studený vítr zvedal jemný písek. Pohled na kalnou eku s víry nebyl zrovna píjemný. Voda mla ti stupn, vzduch dva. Pesto u stály na most i na protjším behu davy lidí, a to nás trochu zahálo. Za pt minut startujeme. Upevnili jsme na sebe opasky, na kterých visely podlouhlé balíky v igelitovém obalu – bezpenostní opatení a podmínka plavby, nafukovací záchranný pontonek. V pípad poteby stailo stisknout balíek mezi koleny nebo jím udeit o vodu, a ponton  se sám nafouknutím rozloil. Uprosted Visly stál malý parník, na jeho palub pešlapovali novinái a pozvaní estní hosté. Po hladin eky se pohybovaly dva rychlé luny íní bezpenosti.

Konen. Pesn ve dvanáct slavnostn odstartovala ervená svtlice varšavskou premiéru novoroní plavby napí Vislou. Stáli jsme u všichni ti po kolena ve vod, kdy se ozval výkik: „Stát, stát! Ješt neplavte. Musíte pokat, není tu ješt televize. Bí tamhle po plái. Musí být u toho. Asi zachrápali.“
 
 


Na chvíli jsme se všichni zarazili a podívali se smrem k pibíhajícím postavikám. Mly to k nám dobrých pt set metr. Asi po dvouvteinovém váhání, jsem hlasit rozhodl:
„Bylo odstartováno, tak plaveme! Mli tu být vas.“ Pokynul jsem mým spoleníkm, aby se ponoili do kalné Visly. Oba plavci se ke m pidali a vzduchem se k nám donesla vlna potlesku. Plavali jsme voln prsa, seazeni do trojúhelníku, já na špici, jako host. Na most Poniatowského se zastavily tramvaje i auta. Ohlédl jsem se a zjistil, e polští kolegové vypadli z tempa a nestaili nasazenému rytmu. Po nkolika dalších tempech odpadli. Chvíli jsem ekal a pozoroval, jak k jednomu z plavc piplula doprovodná pramice. Vzhledem k tomu, e neplavali dál, pokraoval jsem v plavb sám, jen se svým doprovodem.
 

Nasadil jsem prudké zábry a snail se plavat pímo ke behu, protoe jinak bych se nedostal pod první oblouk  mostu, a hned za mostem ke behu, kde byl cíl – prudká voda by m ihned zanesla o mnoho desítek metr ní, tak silný byl proud. Tsn ped mostem zaali všichni diváci tleskat. Zamával jsem jim. Podailo se mi dostat a pod první oblouk mostu. Musím ho podplavat na druhou stranu tsn kolem chladné zdi podprného pilíe, porostlého slizkým abincem. Davy pebhly na druhou stranu a mávaly mi na rozlouenou – a nové davy m vítaly na behu parníkového pístavišt. Zaal jsem zabírat ješt mohutnji, ale bylo to málo platné: Voda m snesla tak o deset metr ní, ne byl cíl. Asi ti metry od behu se mi podailo postavit na kamenité dno. Silný proud eky a velké balvany na dn mi braly rovnováhu, take jsem musel poádn balancovat, abych sebou neplácl zpátky do vody, která by m unesla zase o njaký ten metr ní. Ale nestalo se to a já stanul – pesnji: spoinul všemi tymi konetinami – na druhém behu Visly. Vzpímil jsem se na zadní a vydal se nazpátek k vyznaenému cíli.
 

Dolní ást navigace byla prázdná a já pouze za doprovodu fotoreportér mohl projít a k schodm, kde na m ekala moje rodina, organizátoi a diváci, kteí nešetili potleskem. První gratulace byla od mé eny, druhá od pešastného tchána a hned za ním od Jacka. Pak se hrnuli ostatní. Pocítil jsem bolest na chodidle – pidrel jsem se Ely a prohlédl si nohu. Byla rozíznutá. Stalo se to asi pi vylézání z vody.  Nechával jsem za sebou ervené šlápoty, vystoupil jsem po schodech na horní beh, kde ekal tajemník WOPRu pan Plócienik. Oficiáln mi blahopál, pedal pamtní diplom se znakem WOPRu uprosted a pamtní pohár s vyrytým nápisem:
Pro úastníka závodu Plavba pes Vislu – na Nový rok, od ZG. WOPR W-wa. – 1. 1. 1972.
 

Pak mi nabídli silnou deku, ale já ji odmítl, nebo jsem se cítil bájen a zima mi vbec nebyla. Jako druhý piplaval nejmladší úastník Benedykt Ryszawa. Bylo na nm znát, e o reprízu by zájem neml. Upímn jsem mu pogratuloval. Za chze k autu jsme odpovídali na dotazy nkolika noviná a nechali se fotografovat. S velkým zpodním doplaval nejstarší a poslední plavec Marek Oborski. Pozdji jsem se dozvdl píinu jeho zpodní – uprosted eky ho vzala parádní ke do nohy a doprovod mu musel provádt ve vod runí masá lýtka, aby mohl vbec doplavat.
 

Usadili jsme se ve voze a auto se pomalu rozjídlo po hlavní silnici, soubné s Vislou. idi jel opatrn a nepetrit troubil, aby nám diváci uvolnili cestu. Auto vyprovázelo i bzuení televizní kamery. Pocioval jsem radost a štstí, spojené s dávkou hrdosti ne nad tím, e jsme peplavali, ale e to byl malý lovk z malého eskoslovenska, který tohle všechno zpsobil.

Na druhý den v nedli se od asného rána zaalo s pípravou veerního odjezdu do Prahy. Ela, jako vdycky, balila radši sama a já s Tomáškem pekáel. Nervozita byla pro mne spojena s kadým odjezdem – pedstava tch neprospaných hodin v noci ve vlaku m dsila, nikdy jsem si na to nezvykl.

V noním rychlíku jsme se usadili ve volnjším kupé a Tomáš za chvilku usnul. My se enou podimovali. V ranních hodinách rychlík dorazil na hraniní pechod Mezilesí-Lichkov. Od hranic jsem stál v ulice vagonu. Mladý mu, který pistoupil v Chocni a stál vedle mne, si proítal zadní sportovní stránku Svobodného slova. Pes rameno jsem zahlédl tlust psaný titulek: idek byl v dobré kondici. Scházela mi odvaha poádat o pjení novin a taky se mi nechtlo vit, e by se snad jednalo o peplavání Visly. Uvaoval jsem, e jde asi o shodu jmen, a dal se do pozorování zasnené krajiny za okny vlaku.  
Vybavily se mi vzpomínky na Oldicha a jeho otuování v ase 2. svtové války. Nebylo to jednoduché. Byla to doba, ve které se tém veškerý spoleenský ivot zastavil, a stejn tomu bylo i u sportu. Otuování se provádlo soukrom, a tak s Liškou zstali jen ti nejvrnjší: Jan Sedlák, Miloš Soukup a František Šámal. Tito tyi nenapravitelní pokušitelé se po celou zimu kadý tvrtek scházeli u Vltavy pod mostem v Praze-Tróji. Pevlékali se v tehdejší pjovn lodk. Nejhorší na celém jejich poínání bylo, e zdrování se pod mosty a u pilí bylo trestné a mohlo je stát i ivot. Tko by se nmeckým okupantm vysvtlovalo, e se jedná v zim o plavecký sport.

Na sklonku války své koupání opravdu málem zaplatili ivoty. Nízko nad Vltavou letlo americké letadlo, aby shodilo na holešovickou elektrárnu nkolik bomb. Kdy kluci uvidli americký bombardér, bylo pozd. Letoun shodil sedm bomb a jedna spadla do vody nedaleko nich. Pocit to byl strašný a reakce bomby ješt horší. Exploze zpsobila desítky gejzír a tlem otuilc projídlo silné palivé bodání. Všichni mysleli, e se louí se ivotem, a ve skoro nulové vod jim bylo dkladn horko. Naštstí k další repríze u nedošlo a peivší otuilci upalovali z vody na beh a rychle dom. Strach z hloubka byl tak velký, e se tenhle tylístek pesthoval do Modan na místo, kterému dali název Na výsp. I tam se ovšem setkali s americkým hloubkaem, který, jako by chtl odinit poínání svého kolegy, shodil z letadla jen njaké balíky. ást balík spadla do Vltavy, nco zstalo leet na behu ve snhu. Po rozbalení našli okoládu.

Píbh s bombardováním nebyl jediný, kdy ml Oldich v ase nmecké okupace ádn nahnáno a kdy proíval pocity strachu. Datovalo se to od doby, kdy se nkde doslechl, e nmetí lékai dlají v koncentraních táborech pokusy na lidech – kolik vydrí za silného mrazu. Vysvlékli je do naha, vyhnali na mráz a mili as, jak dlouho vydrí iví. Jiné vzn zase ponoili venku do kádí s ledovou vodou. Museli zstat ponoení po krk, dokud nezemeli prochlazením. Tyhle bestiální pokusy pochopiteln slouily vojenským zájmm a úelm, ale strach Lišky byl oprávnný; stailo, aby nkoho napadlo zkusit, jak dalece je odolný proti chladu a mrazu otuilec. Pišly chvilky, kdy se mu pi zazvonní zvonku u dveí prudce rozbušilo srdce. en Maence se o tomto nebezpeí nikdy nezmínil.

Rychlík pijel do Prahy bez zpodní a na nádraí nás netrpliv ekala praská babika s ddou. Hned nás také informovali, e u o všem vdí z rozhlasu, nco se doetli i v našich novinách. Ješt z haly nádraí jsem telefonoval Oldichovi Liškovi do zamstnání, abych mu sdlil, e jsme práv dorazili do Prahy, a jakmile odnesu zavazadla dom, e se u nj zastavím. Ani m nenechal domluvit a hned mi blahopál k plaveckému úspchu v Polsku. Doetli se to v ranním tisku a všechny je to pekvapilo. Po cest z nádraí dom na ikov jsem vyslechl vyhodnocení memoriálu Alfreda Nikodema. Tenhle legendární plavec pocházel z dvojat. Jeho bratr byl ovšem daleko robustnjší, a Alfredova od narození štíhlá postava byla píinou toho, e se o nm íkalo, e utekl hrobníkovi z lopaty. Svého silnjšího bratra peil o dvanáct let.

Kdy dospl v mue, mla ješt Rakousko-Uherská íše na moi své lostvo, u kterého nastoupil jako kadet. Deset let strávených na lodi dalo Nikodemovi monost proplout všechna moe, vetn Severního, a nauil se dobe plavat i skákat ze stoáru. V zemích severních moí se setkal se sekcí Zimní záchrana tonoucích. Tuhle zkušenost pouil o pár let pozdji po první svtové válce v APK klubu pi zaloení Záchranné sekce tonoucích, spojené se sportovním otuováním.

Mezi jeho neesti patila latinka a dobré vínko, na které chodíval na Staromstské námstí. U všeho, co vyprávl, se tváil pevelice ván a málokdo poznal, jestli to je pravda nebo ne. Jednou takhle u vínka zaal nenápadn:
„Ped rokem, kdy jsme mli plavat o Vánocích ve Vltav, stal se u nás doma malér. Spíme, a o plnoci nkdo tlue na dvee. Manelka šla otevít a ve dveích stála vydšená sousedka: 
” Paní Nikodemová, co se to u vás dje? Nepraskla vám voda? Od veera poád tee.”

Manelka ji uklidnila: “Všechno je v poádku. Musíte prominout a aspo tuhle noc to njak vydret. On toti manel zítra plave pes Vltavu a te leí ve van. No a aby byla voda poád studená, tak si ji pipouští, aby byl ráno fit.“

Bohuel, neml jsem tu est Nikodema osobn poznat. Zemel 30. íjna 1949, a v té dob mi byly tyi roky. Jeho ostatky byly uloeny na Vyšehrad, naproti hrobu spisovatelky Boeny Nmcové, se skromným nápisem na erném mramoru Alfréd NIKODEM, sportovec.

Za všechno co jsem se o této legendární postav dozvdl, vdím jeho áku Oldichu Liškovi. Kdy je dnes porovnávám, zjišuji, e dv vci mli spolené. Ta první byla láska k vod, druhá abnormální smysl pro humor. U Oldicha jsem ml monost pozorovat to skoro denn. Míra jeho humoru neznala hranic, byl to gejzír nápad a nedokázal zkazit ádnou legraci.
Rád vzpomínám na jeho humorné vyprávní o dtství, kdy bylo vyšší mocí rozhodnuto, e se stane otuilcem. Vyprávla mu to jeho maminka Antonie:
"Kdy jsi se narodil, porodní bába t nedopatením místo do teplé vody namoila do škopíku se studenou. Leknutím vykikla a m taky ádn vylekala. Pak m uklidovala, abych si z toho nic nedlala, e z tebe stejn jednou bude otuilec. No, a vidíš, stalo se. Pozdji, mohlo ti být tak ti a pl roku, jsem t chtla vykoupat v rybníce, ale zaal jsi vát jako tur na celé kolo a mrskal nohama i rukama na všechny strany. Náhodou šel kolem pan fará a povídá: – Matko, co to s tím dckem provádíte? – Povídám: – Ale kluk niemná nechce a nechce do vody, podívejte se jak vyvádí a jak ve. – Podíval se zamyšlen na m, potom na tebe, a ekl: – Matko, nechte ho, moná jednou bude plavat tak dlouho, a vás to bude mrzet.“

Na rozdíl od Oldovy maminky mli moji rodie pro mé sklony ke studené vod pochopení. Jako  by to bylo dnes si vzpomínám na nedlní výlet s tatínkem k Berounce v Mokropsích.  Nebylo mi ani dvanáct a o Nikodemovi jsem slyšel jenom z vyprávní, take to nebyl on, kdo by m inspiroval ke koupání v ledové vod. Pestoe byl bezen, bylo vedro a Berounka m strašn lákala. Jeliko tatínek nebyl proti, vysvlékl jsem se do trenýrek a s chutí skoil do asi desetistupové vody. Bylo mi bájen, h ale bylo tatínkovi na behu. Nkolik lidí se do chudáka pustilo a div mu nenamlátilo za to, e nahnal takhle malé dít do tak studené vody.

Problémy se mnou byly i ve tinácti na dtské ozdravovn ve Vrchlabí. Zde jsem v noci tajn utíkal do zahrady plné krásn bílého snhu, labunicky se v nm svleený válel a koupal se v polozamrzlém potoce. Personál ozdravovny druhý den zkoumal záhadné bosé stopy dosplého lovka ve snhu – ml jsem toti íslo nohy tyicet dva. Rozrytý sníh, na beh vyházený led z potoka a peveliké stopy, byly dlouhou dobu záhadou.

A jednou to prasklo. Trest, který m ml stihnout, byl krutý: Do tyiadvaceti hodin opustit ozdravovnu. Na poslední chvíli m zachránil pediatr, jeho prohlášení bylo rozhodující:
„Celý msíc trvalo, ne jste pišli na to, kdo se vlastn v tom snhu rochtá, a za tu dobu se Václavovi nic nestalo, ani koupání neodstonal. Sám poznal, co je pro nj zdravé.“

Konený verdikt byl, e mohu v ozdravovn zstat.

O rok pozdji jsem své otuování penesl pod Švermv most v Praze na Vltav a denn si chodil zaplavat na stejné místo. Zaal jsem s koupáním od záí a kamarádi hlídali šaty na behu vedle mostu. Všechno probíhalo normáln a do jednoho dne. Kalendá ukazoval poslední den listopadu. Já byl uprosted Vltavy mezi kachnami a plaval si pod mostem sem a tam. Byl jsem ve vod asi ticet minut a na most se zaali zastavovat chodci. Napadla m hloupá klukovina poádn se nadechnout a ponoit se pod vodu. Doplaval jsem pod vodou pod most a k jeho pilíi a tam njakou dobu zstal schovaný. Co se dlo na most, mi pozdji vyprávli kamarádi. Nkolik lidí, kdy vidlo, e jsem nevyplaval, belo do dopravní budky VB u letenského tunelu, odkud byla pivolána íní hlídka VB a na místo hlášeného utonutí i praská kriminálka. Samozejm mi strašn vynadali.

Mé rozjímání nad minulostí perušila Ela konstatováním, e u jsme doma.

Za nkolik dní mi pišel balík s reportáemi od Visly.

U varšavské veejnosti a v polském tisku mla zimní plavba velký ohlas, dokonce bylo rozhodnuto zaloit Klub otuilc a plavba napí Vislou se mla stát pravidelnou akcí. V obálce s razítkem redakce Sportowiec jsem našel oficiální pozvání k úasti v Mezinárodním moském plaveckém maratónu pes Puckou zátoku, který se bude konat v srpnu. Potšilo m to. Ze tení m vyrušil píchod Oldicha Lišky. V jedné ruce beranici, v druhé aktovku, ze které vypadla šála. Šibalsky se usmál a uloil ji nazpátek, jakoby se se za ní stydl. „To Maenka. Pokadé, kdy jdu ven, tak m kontroluje, jestli mám tu onuci na krku. Jak jsem za dvemi, šup s ní do tašky. Zatracená šála. Takhle ji musím tahat poád.“

Pak vyndal tlusté desky a dali jsme se do pípravy plaveckého maratónu v Lipn, u jeho zaloení byl jako kmotr. Lipenské jezero s velkou vodní plochou poskytuje bohaté monosti dlouhých tratí, dokáe být vlídné, ale taky záludné. Jednou pi asném ranním startu byla ídká mlha – pedpokládalo se, e se za njakou dobu po startu zvedne. Zhoustla naopak natolik, e nebylo vidt vbec nic a byly slyšet jen povely doprovodník. Kdy se konen zvedla, zjistilo se, e plavci na pední pozici zabloudili a plavou smrem k rakouským hranicím. Naviganí lo mla dost práce, aby urychlen navedla závodníky na správný smr a nedošlo k narušení teritoria rakouských hranic.

Ten veer jsme s Oldichem probrali také pedbný plán stavby nové klubovny v Braníku, a já tenkrát ješt ani sám netušil, s jakým nápadem na nj o nco pozdji vyrukuji.

 
Václav idek
* * *
Koláe © Olga Janíková
Fotografie z archívu © Václava idka

Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 27.08.2020  08:16
 Datum
Jmno
Tma
 27.08.  08:16 Vesuvjana dky
 26.08.  07:27 Vclav
 25.08.  14:38 Jarmila
 25.08.  11:02 Von