Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Alena,
ztra Alan.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat.
 
Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.
 
Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.
 

elva
 
Mj celoivotní pítel se mi jednoho dne svil. "Uklízím, uklízím svou celoivotní práci a posílám to do archivu". Byl to vdec, a tak samozejm, e jeho práce mla dlouhodobou platnost a v archivu našla své místo.

Se vzpomínkou na nj jsem také zaala uklízet a „istit“ šuplíky psacího stolu. Pece jenom za ten as, kdy jsem odešla do dchodu a íkávala jsem, e iji na volné noze s mírným píspvkem od státu, a proto píšu, se toho nashromádilo dost. Dokonce jsem kdysi za jeden rok napsala do krajských novin tyicet ti fejetony. Poíta jsem samozejm nemla, jen jsem si koupila elektrický psací stroj. Pi úklidu jsem našla rzné fejetony, nkteré oznaené, kde vyšly, nkteré jsou uloeny jen tak, bez dokumentace. I o tom, který si vám te dovoluji nabídnout, mohu jen tvrdit, e to bylo v roce, kdy jsme byli zavaleni houbami a usušených jsme jim mli hodn. Známý mykolog pan Smotlacha toti na dotaz, jak dlouho vydrí sušené houby, odpovdl: „I sto rok, kdy vám je neseerou moli.“ Úroda hub byla tehdy velká, ale elán k jejich sbírání u došel. Vdy je máme  poád, sušené.

Tak k houbám mám také jeden fejeton:
Letos zaaly rst houby velmi brzy. U zaátkem ervna, a to je pro naši oblast v Beskydech nezvyklé. Nemusíme za nimi ani chodit, i za terasou rostly suchohíbky, masáci, kozáci a pod modíny svítí zlaté klouzky. Vyšla jsem z chaty a hned vidím nkde njaký híbek. Ovšem kdy u po nkolikáté donesl manel z lesa krásné kozáky, panenky a hiby s kloboukem velikým jak dtská epika, rozhodla jsem se i já vydat se na houby, abych se mu „dorovnala“.

Mla jsem v lese svá místeka a hned na prvním na mne z trávy vykoukla hlavika, copak hlavika, ale poádná hlava. Vrhla jsem se k ní a ejhle. Neuvitelné. Ona houba nemla noiku. V tráv odpoívala elva, ivá elva. Vzdala jsem se houbaení, elviku jsem vzala do ruky a mazala s ní dom. U cestou jsem s ní zavedla dialog, i vlastn monolog. „Proboha, holka, kde ty ses tady vzala, v horách, daleko od chalup!“ Pemýšlela jsem, odkud se elva mohla vydat na tak dalekou cestu. Nejbliší chalupa je u léta opuštná, majitelé sem nejezdí, nkdy vloni tam byla njaká rodina s dtmi, e by elva patila jim? Ve vzdálenjších chalupách jsou sice dti, ale je to dost daleko a je to pes vodu. S elvikou, kterou jsem hned pojmenovala ofka, jsem došla a k chat. Poloila jsem ji na terasu a ona se pustila do lísteku drobného jetele. S pomyšlením na sousedovy kluky, kteí jezdili kadou nedli, a urit budou mít radost, a ji uvidí, jsem se rozhodla, e se budu o ofku starat.

Vyrobili jsme pro ni malou ohrádku a nkolikrát denn jsem ji vyvádla jako e na pastvu. Zdálo se mi, e je na elvu a píliš ilá, a protoe moje znalosti o tchto tvorech byly velmi sporé, dávala jsem jí jen zelenou stravu, i njakou lesní jahdku a kvtákové listy. A pesto, e jsem nevdla, zda elvy slyší, vedla jsem s ní neustále njakou e. Pekala venku také veliký déš ukrytá pod boudikou z listí.

U u nás byla njaký ten den, kdy šel kolem soused ze vzdálenjší chalupy. V košíku nesl houby, a tak jsme zavedli obligátní hovor na téma, jak rostou, a já se pochlubila svým úlovkem. „e by to byla naše Zorka? Vloni manelce utekla.“ „To, pojte se na ni podívat!“ Odpov byla radostná, a kdy si ofku poádn prohlédl. „Je to ona, ale jak mohla peít tak krutou zimu v horách? Jonáš se o ni nco nabreel.“ Dohodli jsme se, e jakmile pijede školák Jonáš z Ostravy, pipravíme mu pekvapení.

A bylo! Kdy školák pišel, pivedla jsem ho se zavenýma oima k ohrádce. To bylo radosti. Nikdy jsem netušila, e elví kruný lze hladit, e s ní lze komunikovat, protoe prý slyší tvrdil Jonáš, nikdy jsem nevidla, e by se ke zvíátku s tak nepístupným tlem dalo projevit tolik nhy. Zdálo se mi, e i ono má radost. Jonáš si svou Zorku, kterou mu rodie koupili ped dvma lety, odnesl dom. I já jsem mla v ten den velikou radost. Jen jsem nepestávala pemýšlet nad tím, kde toto zvíátko, které do naší krajiny vbec nepatí, peilo tu krutou zimu a ím se ivilo. Hlavou mi víilo mnoho otázek, ale pipletla se tam i ta nejdleitjší. Má lovk právo usazovat ivé tvory v prostedí, do kterého nepatí?

elva Zorka utekla Jonášovi ješt koncem onoho léta a nikdy se nevrátila. A Jonáš? Natel  nám stechu chaty, odmaturoval a vystudoval vysokou školu. Exotické tvoreky u dávno nechová, jen si je ukládá na fotografiích do poítae. .

Vzpomínkový lánek na Hanku.
Hana Juraáková
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 22.07.2020  10:04
 Datum
Jmno
Tma
 22.07.  10:04 Von