Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Zina,
ztra Ondej.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Rovinj a hurá do ivota!
 
Naše prázdninová praxe konila a byl as se rozlouit. Chtli jsme to udlat dstojn a nevšedn, a proto jsme vymysleli plán. Poslední pracovní den o plnoci jsme si oblékli naše stejnokroje a kadý si vzal do ruky velkou, zapálenou svíku. Potom jsme se seadili do dlouhého hada a vyrazili. Za zpvu národních písní jsme obešli celý ubytovací komplex. Kdy jsme se dostali k ohromnému sladkovodnímu bazénu, který byl souástí hotelového zaízení, postavili jsme se na jeho okraj a zachovali chvíli ticha. Personál i hoteloví hosté v plnoci pochopiteln ješt nespali. Domnívali se, e se jedná o njakou zábavu, a dlali nám proto v hojném potu doprovod. My se postavili do pozoru a náš pedák podkoval jak jugoslávským spolupracovníkm, tak všem hostm za pátelské prostedí a za píze, kterou echm vnovali. Na závr jsme za uctivého ticha všech pihlíejících zazpívali eskou hymnu. Po jejím skonení propukli všichni v nadšený jásot a aplaus a my – tak, jak jsme byli – tedy obleení a se zapálenými svíkami, naskákali do bazénu. Naše poínání svedlo hodn host i personálu k následování. Bhem malé chvilky se v bazénu plácalo plno obleených, smjících se lidí, kteí si rozumli bez ohledu na národnost a kterým bylo dobe.

A ješt jeden záitek mi utkvl v pamti. Pracovali jsme pes dva msíce bez jediného volného dne. Jenom poslední den pobytu, ten byl náš! Hotel Brioni obstaral autokar a my jeli na prohlídku Istrijského poloostrova. Byla to nádhera a lovk nevdl, na co se má díve podívat. Nejvtším favoritem byl bezesporu Limský fjord, to byla opravdu pekrásná podívaná.
 

Navštívili jsme také staré rybáské msteko Rovinj a poádn si je prohlédli. Rovinj leí na kopci a vévodí jí starobylý kostel. Na špice kostelní ve je umístna devná socha patronky rybá a námoník. Její jméno u nevím, to bych si musela vymýšlet. Jeden starý rybá spravující sít nám vyprávl o této soše pradávnou legendu. Patronka rybá reagovala na moské vtry a dalo se podle ní pedvídat poasí. Jestlie mlo být moe klidné, zstala v pvodní poloze, tedy elem k moi. Stejn spolehliv vštila i bouky a špatné poasí. Jednoduše se k moi otoila zády a tím rybáe a námoníky varovala. Její pedpovdi byly neomylné a jakmile stála zády k moi, nikdo nevyplul. Proto se svatá patronka tšila, a moná ješt tší, velké úct a vánosti všech obyvatel.

Rovinj pipomíná tak trochu italská pístavní msteka. Kopcovité uliky se šrami vlajícího prádla, plno osmahlých, povykujících dtí, rybái spravující svá vybavení a pletoucí sít, eny sedící na schdkách dom, plno hospdek s levnou koalkou, s erstvými, peenými rybami a dalšími dary moe. V jedné hospdce jsem prvn ze zvdavosti ochutnala ústice. íšník  pinesl ohromný nazdobený tác plný škeblí, noe na otevení, vidliky a citron, protoe ten dodá ústici pravou chu. Kdy se škeble oteve, napíchne se ústice na vidliku, pokape citronem a obadn se nese do úst. Po spolknutí se má udlat bu eské mam, nebo alespo njaké to gurmánské gesto, aby se pochoutka náleit ocenila a udlalo se zadost bontonu. To jsem vdla a také jsem to tak chtla udlat. Ale ta potvora se mi jako naschvál zaala mrskat na vidlice a já mla dokonce dojem, e na m mrká a vyítav íká:
„Tak ty m chceš opravdu sníst, jo? No, to sis dovolila dost!“

Jen s nejvtším sebezapením, abych neurazila, jsem ústici sndla. Byla dobrá, ale jedna mi úpln staila. S chobotnicí to bylo lepší. Dostali jsme toti menší, dozlatova opeené krouky, které chutnaly sice zvláštn, avšak znamenit. e to byla chobotnice, to jsme se dozvdli, a kdy byla mísa prázdná. Inu, co by se také v rybáském msteku mlo jíst, e.

 
 
Druhý den jsme se sbalili a jelo se dom. Svalili jsme se na sedadla vlaku s rozhodnutím, co nejdelší as prospat a dohnat tak, co jsme promeškali. Jene lovk míní a Pán Bh mní. Asi ve 23 hodin jsme mli dorazit do Záhebu. Pan profesor nás v pedstihu všechny obešel a kladl nám na srdce, aby nikdo nevystupoval na záhebském nádraí, protoe vlak tam bude šíbovat, ili pejídt po jednotlivých kolejích a pokraovat v cest z úpln jiného nástupišt, ne pijel.

Starostlivý, hodný pan profesor, který byl poznamenán svou celoivotní pedagogickou inností a nezbednými áky, to dokládal slovy:
„Studenti, Záheb je ohromné nádraí a velice lehce byste se mohli ztratit a nedostat se dom. Všichni zstate na svých místech a vykejte odjezdu vlaku!“

My horliv pisvdovali, ale jakmile vlak zastavil v Záhebu, pepadla nkolik z nás ukrutná íze. Já a kamarád Mirek jsme nebyli výjimkou. Rozhodli jsme se, e to riskneme. Vylezli jsme z vagónu, zakoupili njaké pití a šli zpátky na nástupišt, ke kterému jsme pedtím pijeli. Ale vlak nikde! Zkoušeli jsme se doptat elezniních zamstnanc, ti nám však nerozumli, hulákali nco nesrozumitelného a mávali rukama. Teprve te nám, pitomcm, teprve došlo, e to vbec není ádné sranda. Nemli jsme pasy, ty byly uloeny u pedagogického dozoru ve vlaku. Nemli jsme u sebe u ádné peníze, mli jsme jenom zásobu lahví s pitím. Dnes by to velký problém nebyl, ale tehdy byla sedmdesátá léta. Hranice nebyly oteveny a kadý stát si je chránil písnou celní kontrolou. Dostat se pes n šlo jenom s pasem anebo s njakým jiným píslušným cestovním dokladem. Jinak by mohl být lovk s nejvtší pravdpodobností povaován teba za špiona nebo njaké zvrhlé individuum. U jenom vysvtlení situace by znamenalo spoustu starostí a asu. Co te? Zkoušeli jsme obhnout velké záhebské nádraí se spoustou vlak a hemením národ, a najít náš vlak. Bylo to skoro nemoné a také se nám to nepovedlo. Zdrcen jsme se zase sešli na opuštném, pvodním nástupišti. Avšak najednou se stalo nco, co nám vyrazilo dech ješt víc.

Na nástupišti se objevil pan profesor, který nás tak drazn upozoroval, e nemáme vylézat z vagónu… Nesl si také láhev pití a klidným, rozváným krokem došel a k nám. Pas neml urit také.

„Studenti, co zde dláte, pro nejste na svých místech?“ ptal se pan profesor.
„My tady ekáme na vlak, pane profesore.“
„Studenti, a kde je ten vlak?“
„Snad sem pijede, my nevíme, pane profesore.“
„A jak to, e tady není?“
„On nkde šíbuje, jak jste nám íkal, ale snad ho najdeme.“
„Pravda, studenti, vdy já jsem zapomnl,“ ekl smutn i zdšen pan profesor a kolena se mu podlomila.

První se vzpamatoval Mirek. Otevel láhev známého jugoslávského koaku Césara, vzal pana profesora kolem ramen a ekl:
„Dti, nebojte se, kdy je s námi pan profesor, tak se dom urit njak dostaneme. Cvaknte si, pane profesore!“

Pan profesor, a skoro abstinent, pijal podávanou láhev a beze slova se mocn napil. Jeho píkladu jsme následovali všichni a u se nám naše situace nezdála tak tragická.  I Pánbh se nad naší nerozváností musel smilovat, nebo najednou zista jasna a neplánovan ped námi zastavil náš vlak. Z jeho oken kieli kolegové, a honem nastoupíme, e se hned jede dál. Sotva jsme nastoupili, vlak se rozjel. Nikdo minulou událost nekomentoval, jenom pan profesor poklepal Mirkovi po rameni a uznale pravil:
„Studente, ono na tom Césarovi opravdu nco je!“
 

Všechno má svj konec a skonila i šastná léta studentská. Te nás ekala zkouška dosplosti v podob maturity. Svatý týden ubhl jako voda a já moc dobe vdla, e za týden se zázraky nedjí a e všechno vyadované uivo stejn do hlavy nedostanu. Odevzdala jsem se tedy s ostatními osudu, který jsme si chtli alespo trochu naklonit posvcením psacího náiní v kostele. Pan fará se asi opravdu hodn snail, protoe všechno dobe dopadlo. Dostali jsme glejt, profesorský sbor nám potásl rukou a popál mnoho štstí a úspch v dalším ivot.  Byl to tak zvláštní pocit, kdy najednou všechno skonilo a dvrn známá škola u nebyla naše. Na jednu stranu to bylo všem líto, ovšem na druhou stranu nám u nohou leel celý svt… Stailo se jenom trochu rozmáchnout kídly, rozlett se do neznámých výšin a ít, ít!

Ó ty vná pošetilosti mládí, plná ohromné sebedvry, odvahy, volnosti, ideál, plán a nadjí, ale i chyb, omyl a pád! S tebou na chvíli snadno uvíme, e práv my jsme ti vyvolení, co svtu teprve ukáí… Opakuješ se s neúprosnou pravidelností u kadé generace a šasten ten, kdo si alespo kousek z tebe uchová po celý ivot.

 
Hana Štainerová
* * *
Fotokolá  © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 30.08.2020  17:19
 Datum
Jmno
Tma
 30.08.  17:19 Von