Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Teodor,
ztra Nina.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jan Amos Komenský - Kadý svým knzem, filosofem a králem

Vzpomínkový lánek - 28. bezna 1592 se narodil J. A. Komenský

lánek je rovn vzpomínkou na našeho nedávno zesnulého autora pana Slavomíra Pejocha

Sedmnáctému vku se nkdy íkává velké století. Byla to opravdu mimoádná doba – co do osob i co do událostí. Tém souasn ili v Evrop velcí filosofové R. Descartes a F. Bacon, W. Shakespeare a Rembrandt van Rijn, církevní reformátoi M. Luther a Jan Kalvín a pak ovšem slavní fyzikové a matematici – Newton, Leibnitz a G. Galilei. Jan Amos Komenský, autor mnoha spis o reform vzdlání a o pestavb svta, jemu vnujeme tuto kapitolu, mezi nimi rozhodn nezaniká.

Sedmnácté století však bylo velkým nejenom postavami a myšlenkami výjimených osobností, ale také nejvtším konfliktem, který se na evropské pevnin do té doby rozvinul a jemu pro délku trvání íkáváme válka ticetiletá.

V souvislosti s Janem Amosem Komenským snad bude uitené si zopakovat, e válku otevelo eské stavovské povstání, odboj proti Habsburskému rodu, ovládajícímu v té dob íši „nad ní slunce nezapadalo“. Stetly se tu na jedné stran centralizaní snahy Habsburské veleíše, úsilí o násilnou rekatolizaci stední Evropy – a na druhé stran pokus udret práva eských stav a obhájit svobodu svdomí a nekatolického vyznání.

echy se zase jednou staly „ústedním tahem“ evropských djin. V tomto nevelkém avšak rozhodujícím prostoru se stetly mocenské zájmy sahající z íma a po Švédsko a ze Španl pes Francii a po Turecko. echy se staly prvním, ale také posledním bojištm války. V Praze, kde se konflikt otevel, zaznl také poslední výstel – eský prostor se nicmén vrátil do rukou habsburské moci a nejlepší synové této zem – mezi nimi i Jan Amos Komenský – byli u dávno ped koneným ortelem jednání donuceni opustit vlast.

Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty bratrské, eské církve, která vyrostla z pokusu o realizaci myšlenek Petra Chelického, našel po dlouhém putování Evropou své poslední útoišt v Nizozemsku.

Tato výjimená postava se narodila roku 1592, tedy práv sto let poté, co Kolumbova plachetnice pistála u beh Nového svta.

Zdá se, jako by rok narození Komenského byl jakýmsi symbolickým letopotem, nebo tomuto mui bylo dáno do vínku, aby se plavil na rozbouených vlnách lidských vášní a konflikt a aby objevil nový svt v hlubinách lidského ducha a nový horizont budoucnosti, který by lidem stál za to, aby pekonali všechna sobectví a malicherné rozpory.

Je jen pirozené, e Komenského inspirovala jeho osobní, ale také národní tragedie k hledání nápravy vykolejeného svta – v oblasti výchovy a v pestavb mezinárodních vztah. Ani dnes, nkolik staletí po jeho smrti, nepestala být aktuální vize o zaloení mezinárodní organizace, která by zajistila poklidný vývoj kontinentu. V povdomí nás všech je stále ivá vidina nového uspoádání pomr mezi státy, zaloených na dialogu, na stetávání myšlenek místo zbraní, a to bez ohledu na to, uvdomujeme-li si Komenského autorství i nikoliv.

Na Komenského a na jeho názorové zrání ml bhem studií na akademii v Herbornu vliv profesor Althusius, který na rozdíl od mnoha zastánc absolutistických reim hájil koncepci smluvního pojetí státu. Komenský pijal toto pojetí za své. S Althusiem ví, e stát vznikl svobodnou smlouvou mezi národem a vladaem, který byl postaven v jeho elo. U z tohoto faktu plyne, e národ, obané a jejich korporace stojí nad dohodnutou formou vlády, e moc vladae není absolutní a e má národ právo vládu svrhnout, pokud moc provádí jednoznan protiprávní politiku.

Komenskému však neunikly ani další aspekty moci – napíklad jev, e nám nevládnou lidé nejlepších mravních a intelektuálních kvalit, a tak jeho úvahy mají asto vysoce nadasovou platnost.

„Lidé neumjí vládnout, ani dát si vládnout“, píše Komenský. „Neumjí vládnout jiným ani sami sob... Nedovedou si dát vládnout jinými a neumjí to ani sami. Nebo pedevším mnoho vznešených lidí zapomíná na svou vznešenost a má duši tak otrockou, e je ve vleku tch nejnicotnjších vcí, bicha, hrdla a ostatních nicotností, a proto se dávají ovládat, vést, vláet, smýkat sebou sem a tam; tito lidé si nezaslouí ani názvu lovk.

Jsou však zase lidé, kteí se nespokojují s tím, aby spravovali sebe a své vci, ale mají velmi naspch, aby spravovali jiné, a psobí jim rozkoš panovat, utlaovat jiné, podrobovat si je, pošlapávat je...“ Komenský ve svém myšlenkovém pojetí poítá se dvma neodmyslitelnými cestami k promn svta: s promnou vztah mezi národy, ale také s bytostnou zmnou, s výchovou lidských individuí.

Povzme si nejprve o jeho úsilí o promnu svta jako celku, o hledání rozhovor, o projektování mezinárodních organizací, které by zajistily vývoj bez válek a ozbrojených stet. Sám jako biskup své malé církve se ve finále ivota vzdává ideje „malé Jednoty eských bratí“, aby ji nahradil jednotou všesvtovou.

„I ty, milá Jednoto bratrská“, píše, „poslouilas za dn svých vli Boí v národu svém a pipravila cestu jiným... Usni ji ve jménu Boím a dej místo veliké Jednot, kterou Pán shromádí ze všech národ pod nebem...“

Ústedním bodem Komenského vizí je mírový soud, univerzální pojítko všech stát.

„Jejich úkolem bude ... stát v ele šíení spravedlnosti a míru od národu k národu po celém svt. Tento sbor by se mohl nazývat také direktoriem mocností svta, senátem svta nebo aeropágem svta; ... Cicero nazval ímský senát radním sborem celého svta; ale tento název piloí se lepším právem tomuto našemu svtovému soudnímu dvoru.“

Posláním této instituce by mlo být podle Komenského následující:
„Pední jejich povinností bude tedy, aby pedn a hlavn byli sami takoví, jakými mají uiniti jiné: vesrze spravedliví, mírumilovní, vládní, svorní; pravé pojítko lidské spolenosti, opravdové magnety obracející všechny a všechno k pólu pokoje, ivé sloupy a opory všeho ádu v lidské spolenosti...“ Mírový soudní dvr Komenského má vnovat pozornost snmm, tribunálm a radnicím, aby byly „v kadém národ zizovány pro správu spravedlnosti a pro pedcházení bezpráví, hádek a spor ... tak, aby nikdo nebyl zstaven bez útoišt, obhajoby a ochrany...“

Krom toho sní Komenský i o Sboru svtla, jakémsi mezinárodním mozkovém trustu sdruujícím všechny uence a badatele, kteí by ze své svrchované pozice peovali o rozvoj vd, o šíení poznatk. Tyto osobnosti mly dbát i na výchovu, na organizování osvty a na nutné soustední sil k velkým úkolm lidského poznání...

Tady hledal Komenský cestu k pekonání nicotných pehrad mezi národy, cestu k transnacionální civilizaci, je by skýtala lidem právo místo válek, svobodný rozvoj místo vnucování mocenských pravd a bezpenost místo šibenic a teroru absolutní moci.

Souasníkm by se snad mohlo zdát, e se Komenského utopie naplnila vytvoením Mezinárodního soudu v Haagu, Spolenosti národ mezi svtovými válkami a pak Organizací spojených národ. Pesto však si troufáme íci, e utopie Komenského zstala dodnes utopií. Nebo nelze se ohlíet jen po zavedených institucích a po slavnostních proklamacích a oficiálních statutech – dleití jsou také lidé, kteí mocí vládnou, a praktické uplatování mezinárodních právních norem. A lze tady íci, e zvlášt lovk v nesvobodné zemi vidí kýenou promnu svta ješt jen jako nenaplnnou vizi. Nebo se snad nkdo domnívá, e osobnosti, které mají hlavní slovo na pd Organizace spojených národ, jsou podle Komenského pedstav „sami takoví, jakými mají uiniti jiné?“ Nebo se snad tato organizace opravdu stará, aby v kadém národ byly vytvoeny tribunály a snmy, v nich by lovk našel útoišt, obhajobu a ochranu?“

Kdyby se snad mla naplnit vize Komenského a mnoha jiných ušlechtilých duch, kteí v minulosti snili o sjednocení svta na spoleném mravním kodexu, museli bychom pedevším poadovat, aby se státy sjednocovaly na ideji omezené státní suverenity, na omezení takzvaných nezadatelných práv ve prospch našeho planetárního spoleenství.

O omezené suverenit se, pravda, asto hovoí – ale jen v souvislosti s malými národy. Jinak je politika nadazena právu a supermocnosti jsou superiorní i ve vztahu k OSN. Je pravda, e OSN má svj vlastní výkonný mechanismus pro vykonávání tlaku na agresora a pro obnovení narušeného míru. Me uvést do pohybu dokonce donucovací prostedky. Avšak velmoci mají právo vetovat rozhodnutí Rady, a to o meritorních otázkách nelze rozhodovat bez jejich úasti.

Obhájci svrchované pozice mocností by nám mohli namítnout, e státy disponující nejvtší silou nesou také nejvtší odpovdnost za osudy svta.

Vrame se však ke všem váným krizím, k nim ve svt došlo, a zeptejme se, zda si opravdu superiorové svta poínali práv nejzodpovdnji. Nemluv o tom, e dv nejvtší mocnosti ítají v pli 70.let nejvýše osminu svtové populace, a kolem roku 2000 to bude ji mén ne desetina. Lze tedy lhostejn, nezúastnn pihlíet tomu, jak si dva partnei parcelují planetu jen na základ potu divizí a potu raketových nosi? Tímto faktem je narušen základní lánek Charty OSN (která se zrodila za úasti padesáti zemí roku 1945 v San Francisku), e se toti státy sdruují v organizaci na principu rovnoprávnosti a sebeurení.

Avšak i ada dalších lánk Charty byla hrub porušena: Copak se stalo s povinností podporovat úctu k lidským právm a základním lidským svobodám? Státy prý nesmjí uít síly nebo hrozby silou proti nezávislosti druhých stát.

Zeptejme se tedy, kdy se Organizace skuten ohradila proti tmto hrozbám, kdy byly proti agresorm pouity finanní, hospodáské nebo vojenské sankce? Svt v nejlepším pípad vyslovil sympatie, vydal formální prohlášení o odsouzení aktu agrese, ale pepad zemí, hrubé mocenské nátlaky a vradní obyvatel byly v podstat mlky akceptovány.

Biafra byla povaována za lokální záleitost Nigérie, eskoslovensko bylo povaováno za vnitní záleitost sovtského mocenského pedpolí, z ady Evropských zemí se ped oima svta staly polokolonie...

Jak mohlo padesát stát v San Francisku hovoit bezostyšn o rovnosti mezi národy, kdy u v té dob, v roce tyicátém pátém, bylo jasno o mocenských sférách vlivu v poválené Evrop?

Nemylme se, e by mocnosti mohly existovat bez desítek drobných stát. Sovtská moc byla více a více nucena k hospodáské spolupráci, nebo selhala ve všech sférách své innosti krom mocenských zásah; a i ty se ovšem staly pochybnými. Napomáhat za této situace rozvoji zem, která vznila statisíce lidí ve svých koncentraních táborech a pramálo se ohlíí na základní mravní normy, znamená napomáhat zloinu proti lidskosti a mezinárodnímu právu.

Spojené státy, které mlky sekundovaly sovtským akcím, jsou zase ve vtšin surovin odkázány na zahraniní dovoz, nemluv o tom, e by se jejich prmysl neobešel bez širokého zázemí svtových trh.

A tak tváí v tvá neutšeným pomrm meme opakovat i po staletí nadasová slova Komenského adresovaná vzdlancm.

„Musím íci rovnou a jasn, e hlavní politické teorie, o n se opírají dnešní vládcové svta, jsou zrádnými moály a vlastní píinou kolísajícího a hroutícího se svta. Je na vás, abyste ukázali, e omyly nesmjí býti trpny ... Musíte ukázat teologm a politikm, e všechno musí být obráceno k Svtlu a Pravd...“

Souasné Organizaci spojených národ meme vytknout ješt další postatnou vadu: e se toti tato organizace v podstat nestará o vnitní charakter zemí, které do ní bhem desetiletí vstupovaly. U pakt staré Spolenosti národ stanovil, e se leny mohou stát jen národy, které „si vládnou svobodn“. Tato formulace se snad vdycky týkala jen státní suverenity, akoliv by mla platit pedevším pro míru lidských práv a svobod.

A tak se tedy v Organizaci Spojených národ sešla podivná smsice systém, zemí s nejrznjším stupnm totality a vedle zemí relativn demokratických také hojn stát, které se nedrí vi vlastnímu obyvatelstvu nejzákladnjších mravních a právních norem. Jak mohou tyto státy šetit druhé zem, kdy nešetí ani vlastní obany?

Deklarace lidských práv se svobodou myšlení, projevu, svdomí, víry, se svobodou spolovací a shromaovací, se zákazem odposlouchávání telefonních hovor a cenzury dopis, je sice nejdokonalejší výzvou, k jaké svt dospl, ale s ohledem na praxi 20.století je tento dokument doslova výsmchem. Jedna zem za druhou pistupovala k mezinárodním paktm o hospodáských, sociálních, kulturních, obanských a politických právech. Pestupování tchto pakt však nebylo oficiáln prohlášeno za mezinárodní zloin a nedošlo tedy ani k viditelným sankcím.

Dobré však je, e tu lidstvo adu dokument mezinárodní platnosti má – lze z nich vycházet, vynucovat si jejich platnost. Pro lovka jako individuum z tchto deklarací a pakt vyplývá, e stát není v úprav svých vztah vi obyvatelstvu všemohoucí instancí. I kdy se mocenské síly i nadále nadazují nad lidskou bytost, nad její práva a svdomí, pece jsme se dopracovali k dokumentm, které tyto pomry sil – i kdy jen na arších potištného papíru – pronikav mní.

V tomto smyslu se meme vrátit k poátkm kesanství, kde bychom také našli nejspíše spolený inspiraní zdroj s Komenským.

První kesané, a pedevším sám Jeíš, nebyli odsuzováni proto, e by se snad vzpírali nkterému spoleenskému systému nebo nkteré form vlády, ale proto, e postavili svou osobní odpovdnost, své svdomí a cit nad všechny mocenské tahy své doby. Zpochybnili reimy všech dob a vnutili nám otázku, zda vbec stojí minulé a stávající poádky moci za to, abychom se pro n angaovali a abychom na nich zbudovali svou existenci a svou idividuální perspektivu.

Jestlie pijmeme toto Kristovo pojetí, shledáme, e náš ivot má hlubší smysl ne být pouhým pasivním prostedkem v rukou nevábných politických sil. A pod tímto zorným úhlem se nám také budou absolutní moc totalitních reim a politické manévry stran jevit v ponkud jiném svtle.

Tak se zase vrátíme ke Komenskému, který svou pedstavu o promnách svta nestavl na konkrétním politickém pojetí, ale na odpovdném, kultivovaném a svdomitém individuu. To byl také dvod, pro Komenský zasvtil svj ivot myšlenkám o morální, citové a intelektuální kultivaci lovka. Ne náhodou Komenský sám uloil výchov, aby se stala Officinou humanitatis, dílnou lidskosti.

Tato koncepce je neodmysliteln spjata s tvrí úastí lovka na promnách svta a s tvrím pojetím lidské osobnosti vbec. lovk tohoto pojetí se nepodrobuje trpn stávajícím poádkm, ale pekonává hranice své doby inem, kráí djinami kupedu a bojuje za novou zemi. Komenský otvírá lovku budoucnost, cestu k promn vlastní osobnosti, ale také k promn svta, který nemá být jen projektem úzké sociální skupiny, ale všech len lidského rodu „nikoho nevyjímaje“.

lovk je Komenskému také bytostí vpravd královskou. Má se stát všestrann rozvinutou osobností, která je sama sob králem, filosofem a knzem, anebo jinde íká, e kadý má být „pánem a svým králem“, „uitelem, vdcem a editelem v první ad sám sob...“

Kadý musí být teda v první ad tak vzdlaný, aby mu nebylo teba násilné vlády. A protoe Komenský ví, e bídu a zlo svta lze zmnit a pekonat jen osobním úsilím, piznává lovku, coby svobodné a odpovdné bytosti, nezadatelná práva, je jsou krásným ideálem, který se tak tko napluje v praxi.

„Naprosto tedy musíme smovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, náboenská a obanská.“

„Svoboda, tvrdím, je nejskvlejší lidský statek stvoený spolu s lovkem a od nho neodluitelný, pokud není lovku souzeno zahynout. Uveme tedy lovka ... na svobodu, osvobozujíce jen ode všech naizovacích dogmat, kult a poslušností.“

Komenský zjevn pochopil onu elementární úmru, podle ní svoboda je pedpokladem svobodného rozhodování a míra svobodné volby zase mrou osobní odpovdnosti, na ní stojí svt, pokrok a perspektiva civilizaního rozvoje.

Tmto zásadám je podrobeno i vzdlání lovka, nezbytný to pedpoklad kultivace individua i spolenosti jako celku.

Komenský svými názory o podob školy a vzdlávacího systému vbec byl ve své dob postavou zcela ojedinlou. O míe demokratinosti jeho koncepcí svdí snad pedevším fakt, e ada zásad ani ve 20.století nenabyla obecné platnosti.

Komenský pedevším poadoval rovné vzdlání pro všechny – bez ohledu na spoleenské výsady, tídní a majetkové pomry. Výuka mla být podízena potebám praktického ivota a také nezbytnosti, aby lidé byli s to ít svéprávným ivotem dstojným jedinenosti své existence.

A protoe šlo Komenskému o celkový rozvoj osobnosti, o rozvíjení lidství v pravém smyslu toho slova, zahrnoval do svého programu i citové, náboenské a mravní dimenze. Kultivace nebyla, jak jsme si ji ekli, smyslem sama o sob – má slouit spolenosti, v ní lovk ije a ji má také promovat k ušlechtilejším podobám. Tedy vzdlání je prostedkem pro zasahování do bhu naší zem ve prospch lidského spoleenství.

Jak je dnešní systém školství ješt vzdálený tmto pedstavám! Dti ve školních lavicích nejsou vedeny ke kritickým pohledm na svt, k diskusi a k rozvíjení vlastní jedinenosti a u vbec nejsou pipravovány na to, aby svt promovaly. Naopak – jejich fantazie je systematicky podvazována vitými pravdami, schématy stávajících mocenských pomr a snahou o perspektivní podporování nikoliv toho, co má být, ale co je a co u dávno být nemlo.

Škola 20.století má také daleko blí k „díln nelidskosti“ ne k officin humanitatis. Svt je tu dlen na polokouli ernou a bílou a vyuovaným dtem je systematicky vsugerováno pesvdení, e ijí na polokouli vysloven bílé; k erné je pstována nedvra a podezíravost, nebo z této strany pichází vdycky pedevším ohroení.

V této souvislosti nelze nepipomenout slova spisovatele A.Zweiga, který napsal, e je ve školách vyloen oslavováno násilí.

„Nesprávný výklad pírody a pírodního ádu a jednostranná interpretace takzvaného boje o existenci a výbru vytvoily pluky intelektuálních Dingischán, kteí rok za rokem otravují ducha školních osnov doktrinami, je byly nesprávné ji v dob, kdy Chamurappi sestavoval v Mezopotámii svj zákoník.“

O jednot svta, o probíhajících promnách planety, o odpovdnosti kadého za všechny, se toho na druhé stran dítka školou povinná dozvdí mén ne o velikosti a sláv vlastního národa. Mnozí uitelé si pak neuvdomují, e k tomu, aby vynikla velikost vlastní, nemusíme ješt v šovinistickém zápalu sniovat nebo dokonce nenávidt druhé.

Do škol navíc nepronikl duchovní rozmr, s ním Komenský neodmysliteln poítal. Ve výuce se stídají jména vlada, letopoty, matematické vzorce, geometrická a gramatická pravidla a mnoho podruných fakt, která je teba prost memorovat, i kdy áci i uitelé dobe vdí, e za nkolik msíc, nemluv u o letech, se vtšina balastu z dtské pamti vytratí.

Zeptejme se však, jsou-li naše dti vedeny k etickému chování v ivot, jaký mravní kodex jim naši uitelé vštpují? Nauí se dívat na svt, na vzdálené národy s pocitem tolerance a porozumní? Dozvdí se o duchovních bojích, které tu vedli velcí muové po tisíce let? A nauí se na lidi kolem sebe dívat jako na své bliní, kteí nesou svtem stejný lidský údl? Dozvdí se o lidském svdomí a o jeho úloze, o obtínosti a riziku boje za pravdu a pokrok na zemi? Dají jim snad uitelé intelektuální a citovou výbavu pro tké okamiky ivota? Nikoliv.

Dti mají vycházet ze školy jako mobilní slovníky encyklopedických znalostí, piem se u pedem poítá, e ve vtšin stran této encyklopedie mladí lidé nikdy v budoucnu listovat nebudou. Váha je tedy kladena na fakta, ale ne na onen nezbytný základ, bez nho lovk neme být lovkem, toti na kvalitu ducha.

V kadé zemi východní Evropy je ze škol vytlaeno i náboenství. Dti se tedy prakticky nedozvdí nic o jedineném kodexu Nového zákona, z nho vychází všechny mravní principy evropské civilizace. Z celého kesanství se dozvdí nejvýše jen o hranicích inkvizice a o pálení reformaní literatury. Tato fakta, která neprospla dobré povsti katolické církve, však nehovoí nic o víe ve vyšší princip, z nho vyrstalo kesanství. Pak ovšem neme být ani ei o pochopení humanistického odkazu historie, o duchovních zápasech a o pochopení djin vbec.

Výtvarné umní, které se po staletí inspirovalo tímto zdrojem, zstane záhadou. A pedevším se vnímavý lovk ve školní lavici nedozví nic o absolutních píkazech mravnosti, které platí na všech rovnobkách a které jediné mohou být absolutním, univerzálním kodexem, na nm se svt budoucnosti me dohodnout.

Mocenské systémy si prost uinily ze školních tíd základny politické propagandy – v totalitních reimech jsou pak dti navíc rozpolceny mezi vliv rodi a školy, a snad všude na svt jsou naši potomci podrobováni otesm pi porovnávání výuky a praxe. Ve školách se snad dozvdí, e není radno krást, podvádt a lhát. Nezdravé pomry na naší zemi je však donutí v zájmu uhájení existence pedstírat pizpsobení, i kdy se budou se stávajícími systémy diametráln rozcházet.

Kdepak je tedy Komenského zásada, e by myšlení, jednání a konání mlo být v jednot a e tato jednota musí být solí výuky? Naopak, u od první chvíle ve školní lavici se má malý lovíek nauit biflování bez vlastní úvahy. Výuka je podrobena kritériu budoucích výdlených schopností, a škola tedy vychovává pracovní síly a nikoliv jedince schopné mnit svt.

Naše planeta se pirozen nezmní, dokud se nepromní samotní lidé, na nich leí bemeno našich perspektiv. A tak zablokováním tradiní výuky si mocenské systémy pojišují svou vlastní trvanlivost. Horizont širších asových moment je podízen poteb okamiku a s nesvobodou ve škole se zuuje míra svobodné volby v praktickém ivot; tak tedy dnešní školáci mají nadji, e pouze rozhojní svt – to velké mraveništ shánlivých dav, jejich ivotním naplnním se stalo pohodlí a honba za materiálními poitky a pasivní zábavou.

Moc si vru nemohla pát nic lepšího!

Tragický je jen fakt, e si tato rizika u ped staletími uvdomoval J.A.Komenský, kdy napsal, e jestlie nedosáhneme hlubokého poznání smyslu svta, „budeme ve všech ostatních snahách pouhými veverkami zavenými do klece svých pošetilostí; a ím horlivji se budeme zabývat vnjšími dovednostmi a denními starostmi, tím vtší bude naše únava a pesto si nikde nepomeme z klece svta.“
Vru prorocká to vize naší doby!

Tragické rovn je, e se nezmnil ani Komenského obraz svta jako labyrintu, v nm nám spolenost vnucuje brýle mámení a s nimi i konvenní pohled na všechny abnormality pomr. e se s takovými brýlemi z labyrintu svta nedostaneme, je nepochybné – u proto, e nebudeme rozeznávat absurdity kolem nás.

Koncepce Komenského zstaly tedy výzvou i pro nás, pro svdky finále 20.století. Nic ze základních myšlenek, jim tento velký oban naší planety zasvtil svj ivot, neztratilo na své aktuálnosti – a u budeme uvaovat o vnitních promnách lovka, o jeho kritické úasti na velkém díle budoucnosti, anebo o sjednocení svta na nových, nikoliv mocenských principech.

Na prosazení Komenského pojetí musíme mít zájem i z dvod vyloen existenních, nebo s konzumn ladným lovkem, se stávajícími stupnicemi hodnot, s danými politickými pomry a hlavn s rozdleným svtem budeme jen stí pekonávat bariéru dvou tisíciletí. Dm v sob rozdvojený, jak uvádí u Bible, padne. Mohl by tedy padnout i v sob rozdvojený svt. 
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 28.03.2020  12:14
 Datum
Jmno
Tma
 28.03.  12:14 Milada
 28.03.  10:27 Von
 28.03.  07:08 Karla I.