Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Darina,
ztra Berta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Šebestián Hnvkovský, básník a národní buditel
 
Šebestián Hnvkovský – 19. bezna 1770 a lánek je vzpomínkou k výroí jeho narození

Dílo básníka Šebestiána Hnvkovského není ani rozsáhlé, ani se nevyznauje ním zvláš výjimeným. Podstatné je ale na nm to, e byl jedním z prvních eských básník doby národního obrození; e patil k tm nkolika svým pátelm a blízkým spolupracovníkm, kterým se podailo pesvdit velkého odborníka na eský jazyk Josefa Dobrovského (1753–1829), e eština vbec není mrtvým jazykem, jak se Dobrovský domníval, ale e ije, e jí lze uít k básnní – a to nejen vánému, ale k ertovnému. A práv v této oblasti, zvlášt v mládí Hnvkovský vynikal.

íkalo se o nm, e byl mistrem burlesky, tj. literárního útvaru, který ml vzbuzovat smích karikováním zpsobu váných dl nebo neváným pojednáním o pedmtu díla. Pro vysvtlení „burlesco“ vychází z italského slova „burla“, tj. šprým, fraška i škádlení. Tak jako vdy slouí humor také k rozkladu i jako popud ke zmn, pouíval ironie i Hnvkovský v dob, kdy se domníval, e zmna v náhledu na eskou svébytnost je prvoadou záleitostí. V té dob se celkem nehledlo na pravdivost historie – i bájné námty byly obecn brány jako skutenost.

Jeho jméno se psalo nkolika zpsoby – Hnwkowský, ba i Hniewkowský. Narodil se 19. bezna 1770 v poetné rodin ezníka, koeluha, rolníka i havíe v msteku ebrák na Berounsku; jeho rod prý pocházel z Polska. Nepodailo se mi zjistit, kolik ml Šebestián sourozenc. Tatínek byl horlivým tenáem a nadšeným vlastencem. O mamince se píše pouze to, e byla horlivou úastnicí poutí – zejm na nedalekou Svatou Horu u Píbrami. Prý to byla maminka, která mladému Hnvkovskému vyprávla adu místních legend. Z tohoto prostedí meme odvodit, e to bylo dvodem, pro se ve svém básnickém i dramatickém díle Hnvkovský snail hlavn o srozumitelnost pro obyejné lidi. Z toho také vyplývá i jednodušší styl jeho prací i troška humoru, nkdy a na úrovni parodie na kramáské písn.

Do školy chodil pímo v mst, škola byla tytídní, co bylo v té dob zvykem spíš ve velkých mstech. Zde se pravdpodobn Šebestián uil ješt esky, aspo do tetí tídy. Rodie si páli, aby se stal knzem, a tak v jedenácti letech pešel do první tídy berounské piaristické školy, která sice mla status tzv. „hlavní“ školy, tj. takové, kde se vedle základních pedmt vyuovaly ješt latina, matematika, fyzika, zempis, pírodopis a djepis, ale svým zamením a úrovní se spíš pibliovala úrovni gymnázia. Na jejím zaloení ml velkou zásluhu významný historik 18. století, zabývající se eskou historií – knz a pedagog Gelasius Dobner (1719–1790), který byl v té dob editelem praského piaristického gymnázia. Ví se, e Dobner, i kdy byl nmeckého pvodu, se za studií nauil esky a byl ve své dob povaován za významného historika evropského formátu. Jeho velkou snahou bylo vybavit pedevším školní knihovnu.

Moná i, e osoba editele praského gymnázia byla dvodem, e po jednom roce studií v Beroun byl Šebestián pijat do praského piaristického gymnázia v nynjší Panské ulici.

Velmi romanticky a „strašideln“ vzpomínal Hnvkovský pozdji v pedmluv k svému „Faustovi“ na svj nástup do Prahy: e na Uhelném trhu byla laborato doktora Fausta, e se po Praze projídl bezhlavý jezdec a e se na místo, kde se propadl povoz knny Drahomíry na Loretánském námstí na Hradanech, konaly pout.

Jen pro zajímavost dopluji, e byl v Praze tyi roky, a zaala se hrát pedstavení v eštin v divadle Bouda na Koském trhu, nynjším Václavském námstí.

Uvádí se, e Hnvkovský studoval vedle latiny a povinné nminy také italštinu a etl díla italských renesanních básník. Proetl „Zuivého Rolanda“ (Orlando furioso) od Ludovica Ariosta (1447–1533), co je smsice bájných píbh o rytíích „kulatého stolu“ krále Artuše. Ze „Zuivého Rolanda“ pochází velice hezká myšlenka, e lidé si odloili na Msíc vše, co nepotebují, ale „hloupost není na Msíci ádná, neb té se od nás hnouti nenapadne“.

etl i pepracované pokraování tchto píbh od Francesca Berniho (1497/8–1535) „Zamilovaný Roland“ (Orlando innamorato), které bylo plné vtipných zápletek. Berni je povaován za tvrce burlesky a jeho poezie je dokonce nazvána zvláštním pojmenováním jako „poesia bernesca“. Dalším autorem byl Alessandro Tassoni (1565–1635), který si ve své satie „Ukradené vdro“ (La secchia rapita) vyizoval satirou úty se svými souasníky tak, e popsal válku mezi Modenou a Boloou v 14. století, kam básník tyto své souasníky a souasné problémy pemístil.

V kvint u Hnvkovský zaal esky veršovat. Studoval i nmecké souasné básníky – Christopha Martina Wielanda (1733-1813) a jeho nedávno vydaný poem „Oberon“, co je zpracování starofrancouzské romantické báje o rytíi Huonovi, který dostal za úkol pinést tyi zuby a hrst vous bagdádského kalifa. Svj úkol Huon vykoná za pomoci Oberona, který je také znám ze Shakespearova „Snu noci svatojánské“. Báse je opt plná rzných romantických a vtipných zápletek. Dalším, tentokrát rakouským básníkem, jeho dílem se student Hnvkovský zabýval, byl Aloys Brumauer (1755–1798) se svým „Dobrodrustvím zboného hrdiny Aenea“ (Abenteuer des frommen Helden Aeneas) z r. 1783. Tato parafráze Vergiliova eposu „Aeneas“ byla povaována v dob vzniku za frivolní a nemravnou, take spisy samotného autora byly po njakou dobu zakázány. Ovšem tato kritika vycházela z toho, e autor v rámci nastupujícího osvícenství kritizoval smšnosti souasného, a to pedevším církevního ivota. Ale Hnvkovský se z této knihy pouil, jak se dá zacházet s vánými tématy. Bývá také nazýván anakreontským básníkem, co byl uritý styl, který nov v nmecké literatue zaal Johann Wilhelm Ludwig Gleim (1719–1803). Tento styl vycházel ze starovké ecké poezie básníka Anakreónta (582 p. Kr.–485 p. Kr.), která byla ponkud lehkováná a oslavovala víno a eny. Podle nkterých zdroj byl Hnvkovského inspirací také písnikáský zpsob poezie podle barokního španlského básníka Luíse de Gogóra (1561–1627), s velmi okrasnými, okázalými verši a se spoustou metafor. Ovšem nebyl u nás prvním básníkem, který na tuto formu poukázal – u Václav Thám (1765–1816) v druhém dílu básnické sbírky „Básn v ei vázané“ z r. 1785 uveejnil adu peklad evropských anakreontských básník.

Sám Hnvkovský vzpomínal ve svých pamtech, e u na gymnáziu ml v oblib íst Vergilia a Ovidia. Po absolutoriu gymnázia, šel Hnvkovský nejdív na tzv. filozofii, co bylo pokraování stedoškolského studia, vyuované na univerzit.

Jeho profesory byli významní eští vlastenci a pak nmecky mluvící osvícenci. Matematiku uil Stanislav Vydra (1741–1804), historii osvícenec a eský vlastenec italského pvodu Ignác Cornova (1740–1822). Dále nmin a etice uil významný rakouský osvícený uenec Karl Heinrich Seibt (1735–1806), estetice a klasické literatue uil nmecký osvícenský spisovatel a svobodný zedná August Gottfried Meissner (1753–1807). Ti všichni mli na mladého studenta vliv a nabádali ho, aby se vnoval také literatue.

Nešel ale dále studovat teologii, ale práva. Na univerzit i na filozofii se Hnvkovský stýkal se svým krajanem ze ebráku - Vojtchem Nejedlým (1772–1844) a jeho mladším bratrem Janem (1776–1834), které nadchnul pro své vlastenecké smýšlení.

O seznámení s dalším obrozeneckým básníkem Antonínem Jaroslavem Puchmayerem (1769–1820) existuje zajímavá historka. Oba básníci se setkali v univerzitní knihovn, kde Hnvkovský studoval njaký spis eského humanistického spisovatele, pekladatele a tiskae Mikuláše Konáe z Hodiškova (1480–1546). Puchmayer se výsmšn ptal, hodlá-li se Hnvkovský zaobírat tmi starými „škvárami“ nebo dokonce se stát eským spisovatelem. Hnvkovský mu odpovdl, e pokud se bude zaobírat nmeckou literaturou, je to nošení díví do lesa a e vdnosti se spíš doká, bude-li pracovat pro eskou literaturu. Tak se stalo, e dokonce Puchmayer byl kolem roku 1791 hlavním organizátorem první vlny eského obrozenectví. Puchmayer s Hnvkovským i oba Nejedlí piln studovat gramatiku eského filologa Václava Jana Rosy (1620–1689) ze 17. století nazvanou „echoe, seu Grammatica linguae Bohemicae“ (echoe, aneb mluvnice eského jazyka) z r. 1672. Všichni tyi básníci piln skládali eské básn.

Pinesli je k tehdejšímu správci univerzitní knihovny Františkovi Faustinovi Procházkovi (1749–1809), který jim radil, aby se eské gramatice nauili dkladnji. Všichni tedy dále piln studovali a pi další návštv se u Procházky setkali s Josefem Dobrovským, který ml pvodn stejný názor jako díve Puchmayer – e toti eština je mrtvý jazyk – a pokud Dobrovský se sám eštinou zabýval, bylo to z dvod vdeckých, aby se zachovala její historie. Mladí básníci se ho snaili pesvdit, e eština je ivý jazyk. Procházka Dobrovskému jejich verše ukázal. Dobrovský na oplátku básníky seznámil se zásadami eské prozódie, kterou se práv zabýval. V ní zcela odmítal asomrný verš, který eštin neodpovídá, protoe dává draz na délku slabik a nikoliv na pízvuk, který je pro eštinu charakteristický. Prozódie je vda, zabývající se zvukovou stránkou jazyka.
 
 
Titulní stránka k tragédii "Jaromír"
 
Pro nás dnes je tato otázka zcela malicherná, ba a smšná, ale byl to základ dlouhodobého sporu buditel, do kterého se pozdji Hnvkovský s velkou vervou zapojil. Dobrovský potom nkteré z verš mladých básník uplatnil jako píklady eštiny ve své nmecky psané knize „eská prozódie“ (Böhmische prosodie) z roku 1795. Brati Nejedlí a Puchmayer chtli spíš do eštiny pekládat významné cizí spisy, Hnvkovský doufal, e pispje spíš pvodním njakým zábavným dílem a u v roce 1792 sdloval, e má námt.

První zmínka o jeho práci se ale spíš týká pekladu – spolu s Puchmayerem a strahovským knihovníkem Janem Bohumírem Dlabaem (1758–1820) peloili v roce 1794 do eštiny pod názvem „Zpwy z Czarodgné fletny wybrané“ ást libreta Mozartovy „Kouzelné flétny“ od libretisty Emanuela Johanna Schikanedera (1751–1812). Nkteré prameny uvádjí, e to bylo pro divadlo „Bouda“, ale pak by to muselo být díve, protoe „Bouda“ v roce 1789 z finanních dvod skonila.

Mladí básníci hledali njaký vzor, jak by bylo nejlépe vydávat eské knihy. Našli ho v nmeckém spolku „Hain“ (háj), který pod jménem Göttinger Haibuch (piblin Hájový spolek z Göttingenu) zaloil v roce 1779 nmecký básník Johann Heinrich Voss (1751–1826). Ovšem spolek v Praze povolen nebyl a tak Puchmayer první svazek jejich spolených básní vydal v roce 1795 pod názvem „Sebrání básní a zpv“.

Sám Hnvkovský o celé té historii píše v pedmluv k pedposlední své práci o doktoru Faustovi: „Této spolenosti já pvodcem byl, neb jsem jeho hlavní leny, toti Antonína Puchmýra, který redakci prací tch na sebe pijal, a Vojtcha Nejedlého, kteí zcela nmin se byli oddali, k vlasti obrátil.“ Pátelé ho jmenovali „Besta“.

Dalšími leny této vlastenecké skupiny, kteí se zaali nazývat „Puchmýrovci“ byli: knz a pekladatel Josef František Miloslav Rautenkranc (1776–1817), básník Prokop Chocholoušek (1819–1864), právník Antonín Pavlovský (1775–1817), brati Josef (1773-1847) a Antonín (1775–1854) Jungmannové a také František Vladislav Hek (1769–1847), známý jako F. L. Vk z Jiráskova stejnojmenného ptidílného románu.

V roce 1795 vyšlo Hnvkovskému v „Sebrání básní a zpv“ jeho první pvodní dílo „Vyšehradský sloup, aneb podivná historie o jednom sedláku, kterak od erta omámen byl, aneb Kterak tý ert z íma sloup ukradl a od svatého Petra potrestán byl“. Báse mla ponkud charakter kramáské písn a Hnvkovský ji uvedl pod pseudonymem Málokdysmutný.

V tomto prvním svazku u také vyšel první zpv z jeho pozdjšího eposu „Dvín“, zde nazvaný „Dví boj“. Ped tím, v roce 1792 vyšel na stejné téma rytíský román Prokopa Chocholouška „eské amazonky aneb „Dví boj pod správou rekyn Vlasty“ a drama Václava Tháma (1723–1805) „Vlasta a Šárka neb Díví boj u Prahy“, které se hrálo ješt v Boud, tedy ped r. 1789. Oblíbené téma Hnvkovský pojal po anakreontském vzoru s humorem a vtipem. Sám to zdvodoval, e v eské literatue humorná díla chybí. Toto jeho dílo hodnotí literární historikové z Hnvkovského spis nejvýše.

Hnvkovský se pokusil popsat rzné varianty manelského souití, které mohly k válce vést. Vlasta jednak válku zaala, protoe po smrti knny Libuše nemly u eny ve spolenosti takové postavení a jednak z vlastní zklamané lásky. S mui se dívky bily, aby je bu získaly jako otroky pro provádní enských prací, nebo proto, e jinak mue nesehnaly.

„V hradu byly jiné znamenité vci.
Zajatí zde reci v lebkách s fanfrnochy
musili jít k peci
ron toit; ti tam sedt u punochy;
jedni mect a pokolíbat,
druzí pozor dáti na slepice;
metlu, tepky jejich líbat –
kdo se zpouzel, dán byl do truhlice.“


Válka skonila, kdy Vlasta našla svého vyvoleného. Asi jí to dalo práci, protoe Hnvkovský ji píliš krásy nedal:

„Jest sic pravda, co jí mnozí namítají,
e jest nepílišné vejšky, zavalitá,
prsatá a ramenitá;
ale a mi eknou, kterak rekyn,
kterak máti hrdin vyhlíeti mají?
Co jest Láda jedin
v svt krásná? Její jen se líbí podoba?
ádná jiná není krásná osoba?“


V roce 1795 také ukonil Šebestián Hnvkovský svá právnická studia a nastoupil na své první místo. Není jasné, zdali jeho první místo bylo v inkovech nebo v Plánici na Klatovsku, anebo v inkovech byl a po pobytu v Plánici. V Plánici zastával místo zkoušeného magistrátního rady, tj. radního, který vykonal zkoušku u praského apelaního soudu a tudí ml oprávnní zasahovat v právních pípadech mstského úadu.

Zde napsal podstatnou ást svého díla. Oenil se a ml dti, i kdy jiné prameny uvádjí, e se oenil a na dalším míst. Podrobnosti známé nejsou. Jen pozdji v pedmluv ke svému „Faustovi“ mezi eí Hnvkovský podotýkal, e pozdji tolik nepsal, protoe se musel starat o rodinu a vydlávat právním zastupováním rzných panství na studie dtí v cizin.

Známo ale je, e studoval a etl antické spisy v latinském pekladu, a to Homéra, tragiky Sofokla a Euripida a ímského Horácia v originálu. Nkolik Horáciových básní peloil a uveejnil ve sbírce „Básn drobné“ v roce 1820 a ve sbírce „Nové básn drobné“ v roce 1841. Zde i Hnvkovský veršoval nepízvun.

V druhém svazku Puchmayerových „Sebrání básní a zpv“ v roce 1797 se objevila Hnvkovského pak dlouhá léta oblíbená balada, „Vnislav a Bla“ – píbh o dvou nešastných milencích. V prvním díle pokraování almanachu, nazvaného „Nové básn“ z roku 1798 jsou také nkteré Hnvkovského epigramy:

„Dráb se chlubí, a nám zajde sluch,
kolik tisíc zabil… much!“
Další epigram nazvaný „Mudrák“:
„Mudec v zdáních pedpojatých
nechtl vit v Boha.
Smích ml ze všech svatých,
pišla nemoc – mudec oblohu co mil,
nejen na Boha, i na strašidla vil.“


V tomto almanachu je také Nejedlého báse „Óda“, vnovaná Šebestiánu Hnvkovskému, nikoliv „Oda Sebastyánovi Hnvkovskému“. Nejedná se tedy o opvování Hnvkovského jeho pítelem Vojtchem Nejedlým, jak to z pepisu básn vypadá, ale o sdílení radosti nad krásou svta. Zde vyšel také druhý zpv „Dvího boje“.

V pokraování tohoto almanachu s názvem „Nové básn“ v letech 1802 a pozdji v roce 1814 byly pochopiteln také verše Šebestiána Hnvkovského. Celkem ml Hnvkovský v tchto pti svazcích uveejnno tyicet sedm básní.

Po napsání celé básn o díví válce ji v roce 1802 Hnvkovský poslal k posouzení svému píteli Janu Nejedlému, který v té dob zastával po Františku Martinu Pelclovi (1734–1801) místo profesora eského jazyka na Karlo-Ferdinadov univerzit. Oba brati Nejedlí byli nadšeni.
S vydáním celého „smšnohrdinského eposu“ o urputném boji eských en ml Hnvkovský ponkud potíe. Nejdíve musel projít cenzurou, co trvalo rok, pak byly problémy s tiskaskými literami a nakonec musel Hnvkovský zaplatit 130 zlatých, aby splatil tiskai náklad, co pak dlouho splácel. Kníka se tiskla v tiskárn „U Jeábk“ v dom „U zlatého plkola“ v praské Michalské ulici . 21, kde kdysi bývala Krameriova expedice. Vyšla a roce 1805 ve dvou svazcích pod názvem „Dvín“.

Epos získal velkou oblibu, protoe jeho forma odpovídala tehdejšímu vkusu. Hnvkovský uil satiry „tak akorát“, e dílo bylo vtipné, ale neuráelo nií vkus. Souasníci mohli mezi ádky najít mnohé naráky na domácí politickou i kulturní situaci. Sám Hnvkovský pozdji vzpomínal, e na nj jako na autora lidé ukazovali na klatovském trhu.

V Klatovech i Plánici byl Hnvkovský velmi oblíben. Psal nkteré básn do Puchmayerova druhého dílu „Nových básní“, který vyšel roku 1804. V roce 1814 vyšly Hnvkovskému dv napodobeniny kramáských písní „Bezhlavý knz“ a „Pesmutná historie o Drahomíe, kterak se na Hradanech s vozem i komi propadla“, i kdy nkteré prameny uvádjí, e „Drahomíru“ napsal Hnvkovský a v penzi.
 
Titulní stránka k eposu "Faust"
 
Napsal zde také strašidelnou báse o zaloení klatovské školy „Plnoní soud v Klatovech“. Látku k básní získal z kroniky „Hystorye Klattowská w sedm díl rozloená“, kterou napsal v roce 1699 eský knz a historik Jan Florián Hammerschmidt (1652–1735)
Od roku 1805 do roku 1826 byl Šebestián Hnvkovský radním ve svém rodném ebráku. Zde psal básn do posledního dílu Puchmayerova almanachu, který vyšel v roce 1820 pod názvem „Básn drobné“.

V závru svého pobytu v ebráku navštvoval spolu s bratry Nejedlými faráe Josefa Vorla (1801–1874) v nedalekých Zdicích, který byl hudebním skladatelem a pozdji – v roce 1835 autorem písn „Nad Berounkou pod Tetínem“. Pátelé se ale také všichni scházívali na farách, na nich Vojtch Nejedlý a Antonín Jaroslav Puchmayer slouili.

V této dob vznikly nkteré spory eských vlastenc o podobu spisovné eštiny. Jeden z nich se Hnvkovského zvláš dotýkal – jednalo se o to, jaké metrum, tedy schéma rytmického uspoádání verše, se má v eštin pouívat. Zda asomrné nebo pízvuné, jak kdysi razil Dobrovský. Dobrovský tehdy obhajoval podobnost pízvunosti eštiny s nminou, kdeto František Palacký (1798–1876) a Pavel Josef Šafaík (1795–1876), absolventi bratislavských škol, hájili prozódii asomrnou, vycházející z latiny. Byli o generaci mladší, bojovnjší a vadilo jim, e se Dobrovský nminou inspiroval, dokonce oproti charakteru ei chtli ve svém spisu „Poátkové eského básnictví, obzvlášt prosodie“, který vyšel v roce 1818, vyzdvihovat nutnost asomíry. Dobrovský u na odpov neml sílu, profesor Jan Nejedlý sám ml problémy s tzv. „ortografickým bojem“, který vyvrcholil a koncem ticátých let. Jednalo se toti o to, zda pouívat bratrského pravopisu podle Bible kralické, kde se po „s“, „z“ a „c“ psalo „y“. Modernjší literáti usilovali o „i“ u „c“ vdy a u tch druhých souhlásek podle historického vývoje slov. Nejedlý byl napíklad „ypsilonista“, Josef Jungmann (1773–1847) „iotista“.

Hnvkovský se tedy za všechny „puchmýrovce“ pokusil uvést ve svých „Zlomcích o eském básnictví“ z roku 1820 dvody, pro je v eštin nutná pízvuná prozódie. Na vdecké podání Šafaíkovo a Palackého, a hlavn na Palackého sarkastické zdvodování asomíry, ale nestail. Krom toho vyzdvihl a nekriticky básn puchmýrovc. Oproti váze, které pozdji nabyli Palacký a Josef Jungmann, pes pravdu, kterou uvedl, neml píliš šanci.

V roce 1826 odešel Hnvkovský na místo purkmistra do Poliky a vystídal se se svým pítelem Vojtchem Nejedlým, který se tého roku stal v ebráku dkanem.

Hnvkovský se stále vracel ke svému „Dvínu“. Byl na nj patin hrdý, ale pozoroval, e u u tená pevládla jiná témata – romantická. U v roce 1820 se rozhodl dát básní novou romantickou podobu a tím, e se báse opt stane oblíbenou. Práce ukonil v r. 1825 a zadal k vydání. Pepracovaná báse vyšla v roce 1829, ale nedosáhla úrovn prvního vydání. Stala se rozvlánou a „pesládlou“. Ale pomry ho pinutily, e musel nechat knihu vytisknout pravopisem nikoliv bratrským, jak jako kamarád Nejedlého hájil, ale nechtn se musel stát „iotistou“.

V dnešní dob mají ob vydání „Dvína“ význam pouze historický. Po vzniku eských asopis Tylových „Kwt“ v roce 1833 a pílohy Praských novin „eská wela“ v roce 1834 pispíval Hnvkovský do nich svými básnmi.

V Police byl, pokud to jen šlo, podporovatelem tamního ochotnického divadla. V roce 1834 poteboval krajský úad peníze pro chudinu a tak pišel nápad peníze sehnat provozováním divadelních pedstavení. Od roku 1819 byla prý ochotnická pedstavení v provizorním sálu na námstí. Pedstavení pro chudinský spolek se prý konala na stelnici, jejím majitelem byl mstský léka – fyzikus Jan Eiselt. Bylo uvedeno dvanáct pedstavení, šest eských a šest nmeckých, kde úinkovala místní smetánka. Není dkaz, e by se Hnvkovský njak na akci zúastoval, ale je to znan pravdpodobné.

Jako úedník ml povst lovka pracovitého, nezištného, spravedlivého a nestranného.

V roce 1835 mu vyšla historická veršovaná „smutnohra“ „Jaromír“ o pemyslovském kníeti Jaromírovi z jedenáctého století, kde erpal z Hájkovy kroniky. Sám zdvodnil, pro si vybral tak tragickou osobnost našich djin: poaduje na tragických osobnostech,… „aby hlavn jednaly a podniknutí podstupovaly, jen kdy tragickou dstojnost v sob obsahují, osud svj íditi samy se domejšlí, kdeto sudiky jinám niti jejich ivota vedou, je do chumele nehod uvrhují a zaplétají, a ony tu bu s protivným osudem zápasí, aneb trapn na útchu náboenstvím se podpírajíce v ní stálou myslí trvají.“ Nechává, podle historických skuteností, kníete Jaromíra oslepit, uvznit a nakonec najatým vrahem zabít. Pochopiteln je zde prvek romantický – domnlá nevra jeho eny Steislavy, která po svém zapuzení a Jaromírov oslepení se v muském pevleku stala jeho prvodkyní. Celou truchlohru charakterizují první slova kníete Jaromíra v prvním výstupu: „Všudy v svt vidím šalby, podvod, klam; v duši mé jest temno: odporný mi svt!“

V roce 1836 odešel Hnvkovský do penze a pesthoval se do Prahy, kde se piln zúastoval vlasteneckých akcí. Pracoval na veselohe o tech jednáních „Námluvy v Kolodji“, která vyšla bu v roce 1839, nebo 1841. Nepodailo se mi zjistit obsah. V roce 1841 mu také vyšly u výše uvedené „Nové básn drobné“, kde je napíklad i báse „Dudák“, pedchdce všech kouzelných dudák. Tato postava patila k enšpíglovským – dudák tropil lidem rzné neplechy a kouzla. Zato musel po smrti strašit jako bludika a o filipojakubské noci musel hrát arodjnicím k tanci.

„V louninských houštinách dudává dudák:
zakletý ubohý jest on tam chudák.
Kdokoli tamtudy cestou si jde,
slyšet ho me tu, brzo zas zde.
Dudáním pocestné píšern loudí;
kdy ji kdo u nho blizouko bloudí,
schváln se zabere do jiných skal;
mnohý se od nho podvésti dal.“


V „Nových básních“ je také nkolik básní zcela ovlivnných Horáciem.
V roce 1844 vyšla „staroitná powst w dewjti zpwjch“ „Doktor Faust“. Zde práv Hnvkovský poukazoval na své dtství, kdy ve dvanácti letech pišel do Prahy, jakou romantiku zde zail, e se chodíval dívat na Vyšehrad na ertv sloup a na jiná strašidelná místa a na místa, kde ml Faust v Praze psobit a jak se nechal ábly vozit a jiní áblové mu pekáky z cesty odstraovali, „kde jaké sliné paniky navštvoval, a kdy od árlivých manel plašen byl, jak z hoejších podnebí na plášti vyjídt uml“. Jako místo Faustova narození uvádl Bohdane s tím, e do Nmecka jezdil jenom konat zázraky. Soudil, e se Faust „za znárodnného spolukrajana aspo dret me“.

Povzdechl si, e se „kominost ve vyšším stáí daiti nechce“. Pes to ale je v básní spousta komických i originálních nápad, aktuálních zápletek a situaci. Pedstavil Fausta jako lovka, který se dává áblu upsat, aby pomohl lidstvu“.

„Pivést sem chceš boskou dceru mudrctví,
dychtíš, aby rozum v svt vladail,
by se vypudilo všechno šejdíství,
by se úel lidumila nemail, aby vládla volnost v smýšlení,
lidstvo ilo podle svého urení,
by se umnami svt zde rozmnoil,
by pece rozum nad pedsudky zvítzil.“


Ovšem pochopiteln ábel nebude pracovat proti sob. Tak je tch pokušení v básni zrovna dost:

„Nemnte, e uhasíte v svt zlo,
teprve odbedníme jeho dno;
chcete trousit osvit,
my vás sami
uvrhneme v bludy, klamy,
uvidíte, jací
my jsme,
vy však v posléz co psi štvací
budete nám slouit proti vzdlávání,
od nás pijdete tak k udolání.“


Hnvkovský provedl Fausta po nkterých zajímavých místech u nás, napíklad u koloveského mlýna, kde semílali staré baby na mladé dívky; popisoval „Faustv“ vynález knihtisku, kdy pozoroval mravence, jak se peskupují; uvádl „mluno“, tj. elektinu.

Nkteré výrazy ve všech jeho spisech stojí za citování.
Napíklad jména: Budihup, umislav, umicest, Dobroíze. Nebo slova: out, švihlík, švihlice, pejšek (pyšný), umrtvina (mrtvola), odporník (odprce), vylenec (pes), pouška (poustevna), výborník (vynikající lovk), blahota (blaenost), pustotiny (pustiny).

Posledním, nedokoneným dílem Šebestiána Hnvkovského je tragédie „Przemysl Ottokar II.“, ke které si autor vzal námt pímo z Palackého „Djin národu eského v echách a v Morav“.

Prameny hovoí o tom, e napsal své pamti, nepodailo se mi o nich najít skoro ádnou zmínku,

Šebestián Hnvkovský zemel 7. ervna 1847. Jeho hrob na Olšanských hbitovech je ozdoben pomníkem ve form zvonu, co má být symbol, e Hnvkovský z ticha zaal burcovat národ. Pomník objednal knz, spisovatel, sbratel lidové slovesnosti a archeolog Václav Krolmus (1790–1861) u mladého sochae Františka Jedliky (1827–1855).

Ke stému výroí narození byla na jeho rodném dom odhalena pamtní deska. Pi slavnostním projevu vyzdvihl významný noviná a politik Karel Sladkovský (1823–1880) Hnvkovského význam pro zaátky národního obrození. Práv v tom je hlavní Hnvkovského význam.

On sám svj úkol také pojal humorn:
„eský Pegaze, ty slavný Šemíku!
V skákání máš divotvorný dar,
osvobodils nkdy Horymíra z Pšar;
pomoz skákat eskému té básníku!
Tuze pece neskákej, kdy hudu,
abych spadna nepolámal vaz;
by i v echách slyšán byl mj hlas,
sice na t naíkati budu.“

 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 20.03.2020  17:21
 Datum
Jmno
Tma
 20.03.  17:21 Vesuvjana dky
 20.03.  15:14 Von
 20.03.  14:19 Hilda
 20.03.  14:08 Karla I.
 20.03.  10:52 Milada