Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Oldika,
ztra Lada.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

NOVÉ AUTO

Sci-fi píbh

 
Koupila jsem si nové auto. Krásnou hndoervenou metalýzu. Sporák, tídveák. Vypadalo luxusn, elegantn jako pelikán v letu. Vyjeli jsme si s ním prvn do Prahy. Já u ani nevím, kdo ídil, zdali manel nebo já. Jen si pamatuji, e jsme zajeli do stedu msta, myslím, e na Mírové námstí. Ale kdy jsme zaparkovali a vystoupili, uvidli jsme, e ulice kolem jsou rozkopané. Dlaba vytrená, všude zmatek a bláto. V ulicích stály nebo pracovaly buldozery. Tká nákladní auta zaboená po nápravy v mazlavé rozmoené hlín. Zdálo se mi, e se nic kolem nehýbe, ale všude se pracovalo. Manel mi dal poslední instrukce. Nevím ani, co íkal v tom hluku, ale omluvil se, e musí kamsi odejít a nezapomnl mi pipomenout, co mám zaídit já. Bylo nabíledni, e se tady u auta odpoledne sejdeme. Ne jsem staila nco íct, zmizel. 

Vydala jsem se patiným smrem pes námstí k honosné správní budov. Zapadala jsem po koníky do bláta. Brodila jsem se krok za krokem tím bahnem, ale nepodivovala jsem se nad tím, ani jsem nebyla rozhoená, e si zniím boty. Bahno kupodivu neulpívalo na mých nohou, jen se mi velice tce šlo. Jako bych mla na nohou závaí. Pachtila jsem se v tom marastu celou vnost. Nepotkala jsem ivou duši.

Pišla jsem ke vchodu do budovy. Byla to policie. Vešla jsem dovnit. Podívala jsem se na boty, ale byly isté. Po obou stranách dlouhé chodby šly ady dveí. Všechny byly zavené. Zkoušela jsem jedny po druhých otevít, ale všechny byly zamené.  Jen protjší dvee na konci chodby povolily. Vešla jsem dovnit. U stolu sedl mladší mu uniform a listoval v njaké knize. Zvedl hlavu a ekl:  Vlastn u nevím, co ekl, ale od první chvíle jsem poznala, e se mnou bude mít trplivost. e si pro mne najde as a pome mi.

„Potebuji si od vás zavolat,“ ekla jsem. „Zaparkovala jsem tady na námstí auto a te ho nemohu nalézt.“
„Jaké auto?“ zeptal se m, ani by se divil.
„Úpln nové. ervenohndou metalýzu. Tídveák.“
„Víte, kde jste pesn zaparkovala?“
„Samozejm, e vím.“
„eknte mi poznávací znaku.“
„Je nové, ješt ji neznám.“
„Ukate mi technický prkaz.“
Poloila jsem kabelku na jeho stl a zaala se v ní pehrabovat. Ale a jsem hrabala v kterékoliv kapse, techniák jsem nenašla.
„Já ho nemám,“ vzdychla jsem.
„A jaké je to auto? Škodovka nebo mercedes?“
„Já nevím. Je nové, tak pochopte, e to nemu vdt.“
„Ono není vaše?“
„Je.“
„Tak kdo ho kupoval?“
„No pece já.“
„A co vlastn potebujete?“
„Potebuji si zavolat.“
„Tak si zavolejte,“ ukázal na pevnou linku.
Zalovila jsem v kabelce a vyndala z ní svj mobil. Všimla jsem si, e ze m nespouští oi. Jako by o mne pochyboval. Ignorovala jsem ho a zavolala jsem manela. Ale ten se nehlásil. A já jsem si pi tom ekání uvdomila, e klíe od auta má on. Já je urit nemám. Ani nevím, e by mi je pedal, kdy odcházel. Byla jsem skálopevn pesvdená, e na to zapomnl.

„Nebere to,“ pronesla jsem zbyten zklamaným hlasem. „Zavolám druhému editeli. Teba bude vdt.“

Zavolala jsem panu Ch. a ten se kupodivu ozval. Niemu se nedivil a ekl mi, e mj manel u nj v kancelái není, e ho od rána nevidl. e bych zavolala manelov sekretáce, mi na mysl vbec nepišlo. Manel v kancelái není, jak by mohl, kdy tu byl ped chvílí se mnou. Nic jiného m nenapadlo. Jak te budu hledat auto? Mezi tmi všemi bagry a náklaáky, v tom šíleném bahn. V té Praze, tak daleko od domova.
Mu pede mne postavil šálek kávy. Jestli nco íkal, tak to bylo pro mne nepodstatné. Já myslela, jak jen najdu své auto.
„Co kdy ho nkdo ukradl,“ rozmýšlela jsem nahlas.
„Máte lístek od parkovného?“
Nechápala jsem, na se ptá.
„Jaký lístek? Ani jsem si nevšimla, e by manel nco platil.“
Kdy jsem dopila kávu, mu zavel knihu a vstal od stolu: „Pjdu ho s vámi hledat.“
„Je tam plno bahna, “ upozornila jsem ho.
„Jste si tím jistá?“
Byl vysoký, štíhlý, docela hezký.
„Popište mi to auto.“
„Já o nm nic nevím. Jen, e má ervenohndou metalýzu a automatickou pevodovku. Víc o nm ani vdt nemu, protoe je nové. A je to nafák.“

Vyšli jsme z budovy. Námstí bylo rozkopané, tké stroje stály v ulicích jako strašidla. Chapadla bagr odpoívala v bahn. Pipomínaly bestie na lovu.

„Kde jste zaparkovali?“
„Tam,“ ukázala jsem.

Vydali jsme se tím smrem. Okna byla bez ivota, lampy nesvítily, ale pesto nebyla tma. U chodník se povalovaly hromady vytrhaných dlaebních kostek, ale ádné auto nikde nestálo. Ani by nemlo kde. Nepotkali jsme jediného lovka. ádná koka nám nepebhla pes cestu, ani krysa, naprosto nic. I stíny stály jako pibité. Brodili jsme se mrtvým mstem.

Mu m vzal za ruku. Naprosto neekan. Nechala jsou svou leet v jeho dlani jak mrtvou rybu. Vzpomnla jsem si na manela a zárove jsem vdla, e nás neme pekvapit, e je nkde pry. Mu vedle mne, i kdy byl hezký, nevyzaoval stejné teplo jako mj manel.

Ten dar mn u nebude dán, pomyslela jsem si a nahlas jsem pronesla: „Musí tu nkde být, nechali jsme ho tady. Má ervenohndou metalýzu a je úpln nové.“
„Jste si tím jistá?“
„Stoprocentn.“
„Není tady a ani nebude. A vy ho budete stále hledat,“ ekl, jako by pochopil.

Najednou mi došlo, koho myslí, a odpovdla jsem: „Jak bych mohla. On a druhý editel pan Ch. zemeli ve stejný rok ped nkolika lety.  Jen mi je divné, e pan Ch. se mnou mohl mluvit a mj manel nikoliv.“
„Teba ml pan Ch. k vám zvláštní vztah.“
„Zvláštní vztah ml, ale ne ke mn. Ml milenku a s ní i dít.“
„Ach tak. Promite.“
„Není co. Jednou chtl ode mne koupit obraz, ale neprodala jsem mu ho.“
„Pro?“
„Obraz je nkdy jako dít. A on byl mé prvorozené.“
„Jaký to byl obraz?“
„Ti dámy na plese. Namalovala jsem ho poté, co jsme se s manelem vrátili z plesu. Zábava, kde kadý s kadým a nikdo s nikým, jen vír na hladin.“
„Snadno se do nj spadne,“ ekl pohotov, jako by mu bylo jasné, o em mluvím. Jako by znal tu atmosféru venkovského msteka, kde je ke híchm dost moností, ale kde není dostatek intimních ulic a tmavých zákoutí. Kde není jediné okno, které by podimovalo, kde není monost nic skrýt.   
Náhle jsem zmlkla. Nevím, pro se mu tady zpovídám. Cizímu lovku v cizím mst. Bude m mít za blbeka. Moná, e u asi má.

Pustil mou ruku. Nevím pro, ale pustil. 
„A nové auto? Jak je to s tím autem?“

V tom moment jsem se vzpamatovala.
„ Zítra si ho pjdu koupit.“

U se ani nerozlouil a odkráel stedem námstí ke své kancelái. 
Marta Urbanová
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 23.02.2020  19:18
 Datum
Jmno
Tma
 23.02.  19:18 Marta Podkovn
 23.02.  09:41 Von
 22.02.  12:49 zdenekJ
 22.02.  11:28 filip
 22.02.  11:21 Bobo :-)))
 22.02.  10:57 miluna