Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Vilm,
ztra Maxmilin.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mokré pondlí
aneb
Tento zpsob Velikonoc zdá se mi…


Poslední den Velikononích svátk se slaví rzn. Nkde se šlehá. Pomlázkou, proutkem, nebo ostnatou, štípavou velmi nepíjemnou vtvikou jalovce, jinde se polévá. Obojího hodn nebo málo, podle krajového zvyku.

V naší rodin se jednou Velikononí pondlí slavilo ponkud netradin.


Mj mu byl po operaci kyelního kloubu a tsn po Velikonocích ml nastoupit lázeskou lébu. Chodil ješt o berlích, proto jsme se rozhodli, e ho tam autem odvezu o den díve, odnosím zavazadla, pomu s ubytováním, nechám mu auto k dispozici a vlakem odjedu dom.
U se ubytoval, já navláela zavazadla i uloila prádlo do skín, toaletní vci do koupelny. Byl krásný, teplý den, my si uívali klidu malého lázeského msta, kdy se v Praze zaaly dít vci.

Naši mladí se synem se vrátili z prodloueného víkendu o nco dív. Musí ješt zajet do své kanceláe a vyzvednout si njaké podklady pro jednání, které se bude konat píští den.

Jejich dcera, naše vnuka, vyuila monost odjet s oddílem jachta do Itálie, aby poprvé okusila, jaké to je „klouzat lodí s vtrem o závod po moských vlnách.“ Pijede proto a pozd veer.

V té chvíli se mj mu rozhodl, e zavolá do svého bývalého domova, k mladým:
„Jak se máte, co dláte? Já u jsem v lázních, je to tady prima.“

Ozve se mu vnuk:
„Ahoj ddo, víš, co se strašného stalo?“

Krev ztuhne v ilách a myslí probleskne: …dálnice …moe …vlny …poprvé…
„Proboha, co je, co se…?“
„Rodie jsou v kancelái, sepisují protokol s policajty, pes svátky nám ji vykradli!“

To taky není  dobrá zpráva, pesto se mui úlevou roztesou kolena.
„A co Bara?“ ujišuje se.
„Je v poádku, jede dom.“

Nálada nám klesne na bod mrazu. Myslíme na dosplé dti s úastí, le pomoci jim nikterak a niím nememe. Probíráme eventuality, mluvíme o darebácích, o dnešní divné dob, i o smle, protoe se jim to nepihodilo poprvé.

Sluníko však svítí dál, je tady pekrásn. Zanedlouho pjdeme spolu pomalu na nádraí, budeme se s muem dret za ruce, po chvíli nastoupím do vlaku, zamávám mu a vlak se rozjede.
„Tudlidá, tudlidá, tudlidá!“ ozve se mj mobil z hloubi kabelky.

Nemám to ráda, nelíbí se mi ty hovory na veejnosti. Podezírám svého mue, e u, sotva jsem zmizela za obzorem, haví svého miláka…
„Ano, prosím?“ bez nálady vzdychnu do sluchátka.
„Zuzano, vyplavili jste sousedy, kde jsi? Nemáme vaše  klíe!“ volá snacha z vykradené kanceláe.

Krev mi stoupne do hlavy.
„Musíte je mít, dávali jsme vám je!“
„A nemá je Jirka?“ je mínna druhá jistota – mj syn.
„Má, ale oni jsou te v Londýn. Musíte ty klíe najít u vás, hledejte!“

Chtlo by se mi bet, dlat nco, cokoliv, jsem však uvznna ve vlaku, sto kilometr od domova. Zatím sedím jako v mrákotách a zaplavuje mne nekonený pocit bezmoci a viny. Má bujná fantazie se rozlétá, a jak as plyne, pímou úmrou stoupá v mých pedstavách hladina vody v byt, zaplavuje podlahy, nií nábytek, tee proudem po chodbách po schodišti, k sousedm…

Mladí u dopsali protokol, pivolaný zámeník opravil zámek a znovu pevn uzavel dvee. Pospíchají dom hledat klíe.

Vlak podrncává po kolejích a já propátrávám v duchu všechny monosti své viny, ne-viny. Moje já se rozdlí a vede se sebou dialog:
„e bych zapomnla vyndat špunt v umyvadle a nechala kapat vodu?“
„To ne, nic jsem neprala. A naše baterie pece nekape!“
„Anebo, e bych neuzavela pívod vody k prace? Poslední dobou se ta praka samovoln  napluje…“
„Ne, to pece hlídám!“
„Neprasklo opt víko ve splachovadle? Posledn to stíkalo dost vehementn! A ten instalatér íkal, e je to šmejd, e to praská…“
„CO se tam mohlo stát?“
„Boe, ten vlak se vlee, ne dojedu, máme v byt bazén!“

V tu chvíli mladí sítají svoje škody a prohrabují se doma ve skíce s klíi.
„Mám je!“ vítzn vykikne Hedvika, a oba skoí do auta a pádí zachraovat nábytek a koberce, i omlouvat u soused pošetilé zapomtlivé staíky. U dveí našeho bytu se však ukáe, e ne my, NÁS! vyplavili (u potvrté!) sousedé bydlící nad námi, kterým sklouzla odpadní hadice praky pod vanu a šedesát litr vody se vydalo do svta. Tekutá nadílka se prokutala tajnými cestami otvor a škvír v panelech a dle zákon gravitace tekla dál dvma zpsoby. Klidnjší ást vodotoku zamíila do zabudovaných skíní v pedsíni. Dobrodrunjší, veselejší ást se proskotaila rozvodem elektiny a jistii, kde efektním zábleskem vyhodila pojistky, a pak v podob velkých, baatých, dobe ivených kapek, efektn padá do mkkého náruí koberce, prostupuje beton a provlhá ke spodním sousedm, kteí ztropili ten povyk.

V našem byt mladí nejdíve zachránili ivot provinilci, který na n ekal u dveí. Ve snaze zmírnit svou vinu se zaal neprodlen sápat po mokrých jistiích a za kadou cenu (stoje v loui) chtl nahodit elektrický proud. Poslali ho dom, do jeho neposkvrnného byteku a pod jistie postavili kbelík. Vytahali mokré vci ze skíní, vysvtlili situaci dolním sousedm a pak u pospíchali zpt do kanceláe. Tam zjistili, e dkladný zámeník spravil jejich zámek tak, e v této chvíli, tímto klíem, niádným zpsobem nelze dvee odemknout.
„Jedeme dom, dnes u tch katastrof bylo na jednu rodinu opravdu dost!“
„Nebylo!“ zasmál  se neslyšn neviditelný skítek Katastrofníek. Doma toti eká jejich synek-erté, který si z dlouhé chvíle pohrál s tatínkovým mobilem. Nejdív ho pevolil na dánštinu a pak se mu podailo mobil dokonale uzamknout.

Já proila romantický týden pi svíkách, bez rádia, televize a teplého jídla...

 
Elena Paclová
* * *
Fotokoláe  © Olga Janíková

Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
 
 Datum
Jmno
Tma