Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Albna,
ztra Daniel.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

orgašnjárga aneb Stípky pozorování z pltetího domova (2/2)
 
Poté vnikne Barentsovo moe zálivem Porsangerfjord hluboko do pevniny, nu ano, ten pohled u znám. A sem jsem pronikl ped šestaticeti lety v postavení socialistické kostelní myši, vyšvindlovav a vypodplácev na bolševikovi truchliv podvyivený devizový píslib. Odtud, z msteka Lakselv, jsem posílal manelce pohlednici – známka za celou jednu norskou korunu, povate! Ale hlavn jsem si zásti proautostopoval, zásti, kdy nic nechtlo jet, projel autobusem magickou krajinu laponského zázemí. Obzvláš mi tenkrát, jak se pamatuji, uarovalo horstvo Geissane, dnes ovšem po laponsku Gaissát, kam jsem dospl z msteka Karasjok, nyní Kárášjohka. Shledávám stopy svého nkdejšího oarování, no, njaké nacházím, tebae bezové houští po kraji silnice od tch dob drahn povyrostlo a brání ve výhledu. Na svazích hlubokých údolí se u zase huatí les – tundra a holé skály sedmdesáté rovnobky zstaly spolehliv za zády – k tomu modré skvrny jezer, v pozadí písné, dramatické hory, na plošších pláních ídký porost bainaté tundry, opravdu, pkné je to. Kouzelné; však ne nadarmo íkají Finové, e Laponsko je krajina kouzel: koho jednou uchvátí svou arovnou mocí, stále se k ní musí vracet. Co sám potvrzuji.

Ledae se v ní njak ne a ne vyznat, ani na map, ani na informaních tabulích. Te vyvstala na silnici do mstyse Kautokeino alias Guovdageaidnu (e si ti Laponci nezauzlí jazyk) roztahaná vesnice, tabule u vjezdu hlásá e Šuoššjávri, to u norský ekvivalent toho jména chybí úpln. Svt této superkorektní doby se nám kompletn zbláznil. Není tak vzdálena doba, kdy byly menšiny urputn odnárodovány, jejich jazyk potlaován; dnes jsou v smíšených územích se stejnou vehemencí potlaovány jazyky vtšinové. Dobe; teba v tomhle Šuoššjávri ijí výhradn samí Laponci, kteí norsky mluvit neumjí a ani by nechtli, kdybys je polínkem mlátil. Moná ano, i kdy pravdpodobné to není. Beru však do ruky oficiální zprávu o stavu jazyka laponského (korektn ovšem sámského)… veškerých jeho mluvích od beh norského Atlantiku a po ruský poloostrov Kola – slušná rozloha, musí se nechat – zbývá posledních, hubených 20.000. Z toho ti tvrtiny tvoí severolaponská náení skupina, patnáct stovek ítají Laponci v povodí švédské eky Luleå, jejich soused od Piteå je celých dvacet, dalších nkolika skupin po stovkách. Skoltští Laponci kolem Murmansku vymizeli úpln, tý osud potkal ádku jiných roztroušených hlouk. Truchlivá statistika, ekl bych.

A to si ješt dovedu pedstavit, e zamluje nejpodstatnjší. Dvacet tisíc dušiek, roztracených po nesmírné rozloze severní Skandinávie, jene která z nich je opravdu laponská? Která ješt uívá jazyka pedk v denním styku? Která v nm vychovává své dti? Jak vysoké procento je tch, které jej ješt jak tak ovládají, ale aktivn u nehovoí, uívajíce místo toho norštiny, finštiny, švédštiny? Mám svou zkušenost s jinými evropskými jazyky za poloasem rozpadu, s luickou srbštinou napíklad, s irskou gaelštinou nebo s bretaštinou: i jejich mluvích se udává na desítky i stovky tisíc, kteréto numero však vyjaduje stav, eklo by se, muzeální. Starou e lze zaslechnout na folklorních slavnostech a v nadšeneckých kroucích, staí si ale poslechnout luické, irské i bretaské dti na ulici: všechny melou hubikami po nmecku, po anglicku, po francouzsku. A kde se dti neuí jazyku pedk v rodin, nýbr a z povinnosti ve škole, je veškerá nadje marná: jazyk je ztracen, kdy ne hned, tedy za pár let.

 

Me nám toho být líto; škoda kadé kvtinky na louce svta, která nenávratn uvadla. Jene co s cedulí Šuoššjávri na cest do Guovdageaidnu? Vsadil bych boty na to, e obyvatelé tch míst, a po pedcích Laponci, svou obec nazývají njak norsky, a baví se mezi sebou vesms také tak, kdy se ovšem práv nekoná nco národopisného. Ale jak tedy, u erta, zní norský název? To silniní cedule zamluje, a nemla by. Nejen e se tak cizí poutník v niem nevyzná, ale hlavn se dje kivda obanské vtšin. Nejsevernjší norská provincie Finnmark ítá na 73.000 obyvatel, z toho nanejvýš 12.000 jak tak laponsky mluvících, aktivn bezpochyby o dobrou polovinu mén. Nepáše se tady, kdy u jsme tak ukrutn politicky korektní, jakási diskriminace? Útlak, kdybychom chtli uít tak opotebovaného termínu? Naše doba se zbláznila v ledaem, ale pedevším v neumní i neochot nacházet stední cestu, cestu rozumu. A stailo by málo: mapy popisovat, cedule vystavovat v jazyce vtšiny výraznjším písmem nahoe, menšinovým drobnji vespod. Aby se v nich vyznal kadý, a je jazyka jakéhokoliv. Jinak nastává situace podobná jako svého asu slovenské, kdy bylo menšinovým Maarm zakazováno a tresty vyhroováno, kdyby na ouad zahovoili vlastní eí. Tady a leckde jinde na evropském Západ je tomu také tak, jene naruby: je potlaován i korektn zamlován jazyk vtšiny. Nepestaneme u blbnout?

Nicmén je teba ocenit, e moderní doba udlila laponštin psaný výraz, jakkoli lze chovat podezení, e nikoliv touhou a snahou samotných Laponc, nýbr piinním uených pán kdesi v Oslu i v Helsinkách. Jak si tená asi u povšiml, vzali si eení pánové za vzor eskou abecedu s jejími árkami a háky, co je pekvapující. Nu, aspo njaká stopa eského ducha v té pracizí, subpolární krajin. Ví takový Laponec, e, íkaje si v modlitební kníce, zírá na eská písmenka? Ostatn Laponec; tená si nesmí pedstavit osobu v modroerveném kroji s cípatou epicí na hlav, koující se sobími stády tundrou a pebývající v koeném wigwamu s vynívajícími klacky. Je šedivou skuteností, e se u dnes nepozná, v kterém z tch úhledných domek ije Laponec a v kterém Nor, ani podle obleení u dávno ne, a málem u ani podle ei. Jen ti sobi ze všeho zstali, potloukající se voln krajinou, piem obojky na krku svdí o tom, e navzdory zdánlivé nespoutanosti jde o zvíata chovná. A dokud je Laponec iv chovem sob, dokud je na sklonku arktické zimy shání do ohrad, chytá do lasa a znakuje, dotud je Laponcem. A zmizí i tato ást identity, bude všemu laponskému definitivn konec, a jsou silniní cedule psány ím chtjí.

 
***

A pak se u eka Altaelva – skoro zbytené uvádt e Álheajetnu – vlije do vod oceánu, a je tady Norsko, jak je známe z obrázkových kalendá: hluboko zaíznuté, úzké fjordy, tvrtohorním ledovcem dohladka obroušené skalnaté hory, bílé šrky vodopád. A ovšem idší i hustší osídlení všude kolem beh, nebo jsme v Norsku, by i v nejsevernjším. Nejrozlehlejší a nejlidnatjší ze sídel je pak Tromsø, msto seversky isté a úhledné, ulice domk staronorsky devných i sklo-betonových bank a jiých chrám konzumu, ale o tom vlastn nechci psát. Víc m upoutal pomník se jmény padlých v krátké, ale krvavé válce proti Hitlerovi. Jiné takové pomníky stojí ve Svolværu na Lofotech i leckde jinde, k tomu šipky k nkdejším bojištím, válená muzea… v zemích eských se o norské kapitole druhé svtové války mnoho neví, a mlo by se. Kdy pro nic jiného, aby byl dán názorný píklad, jak se vyplácí nepokakat se ped nepítelem, by mnohonásobn silnjším, by i bez vyhlídky na vítzství.
 

Dne sedmého dubna 1940 v ranních hodinách nmecké námoní síly simultánn zaútoily na nkolik míst norského pobeí od Narviku po Kristiansand. Akce neprobhla pro Hitlera zvláš slavn, jeho losto utrplo tké ztráty a u Narviku dostal od Nor ve spojení s britským expediním sborem bezmála naezáno, ale nakonec se armáda Wehrmachtu pece jen probila norskou obranou a zaala obsazovat msta. Norský král Haakon VII. se však nepo… ech, nechme toho, peloil své sídlo z Osla dál na sever, odkud pak po dva msíce ídil obranné boje, ne ho nmecká pesila donutila k odchodu do britského exilu. To v situaci víc ne beznadjné: francouzská fronta se hroutila, Hitler, zbaven smlouvou se Stalinem starosti o svou východní hranici, zabíral bez velké námahy jednu evropskou zemi po druhé, jen samotná Velká Británie zatím odolávala, byla však otázka, jak dlouho. Stálo za to stavt se na odpor? Stály za to dlouhé ady norských jmen na pomníku v Tromsø? Nebývalo by rozumnjší se v tak bezvýchodném postavení radji poddat? Silnjší se poddali.

Jakoto exilový ech s historickou zkušeností svého prvního domova pravím, e stálo a vdy bude stát za to, nepo… se. Pro po… mluví rzné momentální dvody, ale co platí, je výsledek; a ten je, jaký je. Norové vyšli z historického stetnutí jako národ sebevdomý, neohnutý, moráln nepokoený. Na druhé stran fronty to byli Finové, kteí neustoupili Stalinovu vydírání a radji vzali do rukou zbran; tebae nakonec podlehli, zachovali si sebevdomí a s ním i svobodu. eši, vedeni svými milovanými tatíky, se rozhodli sklopit uši ve tech osmikových letech za sebou: 1938, 1948, 1968. Myslet si své, naoko poslouchat, trochu nadávat, trochu švindlovat… Jist je víc koen morální, eknme, pokleslosti v království eském tchto dn, bázlivá vypoítavost v osudových hodinách zem je však bezpochyby jedním z nejhlubších, nejsilnjších, nejtragitjších. Stálo to za to, milí echové, potikrát si ušetit boj? Nestálo, pravím. Chytrá uhýbavost se ješt nikomu nevyplatila.

 
* * *

Nechtl jsem z tohoto spisku dlat cestovní píruku, ale pro jednou to pedsevzetí poruším: kdo by chtl spatit krajinu krásnou nad všechno pomyšlení, nech se vydá na Lofoty (po norsku ovšem v singuláru: Lofoten). Norsko je, aspo dle mého vkusu, nejkrásnjší zemí svta; a Lofoty, nádherná symfonie hor a vodstev, je, tak pravím, nejkrásnjší kout Norska. Je ovšem dobe udlat pedem smlouvu s bostvy poasí, ale i s horami zahalenými v mlhy, s moem šedivým a rozboueným, má nco do sebe. A to u je zaátek návratu, ješt pijde polární kruh, na nm si po tch týdnech arktického putování pipadáme jako taný pták, práv se navrátivší do teplých krajin: ráno je kolikrát a pt stup, a odpoledne dvanáct! Taková lahoda! Ješt dál k jihu mineme tabuli s nápisem z jedné strany Norge, z druhé Sverige, jen oznámení Riksgrensen, státní hranice, je z obojí strany stejné. Hraniní opiky, to se ví, ádné.
 

A tím u bych mohl zakonit toto povídání, kdyby… ano; kdyby nebylo jisté pouné a trochu zahanbující podrobnosti. Nalézá se v hloubi severošvédských les taková… íká se tomu zaízení stuga, ale my mluvme o malé, devné chatice s kamenným ohništem uprosted, s dvma palandami a podlahou z kry a kamínk. Kdo pijde, me si udlat pohodlí, pespat nebo i pár dní pobýt, není-li práv obsazená, nikdo za to öre njakého poplatku nechce. I klna plná borových polen je k volnému pouití, sekyra k naštípání také, za vodní zdroj slouí malé jezírko uprosted houpavé, te koncem srpna všemi barvami podzimu nabíhající slatiny. Je to místo tak kouzelné, a bych tušil, e v ranních mlhách tancují kolem jezírka rusalky a duchové lesa šeptají své vzkazy tomu, kdo rozumí jejich ei. Má takových chatiek švédská divoina (ale i norská a finská) povícero, k této jediné však lze dokonce dojet autem, no, nebudu jí dlat reklamu. Místo toho chci zdraznit: byl jsem se svou chotí v rusalí chatice v rozmezí šestnácti let tikrát. A poád je tá, neponiená, nepomáraná, i ta sekyra je stále tá, a tebae je jist za dva zlatý a toprko za tolar, nikdo ji neukradl a bohdá ji tady zastihnu i napotvrté, dopeje-li mi toho Bh, nebo jsme ve Švédsku. Ohavno pomyslet, jak by to se sekyrou i s celou chatikou dopadlo v zemi pedkv mých, a abych byl spravedliv, pravdpodobn i v zemi mého druhého domova.

A aby nebylo jedné zahanbující podrobnosti málo: doneslo se sluchu mému, e si kterýsi eský kuliferda zaloil na švédských stugách ivnost. Dal se zaregistrovat co cestovní kancelá a jal se je pronajímat zájemcm o pobyt v nordické divoin, za pkné prachy, rozumí se. A narazila eská kosa na švédský kámen: pijeli klienti kuliferdovy cestovky, vybalili rance… a co to, chatika je obsazená. I jali se mávat nájemní smlouvou, my máme na chatiku právo, tady, prosím, potvrzení… Švédové tomu nechtli rozumt, zavolali policajty… jak se situace rozvinula dál, u pesn nevím. Jen e má kuliferda po kšeftu, a dost moná i po cestovce. Ale hlavn… hanba m fackuje za to, e jsem ech, tebae exilový. Není líp tm, kteí svou první vlast vymazali z pamti definitivn? Kdy já to ale neumím. Hlásit se k zemi svého zrodu a stydt se za ni, to údl exulantv dv desítiletí po zvonní klíi. A lepší to být njak nechce, spíš naopak.

 

A je tady nakonec moská úina, ten hrad na druhém behu se jmenuje Kronsborg neboli dle pana Shakespeara Elsinor, co tam moná dodnes straší duch prince Hamleta, a tudí Dánsko. A tak mi tu zstávej zdráv, mj dvouapltý domove, du gamla, du fria, du fjälhöga Nord, tu tysta, du gljädjeriga sköna – ty starý, svobodný Severe vysokých hor, ty tichý, radostn krásný, jak se zpívá ve švédské hymn. Sám bych nedokázal najít vhodnjší slova. Bohdá se ješt shledáme, tolikrát, kolik mi Bh dopeje let a zdraví.

orgašnjárga aneb Stípky pozorování z pltetího domova (1/2)
(Upraveno podle Nového Polygonu)
Ludk Frýbort
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 13.11.2019  09:00
 Datum
Jmno
Tma
 13.11.  09:00 Von