Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Romana,
ztra Albta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Naše zvíena i rodina (4/4)
 
Duran

Bylo to krásné a rozkošné dvoumsíní štn ováka. Jméno ml Duran a byl istokrevný, co mi bylo vcelku jedno. Stál mou maminku 500 korun, co bylo v té dob moc penz. Zamilovala jsem si ho také, akoliv neml tak oddané oi jako Dingo. Ale bylo to štn, chlupaté a hravé a dvivé. Zaala jsem s ním chodit na cviák. Tam byla docela dobrá parta, krom toho, e jsme cviili psy, scházeli jsme se v klubovn a zpívali pi kytae.

Chodily jsme tam s mou nejlepší kamarádkou a spoluakou Zuzanou, která mla psa boxera. Jmenoval se Radar. S Duranem byli nejlepší kamarádi. Bhali spolu po kopcích kolem, hráli si, kousali se a kokovali, ale neublíili si. Na cviáku jsme je uili poslušnosti, obran, stopování, lezení po výškách, peskakování pekáek, teba plot, šplhání, plazení apod. Formáln byl Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou) organizací, která by v pípad nutnosti, války tyto psy poslala do boje. Cviení psi v té dob procházeli pedepsaným výcvikem a zkouškami. Duran i Radar dosáhli docela brzy I. stupn zkoušek, co znamenalo, e poslouchali píkazy, odmítali potravu od cizích lidí, vydreli ekat, sedt, leet, bránili svého pána i pesto, e je nkdo ezal holí, nebáli se stelby, ale také i to, e my jsme se museli nauit stílet. Vzduchovka mi šla bájen, mla jsem dobré oko, muška, cíl, zásah. Horší to bylo s pistolí, z které jsem si vystelila vedle vlastního ucha a málem jsem ohluchla. Nicmén, mám z tch dob vyznamenání – První místo v oboru psovod – ena. Bylo mi jedenáct.

Duran ml u ps neobvyklou vlastnost. Rád lezl po stromech. Pravda, musela jsem mu trochu pomáhat, tlait ho nahoru, protoe neml drápy jako koka, ale moc ho to bavilo. Moná proto, e to moc bavilo mn a on mi chtl udlat radost. Kolem svých deseti let jsem trávila na stromech spoustu asu. Jednak odjakiva miluji výšky a jednak tam za mnou nemohli dosplí, kteí umjí dti jen otravovat. Na stromech jsme sedávali celá parta Podolák a bavili se, nadávali si, hádali se i se namlouvali. Duran tam pobýval radostn s námi.

V té dob jsme také s rodii jezdili na ivohoš na Slapy k našemu známému, výtvarníkovi Jiímu ernému. Tatínek se s ním bohémsky kamarádil (co znamenalo nkolikadenní flámy praskými hospodami) a také mu pomáhal jeho chatu na strmé lesní a kamenité stráni stavt. Maminka se zase pátelila s jeho enou Bobinou, co mi bylo zcela nepochopitelné, protoe temperament a šarmantní krása mé matky byla zcela v rozporu s upjatou decentností a vyumlkovaností studené ryšavé krásky Bobiny, ale asi k tomu pispla stejn sdílená zkušenost flám jejich manel.

Jednou tatínek Jiímu cosi na chat opravoval a vzal tam na víkend m a Durana. A nastal horor. Veer Jií odjídl do Prahy. To znamenalo dostat se na zastávku parníku, který jede do Slap a odtud autobusem. Dostat se na zastávku parníku znamenalo doplout tam lodikou. Devnou a malou, kterou Jií vlastnil a která mla malý motor. Pro pípad závady v motoru byly v loce také vesla. Tatínek s Jiím nasedli do loky a mne nabádali, abych tady zatím byla hodná. Byla jsem. etla jsem si Posledního mohykána, a jak se pomalu stmívalo, poposedávala jsem blí a blí k oknu chaty. Mezitím jsem koukala na široké slapské jezero a sledovala “naši” lodiku, jak se blíí na opaný beh, kde byla zastávka parníku. Kdy se k ní lodika piblíila, byla malinká jako skoápka vlašského oechu. A tak s ní také nadále bylo zacházeno. Jií toti vystoupil, vstoupil na parníek, který ádn piplul a mj táta zatoil loku zpt. Ale ouha. Zrovna zaínala bouka. Zvedl se vítr a setmlo se. Zapálila jsem svíky, elektina v chat nebyla. Stídav jsem etla napínavý píbh v knize a stídav hledla s obavami na jezero.

Vidla jsem, jak se loka bezmocn potácí na vlnách, zejm motor  pestal pracovat. Táta bojoval s vesly, ale proti náporu vtru, bouce a nyní u i lijáku neml moc šancí. Byla jsem zoufalá. Duran zaal výt. Zaala jsem breet. Ne se úpln setmlo, zahlédla jsem, jak se tátova loka ztratila za skalnatým hebenem. Vbec tam nechtl plout, vítr ho tam zahnal. U jsem neetla, znovu jsem se snaila zapálit svíky, které vítr i v chat zhasínal, aby táta z vody vidl, kde se svítí. V té dob byla na té stráni pouze tato jediná chata. Uplynula u asi hodina. Najednou pes zaal štkat a dobývat se ven z chaty. Nevdla jsem co mám dlat. Hrozn jsem se bála. Tmy, bouky, o tátu. Nakonec jsem psa pustila. Vyrazil jak zbsilý. Zavela jsem devné dvee, o které se se mnou rval vítr a déš. A modlila se. Nco mi íkalo: Uklidni se, všechno dobe dopadne. A tak jsem postavila na vai vodu na aj. Za njakou dobu, která mi pipadala nesmírn dlouhá, se dvee chaty otevely. Dovnit vpadli dva zcela vysílení mokí kamarádi. Táta a Duran. “On m našel pod skálou, vbec bych se sem v té tm nedostal,” íkal vdn táta a tiskl k sob Duranovu hlavu. “Drel jsem se ho jako klíšt, on mn sem dovedl,” dodal. Dala jsem tátovi horký aj a Duranovi konzervu, která mla být zítejším obdem.

Druhý den ale drama pokraovalo. Bouka s vydatným deštm zapracovala na stráni tak, e se zítilo mnoství kamen. Chata erných byla postavena na velkých balvanech, pospojovaných hlínou a snad ásten betonem, to u nevím. Stála asi uprosted velmi strmé strán nad vodou. Ped chatou byla jakási pírodní veranda, kde se dalo sedt i stát. Stáli jsme tam ráno s tátou a obhlíeli škody napáchané boukou. “Ješt, e tohle je pevné,” íkal táta a koukal na místo, kde jsme stáli. “Jinak by se to mohlo celé zítit i s námi,” dodal. A v tom Duran piskoil, zbsil štkal a kousal nás do nohou. “Co blbneš,” íkali jsme oba, ale nicmén, jsme ustoupili z verandy. V následující vtein se s rachotem zítila. Kdybychom tam stáli, letíme dol mezi balvany. Copak by z nás asi zbylo? Duran tátu i m zachránil. A pesto ho moje milá a hezká maminka asi za rok prodala k vojsku jako perfektn vycvieného psa Svazarmu. A pro byla tak krutá? Protoe ji Duran pokousal, kdy mne bila za njaký pestupek. Ale on mne bránil! Byl k tomu cviený. Snad bych jí to i vysvtlila, kdyby mi dala píleitost. Ale prodala ho bez mého vdomí a neekla mi kam. Jen mne vypeskovala, e se o nj málo starám, e bhám za klukama. Moná mla pravdu. Tak jsem obreela dalšího psa.
 
Eva Stíovská
 
Ilustrace © Martin Velek
Kolá Marie Zieglerová
* * *

Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 05.11.2019  12:26
 Datum
Jmno
Tma
 05.11.  12:26 Dagmar
 05.11.  10:28 Von
 05.11.  09:10 Vesuvjana dky