Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Albna,
ztra Daniel.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat.
 
Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.
 
Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.
 

My cizinou jsme bloudili… (1/2)
 
Muselo to být nkdy v kvtnu 1946, kdy pišel tatínek se zprávou, e švédský ervený kí zve dti ze zemí postiených válkou k plronímu pobytu v jejich, válkou nedotené zemi. Nevím, kde moji rodie v sob našli odvahu, mne, jedenáctiletého a znan rozmazleného (tehdy ješt) jedináka, zvyklého keovit se dret máminy sukn, vyslat na tak dlouhou dobu do vzdálené zem.
 
Prvním krokem byla zevrubná zdravotní prohlídka, na kterou pijeli lékai a další zdravotnický personál ze Švédska, aby nás dkladn proklepali, zretgenovali a podrobili dalším zkouškám a vylouili ze zájezdu ty dti, které by pípadn trpli njakou nakalivou chorobou, kterou by mohli zavléci do Švédska. Prošel jsem tmito zkouškami bez problému a byl jsem uznán dostateným „hubeourem“, abych si zotavenou v jejich zemi zaslouil.
 
A tak nkdy koncem ervna jsem se na jednom z praských nádraí rozlouil s maminkou a tatínkem a spolen s dalšími asi temi stovkami dtí se vypravil na cestu do zem – tehdy – znan vzdálené. Cesta vlakem pes rozbombardované Nmecko trvala tém ti dny, vlak musel vzhledem ke stavu kolejí mnohdy jet doslova krokem, s astými, ale zato dlouhými zastávkami. Dodnes si vzpomínám na ty ady odstavených lokomotiv, kterým tzv. kotlái promnili parní kotel v úhledný cedník. Potom jsme projídli malebným Dánskem a poprvé jsem vidl moe, kdy jsme se lodí pepravovali z Dánska do Švédska. Doasným cílem naší cesty byl Göteborg, kde jsme byli ubytováni v malém ale útulném „koncentráku“,  obehnaném dvojitým ostnatým drátem, kde jsme byli na jistou krátkou dobu v karantén, kdyby se nkomu z nás, pes všechno úsilí švédských léka, podailo propašovat do jejich zem njakou tu ošklivou nakalivou chorobu. Ubytování bylo píjemné, v kadém z nízkých devných domk byla lonice, tuším pro deset nebo dvanáct dtí, koupelna a další malý pokojík pro toho, kdo na nás dohlíel. Dohlíející byli vesms eští uitelé, kteí nás na cest z Prahy doprovázeli a dohlíeli na nás po dobu pobytu v karantén. Jídla byla hojnost, i kdy mnohé pokrmy jsme z domova neznali. Jednoho dne pijela skupinka lidí, kadého z nás si peliv pomili, vetn ísla bot. Za nkolik dní nato pijelo nákladní auto, naplnné „kufry“, na kadém z nich u byla jmenovka. Zavazadla obsahovala kompletní obleení jak na léto, tak i na zimu, vetn prádla a bot.
 
Asi po deseti nebo trnácti dnech zaalo kamarád ubývat, odcházeli do rzných oblastí Švédska, kde je oekávala doasná rodina. Jednoho dne jsem slyšel i svoje jméno. Rozlouil jsem se s kamarády, které jsem cestou z Prahy a bhem pobytu v táboe získal a v doprovodu pracovnice erveného kíe jsem jel do centra msta. Vzpomínám si, e mne ta laskavá duše vzala do njakého odchodního domu, abychom nco pojedli a mn pouze pecházel zrak, kdy jsem vidl to bohatství zboí, jídla, ovoce a hlavn rzných pamlsk, okoládiek a podobn. Veer jsem byl posazen do vlaku a dnes ji opravdu nevím, zda jsem ml stále ješt doprovod, i si m rodina, do které jsem smoval, pevzala ji v Göteborgu.

 
 
A tak jsem se náhle ocitl v malém msteku, ve stedu Švédska, v Hälleforstu, v rodin manaera místních devaských závod, Gustova Uhlena. V pohodlném, jednopatrovém dom, zasazeném do rozsáhlé zahrady, konícím na jedné stran ekou jsem se seznámil s dalšími leny rodiny, mojí „doasnou“ matkou, jejich syny, Bengtem, o rok mladším jedenáctiletým, stejn jako já starým Björnem a jejich sedmiletou sestikou. Dostal jsem malou, ale útulnou loniku, další obleení, a hlavn mi bylo pidleno kolo, nebo v té dob bylo ve Švédsku kolo hlavním dopravním prostedkem. Dokonce ani „Pappa Uhlen“, jak jsem svému doasnému pstounovi íkal, neml auto a do kanceláe jezdil na kole. Dalšími obyvateli domu byly dv sluebné, které udrovaly dm a staraly se o vaení. Ve výtu obyvatel nesmím zapomenout na psa, boxera, jeho jméno si ji nepamatuji, ale vzpomínám si, e jsme brzy navázali pevné pátelství. Ze zaátku byla trochu problémem  komunikace, vtšina dosplých však mluvila nmecky a tak jsem se díky chabým znalostem mé školní nminy jak tak domluvil. A s ostatními dtmi? Je a neuvitelné, jak v tomto vku se pochytí cizí jazyk, a tak kdy jsem po dvou msících prázdnin nastoupil do školy, do stejné tídy jako mj „bratr“ Björn, neml jsem problémy se domluvit s ostatními dtmi a mohl jsem, do jisté míry, sledovat výklad uitele. Jedna vc však na m uinila hluboký dojem. Rozvrh hodin. Byl jsem zvyklý ze školy na Uhelném trhu v Praze, kam jsem chodil, na to, e na zaátku školního roku pišel pan uitel, napsal na tabuli rozvrh hodin, který se potom bhem prvních nkolika týdn postupn mnil, a se po nkolika týdnech pomalu ustálil. Navíc byl patrn nedostatek prostoru ve škole a tak jsme nkdy chodili do školy na „smny“. Ne tak v Hälleforstu. V lonici jsem ml vyvšen natisknutý rozvrh hodin, který platil nejen pro práv probíhající rok, ale byl jist uíván actvem v letech minulých a zstával v platnosti i pro další roky. Jist se musel také as od asu mnit, jak asto však nevím.
 
Jak jsem ji pedeslal na zaátku, byl jsem rozmazleným jedinákem a tak pochopiteln se mi zaalo stýskat. Jediným kontaktem s domovem byly dopisy, které putovaly z Prahy do Švédska velice zvolna.
 
Protoe jsem od mládí ml rád knihy a na to, íst ve švédštin jsem jaksi „neml“, poslali mi rodie kníku, tuším e nazvanou „Poctivý Abe“, kníku o Abrahamu Lincolnovi. Tuto kníku jsem tam peetl nejmén tucetkrát. 
 
S ostatními dtmi jsme podnikali výlety na kolech k místním jezerm s przranou vodou a do okolních les jsme jezdili na borvky. Z tch les mám nkolik vzpomínek na setkání s losy, kterých bylo v tchto oblastech  víc jak dost. V souvislosti s losy jsem také ml to potšení vidt na vlastní oi starého švédského krále Gustava, který jako vášnivý lovec jezdil do tchto míst losy stílet. A tak jsme jednoho dne, celá škola, putovali na místní nádraí, abychom uvítali pana krále, který tam pijel svým vlastním vlakem. Z jednoho vagonu potom vystoupil „zbrojnoš“, nesoucí celou tu královskou artilerii, se kterou král Gustav hodlal napadnout lovnou zv.
 
Maso z ulovených los bylo potom rozdleno mezi místní smetánku a tak jsem i já mohl ochutnat steak z losa, uloveného samotným mocnáem. A kdy u jsem u tch kulinárních záitk, nemohu opomenout další z nich. Jak jsem se zmínil, pozemek na kterém stál dm, patící Uhlehnm, konil na behu eky. Jeden den jsme tam šli s Bengtem a Björnem chytat ryby. emu jsem však nerozuml bylo to, e veškeré úlovky skonily v proutném koši na behu eky. Pochopil jsem to a za pár dní, kdy nás rodie brzy ráno vzbudili a šli jsme k ece, kde ji byly pipraveny mlké vrše, do kterých jsme pivazovali nepkn páchnoucí ryby, ulovené o pár dn díve. Vrše, kterých mohly být dobré dva tucty, jsme spustili do eky a kdy jsme je zanedlouho z eky vytahovali, byly plné krásných, velkých rak. Toto jsme opakovali ješt nkolikrát a naplnili nkolik devných bedýnek hemícími se raky. No, hemili se pouze do veera, kdy jejich pozemská pou skonila ve vaící vod a pozdji na stole nejen rodiny, ale i pozvaných host. Nutno podotknout, e v tomto pípad na stole nebylo krom rudých rak nic jiného. Nevzpomínám si však, e by si nkdo píliš stoval. Také si vzpomínám, e pi této píleitosti nebyla rozsvícena elektrická svtla, hody se konaly ve svitu svíek, zasazených v rznobarevných, devných svícnech.
 
 

Léto však pešlo do podzimu a zaaly první mrazy. Okolní jezera zamrzla a tak jsme se po jejich led prohánli na bruslích, led pod bruslemi krásn zpíval a vrný pes-boxer nás tahal na speciální, bruslemi opatené idli. Jednoho dne nás „Pappa Uhlen“ vzal do místních lázní. Nic zlého netuše jsem se spolen s ostatními dkladn rozehál v saun, kdy milý Pappa otevel dvee do úzké chodbiky vedoucí k díe vysekané v ledu na ece a do ledové vody skoil, následován Bengtem a Björnem. Co mi zbývalo? Rozlouil jsem se tiše se ivotem, nebo m moudrá matka vdy varovala, e kdy rozpaen vlezu do studené vody, výsledkem bude zápal plic a následná smrt. A tak jsem tam také skoil… a kombinaci sauna/ledová voda s úspchem peil.
 
To se u však piblíila polovina prosince a po rozlouení s mojí doasnou rodinou jsem nastoupil opt do vlaku smr Göteborg, kde jsem se setkal s dalšími eskými dtmi. A jak jsme se domlouvali? Vte i nevte, ze zaátku švédsky!
 
Po návratu dom jsem si njaký krátký as dopisoval s rodinou, ve které jsem strávil tém pl roku, po nkolika msících však výmna dopis zaala slábnout, a na velice dlouhou dobu ustala docela.   
 
Druhé a poslední pokraování píšt…
 
Zdenk Reich


Komente
Posledn koment: 16.10.2019  18:53
 Datum
Jmno
Tma
 16.10.  18:53 Lenka Hebkov
 15.10.  08:29 Lenka Hebkov
 14.10.  11:41 Vesuvjana dky
 14.10.  09:25 Von