Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Romana,
ztra Albta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Podívejte, ten Kefalín u je tady zase!

aneb Nesmrtelný Švandrlík
 
Miloslava Švandrlíka jsem osobn poznal více jak ped ptadvaceti léty, kdy mi dovolil otiskovat svoje povídky na stránkách internetu. Od té doby nebylo snad jediné návštvy Prahy, abych se s ním v jeho domku na Chodov nesetkal a spolu si nezavzpomínali na staré zlaté asy.

Kadé posezení s ním se stalo pro mne nezapomenutelným záitkem, na který nikdy nezapomenu. Mezi tato setkání patí i shledání s nim za úelem rozhovoru, kde jsem poznal i jeho stále pohodovou pítelkyní Jarmilou Rikovou. Paní Jarmila také nkdy ilustrovala jeho knihy a mimo jiné se moc hezky a do jeho smrti se o nj starala. Její kresby mohly smle konkurovat známým kresbám Švandrlíkova pítele Jiího Wintera Neprakty, který ilustroval pevánou ást jeho knih. 

Humor klasika eského humoru Vladimíra Švandrlíka mi byla hodn blízká. Ve svých knihách dokázal vtáhnout a bavit tenáe hned od zaátku a do poslední stránky. Pi tení kadý najde figurku, která mu ze svého okolí nkoho pipomíná. Svj rafinovaný humor erpal v podstat ze svého ivota.

Ne však všechny jeho povídky byly zdailé, ale natolik byl sebekritický a o tom vdl. V jedné ze svých knih napsal, jak mu jednou Zdenk Jirotka poloil otázku, ím to je, e jeho psaní má nkdy tak kolísavou úrove. Na to dostal od Švandrlíka odpov na píkladu fotbalist: „Nkdo vystelí na bránu, jen kdy má jisté, e z toho bude jasná branka a na druhé stran jsou utálisti, kteí stílejí za kadou cenu, protoe je to baví." 

Práv dnes 26. íjna je tomu rovných deset let, co nás tento jedinený spisovatel a humorista opustil. Rád bych nyní se tenái Senior Tip piloeným rozhovorem a následn publikováním nkterých jeho povídek pipomnl tohoto výjimeného lovka a také tím uctil jeho památku.   
Václav idek

 
* * *
 
Se Švandou je švanda a se Švandrlíkem sranda

Dojel jsem na Chodov a asi po deseti minutách chvatné chze ze stanice Metra Opatov jsem se vítil do vilkové zástavby, kde mne nostalgicky ovanul as Kefalínova mládí z románu „erný baron od Botie“, ale ne na dlouho. Dnešní pítomnost mi nemilosrdn pipomnly pyšn se tyící vovce, zoufalé vykiníky postkomunismu praských sídliš, a to hned tsn za hranicí tchto, jakoby strachy pikrených domk.
V brance jednoho z tchto malikých domek stál a vyhlíel mne se svatou trplivostí pan Miloslav Švandrlík, autor nesmrtelných „erných baron“, to proto, abych ho nemusel dlouho hledat. Piznám se bez muení: pišel jsem o 15 minut pozdji, bylo mi odpuštno, a to i jeho stále se usmívající milou pítelkyní paní Jarmilou Rikovou. 
Ne jsem se stail vydýchat, osvit vyschlá ústa vodou, tak pan Miloslav byl ji pohodln usazen v kesle a pipraven odpovídat na mé otázky. Jeho stále zarputilý výraz ve tvái, který ho doprovází celým ivotem, je jenom zastírací maska, za kterou se nachází veselost a nezmrná zásoba humoru, snad ješt na dalších sto let.

 
 
Na zaátku všeho bylo Boí slovo a ve vašem pípad to byli známí „erní baroni“.  Mete, pane Miloslave, oivit, jak to tenkrát zaalo? A byl to skuten reisér Ján Rohá, který vám dal impuls pustit se do psaní tím známým citátem: „ Švanda, o tom Terazky musíš napísa, oni a obesia, ale dielo bude na svete!“?
S Janem Roháem jsme byli spoluáci. A tohle se stalo o nkolik let pozdji, kdy on byl v Televizi a já jsem chodil do Televize a tam jsem své historky vyprávl. Jan Rohá m povzbuzoval a také m vlastn svým zpsobem do Televize dostal, protoe já jsem pišel z vojny takovej otrhanej, oškubanej, te jsem nevdl kam se vrtnout, kdy tu jsem jednou potkal na Václaváku u Františkánské zahrady Roháe, elegantn obleeného, ve fialovém motýlku, a on se na mne podíval, vykulil oi a povídá: Švanda, takto nemôeš robi kariéru. Stupni si na Václavské námestie a kri „Nemám as!“
 
Dá se íct, e jsme byli kamarádi, setkávali jsme se velmi asto. On byl vbec obrovskej suverén, zatímco já nebyl suverénní, ale za to víc ošuntlej. A tak mi jednou povídá: „Švanda, já ti ukáem, kde máš ši.“ 
Zaved mne do salónu Adam, kde šil on, a te jsme si tam sedli a za chvíli se ozvalo: “Pan Rohá k panu Hrbkovi!“. A Rohá mi na to povídá: „No vidíš, tak u toto ma stojí stovku.“. 
 
Mete pro naše tenáe pidat ješt njakou tu historku s Janem Roháem, pokud mono veselou?
Já mám spousty historek a  všechny jenom veselý! On ml od zaátku takovej silnej vz a jednou mne málem pejel. To bylo v Rový ulici v Praze.  Jen tak tak ho zarazil pede mnou, vystoupil a povídá: „Švanda, vieš ako zomrel Gaudí?“ a já povídám: „Vím, pejela ho tramvaj!“. „Hej, a teba mohlo prejis auto a já bysom si to odsral, pretoe mám v sebe póllitra koaku!“.

Nedávno jste oslavil významné ivotní jubileum – 70 let. Take dnes u je vám pes sedmdesát. Všiml jsem si jedné zajímavé shody: e jste rovn napsal pes sedmdesát román, to znamená v prmru, kdy zapoteme pedškolní i školní léta, jednu knihu za rok. Které asové období vašeho ivota bylo nejplodnjší?

 
  
                   
Ilustrace Jarmily Rikové
 
Pro m je nejplodnjší to období, kdy je zájem nakladatele knihu vydat. Nepatím k autorm, který by si psali do „šuplíku“ a nevdli co s tím. ili potom mne popadne lenora a moc toho nenapíšu. To znamená, e v ase normalizace jsem toho udlal pramálo. ivil jsem se tím, e jsem psal jen do asopis jako do Dikobrazu a do nkterejch jinejch novin, kde mne teba nkolik msíc tiskli a pak dostali befel, abych s tím pestal, prost byla to taková dost nepíjemná doba. Do kníek jsem se nepouštl.
 
 ■ Ped chvílí mi na vás paní Jarmilka prozradila, e máte zkrocené Múzy, které lítají, kdy vy jim poruíte. Jak tomu bylo u Baron – ty jste peci psal u v ase normalizace?
Ano, máte pravdu, vlastn jsem ty „Barony“ psal od roku šedesát do „šuplíku“, ale psal jsem je taky strašn pomalu. etl jsem z toho ukázky v Semaforu a teprve kdy zaalo to Praský jaro, nebo to bylo tsn ped tím, m napadlo, e by to opravdu mohlo vyjít, tak jsem pidal.
 
Druhý díl „Baron“ vyšel bez vašeho souhlasu po konfiskaci v eskoslovensku v eském jazyce ve Švýcarsku a Anglii.  Kdy pišla zmna reimu, dostal jste zptn vyplacený njaký honorá?
Ve Švýcarsku jsem nco dostal. Poslal jsem tam jednoho kamaráda a ten tam nco vymoh. Za to, co vyšlo v Anglii u Tomskýho,  jsem sice nic nedostal, ale hned mi zase, asi jako na odškodnnou, vydal novou kníku. 
 
Dal vám komunistický reim njak pocítit nesouhlas s vydáním Baron v cizin?
Ano, zastavili mi vydávání mých lánk, a co bylo nejlepší, e si m pozvali na pohovor, kde mli námitky a radili mi, abych napsal alobu, e oni mi pomou vymoci mj honorá. Ovšem s tím, e já se ho vzdám, protoe by nebylo morální, kdybych za protistátní literaturu kasoval peníze. 
Pozdji jsem zas byl vyslýchanej STB v Ruzyni, to bylo v ase, kdy se podepisovala Anticharta, naléhali na m a já se piznal, e jsem druhej díl Baron etl veejn v Semaforu. Pak následoval jejich závr: napsali nco takového jako smlouvu, kterou jsem podepsal, a tam bylo napsáno: „Vzhledem k tomu, e trestný in pobuování je promlen, je Státní správa Veejné bezpenosti povinna navrátit spisovateli Švandrlíkovi vc dolinou a dleitou pro vyšetování, to jest dva strojopisy druhého dílu erných baron. Toto navrácení bylo provedeno zniením.“
 
■ Píznivci vašich román vtšinou vdí, e vojín Kefalín jste vlastn vy, ili e jste tím pádem slouil u PTP. Mete nám ten as trochu piblíit? Jak jste se k nim dostal? Vdy váš otec byl - coby tramvaják - vlastn pvodu proletáského....
Pétépáci byli zaloeni v roce 48. Po Stalinov smrti se tento útvar zaal pomalu likvidovat. Já jsem nastoupil v tiapadesátým, ili my jsme ješt byli tmi pravými pétépáky s ernými výlokami, ale u jsme to mli jen na dva roky. S námi ješt dosluhovali tvrtým a pátým rokem staí mazáci, které posílali v tý dob do civilu. Byl to zkrátka rozkaz, e u je musej - jako pevychovaný - pustit do civilu. Byl tam staroitník Hlavín a ten odmítal za tchto podmínek jít dom a na kadou otázku odpovídal: „Hovno jste mi pevychovali!“ a odvodoval to: „Kdy jim eknu, e jsem pevychovanej, tak si budou všichni myslet, e jsem se dal k fízlm.“

 

Co bylo píinou toho, e jsem se k nim dostal? Kdo ví? Já jsem ml sníenou zdravotní kvalifikaci a na AMU jsem ml taky nemalý pršvih, nebo jsem parodoval eské djiny v jedný he. Pamatuji se,  e dr. Gess si m zavolal na kobereek a povídá: „Soudruhu, je pozoruhodné, e celý náš národ si váí knny Libuše a ty jsi z ní udlal kurvu! Ale pravda, kdy jsem to et,  taky jsem se zasmál.“
 
■ Mezi barony se také dostali, jak jste sám se zmínil, branci se sníenou zdravotní kvalifikací, tak zvaní štátskripli. Paradox je, e byli i pes své politické pesvdení takzvan nevinní a museli slouit mezi protireimními „padouchy“ socialistické spolenosti. Konkrétn mám te na mysli zarytého komunistu z pesvdení Jasánka.
Ano, Jasánek byl  slabej na plíce – asi musel mít tuberu. Po skonení vojenské sluby  pracoval jako redaktor v Mladý front, potom v asopisu Student a ješt pozdji  udlal velkou kariéru: skonil jako mluví eský vlády. Ješt v osmašedesátém byl zástupcem šéfredaktora Kramera ve Študentu, co byl v tom ase jeden z nejprogresivnjších asopis, a tak mi vyprávl šéfredaktor Dikobrazu Bešta, který byl v tý dob aparátík, jak vdycky chodil na ÚV íkat, co se dje ve Študentu. Vdycky mu íkali: "Doba je váná, Marceli, nesmíš nic zamlovat, musíš nám íct všechno, co ta kontrarevoluce pipravuje!“ A on na to íkal: „Soudruzi, a není to podlé?“ Kdy mu ekli, e není, tak donášel dál.
 
■ Šéfredaktorem Dikobrazu byl jistý as Pavel Kohout. Máte také z té doby njaké vzpomínky?
Kdy jsem zaínal v Dikobraze, to bylo ve dvaapadesátým roce, Pavel Kohout se zrovna rozvádl s Alenou Vránovou. Ona od nj utekla jako Pyšná princezna za princem Ráem. Já jsem pišel do Dikobrazu a tam byl nepedstavitelný zmatek. Všichni mi íkali: „Švando, jdi radši dom, tady je binec,  Pafka Kohout se zamknul v kreslírn a chce skoit z okna. A kdy skoí na ten Václavák, tak nás všechny zavou.“ Já jsem teda chtl u jít, jene z kreslírny se ozvalo nkolik výstel. To u nikdo na nic neekal, Even Sejek vyrazil dvee – mysleli si, e se zastelil – a on tam Pafka Kohout pálil ze sluební pistole do fotografie Aleny Vránový v její ivotní velikosti.
 
■ Co u vás, pane Miloslave, obdivuji je, e ve svých románech tak velice kriticky popisujete spisovatele Kefalína, ím tak nepímo odhalujete své slabosti i neesti – prost dokáete si dlat legraci sám ze sebe, co málo kdo umí. Nemáte nkdy obavu, e tím utrpí presti a povst váeného pana spisovatele? 
Ne, ba naopak. Te v následující kníce, kterou píšu, je to u  úpln hrozný. To a si petou tenái, uvidj teprve, co jsem za. 
 
■ Já bych si dovolil prozradit tenám, e koncem roku (pozn.redakce: 2003) vyjde další nová kniha pod titulem „Kniha o knize“, kde budou uvedena všechna pravá jména postav vašich román. Mete tenám u dopedu prozradit jak se jmenoval pravým jménem Jasánek?
Jasánek se jmenoval Marcel Jansen. My jsme se obas vídávali v Dikobrazu, on tam chodil za šéfredaktorem Beštou a vdycky mi íkával "píteli ve zbrani", "spolubojovníku", tak njak m nazýval a furt mi nabízel zavedení telefonu, protoe jeho manelka dlala editelku spoj a nebyl to pro ní problém.
 
■ Píšete te - mimo „Knihy o knize“ - ješt nco jiného?
Teka píšu poslední díl, který patí do série erných baron a bude se to jmenovat „Nesmiitelný Terazky“. A tam taky ume. U je mu devadesát, tak u prost umít musí .
 
■ Jak splnil Landovský vaše pedstavy ve filmové roli Terazkyho?
Divadelním projevem a výkonem ano, ale postavou ne – Terazky byl dvoumetrovej krasavec, kterej honil baby. Landovský ve své podstat nemusel nikoho hrát, on takovej bodrej je a kdy se napije, tak je to stejn devorubec, ale jinak moc hodnej lovk.
 
■ asto si vás lidé zamuji s kreslíem Nepraktou. Máte njakou veselou píhodu spojenou s touto zámnou?
Jednou jsme v tisku nkoho napálili. My jsme se podepisovali Neprakta Švandrlík, a já jsem potom dostal dopis, kde mi bylo láno kvli njakýmu vtipu a tam stálo: „Nedívíme se, e jste tak zatíenej, kdy vám rodie dali tak pitvorné jméno jako je Neprakta.
 
 Další velice rozvernou postavikou vašich román je uitel Anpoš, tyikrát šastn enatý tikrát nešastn rozvedený. Mete ho tenám trochu více z jeho souasného ivota piblíit?
Tento mj spolubojovník a uitel, pravým jménem Antoš nás navštvuje dodnes. Je to úasn svéráznej a hodnej lovk. Dodnes motá šály, nabízí je nám a svým pátelm jako dárek a nic mu nevadí, e mu kdysi Terazky ty šály rozdupal a val na nho, e šály pletou jenom buzeranti. 
On ml vbec neuvitelnej ivot a te se na stará kolena usadil, u je po pátý enatej. Jeho minulá enitba nebyla, stejn jako všechny pedešlé, nijak moc šastná, protoe si vzal njakou vdovu se sedmi dtma a kdy jel do Prahy, tak mu sebrala dchod, dala mu jen ízek s chlebem a deset korun na útratu. No a dopadlo to velice špatn, protoe všechny ty dti mu potom natloukly, i pesto, e se snail. íkal: „Sekal sem trávu na zahrad a kadou nedli jsem hrál v kostele na varhanech, tak stejn pišly a rozbily mn hubu!“ 
Co je na nm taky krásný, e je lenem klubu PTP v Hodonín jako funkcioná a pokladník. asto hrál v automatech a  celou pétépátskou pokladnu tam prošustroval. Po tomhle maléru jsme se zase po mnoha letech setkali, kdy pišel ke mn a chtl pjit 30 tisíc. Tak jsem mu ekl: „Nepjím ti, protoe máš smrt na jazyku, brzo umeš a já od nikoho nic neuvidím. Tady máš tisícovku a je zase do Hodonína.“ Tak mi podkoval a odjel.
Uritej as byl taky bezdomec a ešil to tím zpsobem, e spal ve vlacích, kde byl v teple. Jako bývalej politickej pétépák ml jako odškodnní dopravu zadarmo. Vyhledal si vlak do Ostravy, ml to vypoítaný – tyi hodiny tam a tyi zpátky, pak se ráno v tom vlaku ješt umyl a v Praze sví vystoupil.
Další jeho bodrou vlastností je, e je velkej bojovník za pravdu. On je poád njakým zpsobem ukivdnej, a u kivdou spoleenskou anebo morální, proti ní za kadou cenu bojuje. Jednou se dozví, e pi zájezdech dchodc, kde bylo pedvádný nádobí,  byli tito úastníci napáleni a došlo u nich k zadluení za 40 tisíc. Dchodci z toho byli nešastní; Antoš se to dovdl a zaal za n bojovat. 
Dále teba zjistil, e ho Spoitelna obrala o 13 K, tak pijel do Prahy a chodil po Televizi, Rozhlasu a všude jinde a doadoval se zjednání nápravy. Tvrdil, e mu nejde o peníze, ale o princip. Kadý peníz kontroluje do halíe, je to neuvitelný, a patologický.
Hezkej píbh mi vyprávl, jak jednou byl u Beclavi a tam mu na ulici jedna cikánka ekla: „Ddo, dal by sis?“ On na to, e ne, dva se na nho pesto pimákla a ukradla mu klíe a osmdesát korun. Na co  jediný se zmohl bylo, e za ní kiel, aby mu vrátila aspo ty klíe.
Te se zas oenil, protoe jako bezdomovec poteboval získat njaký zázemí – hnízdeko. Nedávno mi psal, e konen našel své ivotní štstí – paní v dchodu, e bydlej v domov dchodc, kde maj spolenou jizbiku a tam spolu tancujou a zpívají národní písniky, on jí nahlas pedítá moje kníky a pitom se tomu smjou. 
Je to zkrátka dsn milej lovíek, hodn vykolejenej, jako tak trochu kadej z nás, ale on je vykolejenej parádn – ale není to nesympatický. Jinak pochází z 26 dtí – má tináct vlastních sourozenc a jeho tatínek se oenil a vzal si vdovu se 13 dtmi.
 
■ Jak vzniklo jméno hlavního hrdiny vašich román - Kefalín?  
To bylo v dob, kdy se tady pila kofola a já jsem si ke Klinkm chodil vdycky se dvma taškami pro kofolu. V tom lahdkáství si m vdycky tak divn prohlíeli, e toho beru njak moc a asi si íkali, e mám nkde njakou prodejnu, kde to prodávám. A jednou, kdy jsem tam pišel, se jedna prodavaka naklonila k tej druhé a povídá: „Podívejte, ten Kofolín u je tady zase.“  To jsem pi návratu ekl své en a tý se to moc líbilo, protoe my jsme zrovna hledali jméno pro toho vojína, a tak jsme mu íkali Kofolín a pozdji z toho vznikl Kefalín.
 
■ Za jakých okolností jste se poznal tady s paní Jarmilkou?
Ve dvaadevadesátým roce mi zemela manelka Evika a já jsem chtl mít její portrét. Zajímalo m, kdopak by byl schopen to namalovat a dostal jsem tip na Jarmilku. 

 
 
Neškleb se tak a usmj se! Vyletí tam ptáek...

(paní Jarmilka): Musím vám na Miloslava prozradit, e mi dal takové malilinké ernobílé foto na obanku a z nho chtl namalovat  velký obraz. A tak jsme se poznali. Po njakém ase zjistíte, e kdy si zanete s tímhle lovkem povídat, tak je vám s ním dobe, nemusíte vysvtlovat vci, které byste musel vysvtlovat jiným, ili je tam stejný koridor myšlení, který je vlastn základem k tomu, aby vzniklo hezké pátelství, které je pozdji neodluiteln spojené s láskou.
 
■ Ale kdy u jsme byli u tch veselých historek, tak byste mohl, Miloslave, vyprávt o Ottovi Šafránkovi.
To byl ten šéfredaktor Dikobrazu?  Ano. S ním se v mém ivot taky pojí spousty veselých píbh. Vzpomínám si na jeden.
Otta Šafránek ml nepohyblivýho tchána na vozejku, který ho vozil; a protoe to byl lovk básnivej, tak se zamyslel, toho tchána pustil a ten se na vozejku ítil s kopce pímo pod tramvaj. Otta se za ním hnal a tsn ped tou tramvají vozejk dostih a prudce škubnul. Tchána zachránil, ale nco v nm jako by luplo, dostal prudký bolesti v biše a jeho paní, která byla lékaka mu povídá: „To nic není váného, to je jenom slepák.“ A obloila ho ledem, ím mu rozhnojila steva tak, e od tý doby mohl jíst jen vaený slepice. 
A on se je nauil ohromným zpsobem lovit. Na silnici bylo hejno slepic, nae on se k nim pomalu tím autem blíil a kdy dojel na metr dva ped n, tak zahoukal, ty slepice se vydšen vznesly a on jednu nebo dv srazil a tak byly v poivatelném stavu.   
Jednou zase vznikl takovej vztah mezi Ottou a jednou malíkou Alenkou, která byla ochotná si s ním zaít. Ten pak za mnou pišel a povídá: „Poslyšte, pane Švandrlík, ta Alenka je taková temperamentní, myslíte, e by jí to stailo dvakrát týdn?
Jindy jsme zase byli spolu na dovolený, to bylo v ase, kdy vznikl Semafor a jejich první písniky. Kde kdo se to uil nazpam a my s Ottou jsme je taky zpívali. Veer v Bechyni jsme si dali láhev erveného vína, popili jsme a pak jsme si ekli, e se pjdeme ješt ped plnocí projít kolem Lunice. Tak jsme šli a zpívali si Suchýho a Šlitra ím dál tím hlasitjc, a tam najednou z jedný chaty vystartoval chlapík a zaval: „Vy lumpové! Hned pestate a zavete ty huby, nebo vás dám do Dikobrazu!“.
 
■ Já se piznám, e jsem ml jako dít jednou dvojku z chování. Bylo to v prvním pololetí v první tíd. Pak u jsem byl ale tak chytrý, e jsem dvojku nikdy nedostal. Jak tomu bylo u vás?
Já jsem ml taky dvojku z chování, ale ne v první tíd, já ji ml a od první mšanky. Hrozila mi i trojka a na Hudební škole jsem ml i tyku. Vidl jsem, e ta škola k niemu není a tak jsem nechodil do školy, ale chodil jsem hrát ping-pong na Zimní stadion.
  
 
Ilustrace Jarmily Rikové
 
(paní Jarmila): Promite mi, e vám do toho skáu, ale vzpomnla jsem si na nco, co má spojitost tady s Miloslavem. Mj syn byl ve tetím roníku, dlal ekonomku a hrozila mu dvojka z chování. Já jsem pilítla s vyteštnýma oima k Miloslavovi a povídám: „Pedstav si, Miloslave, já byla pozvaná do školy, oni chtjí dát tomu mému chlapekovi dvojku z chování!“ Zkrátka jsem z toho byla na mrtvici. Šlo o pezouvání se ve škole, e kdy nkteré dti zapomnly pezvky, tak musely celý den chodit v ponokách tam, kde se uitelé nepezouvali, a kdy jim škola skonila, tak se špinavými ponokami, s blátem a špínou z uitelových bot, zase vklouzly zpátky do istých bot. 
V tom ase u dti jezdily hodn do ciziny a vidly, e tam se nikde nepezouvají, ani v domácnostech. Nepomohly ádné rozumné argumenty a nkdo musel být za nedodrování školního ádu potrestán. Jako pedstavitel této potlaené revolty byl potrestán dvojkou mj synek Jakub. Tehdy jsem nevdla, jak mám na syna výchovn jít, aby se nco podobného píšt neopakovalo, a mi poradil Miloslav: „Na jednu stranu je pravda, e se musí pizpsobit. Opomeme to, co je opravdu správné, jestli má chodit v ponokách nebo ne. Kdy ho chceš vychovávat, vysvtli mu to takhle: Zeptej se ho, kdy pjde po ulici a uvidí hovno, jestli do nho šlápne?“ Tak jsem pišla dom a Jakub mi na to íká: „Ty ses, mámo, zbláznila! Pro bych ml šlapat do hoven?“ No a já na to: „Vidíš, a ty jsi do nho šlápnul! A tohle je ponauení: kdy nco takového uvidíš, tak se tomu vyhneš.“ A do dneška to funguje.
 
■ Vy jste se znal i s televizním konferenciérem Dr. Pixou. Víte také na nho nco veselého?
Pixa pocházel z významné diplomatické a bankéské rodiny. V roce devtaticátým udlal maturitu, kdy hned potom zaveli eský školy a jemu hrozilo, e bude totáln nasazanej do Reichu. Rodie mu rychle zaídili, e se bude uit íšníkem v hotelu Alcron. Tak tam šel, byl tam jeden den a potom mu sehnali njaký úední místo, pak tam pestal chodit a stal se úedníkem. Jenome za tyi roky dostal obsílku, aby šel dlat tovaryšský zkoušky v oboru íšník. Jan šel rychle za editelem Alcronu a povídá mu, e byl v hotelu jen jeden den, jak vbec me dlat zkoušky, a ten editel mu na to odpovdl: „Prosím vás, pane Pixa, udlejte to pro nás, vdy ti Nmci by si ekli, e tu máme bordel. Tak pjdete ke zkouškám, oni vás vyhodj a bude všechno v poádku.“ 

 

Pixa šel ke zkouškám, všichni ped ním, co tam pravideln chodili, vylítli a on dostal jako první otázku: „Co je to kaviár?“ Jeho odpov byla: „Jikry z jesetera.“, nae ten pedseda zkušební komise ho nadšen objal, e je první kdo to ví, a e všichni ped ním íkali, e to jsou erné kuliky, které se sypou do salát. No a za tohle dostal výuní list v oboru íšník.
Pozdji udlal doktora 48 rok, tak ho peadili na instalatéra, e se musí vyuit novému emeslu. První den, to bylo ped Vánoci, šel s tou velkou instalatérskou taškou po Ovocným trhu a tam se na nj vrhla njaká strašn zoufalá enština: „Pane mistr, pane mistr, vy m musíte zachránit, k nám pijeli píbuzní z Jablonce a bh ví ješt odkud, máme tam doma tináct lidí a k tomu ucpanej hajzl." Pixa jí na to povídá: „Milostivá, nezlobte se, ale já tomu vbec nerozumím!“ Ale ona se nedala odbýt a pomalu s pláem znovu zaíná: „Nepovídejte, vy se jen tak vymlouváte.“ 
Prost ho vtáhla do bytu a Pixa šel na ten záchod,  aby se neeklo vylezl na mísu k rezervoáru a  vytáh z brašny pevelikej hasák, který mu najednou vyklouzl z ruky, spadl rovnou na tu mísu a ta se rozplila. A dílo bylo dokonáno!
Jindy ho zase volali do jednoho bytu, e tam ze zdi vyuhuje njaká prapodivná rourka, která jim hyzdí vnitek interiéru;  on ji upiloval a vytopil kino Valdek.
Jan Pixa má v sob neuvitelné charisma, ale on taky dovede sám sebe hezky shazovat. Jednou mi pi njaký píleitosti tajupln povídá: „Nezlobte se, pane Švandrlík, ono to jen tak vypadá, e jsem vzdlanej, ale to jsou všechno kecy z tch kalendá, co já jsem musel peíst, abych mohl v TV konferovat. 
 
 Na samý závr našeho rozhovoru bych vám rád podkoval za váš drahocenný as a -jak se to obyejn dlá - rád bych se vás zeptal, co byste vzkázal našim australským tenám?
Vzkázal? e jim závidím, e tam mají ty klokany, ponvad já fandím od dtství Bohémce, která si je kdysi pivezla z austrálskýho zájezdu, které tam dostali darem. Tihle skokani potom ili v naší zoologický zahrad a Bohemce se íká Klokani. Tím pádem jsem k nim pilnul a kdy pijdu do zoo, tak u nich setrvám delší dobu, ne u jiných zvíat. Ješt mám rád irafy, ale to nevím pro, k tomu nemám takovej dvod, ale mám je taky rád.
Co svým krajanm nezávidím je to šílené horko, které si ani nedovedu pedstavit. Jinak bych se tam bál jet, protoe se bojím had a tam je jich strašn moc jedovatejch. Tak jako e bych touil projít se pralesem a cachtat se tam mezi krododýlama, to u mne vbec neláká. Jinak mám Austrálii na dálku moc rád.

 
Václav idek - Miloslav Švandrlík- Jarmila Riková
***
Foto © Václav idek a samostatné foto M. Švandrlíka Milan Richtermoc
Ilustrace z knihy „Blanka ob sexuálního harašení“ od Jarmily Rikové
* * *

Zobrazit všechny lánky autora
 


Komente
Posledn koment: 27.10.2019  12:44
 Datum
Jmno
Tma
 27.10.  12:44 Bohumila
 27.10.  10:49 Vclav Upmn podkovn
 27.10.  10:34 Jana a Zdenk
 27.10.  10:26 Anna P. Moc hezk vzpomnka!
 27.10.  09:53 Renata .
 27.10.  08:00 Von
 26.10.  19:20 Jitka
 26.10.  08:08 zdenekJ
 26.10.  06:36 miluna
 26.10.  02:01 Ivan