Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Benjamn,
ztra Kvtoslava.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zaslouilá invalidní dchodkyn
 
„Jako malá byla velice hodná a všechny kamarádky ji mly rády. Od útlého dtství mla ráda psy, kterým íkala but. Jednou její otec pivedl dom velikého psa ováka Stelu. Já sama jsem z ní mla strach, byla obrovská a já jsem nebyla na psy zvyklá. Ale Evina ji mla hned ráda.
 
Kdy jsem se po pár dnech konen odhodlala vzít Stelu na procházku do Stromovky, vedla jsem ji na emenu a za druhou ruku jsem vedla malou Evu. Ona však chtla, abych jí Stelu pjila. Dala jsem jí emen do ruiky a za druhou ruiku jsem ji vedla. Ale za chviliku se mn rychle pustila, zvedla kamínek a hodila jej ped sebe. Samo sebou Stela vyrazila za kamínkem obrovskými skoky a Evu vlekla za sebou po zemi. Mla nový ervený kabátek a bílé podkolenky. Byla celá zmazaná. Chtla jsem jí kabátek oistit, ale pes po mn skoil. Myslel si, e ji chci trestat. Byla jsem nucena psa uvázat k elektrickému sloupu, abych jí mohla kabátek oprášit. I tak se pes u sloupu vzpínal a snail se ji chránit. Ti dva k sob hned pilnuli…”

 
To je úryvek ze vzpomínek maminky Evy Olmerové na její dtství.
 
Já jsem se s Evou pátelila posledních deset let ped jejím odchodem. Bylo to peván veselých deset let pes všechny trable a neuvitelné situace, kterými procházela. Je to nápl pipravované kníky, která snad v dohledné dob spatí svtlo svta, zde se omezím na psy. Vyprávla mi o mnohých, ale já jsem zaila jenom ováka Daga. Byl moc hodný a poslušný. Eva mu v dobrém rozmaru íkala Pepíku. Rád leel pod pianem, kdy na nj panika hrála a pitom zpívala. Kdy nkdo stril hlavu do Evina okna v jejím pízemním byt v Dejvicích, co se stávalo dost asto, záleelo na tom, kdo to byl. V pípad píchozího hosta ádoucího, dávala Eva svou radost najevo velice nahlas a s temperamentem jí vlastním, co Daga nechalo v klidu. Znlo to asi tak: „Pocem ty vole (event. krávo), ty syáku, ty zmetku, ty stará vojno… drahouši, miláku, kdes byl(a) tak dlouho, poj dál, a t mohu obejmout, políbit, a taky ti namlátit, e ses tak dlouho neukázal(a).“ Pokud byl návštvník nevítaný, zaátek zvolání byl podobný, ale pak následoval pokyn: „Dagu, vysko ven a vye toho…“ a následovaly výrazy nepublikovatelné. A Dag to uinil rád. Jedním skokem byl venku, postrašil vrením a štkotem vlezlého píchozího a ješt se mohl šastn vyurat u blízkého stromu.
 
Eva mla na dveích mdnou cedulku: Zaslouilá invalidní dchodkyn. Jednou ji pišel navštívit známý hudební skladatel Michael Kocáb, s ním natoila desku. V té dob byl Michael poslancem Federálního shromádní a zaslouil se o vyhnání Rus po více ne ticeti letech z naší republiky. Pišel zrovna v dob, kdy její ovák Dag byl otcem štat. A Eva, jak mla ráda psy, tak si jedno Dagovo štn dom pjila na hraní. Michael byl rozesmátý tou cedulkou na dveích a kdy vstoupil do maliké Eviny garsonky, dríc v ruce pro umlkyni kvtinu, vyzul se z bot a v bílých ponokách poklekl a recitoval „zaslouilé dchodkyni“ njakou hezkou zdravici.
 
“Ale, Eviko, co to hndého mám na svých bílých ponokách a na svých kolenou?” ptal se, kdy vstával a kvtinu podával.
 
“Ááále, do hovna jste klekl, pane poslane,“ ehtala se na celé kolo Eva. „To víte, štn nic o vaší imunit neví.“
 
S Evou jsem zaila spoustu píhod, které stojí za zaznamenání. Jednou ji odvezli do nemocnice Pod Petínem, aby ji dali dohromady ped jejím vystoupením na významném festivalu Vokalíza. To u byla hodn nemocná, ale i hodn rozmarná a plná „dobrých nápad“.
 
„Hele, Evo, tam je tolik spadaných jablek… a doktor íkal, e by mn kompoty z jablek udlaly dobe,“ ekla po návratu z nemocnice. „A vbec, je mi tch jablek líto, e tam tak padají, nikdo je nesbírá, je to hrozná škoda. Vdy bychom tam mohly jet, sesbírat je a darovat teba njakým dtem,“ dodala a já u jsem vdla, e padám do pasti.
 
„Hele, vem tu vaši oktávku a jedem pro jabka,“ ekla na závr. Ev se tko dalo odporovat, i kdy jsem se.jí snaila vysvtlit, e oktávka je v alostném stavu a e se nehodí pro takovou umlkyni do ní vbec sedat.. Marn.
 
A tak jsme tedy vyjeli. Oktávie, já, Eva Olmerová a její Dag. V pátek ve tyi hodiny z Dejvic na Petín. Poádala jsem ji, aby se píliš neopírala, protoe pravé pední sedadlo není zvyklé na svislou polohu, mj mu basista si tam toti povtšinou pokládá nástroj. Ujistila mne, e si dá pozor. Mám se prý klidn vnovat ízení. V tom se však otoila na psa s njakou pipomínkou a pi té píleitosti se parádn opela. S hurónským výkikem padla vzad i s opradlem. Pes na ni šastn skoil a olízal jí tvá. Já jsem zastavila, vystoupila, upravila opradlo a optn jí poradila, aby se neopírala. Marn. Za dv minuty po jednom z mnohých pískok mého auta, leela opt. Protoe jsme byly práv u Hradanské a protoe byl pátek a špika, nemohla jsem zastavit, vystoupit a upravovat opradlo. Dovezla jsem naši první dámu jazzu vlee na Strahov a tsn ped znaku zákaz vjezdu.
 
„Dál pjdeme pšky, já na pokutu nemám a ty, pokud vím, také ne,“ ekla jsem písn. Nepsobilo to na ni.
 
„Vidím, e jsi ješt nikdy nevezla pacienta do nemocnice na infúzi,“ pravila s pevahou tce nemocné a ukázala na cestiku do sadu – „Tady je cesta pro sanitky, tak nebu srab.“ Nebyla jsem. Pomalu jsme sjídly asfaltovou cestikou petínským parkem. Kolem nás malí podzim, ped autem uskakovaly babky o holi a batolata s tíkolkami. Oktávka dsn skípala, brzdy by chtly pinejmenším namazat… Jela jsem na dvojku, ale chtlo by to jedniku (tu nepouívám, utrh´ by se výfuk). Musela jsem na tchto málo fungujících brzdách stát. Evu to nevyvedlo z míry. Radostn si prozpvovala Georgia on my mind a Boí den. Bez nehody jsme se dostaly dol a zaparkovaly u márnice.
 
Sad byl skuten plný jabloní a rozlehlý trávník plný válejících se krásných jablek.
 
„Vidíš, tady se konen mj pejsek me probhnout,“ ekla Eva a vypustila ho do nemocniního parku. Zpsobilo to jako zvonní ve školní tíd pi skonení hodiny. Všichni pítomní urychlen opustili prostor.
 
Nasbíraly jsme jabka, odchytily Daga, který se tam šastn prohánl a vydaly se na zpátení cestu. Byla trošku nároná. Snad proto, e jsme ji zahájily do znan prudkého kopce. Oktávka se nechtla rozjet. vala na celé okolí, ale ani pokusná jednika nepomáhala. A na Evinu radu špika–plyn, pata–brzda se to podailo. Vyrazila skokem vzhru a slavnou zpvaku mrštila opt do lehu. Autem lítala jablka i chlupatý pes. Umlkyn kdesi pod tím vším úpln mrtvá smíchy. Na vršku Petína jsem musela zastavit.
 
„Hele, to je krása, jak asto se díváš takhle z Petína na Prahu,“ jásala nadšením.
Pravda, asto ne, zvlášt málokdy z okna oktávky a za takových okolností..
 
Jakási paní o holi pro nás nemla pochopení a remcala cosi o tom, e auta nemají v parku do dlat. Evy se zmocnilo spravedlivé rozhoení a mínila jej té paní dát velmi hlasit najevo. Radji jsem šlápla na plyn…
 
Ped Hradanskou autíko zhaslo. Tušila jsem, e vypadlo oko od baterky kvli nárazm na koií hlavy. Ale byly jsme na kiovatce, byl pátek, nejvtší provoz . Nezbylo ne tlait. Zúastnila se umlkyn, zatímco pes sedl uvnit.
 
Pak pišel úsek z kopce, jely jsme samospádem. U „Kulaáku“ jsem oko zase navlékla. Na dotaz, mám-li Ev na ten zbytek cesty auto upravit do sedu, s nadhledem ekla, e nikoli, e u si zvykla jezdit ve všelijakých sanitkách.
 
Dag byl celou dobu moc hodný. Ani nepoteboval být uvázaný na vodítku. Jene kdy jsme dojeli k Ev dom, zoufala si, e jsme tam, nkde na Petín vodítko zapomnly. Take by bylo dobré jet tam zpátky a najít je. vala jsem jako tur. „U ne, u  nikdy, radši koupím emen nový!“
 
Naštstí se to vodítko našlo pod tmi jablky, ze kterých si Eva stejn nikdy kompot neuvaila.
 
Eva Olmerová byla vynikající populární zpvakou, obdaenou mimoádnou muzikálností, krásným hlasem s drádivým témbrem a tzv. jazzovým feelingem. V letech 1994 – 1970 psobila v divadle Semafor, 1963 úinkovala s Traditional Jazz Studiem a 1964 s triem M. Poláka v Divadle Na zábradlí. Její ivot byl plný malých i velkých dramat, která si ásten pivolávala svou nezkrotnou ivelností, ale i dvivosti k lidem. Narodila se 21. ledna 1934 a zemela 10. srpna 1993.
 
Eva Stíovská
* * *
Fotografie © z archívu Evy Stíovské

Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 14.04.2019  12:53
 Datum
Jmno
Tma
 14.04.  12:53 Vesuvjana dky
 12.04.  11:15 Duan
 12.04.  07:11 Karolna
 12.04.  07:09 Karla I.
 12.04.  06:30 Mara