Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Viola,
ztra Filip.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Píhody Pošlýho ibida (4/7)
 
No a co vy, ješt vás to stále baví?
 
Mohu vás ujistit, e vstupovat na vojenskou pdu s tímto jménem je mnohem horší, ne pouhý zápis ve škole. Zde by se dalo pedpokládat, e budou pítomni jen dosplí lidé a budou se tak podle toho i chovat, ale kdo tenhle blázinec nkdy zail sám na vlastní ki, ten mn dá jist za pravdu, e první vc, co zde chybí zcela, je logika.
 
Je to zaízení, s chováním na úrovni stedovké lzy, kde kadý chce velet a nikdo poslouchat. Ta spolenost je tak roztodivná, e i kdyby spolu byla celý ivot, nikdy si nebude zcela rozumt. Je to velký pecpaný pytel všemoných osud, který je navíc propleten mnoha sny a láskami, které se mní kadým dnem a mnohdy i hodinou. Je to taková obrovská mavka, které chybí to hlavní a to je láska a porozumní. A tato hydra m vsákla do sebe také.
 
Jediná výhoda od civilního ivota zde spoívá v tom, e vás nikdo neoslovuje kestním jménem, take krom nadízených a nkolika málo lidí, s kterými jsem se alespo trochu dokázal sblíit, vás další tisícovka podobn odných kašpárk zná pouze podle toho, co máte na náramenících a pak snad ješt píjmením, pokud je njak zajímavé. A jméno Pošlý spíše bylo vícemén inspirativní pouze pro mazáky, kteí losovali, kdo m bude ten i druhý den komandovat. Byla zde velmi zajímavá jména a já se mohl pesvdit na vlastní oi, e nejen mj otec, coby sudika, dokáe dát svému potomku do zaátku tohoto sloitého ivota, pkný dar. Slouil zde napíklad Narcis Samec, Lev Oveka, Ludvík Knedlík nebo Maxmilián utínek, take rodiové se potulují po svt všelijací, jenom ten mj má nesmírnou radost, e jedin jemu brázdí tento svt svými kroky potomek, jeho jméno není uvedeno v ádném kalendái. Kdy jsem se ho jednou zeptal, kdy mám vlastn svátek, jenom se na m usmál a tím svým osobitým zpsobem odvtil: -Vyber si. Ty meš kdy chceš. – Take já si slavím svátek tehdy, kdy jsem zrovna pi penzích, alespo to nevypadá, e na to nemám.
 
Hned druhý den si m zavolal velitel pijímae.
 
Napochodoval jsem k nmu do kanceláe, s mírnými chybami se mn podailo se zaadit a pak jsem jen stál, on se na m mlky díval, po chvíli vstal a obešel si m s potšením kolem dokola. Pipadalo mn to jako vnost, ne si znovu sedl za svj úednický stl.
 
„Kdyby to bylo na mn,“ ekl po chvíli, „tak vás pošlu do civilu z lítosti,“ a nezadriteln se rozesmál, co trvalo nkolik minut, a kdy se konen uklidnil a opt zvánl natolik, e nedlal své jediné hvzdice v rámeku ostudu, prstem mn naznail, abych pistoupil blí.
 
„Slouím tady u pes dvacet let,“ ekl, ale já vidl, e mu neustále nezbedn cukají koutky jeho úst, „ale s takovým jménem jsem se ješt nesetkal. Nejenom tady, ale nikde,“ dodal. „Kdo vás takhle šílen pojmenoval?“ zeptal se a zapel se plnou vahou mohutného tla do své velitelské idle.
 
„Mj vlastní otec, soudruhu majore,“ odpovdl jsem poslušn.
 
„A myslíte si o nm, e je normální?“ zadíval se mn do mých modrých oí, které nedviv zamrkaly, protoe tato myšlenka m za celých mých devatenáct let ješt nenapadla. Vdy jsem se ídil Jeíšovými slovy: -Cti otce svého a matku svou!-
 
„Snad ano… je to takový lovk náchylný k recesím,“ špitl jsem nesmle, protoe zkuste nkomu íci jednou jednoduchou vtou o nkom, jaký je, a jednoduchou proto, e sloitost na vojn není ádoucí. Mnohé nadízené to pivádí do rozpak a pak jsou nepíjemní, ale moje odpov zejm majora pln uspokojila, a tak se jen znovu usmál.
 
„Abych vám ekl pravdu,“ pokraoval, „od rána jsem pkn nabroušenej, tak jsem si vás nechal schváln zavolat, protoe… ale to je jedno,“ mávl rukou a sáhl na stole po krabice cigaret a jednu si zapálil.
 
„Kouíte?“ zeptal se m a já stydliv pokýval hlavou na souhlas.
 
„Dobe,“ usmíval se major, opt vstal a zašel ke svému kabátu, který visel v opaném rohu kanceláe a sáhl do jedné z kapes a vytáhl celou krabiku cigaret znaky Sparta a podal mi ji. Díval jsem se na ni nevícn a stál jako práv vytesaná socha.
 
„No tak ber, ne si to rozmyslím,“ mírn velitelsky zvýšil hlas, a kdy jsem ji konen ukryl do stejnokroje, zatváil se spokojen.
 
„Nabídl bych vám pímo jednu tady, ale je to proti pedpism a nemohu vdt, kdo sem za chvíli vstoupí. Ale protoe jste mn takhle zlepšil moji náladu, alespo njak se vám chci odvdit,“ a znovu se posadil ke stolu a zahledl se do njakých papír.
 
„Tady vidím, e máte pak být pevelen o njaký ten kilometr dál… no,“ potáhl si z cigarety, „co byste tomu ekl, kdybyste zstal tady v tchto kasárnách, pímo zde u m…“ a významn se na m zahledl. A s odstupem nkolika msíc jsem teprve poznal, e nkomu takovouto nabídku uskutenil sám od sebe snad poprvé za celou svoji vojenskou kariéru.
 

„Budu tu potebovat jednoho písae, ten stávající pjde za nkolik msíc do civilu, a tak by vás alespo mezitím zapracoval,“ poklepal prsty o moji sloku a znovu se mn zadíval do oí. „A krom toho, potebuji se as od asu zasmát,“ a opt se rozchechtal na celé kolo.
 
„ibid,“ vyráel ze sebe a plácl se do ela.
 
A tak se milý major Trojan zaslouil nejen o to, e jsem se nikam ji sthovat nemusel, ale zcela spolehliv i o to, e se všichni postupn dozvdli mé rodné jméno ibid a moje další existence zde probíhala vtšinou pod pezdívkou Zdechlej ibid.
 
Kdy nastal as, kdy jsem ml sloit slib své vlasti, znovu jsem po delším odlouení spatil své rodie. Zatímco maminka v pítomnosti otce byla nejskromnjší enou pod Sluncem, otec se kolem sebe rozhlíel velmi sebevdom, a kdy jsme po písaze dostali svoji první vycházku a já v záící bílé košili, ozdobené peliv upravenou vázankou, a vycházkovým sakem vyrazil vstíc jejich náruím, otec významn poznamenal, e zamluvil v místním hotelu stl, kde si dáme všichni slavnostní obd.
 
Kdy jsme se patin nadlábli, objednal pro maminku minerálku, protoe jak tvrdil: -Jí alkohol nesvdí. Jen jednou jsem ji poznal, kdy byla v nálad a pak jsem se musel enit!- Nám dvma však velkoryse objednal dv merukovice a dv piva a všechno by probíhalo úpln normáln, kdyby, kdy íšník donesl podnos, na kterém ml krásn poskládané všechny objednané nápoje, otec opt vše nekomentoval se svým typickým cynickým výrazem ve tvái.
 
„Mamince dejte minerálku, mn jedno pivo a štamprdliku,“ a pak ukázal na m a dodal: „Tady ibidovi ten zbytek.“
 
A v té chvíli íšník nepirozen vykulil oi, rozkuckal se a celý podnos vylil na moji svátení uniformu.
 
Nic nepomohly omluvy, ani znovu dodané nápoje, uniforma nestaila do mého návratu ani poádn uschnout a páchla tak, e ji bylo cítit na dobrých deset metr a já ráno napochodoval k majoru Trojanovi, abych mu podal náleité vysvtlení, pro jsem se ze své první vycházky vrátil na posádku v podnapilém stavu.
Trpliv jsem mu všechno vysvtlil, on si m zmil tím svým spravedlivým vojenským pohledem a vc uzavel následovn.
 
„Nebudeme z toho dlat ádnou senzaci,“ smál se a bylo vidt, e jsem mu opt toto ráno dokonale zlepšil jeho podmraenou náladu. „Vaše jméno prost lidi uritým zpsobem provokuje. Take to udláme tak, e budete prozatím slouit bez vycházek. No a nyní bte za desátníkem Vlkem, který se vás ujme a zane vás uit vojenským tajm. Mete jít,“ dodal a blahosklonn m propustil ze své moci.
 
Take tatínek mn nejen zaídil pepestrý ivot, kde i obyejné pedstavování komukoli bylo mnohdy utrpením, ale navíc i to, e prvního pl roku vojenského ivota jsem strávil jako mnich pouze za klášterní zdí.
 
A jednoho dne jsem se zahlásil u majora Trojana a sdlil mu, e nemohu provést jím zadaný úkol, protoe zásoba potebných psacích pomcek je zcela vyerpána a pokud trvá na termínu, musím jít do msta na nákup osobn, protoe pouze já pesn vím, co mám doplnit.
 
„Není problém,“ prohlásil lhostejn a vyplnil mn propustku. Ale byl to velký problém, to ovšem v této chvíli ješt zatím netušil.
 
Kráel jsem po námstí a kochal se svobodným pohybem, který mn byl tak dlouho zapovzen a zcela neúmysln jsem pehlédl nedaleko od sebe jednoho dstojníka, který se mn velice ochotn pipomnl sám. Kiel na m tak dlouho, a tém ochraptl. To by ani nebylo zdaleka to nejhorší, protoe byl evidentn spokojen s výší svého postavení, ale našeho hluného incidentu si povšimla vojenská lítaka, která si to hned namíila pímo k nám.
 
Poruík, který byl jejím velitelem, zasalutoval ped majorem, který si na mn chladil své psychické rozpoloení a fakt, e já to mám do civilu za rok a pl, zatímco on… radji ani pomyslet.
 
„Neumí zdravit nadízené,“ zachraptl major a nechal m na pospas vojenské hlídce.
 
Poruík zkoumal peliv mnou pedloenou propustku, zkontroloval as a vše bylo zatím v poádku, ale ve chvíli, kdy zaal luštit moje jméno zaal njak pováliv zelenat.
 
„ibid?“ zeptal se nevícn a propichoval m, dle jeho názoru, smrtelným pohledem. Potlail jsem touhu íci mu: -Poslušn hlásím, e jsem zde.- a radji se postavil do pozoru.
 
„Vojíne Pošlý, pojedete s námi, to musím provit,“ uculoval se a významn si poklepával moji propustkou o dla. „A jestli jste si to tam napsal sám…“ dodal a významn pokyvoval hlavou.


Stál jsem asi ticet metr od papírnictví, kde jsem poteboval nutn nakoupit chybjící zásoby, a nevdl, co mám udlat.
 
„Nechejte ho buzeranti!“ utrousil mu ve stedním vku, který nás práv míjel a já ml neodolatelnou chu mu podkovat, ale tím bych svoji situaci tko vylepšil.
 
„Soudruhu poruíku, dovolte mn promluvit!“ vyhrkl jsem nakonec.
 
„Mluvte vojíne,“ blahosklonn svolil soudruh.
 
„Poslal m soudruh major Trojan, abych zde v tomto obchod,“ a ukázal jsem na výlohu, „doplnil svoji zásobu per, fix a tuší. Bez nich nemohu pokraovat v práci na dleitém úkolu,“ vychrlil jsem ze sebe a poruík mírn znejistl, nicmén to, e jsem byl pistien pi pestupku a nepozdravil svého nadízeného pro zmnu nahrávalo jemu. Bojoval sám se sebou, ale protoe nevdl, zdali skuten íkám pravdu a nechtl si pidlat zbytené problémy, po chvíli souhlasil.
 
„Dobe soudruhu vojíne. Nakupte si vše potebné a my si vás potom odvezeme, alespo vás ušetíme touebných pohled po zdejších dvatech a budete moci sledovat lépe své nadízené,“ dodal ironicky, potom se rozkroil jako Napoleon a sledoval lan okolo chodící dívky sám.
 
-ibid, ibid,- stále mu tepalo otuplou myslí, -snad si nemyslel, e mu na takovou blbost naletím. To bych to moc daleko nedotáhl,- vanulo mu zlostn hlavou pod epicí a ohlédl se za mladou ernovláskou. -To léto je kouzelné,- poznamenal sám pro sebe v duchu a nadechl se zhluboka provonného vzduchu, zapomínaje na svoji silnou alergii, která bhem chvilky vykonala své. Cosi, co zde v blízkosti kvetlo a pipomínalo pitalivé enské aroma, mu nemilosrdn vehnalo do oí slzy a nekontrolovateln se rozkýchal. Pipadalo mu, e má v nose njaké malé peíko, které ho neustále drádilo stále více a oi ml v jednom ohni. moulaje provlhlý kapesník si povšiml navracejícího se vojína Pošlého, který se ped ním zastavil a postavil se do pozoru.
 
„Jdeme,“ zavelel s plným nosem poruík a v doprovodu s eskortou se vydal pes námstí, kde stál jejich terénní vz UAZ.
 
-Asi mu nkdo umel,- pomyslel jsem si, kdy jsem spatil jeho uplakané oi, -zejm v nm ješt trochu toho lidského citu nezezelenalo,- íkal jsem sám pro sebe a díval se na jeho prskající rudou tvá, která zaala vypadat pímo odpudiv, ba dalo by se íci, pímo nakaliv.
 
Nastoupili jsme za neustálých hlasových projev nadporuíka a idi UAZ otoil a zamíili jsme na posádku.
 
Blíili jsme se pomalu k mohutnému ohranienému vojenskému prostoru, všelijak mon i nemon ozdobenému ostnatým drátem a poruíkova alergie se konen uklidnila, jako mávnutím kouzelného proutku.
 
„Tohle si provím,“ mával ped sebou mojí propustkou, „protoe jestli se nkdo jmenuje ibid, tak se nechám píchnout sem,“ a prstem si ukázal na krní tepnu, která mu stále ješt pováliv pulsovala.
 
„Coe?“ vykvikl idi. „On se jmenuje ibid?“ a smál se tak rozkošn, e sjel i s autem do škarpy, sotva dv st metr od brány kasáren.
 
Udlal jsem uvnit vozu celkem neplánovaný kotrmelec a pocítil silnou bolest v pravé pai, která tolik majora Trojana okouzlovala svým kresliským umním.
 
„Co dláš!“ zaval poruík tsn ped tím, ne si svj napuchlý alergický nos zlomil o sloupek dveí.
 
Já jsem potrestán nakonec vbec nebyl, protoe se zárove s touto událostí pozapomnlo na spoustu dalších vcí, ale léka konstatoval frakturu kosti loketní a já ml celý krásný msíc ty nejnádhernjší prázdniny, o jakých se mn ani ve snu nezdálo.
 
Vojn se ovšem ani eny nevyhýbají, nemyslím tím pímo uniformované, v dnešní dob je to skoro móda, ale za soudruha mly pístup do vojenských objekt pouze úednice, které, piznejme si k roztrpení jejich manel, se zde jaksi píliš kontrolovat nedaly. Samozejm tím nechci nijak sniovat jejich poestnost, ale sem tam se proslechlo i nco, co by zejm mlo zstat ve vtší tajnosti, ne mnoho podivných vojenských tajemství, které zdobilo v podstat jen ono samé slovo, jinak o nich vdl tém kadý. Ale tyto eny jsem na mysli neml. Nutno také poznamenat, e se nejednalo ani o ádné uklizeky, protoe ty prost a jednoduše vbec v tchto objektech neexistovaly. Od toho zde byli vojíni, peván kratší dobu slouící.
 
Byly to eny, nebo spíše stárnoucí dívky, nevalného vzhledu i povsti, které byly ochotny za mírnou úplatu, jak penní tak i v naturáliích, poskytnout mladíkm, které tíily škodlivé erotické sny, chvilkovou rozkoš, ovšem pouze s minimální hygienou.
 
Kdy jsem byl ji také déle slouící a na nkteré výsady ml konen právo jako ostatní mazáci, tak jsem se náhodn k jedné takové akci nevinn pidal, nevda, co z toho vlastn bude. Mezitím toti, nyní ji podplukovník Trojan uznal, e i to moje nešastné jméno m neme celé dva roky dret pouze za zdí a sem tam njakou tu vycházku mn také podepsal. Sice se u toho vdy tváil všelijak, protoe skoro kadý mj výlet mimo kasárenské zdi musel njakým zpsobem druhý den ešit, ale za tu dobu našeho souití jsem se pro nj stal, co se týe štábních vcí, nepostradatelným. Dokonce jsem, s jeho tichým souhlasem, dlal nkteré vci i za nj, protoe jsem se nehorázn nudil a on zase byl rád, e nemusí píliš pemýšlet a o to díve mohl odejít na svoje milované pivo.
 
No a kdy jsme se jednou takhle v noních hodinách vraceli s jednou takovou dvou do kasáren, pibrali m ostatní do partie, ovšem pisoudili mn poadové íslo devt, co bylo a úpln to poslední. A tak zatímco za vrátnicí v malé propjené místnstce chodili dovnit jeden za druhým, ostatní disciplinovan postávali venku, pokuovali a trpliv ekali, a na n pijde ada, mn se zaalo chtít spát, a tak jsem si sedl do trávy zády ke zdi a po chvíli usnul.
 
ada na m dozajista nkdy pišla, ale nikdo se u neobtoval s tím, aby m vzbudil a pomohl mému suovanému tlu k malé ventilaci. Jednoduše dve propustili i s mým penním podílem a šli spát do svých postelí. M vzbudil nad ránem chlad, a tak jsem je následoval také, jenom s tím rozdílem, e všech osm, co se tak krásn pede mnou eroticky vyilo, dostalo pímo výstavní filcky, zatímco ibid Pošlý, k úlev soudruha Trojana, nemusel navštvovat ošetovnu a dostal navíc mimoádný opušák za vzorné plnní svých slueb.
 
Pokraování píšt...  
 
Vladimír Korbika
* * *   
Ilustrace © Martin Velek

Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 24.04.2019  16:11
 Datum
Jmno
Tma
 24.04.  16:11 Von
 23.04.  12:51 Dagmar
 23.04.  12:47 Pokorn
 23.04.  12:19 Bobo :-)))
 22.04.  12:02 ferbl
 22.04.  07:24 Pokorn