Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Doubravka,
ztra Ilona.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat.
 
Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.
 
Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.
 

Štdroveerní host
 
Za dávných as mého dtství, kdy lidé ješt mli vtší cit jeden pro druhého, bývaly kolem Vánoc noviny a asopisy plné povídek s dojemnými píbhy. Obyejn o opuštných sirotcích hledících touebn do oken píbytk se stromeky a prostenými stoly a chudých slutikách i švadlenkách, které práv v onen svatý den potkali bohatí a soucitní továrníci i šlechtici a zvali je k štdroveerní tabuli, aby pozdji šastn spojili jejich osudy se svými.

Já si te na jeden dojemný, ale zcela pravdivý píbh ze svého dtství vzpomnl a pedkládám ho tu k probuzení i vašich ušlechtilých cit. Hlavním hrdinou v nm není ani sirotek, ani ádné chudé dve, ale malý promrzlý králií kluk.

Bylo to dopoledne na Štdrý den roku 1934, kdy jsem se pasivn zúastnil výpravy do štamberské hájovny, kde lesní správa prodávala vánoní stromky. Snhu bylo po kolena, ale já sedl pohodln na sákách, které po lesní svánici smující tém pímo k cíli naší cesty táhl mj tatínek. Byl zednickým mistrem, tedy emesla stavebního, které mlo v zim nucené prázdniny ásten kvli snhu, ale hlavn proto, e mráz nepál malt a betonu. Proto v zimních msících obyejn pracoval, stejn jako i lidé podobných emesel, pi ledování, nebo v lese. Ten rok to byla lesní tba V Paezin a Na Vidrholci, dvou tebním plánem stanovených místech. Kácelo se jednak díví na otop, jednak stavební a tvrdé pro prmysl. Protoe táta ml v rámci „naturálních poitk“ i vánoní stromek zdarma, táhl mne ty ti kilometry snhem, aby ušetil deset korun, které by byla taková jedlika stála a kterou ukrást v lese nechtl, protoe to bylo proti jeho zásadám.

Po cest jsem se dobe bavil, táta mi ukázal stopy jezevce, který tu pešel pes cestu, kdy vylezl ze svého teplého doupte sehnat si nco na zub, a zastavili jsme se u krmelce, kde jsem vysypal do korýtka pytlík na podzim nasbíraných kaštan a alud. O kus dál hodovalo na padlé srn hejnko vran a dva krkavci a na dvacet krok ped námi petáhl jelen s dvma lanmi, co byl pro mne úasný záitek – bylo to poprvé, co jsem vidl tohoto krále lesa ivého a na vlastní oi, i kdy jen na nkolik vtein, ne zmizel ve smrí na druhé stran cesty.

Aby toho ješt nebylo dost, vyjel ped námi z lesa na koni editel lesní správy pan Wolf, zastavil a srden s otcem chvilku porozprávl. Kdy vidl, jak na jeho valacha obdivn zírám, sesedl, zvedl mne ze sánk a posadil do sedla. „Dr se, chlape, za hrušku, projdeme se!“ Marn jsem ale hledal njakou hrušku, které bych se chytil, dokud mi vousatý pan Wolf neukázal, co e to je ta hruška. Ušel se mnou a s tatínkem, táhnoucím prázdné sán, pkný kus cesty a pak se rozlouil. Posadil mne znovu na sáky, vsedl na toho svého komon a odklusal opaným smrem.

My jsme konen došli k hájovn, na jejím dvoe dva lesní dlníci pipravovali a prodávali, za dohledu pana hajného Bartoše, stromky zájemcm, co byli vtšinou bohatší lidé, majitelé vil a vilek ze sousedních Klánovic. Pan Bartoš nás pozval do domu, kde s ním tatínek vypil pár sklenek neho, co krásn vonlo jako borové jehlií (e to byla jalovcová, jsem uslyšel a pozdji doma, kdy ji maminka, jak íkala „po uchu“, pojmenovala) Já jsem dostal aj s vánokou a pytlík oech. Sedli jsme tam dost dlouho, ale pak se tatínek zvedl. „Co naplat, pane Bartoš, je nám u vás hezky, ale musíme jít, máma na nás eká s obdem a já musím ješt zabít a naporcovat kapra a ustrojit tuhle s klukem stromek, aby to jeho malej brácha nevidl. Dkujem a pejem pkný Vánoce!“

Naloili jsme stromek na sáky, já si na nj sedl jako pedtím na kon, a vyrazili jsme dom. Na rozdíl od cesty sem u tatínek moc nevyprávl, spíše si pobrukoval, ale nevím co. Asi njakou koledu o roztomilé Bárušce, kterou jsem ješt neznal. Jak jsme tak jeli tím tichem a snhem, který pod tatínkovýma nohama rytmicky vrzal a pod sákami tiše syel, zaínaly se mi zavírat oi, poklimbával jsem na té jedlice a najednou leel jako pytel ve snhu. Usnul jsem, spadl, a koukám, jak mj rodi se stromkem pochoduje dál, ani co zpozoroval.

Vzpamatoval jsem se a zajeel tak, e to proletlo lesem jako siréna. Mlo to jeden ádoucí úinek, e táta se lekl a vrátil se pro mne tch dvacet krok zpátky, ale také druhý, neádaný. Uštdil mi dva pohlavky jako pouení, e za jízdy se nespí! Kdy mne znova usazoval na ten dopravní prostedek, všiml jsem si, e kousek od nás leí njaký hndý pedmt.

„Tati, támhle nkdo asi ztratil beranici, koukej“, povídám, a ukazuji na tu chlupatou hromádku, „podej mi ji, prosím t. Maminka ji usuší a budu ji nosit místo tý kšiltovky!“

Táta udlal ti kroky, shýbl se a v ruce zvedá ze snhu za uši králíka. „ádná bernice, králík, a je ješt tochu teplej, take zmrzl teprve ped chvílí. Tumáš a dr ho, a ho neztratíš, maminka ho na Štpána upee, bude to zmna po tý ryb.“ Vzal jsem ho, a aby nevypadl do snhu jako ped chvílí já, zastril si ho pod kabát, zddný po starším bratranci, take pod ním bylo místa dost. Sáky sebou trhly, jak táta zabral a tentokrát jsme u bez zastávky spchali dom.

Kdy u jsme pomalu vyjídli z lesa do vsi, cítil jsem, e se mi králík pod kabátem pohnul a dokonce mne škrábl drápkem pod košilí do bicha. „Tatííí“, volám zoufale, „von vobivnul a škrábe!“

„Prosím t, vdy byl zmrzlej, jak by mohl obivnout!“, zastavuje táta a sáhne mi pod kabát. V tu ránu ale uskoí s prstem v puse. „Kruci, von m, mrcha, kous´! Vsta, já ho praštím za uši, aby dal pokoj!“

„Nééé, tati, nééé, já si ho nechám, von bude bydlet s náma, kdy jsme ho zachránili!“
„Prosím t, kde by s námi bydlel? S tebou v posteli? Hloupost, uka, já ho bacím a zbaštíme ho!“ povídá táta, ale u ne tak kategoricky. Kdy jsem ale poád tak adonil, vzdal to. „Dobrá, dáme mu domov, jene ne v byt. Dostane jeden kotec v králíkárn, ale starat se o nj budeš ty!“

 

Spadl mi kámen ze srdce, pitiskl jsem toho zmrzlíka pod kabátem více k tlu, sán se rozjely a za pt minut u jsme vjídli na náš dvorek. Seskoil jsem ješt za jízdy a bel do klny, kde mli naši králíci zimní obydlí. Vstril jsem ušáka do jednoho kotce, vyrobil mu tam pelíšek ze slámy a sena, naplnil krmítko ovsem z plechovky na polici a nalil vodu.

Zachránnec sedl, ani se nehnul a celý se tásl. Chvíli jsem ho ješt pozoroval, ne jsem byl nekompromisn odvolán k obdu a strojení stromku.

Kdy se mi pozdji, tsn ped veeí podailo odbhnout na chviliku do klny na vizitu, náš vánoní host u si pochutnával na té cereální lahdce. Tiše jsem za sebou zavel dvee a v duchu mu popál radostné a šastné Vánoce.

e to není moc dojemný píbh? No, pro vás asi ne, ale já jsem ten veer usínal ve svém pelíšku se slzikou nad šastným osudem malého králiího sirotka. Na jae píštího roku jsme ho vypustili piblin na míst, kde jsme ho v zim našli. Chvíli postál, ukousl z lístku pampelišky a odhopkal po nízký hustý smrek, kdy jsem ho vidl naposled. Bylo to podruhé, kdy jsem ml v oích zamleno a prosil v duchu myslivce, který ho snad jednou potká: „Prosím, nestílejte na nj, je to mj štdroveerní host!“
 
Ludk opka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny lánky autora
 


Komente
Posledn koment: 30.12.2017  17:22
 Datum
Jmno
Tma
 30.12.  17:22 Von