Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Krytof,
ztra Zita.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 2
 
VEER S KRÁLEM LUPI
 
Snad se to bude zdát neuvitelné, ale kolem ostravských Kovohutí vskutku obcházel v šedesátých letech dvacátého století v erné uniform stráného a s pistolí na opasku král lupi – Ladislav Kašpaík. Nebo ješt lépe lupiský exkrál, který se dobrovoln vzdal neblaze proslulé hodnosti, do ní ho instalovaly ped mnoha desítkami let soudní poroty, bulvární tisk a podsvtí, které respektovalo osobnost tohoto mimoádn silného lovka.
 
Nejspíš tu však hrály svou roli i sloité pomry tch dávných as, které velké individualit nenabídly jinou ivotní volbu. Ale to lovk pochopí nejspíš tenkrát, kdy zalistuje svazky novin, na jejich záhlaví defiluje 365 dat roku dvacátého sedmého.
 
"Nedaleko Píbora", vyprávjí luté stránky novin, "v olšinách podél potoka Sedniky, nalezena byla v tchto dnech mrtvola staršího mue, jeho totonost nemohla být zjištna. etnictvo zahájilo pátrání a zjistilo následující: asi ped týdnem byl v tchto místech starší mu, který na otázku, pro se skrývá
v olšinách, odpovdl, e cestuje z Bílovce, jak se prý zotaví, pjde dál. U mrtvoly nebyly nalezeny dokumenty a v kapse se nacházelo 46 halé, kterýto obnos sice staí k úmrtí hladem, nikoli však k ivobytí." Na jiných místech té krvavé kroniky se vypráví o loupei v bance, o okradeném, kterého obrali ve vlaku o 25 tisíc korun, o loupeném pepadení v prodejn smíšeným zboím a o osudu lovka, který spáchal sebevradu s ptikorunou v kapse. Tak tedy vypadal rok, v nm se Ladislav Kašpaík stal králem lupi ...
 
V novinách lovk najde vskutku tém všechno – a na ty utajené hybné momenty ivota a na dlouhou prehistorii, která pipravovala zloin, postrádajíc ješt naptí a sensaci. Ale tohle pochopí lovk jen tenkrát, kdy získá dvru exkrále, který se sám i jen ve vzpomínkách nerad vrací zpátky. My mli na jeho vzpomínky štstí, kdy jsme spolu s ním zasedli jednoho veera u stejného stolu.
 
Ten román, který napsal Kašpaíkv ivot, a který pekonává kadé science-fiction, zapoal v prvních chvílích roku 1900. Tenkrát se toti Ladislav Kašpaík na Svatém Kopeku u Olomouce narodil. Sourozenc bylo dohromady pt, pi porodu šestého Kašpaíkova matka zemela. Tehdy bylo Ladislavovi osm let a jeho otec, klempí a instalatér státních drah, se ml co ohánt, aby uhájil holou existenci tolika lidí ...
Malý Ladislav, netuše, jak s ním jednou ivot zatoí, touil po povolání detektiva. A byla to pozdji velká ironie osudu, e stál nakonec na opané stran proti mum zákona s jejich bojem proti velké armád podsvtí.
 
Ta velká ivotní kiovatka, na ní se zaala ubírat Kašpaíkova cesta jinam, ne kam se upínaly mladistvé sny, se nacházela a ve Vídeském Prateru. Tady chlapec v bílé íšnické uniform u ml pochopit všechno, co na Svatém Kopeku k vidní nebylo. Defilovala kolem nj rakouská šlechta, noblesní dstojníci, dámská kapela a celé houfy prostitutek. Pracoval i v barech, v nich vidl a slyšel víc, ne se pro mladého un slušelo a patilo.
 
Odsud byl pak u jen krok k útku do Ostravy, ke špatné spolenosti a k prvnímu konfliktu s paragrafy. Dnes u ani on sám neví pesn, co ho postavilo poprvé ped soud. Byla to snad jen nevelká suma penz, kterou chlapec splatil krátkým pobytem ve vzeské cele. Jene míe znamenaly v tch dobách tém tolik, co odsouzení k doivotí. Hoteliéi, majitelé restaurací, ale i šéfové továren jen krili rameny: "Trestán? Pak vás nememe zamstnat." Anebo ješt he: "Pro zloince místo nemáme!"
 
Zkusil tenkrát štstí i v Krakov, ve Varšav a ve Lvov. Ale nikde neuspl, nebudeme-li ovšem mluvit o dkladném kasaském vzdlání, kterého se mu v Polsku dostalo od tehdy známých šampion této profese. Pak pišel povolávací rozkaz do prešovských kasáren, jim tehdy vládl pozdjší fašistický pedák Gajda. A netrvalo dlouho a šikanovaný vojín Kašpaík utekl poprvé pes dráty. Zkusil na as své noní emeslo v Polsku, byl donucen k novému útku a vojenský tribunál, který ho nakonec dostal do rukou, mu vymil pt let tkého aláe v Terezín.
 
Od té chvíle provázela Kašpaíkv ivot vná vidina svobody. Sen, pro který dovedl spádat nekonené plány tak dlouho, a se zmocnil prvního úlomku eleza, který by monost mohl zmnit v jistotu. Jednou sehrál úlohu klíe zrezavlý hebík, který se pomalu petváel v dokonalý paklí k odemykání visacích zámk. Tentokrát ml neumlý nástroj místo k majetku, otevít cestu do páchnoucí kanálové spleti pod Terezínem. Pes vstupní otvor byla toti poloena elezná závora, uzamená tkým visacím zámkem. Vzeský knihovník obkreslil Kašpaíkovi systém kanálového bludišt i se všemi slepými cestami a bývalý nmecký námoník ze Sudet nabídl pomocnou ruku pro rozhodující okamik útku.
 
A kdy pak jedné soboty zaal obvyklý den úklidu, postavil námoník vydrhnutou desku vzeského stolu ke slunci tak, aby na její druhé stran, tsn u zdi, mohl nastoupit cestu do podzemí Terezína Kašpaík s kamarádem Hofmannem. "A zmizíme tam dole", zašeptal, "musíš to za námi zase zavít a stisknout zámek." Stalo se. Hebík neselhal, závora povolila a ti dva skoili do hluboké umpy vojenského vzení. Ve štolách kolem zapištly spousty potkan, kteí jim pebíhali pes shrbená záda ... Jedinou výzbrojí na cestu kanálem byla primitivní mapa a lojové svíky, vyrobené ze zbytk tuku, sbíraného dlouhé týdny na vychladlých vzeských miskách.
 
Bloudili tu hezkých pár hodin, ne dorazili a k ústí nekonené kanálové spleti.
A kdy pak odbila na litomické vi plnoc, vydali se promoení vzni na cestu. Na konci trasy, kterou mli zdolat bhem dvou nocí, byly Louny, v nich ml Kašpaíkv spoleník píbuzného cukráe. U nj se pevlékli do obnošených civilních šat a vyrazili do msta, aby otipovali první objekty, nezbytné pro doplnní základní výbavy. Hned první noc vybrali textilní obchod, v nm se ze štvanc stala bohatá honorace a v nedaleké prodejn zbraní si vybrali dobré pistole. Krom toho si ovšem doplnili i svou mizivou finanní hotovost. Ta poslouila k cest vlakem do Ostravy a k zaplacení kasaského náiní, které zakoupili u jakéhosi Kašpaíkova známého. Ten ho stail zhotovit takka na pokání. Jeden den dostal objednávku a druhý den u byli oba uprchlíci vyzbrojeni.

Navštívili Rakovník, kde si pomohli z pokladny zemdlského statku. Tady se však Kašpaíkv pítel Hofmann dopustil osudné chyby, kdy se kvli kterési dívin rozhodl zstat ješt dva dny v míst. Správce statku, který si zapamatoval, e dva neznámí mui obhlíeli v pedveer krádee budovu statku, nakonec poznal nic netušícího neopatrného Hofmanna, sedícího v kavárn. Kašpaík, ekající zatím marn na svého komplice v Lounech, uslyšel u vedlejšího stolu civilisty hovoící o tom, e "toho jednoho u mají a e te zbývá u jen Kašpaík ..."
 
V tom okamiku pronásledovaný kasa zaplatil s pedstíraným klidem útratu a vydal se do Duchcova, kde ho vábila  zámecká pokladna. Prošel za denního svtla budovou, v ní kdysi poádal šlechtický archiv proslulý dobrodruh Casanova, Kašpaíkovu srdci u dávno blízký. Postál uctiv ped pamtní deskou a pak si ovil všechny pístupové a únikové cesty, aby v noci vyrazil najisto. Kdy skonil svou noní práci na zámku, natáhl si budíka na tetí hodinu ranní, ulehl na míst inu do pohodlného fotelu a na chvíli se prospal. Kdy budík zazvonil, vstal a spustil se potemnlou nocí na lan, zavšeném v okn. Ten budík pocházel mimochnodem z jednoho opavského klenotnictví, které se u také seznámilo s jistotou Kašpaíkovoých rukou.
 
V Duchcov pak vybral pronásledovaný štvanec ješt pivovar. Pak pokraoval na své cest od msta k mstu a k zákonitému kruhu ocelových pout. Zaalo se nové vyšetování a došlo i na cestu do olomoucké vznice; tentokrát cestoval Kašpaík pod vojenskou eskortou. V Olomouci sehrál Kašpaík dokonalou úlohu blázna, která by jist zaslouila zvláštní ocenní za herecký výkon. Zaveli ho pro jistotu do cely, v ní sedlo dohromady šestnáct lidí. Snad proto, aby rukou spolenou a nerozdílnou uhlídali lovka, který neml k novému útku nikdy daleko. Aspo tak to vyprávl Kašpaíkovi jeden ze spoluvz, kerý piznal, e velitel vznice promluvil v tomto smyslu s celým osazenstvem.
 
Tenkrát se však stalo nco, s ím nikdo v cele ani na velitelství nepoítal. Kašpaík znenadání vyvrátil umyvadlo, strhl se sebe šaty, vytáhl n, který mu kdosi propašoval mezi míe a šikovn se poezal na prsou tak, aby si krom velkého úniku krve jinak neublíil. Strání se nejdív ani neodváili vstoupit do cely, z ní se ozýval vydšený jekot vz, kteí se strachy krili v kout mimo dosah Kašpaíkova noe. Nakonec celu ovládlo absolutní ticho, Kašpaík se v keovitém záchvatu svalil na zem.
 
Kdy pak celu dozorci oteveli, dlouho uvaovali nad svíjejícím se Kašpaíkem, zda  pouít obušek, nebo obvazy. Nakonec ho pevezli do vzeského oddlení civilní nemocnice, na pokoj urený magorm, kteí mli být delší dobu pozorováni pelivým okem tajných i stízlivým pohledem léka. Kašpaík se nevzdával ani te. Dovedl sedt celé hodiny na jednom míst a dívat se upen do rohu.
 
"Ty, poslyš, on je opravdu magor", naslouchal s nehybnou tváí. "Ale kde, to on jen tak simuluje", mínil kdosi. "Prosím t, kdo by vydrel umt celé dni na jeden flek na zdi", mínil jiný.
Nkdo nabídl Kašpaíkovi, kterému se touhou po cigaretovém koui stahovalo hrdlo, cigaretu, ale on i potom neten koukal mimo skutené i domnlé blázny pod vojenskou ochranou.
 
Pak zaal odmítat jídlo. Nevzal do úst celých patnáct dní jediné sousto. Nakonec ošetovatelm nezbylo, ne krmit vyhladovlého Kašpaíka tekutou potravou, která putovala do jeho aludku gumovou hadicí. A to ješt spousta pomocník musela bránícího se vzn dret. Vojenský léka, plukovník Mizera ho tu a tam vzal na vyšetení do své kanceláe. Ale ím déle Kašpaíkovu chorobu studoval, tím byla diagnoza zmatenjší. Neupesnilo ji ani píchání do chodidel, ani svícení árovkou do oních zorniek. Nkdy hovoil vze s panem plukovníkem docela rozumn, jindy bláznil i na vyšetovacím lku. Pokadé však pedvedl kleptomanii, take po kadé jeho návštv plukovníkovi nco scházelo.
 
Ale nejvtší výstup pedstavil Kašpaík celé nemocnici ve chvíli, kdy ho pustili k malé procházce na peliv steený nemocniní dvr. Ne se ozbrojení stráci vzpamatovali, vyšplhal Kašpaík do koruny vysokého kaštanu. Okna kuchyn a ordinací se zaplnila zvdavým enským personálem, zatímco vze shazoval z houpající se vtve jednu ást svého odvu za druhou. Nakonec za kvikotu enského publika visel na strom docela nahý.
 
Velitel stráe bhal bezradn kolem kmene stromu a vykikoval: "Vojíne Kašpaíku, vyzývám vás, slezte dol, nebo pouijeme zbran!" Zatímco strání nabíjeli, spustilo civilní publikum vydšený pokik. Vzni ze zamíovaných oken skandovali "Láo, nedej se!" Kašpaík, který dobe vdl, e po bláznovi se stílet neme, vysadil proti namíeným puškám píslušné partie. Tak povyk pihlíejících i nervozita stráí utšen vzrstaly. Nakonec vjela do nemocnince enijní jednotka, která roztáhla pod stromem velké plachty a do Kašpaíkova tla se opely ti proudy hasiských stíkaek. To u bylo i na zkušeného kriminálníka moc a tak se vtve pece jen pustil.
 
Zabaleného v placht ho odtáhli zpt na svtnici. S tím ovšem, e od té chvíle byl jeho ivotní prostor omezen lkem, izolovaným od svta hustým pletivem špagát. Tam ten lovk, snící o volném svt, promýšlel své další plány na útk. Kolem této klece obcházel štábní rotmistr, omezený primitiv, který ho drádil jako opici ukazovákem, prostreným skrze pletivo. "Šlapal jsem po Bulharech", íkal Kašpaíkovi, "šlapal jsem po Germánech a po tob, ty kurvo, budu šlapat taky".
Kašpaík nereagoval ani mrknutím oka. Trpliv ekal adu dní na okamik, kdy se posteh rotmistra otupí. Stalo se: a tu se zmnil dosud netený Kašpaík v šelmu, která skoila rychleji, ne mohl ukazováek uniknout zpt mezi špagáty. Stiskl nataený prst mezi zuby a zatímco se osazenstvo pokoje neskrývan bavilo a štábní rotmistr vyl bolestí jako pominutý, nenašel uprosted bezradné paniky nikdo východisko. A tak se stalo, e tenkrát Ladislav Kašpaík panu štábnímu rotmistrovi nataený ukazováek ukousl!
 
Vyzkoušeli na nm všechny metody. Plukovník Sklená, jinak vojenský prokurátor, se tváil, jakoby s Kašpaíkem sympatizoval. "Neblbni, Láo", šeptal. "Jenom se niíš. Nezapome, e ješt není všem dnm konec. Poslouchej, nemáš njakou prosbu?" Kašpaík mlel dál. Uvil nakonec jen jedinému lovku, koskému ezníkovi, kterého o samot poádal o bílý nemocniní pláš a o dstojnickiou epici s kapitánskými hvzdami. Této výzbroje se dokal a tu  vyuil jedné hodiny v poledne, kdy se u brány stídaly stráe a kdy spoluvzni v pokoji usínali. Navlékl si pláš, erné brýle a brigadýrku a prošel chodbou, na ní stály kbelíky, primitivní latriny pro nemocné vzn. Koský ezník na jednu z nich usedl a kdy ho Kašpaík míjel, zavolal smluvenou vtu: "Prosím vás, pane kapitáne, hote mi toho vajgla!"
To stailo, aby vzdal stráný est domnlému dstojníkovi a Kašpaík se tak znovu ocitl na svobod. Ta tentokrát trvala celých osmnáct msíc, ne mu znovu nasadili pouta.
 
V olomoucké vznici pak coby nekorunovaný "král lupi", jak o nm psaly noviny, poznal mnohonásobného vraha Leciána, odsouzeného k trestu smrti povšením. Lecián sedl v sousední cele a Kašpaík se s ním domlouval motáky anebo vzkazy, posílanými v cigaret. Nakonec se jim spolenou silou podailo za slib vysokého výkupného podplatit jednoho ze dvou stráných. Ve smluvenou dobu jim voják otevel celu a Kašpaík s Leciánem ho okamit svázali, aby, jak bylo domluveno, vypadl z okruhu podezelých.
Zbývalo zlikvidovat ješt druhého stráného, který stál na konci chodby, která tvoila písmeno T a který neml o incidentu za rohem ani potuchy. ekali hezky dlouho ne se objevil ... Lecian na nj mlky namíil pušku v domnní, e stráný bez hlesu odloí zbra a e oba uprchlíci sehrají toté pedstavení ješt jednou na hlavní stránici.
 
Jene voják zaval, Lecian vystelil a zezdola vybíhala do patra celá strá s odjištnými puškami. Kašpaík s Leciánem, kadý za jiným rohem, vedli bezhlavou palbu tak dlouho, a jim došly náboje. Pak se zdvienýma rukama prošli chodbou vstíc ozbrojeným stráným.
Ten postelený voják tenkrát zemel. Kašpaík dnes u ani neví, jestli ho tenkrát v tom bezhlavém zmatku také škrábl bodákem anebo uhodil pabou. V kadém pípad mu to soud pipsal na konto. Kašpaík svou spoluvinu ani nepopíral, protoe u vzáptí nedovedl krátké okamiky na chodb plné stel a ztmatku dost dobe rekonstruovat. Dostal tenkrát v síni plné plaících dstojnických paniek trest smrti zastelením. Kašpaík trest pijal, obhájce se však pece jen ohradil, podal zmatení stínost a president republiky ádosti vyhovl. Trest smrti byl zmnn na doivotní alá v terezínské pevnosti.
 
K Terezínu se váí ješt další dva útky Ladislava Kašpaíka. Jednou mu propašovali známí do cely dláto a Kašpaík se okamit pustil do bourání stropu. Nejdív však prostril otvorem do trouby od kamen kus motouzu do sousední cely. Jeden konec si uvázal na nohu, druhý drel v ruce soused za zdí. Ten pak naslouchal krokm vojenských baganat a v pípad nebezpeí zaškubal motouzem, aby Kašpaík vas pestal s bourakou. Snad by byl tenkrát Kašpaík skuten utekl, netušil ovšem, e v bezprostedním sousedství jeho cely strání, kteí byli práv mimo slubu, vyhlíejí eny, svlékající se v oknech protjšího baráku. Protoe diváci mli na nohou papue, nemohl je Kašpaíkv soused slyšet, zatímco oni zeteln slyšeli kadý úder. Ozval se hvizd píšalky, vyhlásili poplach a vze, krom toho, e se sthoval, pišel také o své drahocenné náadí.
 
Jindy si Kašpaík zaimprovizoval na dvoe, kdy pi pravidelném plroním vyklepávání kavalc vyhazovali vzni starou slámu. Parta jeho pátel ji odváela na haldy; skoil tedy nepozorovan do vozíku, zatímco ostatní vzni odvedli pozornost stráného jinam. Pak se vozík s Kašpaíkem pohnul k hradb, naivní stráný skoil na špek ješt jednou a zatímco ho ostatní vzni zamstnali, vypadl on do hromady proleelé slámy.
Sotvae však pohlédl z okraje hradby do desetimetrové hloubky pod pevností, zatoila se mu hlava. Ale nezbývalo ne skoit: vymkl si kotník a po tech se pak plazil pry od Terezína. Tam ho v zorném poli svého dalekohledu zpozoroval stráný kteréhosi vojenského objektu a vydal se hned s odjištnou zbraní vstíc uprchlíkovi. Tak Kašpaík opt skonil za míemi.
 
Nakonec mu nekonené útky znemonili nadobro a to, kdy byl odsouzen na doivotí. Umístili Kašpaíka do elezobetonové kobky a pikovali v ní vzn ke stn. Na nohou ml chudák dv dvacetikilové koule, piem jedním etzem byla pipoutána levá ruka k pravé noze, druhým etzem pravá ruka k noze levé! To musel vydret ti dlouhé roky. A kdy mu nakonec sali etzy, chodil ješt sedm let s koulemi na nolhou.
Takka po celou tu dobu sedl vze v cele s malým okénkem u stropu docela sám. To byla léta, ped jakými se smeká, mítko velikosti lidské vle, kázn a intelektu. Protoe tichá válka s tyranií velitele tábora mohla být vedena vítzn jen s tmito temi veliinami.
"Jen klid a trplivost", opakoval si Kašpaík denn Kutuzovova slova, pronesená ve chvíli, kdy stál Napoleon pod Moskvou.
 
Všechno, co od první chvíle Kašpaík ve své cele podnikal, smovalo k vítznému cíli. Den ml svj vnitní poádek, svj rozvrh, v nm patily chvíle rodin, otci i druhé matce, která postavila ve své svtnici malý oltá, u nho se den co den modlila za krut pipoutaného vzn. Pak to byly sny o svobod a fantastické plány útku. A také myšlenky na pomstu, které nabývaly stále obludnjších forem. Konily nakonec podminováním celého dstojnického pavilonu. Svj as mly v Kašpaíkov cele i úvahy o kasách, které by bylo teba vybourat.
 
Jedinou Kašpaíkovu spolenost tvoili po jistou dobu pavouk a pt myší. Ten pavouk se veer co veer spouštl se stropu nad hlavu pipoutaného vzn. Tsn u oblieje Kašpaík lehce cvrnkl prstem a pavouk bleskov vyšplhal po svém pedivu zpt na strop, kde opatrn vykával dalších tyiadvacet hodin. A pece se jednoho veera ke Kašpaíkovi nespustil. Snad bylo poslední uknutí prstem píliš silné, e ho pavouk, ten tichý spoleník v cele, nepeil.
Jen pt myší se poád pohybovalo celou jako doma. Kašpaík je vydrel strašit inením etzu celé hodiny. Anebo zase nehnut stál, aby se bavil pozorováním té havti, která se nakonec zaala sthovat i pod vzeské houn. A protoe jejich chování na pryn neodpovídalo Kašpaíkovým hygienickým normám, byl nad všemi myškami vynesen ortel smrti. Stailo plivátko podloené sirkou a kousek chleba uprosted pasti. Jakmile vbhla myška pod plivátko, uvolnila zápalku a ráno vyhodila sluba, vyklízející celu, dalšího nebotíka. "Neblbni Láo", domlouvali mu kamarádi, odnášející další popravenou myš, "dy ti tady bude samotnému smutno."
 
Velitel pevnosti, podplukovník Vlach, který si vybral Kašpaíka jako hlavní ob svých šikan, nechával celá léta, kadé ti hodiny ve dne i v noci, kontrolovat Kašpaíkova pouta. U ve chvíli, kdy pevezli vzn do Terezína v doprovodu aut s kulomety na steše, nechal pod podlahu cely nalít dvacetpt kbelík vody. To bylo ješt v cele atentátníka Principa, kterého tu rakouské mocnáství uvznilo krátce poté, co vystelil na následníka trnu Ferdinanda de Este. Nebyla toti ješt hotova ji zmínná elezobetonová kobka. Na as zpestil podplukovník Vlach Kašpaíkv ivot i spoleností blázna, který se tu bavil celé dny chytáním sluneního svitu do prázdného kbelíku. Maso, které tu dostávali dvakrát týdn, shromaoval blázen v posteli tak dlouho, a nashromádil dvacet hnijících kousk, které pak spoádal najednou. Prjem, který byl po takovém hodování spolehlivý, jen ješt znepíjemnil ivot vzn spoutaného u zdi.
 
Kdy zaala válka a pana Vlacha uvznili v kriminále pro dstojníky, stal se z nj konfident. V prvních poválených dnech se pak obsil v cele eskobudjovického vzení. Kašpaík ve dnech mobilizace, kdy od Terezína na sever znla provokativn Horst Wesel Lied, poádal o zbra k hájení zem. Ovšeme marn. Kdy pišli za války do vznice na Borech mui v uniformách SS, aby si vybrali mezi tkými zloinci ti katy, zavolali do editelské kanceláe také Kašpaíka. Váil tenkrát tyicetpt kilo. Nabídli mu všechno o em dlouho snil  celá dv desetiletí v terezínské cele: svobodu, peníze, eny i dostatek jídla.
 
"Zaku si", ekl mu jeden z esesák a podal mu pouzdro plné cigaret. "Víme, e jsi byl ve Vídni, v Polsku i v Nmecku a uvdomujeme si, e jsi inteligentní lovk. Utekl jsi prý i z Terezína, musíš být tedy také šikovný. Podívej, budeme mluvit písn dvrn. V pípad, e bys o našem rozhovoru ekl ostatním vzm jediné slovo, víš, jak bychom se s tebou vyrovnali. Máme pro tebe práci."
"O se jedná, prosím?"
"Máme pro tebe místo popravího."
"Ne", prohlásil Kašpaík rezolutn, "to dlat nebudu za ádnou cenu!"
"Jsi nepolepšitelný lump", vykikl jeden z Nmc. "Budeš ve vzení tak dlouho, a zdechneš!"
 
Kašpaík tak vysokou cenu za svou svobodu zaplatit odmítl. Ti ostatní spoluvzni, odsouzení za daleko menší delikty, nabídku pijali. Jmenovali se Holík, Hradil a Trávníek. Kdy pozdji stanuli ped lidovým soudem pro vradní eskoslovenských oban, vystoupil ped porotou v úloze korunního svdka lovk v pruhovaných hadrech vzn, Ladislav Kašpaík. Všichni obvinní dostali tenkrát trest smrti provazem.
Kašpaík stál uprosted sálu, bloudil oima hledištm, které pedstavovalo civilní ivot, tu druhou stranu svta, která pohledem z vzeské cely pipadala Kašpaíkovi velmi cizí a nedostupn vzdálená. Byla tak daleko, e jí mu, který si násilný návrat na druhý beh tolikrát marn plánoval, ani nerozuml.
 
Sedl tenkrát v Kartouzích a eské osazenstvo u dávno vymnili vlasovci, nmetí fašisté a eští kolaboranti. Kašpaík povýšil na vedoucího dílny a pedstava volného svta jakoby se nadobro scvrkávala mezi stny vzení, z nho u exkrál eských lupi pestal hledat únikové cesty. A pak se mu jedné noci zdál sen o velké zasnené pláni, na jejím konci stál bernardýn ... "love, dy ty pjdeš na svobodu", pokoušel se mu vyloit ruský emigrant, který mu v cele dlal v tch dnech spoleníka.
Kdoví – snad to byla jen náhoda – ale kdy se ráno vznice probudila, pedvedli Kašpaíka do editelské kanceláe. Nkolik lidí kolem, na stole svazek osobních spis, v nich byly zaznamenány všechny ty zapomenuté historie a za stolem trochu slavnostn naladný editel.  "Zakute si, Kašpaíku, jste volný ..."
 
Po dvaceti letech tedy pišel ten okamik, k nmu smovaly nekonené sny. Kašpaíkovi zmkla kolena a lidé kolem ho podepeli. "Prosím vás, chtl bych zstat ješt týden, abych se rozlouil s kamarády, kteí tu ješt zstanou."  Povolili mu tedy ješt jeden den. Kašpaík usedl do prázdné cely a v myšlenkách se louil se vším co tady proil, i s lidmi, kteí ili v tchto zdech. Na atentátníka Šoupala, který vystelil na ministra financí Rašína a kterého tu nakonec zlomili. Na kapitána zpravodajské sluby Fralouta, který pracoval pro nmeckou rozvdku a který na cest za svým rezidentem do Dráan zanechal aktovku s osudnými dokumenty na praském letišti.  Jako dstojuník nemusel vynášet z cely kbelíky výkal; Kašpaík tenkrát prohlásil, e za zrádce republiky to dlat nebude a vyhrál ... Zvítzil i tenkrát, kdy zorganizoval hromadný odpor terezínských vz proti úlevám pán dstojník, kteí se vyhýbali škrábání brambor.
 
Myslel na starého hlídae kunického zámku, kterého propustili, kdy tam tenkrát on sám vybral co by exkrál pokladnu. Toho lovka mu bylo v dlouhých letech vzení líto nejvíc.  A vzpomínal i na protaené oblieje party, která se chystala na zámek v okamiku, kdy u Kašpaík s kufrem místo inu opouštl.
Pipomínal si i bachae, kteí nahlíeli do jeho cely. "Ta svin je poád stejná", šeptali skoro v posvátné hrze. Myslel na stráného, kterého obelstil na útku z nemocnice. Kdy ho pozdji konfrontovali s obma vojáky, kteí tenkrát steili vojenské oddlení nemocnice a kterým hrozilo vzení, prohlásil Kašpaík suverénn, e ho nepustil ani jeden z tch dvou.
 
Myslel i na polského rabína, který odkupoval naloupené zlato, které ve tyiadvaceti hodinách opatil dokumenty k nerozeznání od pravých. I pan fará, který mu v Terezín pjoval náboenské knihy, tu ml své místo. Kašpaík mu jednou sebral v kancelái zlaté pouzdro s cigaretami. "Kašpaíku", ekl mu druhý den nešastný pastý. "Vera jsem tu ml zlaté pouzdro – nevíte, kam jsem ho poloil? Pokuste se ho, prosím, najít." A Kašpaík usilovn hledal, aby ho nakonec vylovil mezi knihami. "Ale cigarety v nm nejsou, vite?"  "Ne", usmál se provinile Kašpaík. "Poslyšte, ml byste chodit do kostela," opáil pan fará. "Dobrá, já tam budu chodit – ale ml bych také jednu prosbu, pane farái. Vy chodíte jist do Katolického domu. Pinášejte mi odtud špaky." Pan fará slíbil a slovo dodrel. Kadý týden mu vrchní z Katolického domu odevzdal plkilový balík nedopalk.
 
K pobytu v cele patila i náklonnost manelky editele olomoucké vznice, která do Kašpaíkovy cely posílala beletrii, v jejích hbetech byl malý sklad cigaret. Vzpomínal i na mue, který mu v nejhorších chvílích samovazby propašoval do cely n. Kašpaík ulomil špiku a upevnil ji do kartáe na drhnutí podlahy. Dlouhé týdny pak otloukal ulomenou špikou ostí noe, a ho postupn pemnil na pilník, který se stal na as mámivým píslibem svobody.
Vzpomínal na uovská léta, v nich se teprve cviil v rozdlávání ohn ocelovým knoflíkem a kemínkem. Kolik týdn to trvalo, ne vykesal první plamínek v klubku nití, vypletených z košile!
 
Myslel i na porcelánku v Ledvicích, kde celou noc marn dobýval pokladnu. Netušil, e peníze, jak vyplynulo z novinových zpráv, leely v obyejné devné skíni. S úctou si pak pipomínal tvá pedsedy soudu Poplera, který ho odsoudil k trestu smrti. Snad si získal Kašpaíkovo srdce tím, e ho odmítl soudit v okovech, které mu na ruce a nohy povsil podplukovník Vlach. A dkoval v duchu majoru justiní sluby dr Faráovi, který mu ve chvíli, kdy váhal mezi doivotím a smrtí, rozmlouval volbu definitivního konce. Vracel se v myšlenkách k obuvnické dynastii Ba, kteí vypsali na jeho hlavu nejvtší odmnu, osmdesát tisíc korun. Kašpaík se louil se vším, co se vázalo k tm tkým letm ivota. A kdy se pak za oknem vlaku objevila scenerie volného kraje, stekla po Kašpaíkov tvái první slza. První po dvaceti letech za míemi.
 
Šestašedesátiletý exkrál dovyprávl. Všechno to, co následovalo od chvíle, ve které vystoupil mu s kufrem na ostravském nádraí z vlaku, pedstavovalo jen docela obyejnou prózu u lisovacího stroje, prózu s trochou obyejného lidského štstí. A kdybychom ho neznali, asi sotva bychom z jeho tváe vyetli tch 66 let. Snad proto, e se do ní nezapsal kriminál, který obvykkle ve vizái vz zanechá svou hlubokou stopu. Neznat osudy tohoto pepeliv upraveného mue, asi bychom mli chu pokládat ho spíš za generálního editele njaké banky.
 
Te ten bývalý exkrál obchází s pistolí na opasku ostravské Kovohut. Proil tu nových dvacet let ivota, v nich se tu mnohokrát ztratily peníze i hodinky a v nich Kašpaík vdy strnul naptím, e budou podezírat v prvé ad jeho. V té chvíli by, jak íká, moná utekl daleko odsud a snad by zaal znovu útoit na obsah trezor. Jene za tch dvacet let ho nikdo ani jedinkrát nepodezíral a všichni, kdo ho znali, nechali dávnou historii terezínské pevnosti zapadnout v hloubce zapomnní.
 
V šedesátých letech dvacátého století vedl rozhovor s exkrálem Kašpaíkem a spolehliv ho zaznamenal Slavomír Ravik. Po padesáti letech textovou korekturu provedla Olga Janíková.
 
Zapomenuté osudy (1)
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 17.12.2017  16:42
 Datum
Jmno
Tma
 17.12.  16:42 ferbl
 15.12.  15:00 Vclav . Mnoho dk Vm, pane Raviku, poslm!
 15.12.  13:39 olga jankov
 15.12.  11:54 Von