Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Johana,
ztra Bohuslav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat.
 
Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.
 
Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.
 

Pes tahací
 
Dan byl nmecký krátkosrstý oha velikosti menšího telete. Pes nesmírn dobrý a oddaný hlavn našemu malému Honzíkovi. Dostal jsem ho u jako staršího pána od kastelána Sedlecké kostnice v Kutné Hoe.
 
U to, jak pochopil, kam patí, nebylo myšlením psa, ale Nkoho. Stal se jedním z nás, co bydleli, nebo spíše ili na hájence. Podle toho se také choval. Bylo z toho cítit spoustu vdnosti, ale vbec ne podlézavost nkterých jeho soukmenovc. Byl to Nkdo, jeden z nás, Dan!
 
Vztah mezi malým klukem a psem perostl vše, co se dalo pedpokládat. Ztratil-li se Honzík, bylo nutné hledat Dana. Kdy nebyli k nalezení oba, otevela se stecha psí boudy a byli na svt, kamarádi.
 
Na dvoe to bylo nejinak. Dan si lehl a Honzík na nho. Práce kluka na samot je moc tká, tak není divu, e asto na psí podloce usnul. Bylo jasn vidt, jak má Dan peleelé nohy, trpl keí, ale nehnul se. To by klouka vzbudil!
 
Kdy vstali, uil se kluk vedle nho pobíhat. Dosáhl mu jen tak tak ruikama ke hbetu, kde se chytil. Kdy to nevyšlo, chytil se ho za ucho. Jeho opora skuela bolestí. To nkdy pivedlo maminku jako vrchního arbitra na dvoe k tomu, e je šla rozehnat. Za dobrý úmysl ušetit chlupatce bolesti jí bylo odmnou, e se on sám na ni ošklebil, kdy odhánla Honzíka. Vypadalo to tak njak jako: „Ty si ho slepice, ale na kluka mi nesahej!“ To snad byla jediná situace, kdy Dan ásten pestal respektovat lidi. asem z toho ml, kluk vypoítavý, prospch. Kdy nco provedl a hrozila odmna, koukal se toit kolem svého ochránce.
 
Za tyto sluby se odmoval Honzík Danovi tím, e kdy nkdy hlída zaspal, co se stávalo málokdy, bhal kolem plotu a štkal na kolem jdoucí za kamaráda, k naprostému zdšení maminky.
 
Nevím, koho z nás napadlo šoupnout kluka v zim do fusaku, usadit na sáky, zapáhnout je za psisko a nechat je jezdit po poli za hájenkou. Nejdív se to dlo za písného dohledu maminky. Ale asem vyjeli na chvilku i sami. Dodnes nedovedu pochopit, jak se ti dva kámoši mohli domluvit. Jak si asi ekli: „Te jedeme k úvozu, nebo dom.“  Dan se pi této práci tváil nadmíru dleit. Nikdy se nestalo, e by se sáky zvrhly. Danova okázalá opatrnost odzbrojila kadého, kdo by pochyboval o tom, e práv to je jeho nejobyejnjší dob v ivot. Byl pes hlavn honicí, ale také dti tahací!
Naše první sáky, které slouily jako droka Honzíkovi, byly dosti zvtralé. Smilovala se babika ihovická a koupila nové krásné rohaky. Vylakované, skluznice bez šrámu a tapicírunk jen záil novotou. Kluci, tedy Dan a Honzík, jezdili jako lordi kolem hájenky. Ml ten povoz i oprku pro záda pasaéra. Netahalo se za provázek, ale za emínek. Prost nádhera.
 
Z okna jsem se díval na Danovo rito s Honzíkem a k Olšin. „Ty, honit zv se mnou, to by Ti šlo. Jak je vidt, síly máš dost, jako komo jsi vycviený, tak uka, e jsi uitený i jinak.“
Ti otýpky sena se na san vešly docela v pohod. Bráškm z lesa zaínalo jít z tenkých do úzkých. Snhu se nechtlo dol a do aludku se sotva co dalo popadnout. Jeli jsme naloit k velkému krmelci pod Novým rybníkem. Tam se stahovali všichni strávníci, co ili pod hájenkou.
 
Vepedu Dan, zapaený do emínku saní. Ani nefunl. Co je trocha sena za zády na jeho sílu. Voavá podpora v nouzi pro lesní obyvatele se tak pesunovala tam, kam bylo teba. Rohaky od babiky ani nevrzly. Majestátn se šinuly ve snhu po stop psa. Pejska, ne, to byla pro Dana uráka! 
 
 

Do toho poklidu pesadil ped mordou tahouna ernobílý kocour. Kde se tady v té zim vzal, je záhada. Snad to byl zlý duch lesa pod Novým. Nejprve se ozvalo vyjeknutí psa. Musel se moc leknout. Ale v miku se vzpamatoval. Pak byly vidt jen naklonné sáky-rohaky, mizící v chrastláku pod rybníkem. To necelých padesát metr od krmelce, kam jsme jeli zakládat!
 
No a nic. Sem tam rána v lese, zapraskání, vybafnutí ohae. Nato náhle naprosté ticho. Úplný klid po pšin. Na alej se vyhrabal Dan. Na emínku za sebou pitáhl poctiv celý pravý roh za sánk-rohaek od babiky. Oba jsme vdli, e jde o malér. Doma jsem to samozejm a logicky odnesl já. „Kdybys ho byl nezapahal a odtáhl to tam sám, nic by se nerozsekalo.“ Byla to pravda.

 
 
Kdy jsem to tomu umáku upímnému povídal, zdálo se mi, e mu poklesly pysky a oima sliboval: „Hele, já T v tom jen tak nenechám!“ jene – uštká pes enskou?
 
Antonín Suk
 
* * *
Koláe Marie Zieglerová

Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 25.06.2017  11:11
 Datum
Jmno
Tma
 25.06.  11:11 ferbl
 24.06.  10:11 Alena
 23.06.  12:34 Vendula
 23.06.  06:00 Bobo :-)))