Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jaromr,
ztra Zlata.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Legionáský deník Rudolfa mejly – 3
 
HISTORICKÉ POZNÁMKY
 
Nejprve bude na míst zmínit se o dlouhé historii 6. hanáckého pluku, v nm slouil náš Rudolf mejla – ta se zaala datovat ji na konci ticetileté války. Z trosek vojsk, která opouštla bojišt tohoto ticetiletého konfliktu, vytvoil toti  braniborský kurfit pluk o osmi rotách, schválený patentem z roku 1655, který se ml úastnit taení proti Polsku a Švédsku. O jedenáct let pozdji (1661) pešel tento útvar do císaských slueb – a jako takový se úastnil váleného taení proti Turkm, zejména na Slovensku, v Uhrách a Bosn. Bhem staletí, v nich si vyslouil ostruhy, se posouval po celém území monarchie, psobil i v Praze, prošel „ktem ohnm“ i ve válkách s Friedrichem Velikým o Slezsko a nescházel ani v protinapoleonské koalici, dobýval mimo jiné i Víde, obsazenou  Francouzi roku 1809 a táhl i na válišt  k Aspernu (1809), kde rakouská armáda Napoleona pesvdiv porazila. O tehdejším konfliktu svdí mimo jiné i Napoleonv komentá: „Kdo nevidl Rakušany u Aspernu, nevidl nic velkolepého“.  Od roku 1830 verboval pluk nováky na území olomouckého kraje a as od asu pobýval v Olomouci. V revoluním roce 1848 byl nasazen v pádské níin a jeho podplukovník von Schützenal povzbuzoval své mue slovy: „Hanáci drte se!“ Toto zvolání bylo tedy v eštin vyšito na plukovní prapor. Tak bylo natrvalo tomuto pluku pipsáno adjektivum „hanácký“. Na ruské front se stal tento vojenský útvar úastníkem boj u Bachmae (8.-13.3.1918) a u Charkova.
 
 
Krom konfliktu na stanici Marianovka se na dlouhé trati magistrály zapojil do boj u Tlumen, Kunhutu, u Jekatrinburgu a u Irkutska a steil etné tunely na transsibiské magistrále. Po píjezdu do Vladivostoku se nalodil na lo Prezident Grant a jeho píslušníci byli vyznamenáni s. Váleným kíem 1914-1918 a Francouzským váleným kíem. Pluk sídlící v Olomouci se zaslouil i o vybojování slovenských hranic na jiním Slovensku – co mu slovenští brati „nezapomnli“. Práv tak jako elezniám, kteí nahradili na slovenských tratích sabotáníky maarského pvodu a uitelm, kteí doplnili stav pouhých ty stovek pedagog slovenského pvodu, kteí ovládali vlastní jazyk. Nebýt eskoslovenské republiky, staila by jediná generace a takzvaná „Horní zem“ by byla pomaarštna.                                                                        
 
Bitvy u Bachmae se stelec mejla dotkl jen letmo. Historická úloha udrení elezniní stanice v Bachmai spoívala zejména v tom, e eskoslovenským legionám hrozilo z nmecké strany obklíení. Na Ukrajin se toti – vesms v okolí Kyjeva – nalézalo 42.000 mu, zejména první divize legií, které se mly pesunout na magistrálu. Sovtské Rusko pitom zradilo dohodové mocnosti, uzavelo brestlitevský mír (3.3.1918), take si Nmci poínali v zemi stiené revoluními zmatky dle vlastní libovle. Mimochodem nmecké vojsko mohlo zabránit zamýšlenému pesunu echoslovák na francouzskou frontu. Pitom obrana elezniního uzlu byla svena jen dvma plukm, zatímco Nmci útoili na stanici celým sborem, tedy poetn náramnou pevahou. Za záchranu legií zaplatilo ivotem– podle nkterých pramen – tista mu a nkolik stovek tu bylo více nebo mén zranno.
 
Pro další vývoj událostí byl stet s nmeckými vojsky jen základem všeho, co se mlo odehrát v nejbliších dnech. Došlo na 14. kvten 1918 – a 6. pluk, v nm slouil Rudolf mejla, stál ve stanici eljabinsk. Od milého pisatele deníku se toho mnoho nedozvíme – byl zrann projídjícím transportem jeden legioná, ale my jsme byli s Nmci „brzy u konce.“ To stailo na jedno namoení pera v kalamái. Bodej – kdy milý Rudolf netušil, co se odehraje v nejbliších dnech, týdnech a msících. Tímto okamikem, jak uvidíme, bylo rozhodnuto, e legie se do Francie nebudou vydávat, ale obsadí naopak 9288 kilometr trati a zahájí, kdy jim byla vnucena do ruky zbra, boj o skutenou republiku – nejen fyzicky, ale i mediálním prosazením myšlenky eskoslovenského státu.
 
Tedy onoho kvtnového dne postávaly na eljabinské stanici hlouky netrplivých legioná, nebo ruská strana s pohybem vojsk po magistrále nepospíchala. Najednou dorazil z opané strany vlak plný zajatc maarského, rumunského a nmeckého pvodu – pospíchal pirozen na západ, aby se jeho osazenstvo pipojilo k nekonenému válení na francouzské front. Souprava se zastavila a chlapci s ervenobílými stukami vidli do tváí uboák, kteí s nimi ješt ped asem bojovali bok po boku. Tentokrát se nacházeli vojáci protivného tábora v dosti zuboeném stavu – a legionái se s nimi podlili o chléb a tabák. Kdy tedy obdarovaní nasedali do rozjídjícího se vlaku, kdosi z jednoho vagonu vyhodil kus eleza a poranil jednoho z mu šesté roty – stelce Ducháka, který patil do stejné roty jako náš mejla. Chlapec se zhroutil s tkým zranním a v bezvdomí. 
 
lovk ani z mravního ani z vojenského hlediska toto chování nepochopí. Jak se ukázalo, šlo o maarského zajatce, který si sliboval ješt ped odjezdem, e „vyídí“ jednoho z ech. Strání pirozen nelenili, vlakovou soupravu zastavili a hoši se zbranmi v rukou ádali o vydání viníka. Zajatci se k výkonu spravedlnosti nemli, chovali se, jak ukázalo následné šetení, vyzývav a vzpurn, dokonce se chtli s ozbrojenci prát – k duelu však nedošlo. Maara nakonec vydali a legionái ho na míst „popravili“. Co se nelíbilo místnímu sovtu, který dal zatknout všech deset stráných. Pro ešalony na nádraí to byla výzva k odplat. Vyrazili tedy následujícího dne a obsadili nejen msto, ale i elezniní stanici. Nakonec místnímu sovtu nezbylo, ne škemrat o opuštní elezniní stanice. Mimochodem neuplynulo víc ne pár dní a legie se triumfáln vrátily na místo inu.

 



Sovtská moc ovšem neškemrala – Lev Trockij odpovdný za vojenské operace, poádal o okamit odzbrojení chlap na magistrále, tedy dvou divizí dobe vycviených váleník – a to v zemi de facto nikoho. Legie se tedy roztáhly po magistrále; telegram lidového komisae z 25. kvtna naizuje:
 
„Za ádnou cenu nevyhovujte prosbám, ani dispozicím echoslovák, zejména:
1. nedávejte jim parostroje,
2. kdyby si je brali násilím, nastrojujte eskoslovenským vlakm elezniní katastrofy,
3. nedovolte echoslovákm uívat k rozmluvám ani telefonních ani telegrafních aparát,
4. nedováejte echoslovákm ádných zásob,
5. upozoruji, e kadý elezniá, který prokáe echoslovákm jakoukoliv pomoc, bude vyhozen z ad elezniá a bude odevzdán soudu.“
 
To ji bylo vyhlášení války. I došlo k útoku dvou vlak na stanici Marianovka, v ní stál tý ešalon, který vyvolal trestní stíhání – tedy 6. hanácký pluk. Ani tehdy ješt Rudolf mejla nedomyslel závanost událostí, k nim v tomto okamiku došlo. I spokojil se s pouhým  konstatováním, e nás „dnes“ ve stanici Marianovka napadli bolševici – jen na nádraí jsme napoítali 150 jejich mrtvých  tl. Mimochodem tento vlak napadly rovnou dv bolševické vlakové soupravy, s vysloveným pokynem, aby dali našim legiím „za vyuenou“. Ve vlakové souprav sovt byli ovšem zejména nmetí a maarští zbolševizovaní váleníci. Jak se píše v historických dokumentech, sotvae rudé vlaky dorazily ke stanici, zaaly zfanatizované jednotky postelovat kulomety. Legionáské kulomety ovšem vykonaly své – likvidovaly houfy kolem trati, díve ne se staily rozvíjet do rojnic. Na 250 bylo oficiáln padlých, 128 upadlo do zajetí, zbytek uprchl do okolních les. Jak naloili legionái se zajatými  nmeckými a maarskými bolševiky si dovedeme domyslet. echoslováci platili za vítzství 28 ivoty a 15 rannými.

 
    
 
Není nezajímavé, e po dvou desetiletích bolševici odmnili Lva Trockého ranami sekyrou  v mexickém exilu. Krom toho psobila v této he prodlouená Trockého ruka  - len Vojenského revoluního výboru – V.A. Antonov Ovsejenko. Pozoruhodná postava ji od as íjnové revoluce – byl organizátorem pevratu z 25. íjna, nebo chceme-li 7. listopadu. Ml toti, jak bylo dohodnuto, vyslat lodi Aurora signál ervenou lampou z Petropavlovské  pevnosti. Dostavil se sice vas  na místo, ale nejprve nenašel píslušnou petrolejku, kdy ji objevili, nebyla ervená, a kdy našli ervenou, nebyl v ní petrolej. Aurora tedy bezhlav vystelila k Zimnímu paláci bez signálu. Antonov Ovsejenko se tudí vydal k Zimnímu paláci, aby pozatýkal Kerenského vládu. Kerenskij ovšem uprchl vas a emigroval, Ovsejenko tedy pozatýkal zbytek vlády, sestoupil s ní do pízemí – zpozoroval ovšem cestou znásilování en, a otevírání baterií lahví s alkoholem. Chtl uinit poádek, vrátil se na místo inu, podnapilí stráci paláce byli vymnni, ale jejich nástupci rovnou míili do sklep s alkoholem a zatím se zatýkaní ministi vypaili.
 
ili, kdyby mli pvodci pevratu dostatek rozumu a zhodnotili první okamiky velké revoluce, mohli si prolongováním prvopoáteních revoluních malér pedstavit i konec tohoto djství. Návratu ovšem nebylo – a Antonov Ovsejenko pracoval po válce v sovtských diplomatických slubách (shodou okolností) v Praze, (1924-1928) kde o významných událostech mohl potkávat eské legionáe v uniformách. Pracoval tu  co by obchodní pidlenec. Podíval se i do Litvy a do Španlska, roku 1937 se stal lidovým komisaem pro justici, aby byl v následujícím roce sám odsouzen pro pátelství s Trockým a 10. února roku 1938 popraven.
 
Aby však byly paradoxy djin úplné, nezbývá ne pipomenout vrchního velitele legií na Rusi – generála Jana Syrového. Ten dospl v echách k postu ministra obrany. Stal se do jisté míry ikonou djin, protoe s ernou páskou pes oko pipomínal národu Jana iku. Armáda byla sice ped Mnichovem ve stavu plném odhodlanosti a statenosti – ale ádné pekvapení se nekonalo. Po válce byl tedy generál Syrový odsouzen, protoe kadá doba vyaduje své obtní beránky. Jeho zapomenutý hrob se nachází na hlavní cest napí Olšanskými hbitovy v Praze.
 
 
O TOM, CO PIŠLO POTOM
 
Teprve 30. listopadu 1920 byla ukonena evakuace 56 tisíc legioná ze sibiské magistrály.  Národ ji il jinými problémy, byl ji dva roky obanstvem samostatného státu – a chlapci (Rudolfovi ji bylo 23 let) se vraceli, tak íkají "po sezón". Jejich kolegové s francouzskými modrými uniformami a rudými barety obsazovali ji roku 1919 Bratislavu, válili na jiním Slovensku, kde obsazovali typicky uherský itný ostrov, protoe hranice, vymená ve Versailles, vedla podél toku Dunaje. Další prapory obsazovaly Tšínsko, jeho se polské ozbrojené síly odmítaly vzdát. Jeden z našich pedk, karvinský zahradník a hrobník bhem boj o tuto oblast ukrýval zbran v jedné z hrobek hbitova v Karviné. Nevyzradil ani pod namíenými flintami  místo tajemného úkrytu.
 
Celé Slovensko mlo k dispozici jen 430 uitel, kteí ovládali slovenštinu, a nebýt pomoci eských dobrovolník, bhem jediné generace by maarizace tohoto území byla triumfáln ukonena. Ministr povený správou Slovenska, Vavro Šrobár, cestou do Bratislavi uvízl v Jablunkovském prsmyku; nebýt razantního vystoupení eských ajznboák, kteí obsadili slovenské trat, nejspíš by pan ministr ekal kdesi ped adcou dodnes.
 
Rudolfa ovšem doma nikdo neekal – pekaská firma v Roudnici pišla "na buben" a z dívin na Rusi zstaly mladému stelci jen vzpomínky. Dozajista ze sebou zanechal i nejednoho potomka eského rodu. Tehdy, pi reorganizaci státu, se vláda nejspíše nemohla ne spolehnout na píchozí hrdiny – obsazovala jimi posty ve státní slub, marodm s nenávratným poškozením  poskytovala trafiky. Tedy na všechny píchozí se nahlíelo pojednou jako na "trafikanty", zprvu s pocitem naplnné spravedlnosti, pozdji se závistí, co v citlivém mládenekovi vyvolalo smutnou odezvu. Tak i Rudolf mejla byl povolán do Finanní sluby coby stráce hranic a zárove jako ochránce celního prostoru. Pro nho to platilo v prostoru od Bohumína po eský Tšín.
 
Rudolf se brzy oenil s Annou, rozenou Bukovanovou, kultivovanou to paní, pvodním povoláním modistkou. Ta brzy pochopila, e mladý mu bude vyadovat tolerantnost, trplivost a pro sebe dostatek volnosti. Na druhé stran, jak potvrzovali osobní svdkové, nepostrádal mladý financ ani šarm a kouzlo osobnosti.  Tedy ve sluebním pomru i v rodin mu mnohdy procházelo mnohem víc ne ostatním jeho vrstevníkm. Po válených proitcích se jednou za tvrt roku "utrhl", pominul slubu a na týden i deset dní se vytratil. Po návratu "zpráskaného psa" docházely pak paní domu upomínky, dluní úpisy za taxíky i útraty v ostravských putykách nejrznjšího kalibru.  Pak nastal pro híšníka tvrtletní pst, plný pokory u rodinného krbu, zatímco Andulka se podle adres vitel dozvídala, kde její manel demoloval rodinný rozpoet.
 
Na osamlé stránici nedaleko Bohumína, kde hospodaili a bydleli všichni "financi", se vnoval dtem, pinesl z Ruska hru zvanou "gorodky", u nás "špaky". Šlo a jde o prapodivnou hru, spoívající v ostelování nejrznjších klacík, odpálených devným špakem. Na samot, ponkud izolované od ostatní vsi, se odbývaly spoleenské radovánky. Rudolf zplodil ti dcery a ješt pozdji se mu narodil nedonošený, ale touebn oekávaný synek, který bohuel zemel po nkolika hodinách marného lapání po dechu. Milý Rudolf nesl tuto ztrátu velmi tce. S rakvikou v náruí putoval sám na hbitov a tuto cestu mu nejspíš nikdo nezávidl.
 
Ani dohled nad státní hranicí se neobešel bez rizika. Tlupy pašerák peváely odjakiva pes zelenou hranici – a ve velkém – zboí všeho druhu, vtšinou  potraviny. Sí zvd zaznamenávala, kdy a kudy pojedou a financové, tedy asto práv náš Rudolf, nastraovali léky. Nejednou došlo i k pestelkám, ne nepodobným filmovým djm z divokého západu. Kdy se tedy odkudsi ze zelených cest ozvalo hromobití jako o benátské noci, rodiny celník trnuly, kdopak to "chytí" zrovna dnes. Jindy, kdy se kolem dvacátých let prostílel mnohonásobný vrah Lecián, bylo zahájeno celostátní pátrání a do obecné mobilizace povolali i našeho Rudolfa. Jak dokládají pamtníci, byl Rudolf veskrze té grand a kvalír. Kdy ve ticátých letech suovala národ krize, bída a nezamstnanost, zoufalci, kteí mli hluboko do kapsy, nakupovali "chléb náš vezdejší" v sousedním Polsku. A tu se z našeho celníka stala nevidoucí a neslyšící bytost.
 
První republika ale netrvala vn. První dvacetiletí, pro Rudolfa vlastn jen osmnáct let, uplynulo jako voda. eši museli vyklízet po mnichovských dohodách Tšínsko. Zprvu pro Polsko, vzáptí pro nmecké sousedy a finanní strá, která hranici drela do posledního okamiku, se musela sthovat do vnitrozemí bhem nkolika hodin. Nová hraniní ára probíhala v novém prostoru  mejlova ivota poblí Frýdku-Místku a Janákových Hukvald, kde našla rodina nový domov. Uritou dobu sídlili manelé s dtmi dokonce v sále hospody, kde malá dítka zvládala mistrovství kuleníku. V té dob se Rudolfovi povedl zcela výjimený kousek; slouil na hraniní áe nedaleko Hukvald, kdy v tichosti té samoty zaslechl vzdálenou muziku. V nedaleké vsi toti poádali candrbál a náš kvartální piják toto pokušení nezvládl. Aby neztratil nic ze svého šarmu, jal se ehlit kalhoty a v nastalém spchu zapomnl vypnout ehliku. Opustil sluební prostor, za jeho hranicí se nacházela Velkonmecká íše a a s notným zpodním se tu dostali ke slovu hasii. Sluební bouda vzplála jasným plamenem. Milého Rudolfa pivolaní policisté nalezli v mírn podroušeném stavu v kole stejn spoleensky unavených tanících pár. To se ji milý financ zbavil i sluebního kabátu a jeho pistole s opaskem visela na všáku. lovk, který pamatuje protektorátní pomry, jist shledává, e došlo k maléru neskuteného dosahu.
 
Díky obecné oblíbenosti – i u nadízených finanních orgán – nebyl trest a tak velký. Na jeden rok dostal "dištanc" ve sluebním pomru a celý rok bez uniformy musel milý Rudi slouit na výkopových pracech. Na tento as vzpomínala jeho paní do svých posledních dn jako na nejskvlejší etapu vzájemného souití. Milý kopá se ani jednou nenapil, trpliv si odpracoval zaslouený údl a do okamiku, kdy mu byla znovu vrácena est i uniforma. Toho dne se vrátil dom ve vší parád, ovšem, jaksepatí unavený.
 
Le i finanní sluba v tchto asech mla jednoho dne skonit. Financ mejla byl jednoho dne peveden na obecní úad a bylo mu sveno vydávání potravinových lístk. Mu, který byl zvyklý pohybovat se na hran mezi ivotem a smrtí, se tedy pizpsobil svým zvyklostem a zaal si pohrávat s hazardem, do nho vsadil vlastní ivot. Pipsal si do obce rodiny, které tu jakiv nebyly a nejspíše ani neexistovaly. Vybíral potravinové lístky a pedával  je osobám, které znal a jejich píbuzní trpli v koncentraních táborech. Z celého souboru si nejspíš ponechal jen takzvané "tabaenky", protoe milý Rudolf byl a do posledního dechu silným kuákem. Starou pravdu, e dobrý in musí být po zásluze potrestán, si ovil a po skonení války. Nastal toti as "vymítání zla", pátrání po kolaboraci s nacismem, kdekdo leckoho podezíral; najm na Tšínsku, kde obané byli vícemén donuceni pijmout takzvanou "volksliste", tedy nmecké obanství tetí kategorie. ili toti v íši, ale takeená "trojka" znamenala tolik co genetický odpad. Tehdy si chtl milý Rudolf nechat pro istotu své povsti potvrdit, e vyivoval rodiny stíhané nacisty. Nikdo z tch, kdo se mli i v protektorátu lépe ne sousedi, nebyl ochoten stvrdit dary nkdejšího finance, který tehdy il denn pod Damoklovým meem trestu smrti.
 
S obnovením hranic první republiky se tedy znovu vynoila dávná státní hranice, pirozen i s financi. Rudolf se vrátil do eského Tšína, i kdy svtlo nadje Únorem 1948 pohaslo. Rudolf si tedy poídil mandl a jal se vnovat ehlení velkého prádla široširého okolí. Ovšem jen do momentu, ne stát poal likvidovat šmelináe, podnikatele a zbohatlíky. Tak došlo i na mandlovnu, její zaízení, pirozen za pár švestek, zakoupily sluby msta Tšína. To se ji v nouzi jala i paní mejlová pivydlávat malými obnosy provozováním trafiky. Jednoho dne roku 1961, pi zastávce na místní pošt, padla jako podatá. Srdce vypovdlo slubu a smrt byla okamitá.  Njaký as se milý Rudolf potloukal mstem, dokonce pracoval i jako vychovatel v internátu a posléze opustil svj rodinný byt a pesthoval se k velmi prosté, jednoduché paní, ijící v suterénním byt. Tam si Rudolf u jen vzpomínal na mladá léta, na magistrálu, na ušlechtilost své zesnulé Anny. Jeho ivot ztratil horizont, byl fakticky bezdomovcem v péi eny, která se pohybovala mimo jeho obzory. A odsud také putoval na poslední pou do domova dchodc,  kde jednoho dne nadobro usnul... Jako ostatn všichni hrdinové magistrály, take o romantice a dalekých cestách u vydávají svdectví jen opuštné koleje i "bájná vyprávní starc", jak by napsal Kosmas. A také deníky, z nich jeden po rovných sto letech jsme práv uzaveli.
 
Zapsal Slavomír Ravik, jen se s Rudolfem osobn poznal a z jeho  vlastních rukou legionáský deník pevzal.
 
Pokraování píšt...
Deník legionáe Rudolfa mejly - 1
Deník legionáe Rudolfa mejly - 2

 
Slavomír Pejoch-Ravik

* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
 
 Datum
Jmno
Tma