Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Klement,
ztra Emlie.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Fárali jsme kdysi na Dole Doubrava…


Na podzim 1948 jsem nejprve narukoval s erným kufíkem a na druhý konec republiky – do Košic, odtud zase branci nastupovali k nám do ech. Mlo to své stinné, ale i pozitivní stránky. Poznávali jsme se navzájem jako dva bratrské národy. Brzy jsme si rozumli, „aj slovensky sme dovedli rozpráva….“. Vedl jsem si vojenský deník a mohu z nj nco málo ocitovat.


Nkdy zaátkem roku 1949 náš motostelecký pluk odveleli do Frýdku-Místku. Tehdy námi otásla zpráva o tragédii, k ní došlo 12. února na Dole Doubrava k výbuchu metanu. Zahynuli havíi, ale také eta dlních záchraná. Pi likvidaci havárie byla tehdy poprvé pouita tzv. inertizace dusíkem z povrchu, ili byl napouštn oxid dusíku do dlních prostor.


Z frýdecko-místecké posádky byla urena naše rota stát estnou strá na ostravském námstí u 24 rakví zahynulých horník. Vznikla tak moje básnika, kterou otiskli tenkrát v ostravském deníku Nová svoboda.


SMUTENÍ TRYZNA
(Nad tragédií v Dole Doubrava v Ostrav v únoru 1949)

Vidl jsem slzy v oích en,
kterým to zasypalo tátu,
vidl jsem slzy v oích dtí,
které piváely v autu
k smutení tryzn,
kde planul vný ohe
a stála estná rota voják.
Plné dv hodiny
v sychravém únoru
nkdy odpoledne.
K smutnému praporu
ivý nerad vzhlédne.
Jindy bychom pešlapovali asi,
jindy by nás i ruce zábly
a pehazovali si nohu.
Dnes tady stojíme bez pohovu
a nm posloucháme smutné hlasy
z reproduktoru na námstí:
Vám 24 padlým est!
Vám pozstalým
zmírnit chcem bolest...
Ne, dnes to opravdu není
na ádný povel.
Stojíme v pozoru
v sychravém únoru.
K poct zbra dríme
a hymny hrají,
vzpímen stojíme,
lidé nás poznávají,
e jsme tu nastoupili
za všechny statené
havíe, horníky,
aby al matek
nebyl tak veliký.
Pjdeme do dol fárat i za n,
odlome na as své bojové zbran.
Dnes u se na povel neeká
a tká práce nikoho neleká.
odpov naše bude prostá:
pjde nás víc, moná do sta.
Vám 24 padlým est!
Taková odpov naše jest.

 

 

Slova mé básniky se vyplnila: Dl poteboval splnit plánované úkoly a naši posádku poádali o pomoc. Jezdili jsme tehdy asi deset dn na brigádu. Na ty pocity a dlní záitky nemohu nikdy zapomenout. Dokonce se mi nkdy o nich zdá. Na místo, kde se tilo uhlí, museli jsme lézt po biše a po kolenou, jakousi ernou prrvou ani ne metr vysokou, jeden za druhým, v ruce rozsvícený kahan. Havíi si nás zprvu dobírali, ale zakrátko jsme se s nimi sili.


„Tak ty jsi redaktorskej, to bys nám mohl nco vyprávt…“, doráeli na mne havíi, pitom já ml plnou pusu mouru, sbíjeky rámusily, co jsem asi tak mohl povídat? Pestávky byly zase tak alostn krátké, e jsme sotva sndli kantýnskou svainu, kterou nám vojenští kuchai pipravili, spláchli ten prach ernou „bryndou“ a jelo se dál. Nakládali jsme uhlí na vozíky, vybírali z uhlí kamení a po nkolika dnech u jsme si zvykli na „fedruk“, „štajgra“ i „grundštreku“…


Mli jsme budíek ji ve tyi hodiny, odjezd vlakem z Frýdku-Místku, abychom stihli nástup do podzemí v 6 hodin ráno. Vyfárali jsme po 14. hodin, erní jak ten uhel, propocení jako myši. Osprchovali, pevlékli do vojenského a nazpt vlakem do kasáren. ekal nás obd a v 16 hodin (do práce nám kuchai balili jednotvárnou svainu: chléb, salám, sýr, kousek másla) a po tom pozdním obd ješt na uebnu studovat alespo teorii, kdy jsme byli na tu uritou dobu z vojenského výcviku na cviišti vyazeni.


Ono to grandiózní budování socialismu v tom podzemí mlo také své stinné stránky. Tvrdá práce, pi ní tvrdnou mozoly na rukou, ale také mluva je drsnjší, na slovíko se tam nehledí, naopak byli bychom pro smích, kdybychom mluvili trochu víc spisovn, ale i tehdy, kdy bychom se havím jejich mluvou chtli podobat i piblíit. ádná petváka, ádná faleš.


Mnohem pozdji, kdy jsem etl nebo mi ostravští kolegové vyprávli o drsných dsledcích tby uhlí na Ostravsku, jsem zaínal vidt ješt mnohem zetelnji ty stinné stránky. Ale noviny a rozhlas byly plné lámání rekord v tb uhlí na jednotlivých dolech, ale i mezi doly a revíry. S podlomeným zdravím odcházeli havíi do dchodu, jeho si mnoho neuili. O jejich postiených plících se nikdy psát nesmlo. I s touto petvákou a falší se havíi také potýkali.


Kolik si musel (kdysi ped nkolika lety) vyslechnout pipomínek haví tehdejší a nedávný premiér vlády, kdy na pár hodin pobyl s nimi v dole! Pro taková „frajerská“ gesta nemohou mít skutení havíi nikdy porozumní. Stejn tak se cítili – ne poctni, ale zneuiti, kdy se nkdejší komunistický prezident oblékl do havíské uniformy a ml k ním patetický proslov .


A znovu mi pitom vytanuly mé dávné vzpomínky, jak teprve po té nkolikadenní brigád nás vojáky byli ochotni havíi také pochválit. Komu chce co dokazovat ten, kdo jednou sfárá a zase vyfárá?! Kdo si na jeden den oblékne jejich svátení uniformu?!


Také bych o té své zkušenosti ani nepsal, nebýt nkolika málo lánk v Hornickém okénku, které ve mne oivily nkolik dn skutené tby v hlubinném dole, kam jsme denn nastupovali krátce po tom neštstí. Bylo nám „ouvej“ a byli jsme potom rádi, e u to fárání máme za sebou. Svým rodim a své dívence jsem ani o tom radji nepsal…


Slova mé básniky se vyplnila: Dl poteboval splnit plánované úkoly a naši posádku poádali o pomoc. Jezdili jsme tehdy asi deset dn na brigádu. Na ty pocity a dlní záitky u jen nerad vzpomínám.

Miroslav Sígl



Komente
Posledn koment: 10.09.2010  08:49
 Datum
Jmno
Tma
 10.09.  08:49 jisuch53