Tulák Standa prohrál v automatech doslova všechno – a co dál?
Le¾el na lavièce a nechával na sebe pùsobit poslední høejivé paprsky podzimního slunce. Kdy¾ jsem vytáhl fotoaparát, zachmuøil se, máchnul nabroušenì rukou a øekl:
„Bì¾ dál, hochu, bì¾ dál, já pro tebe neznamenám vhodný objekt. Nejsem bezdomovec, jsem tulák.“ To mì zaujalo a nakonec jsme se dali spolu do øeèi...
Za vrchol jeho kariéry se dá oznaèit funkce pøedáka na jeøábech v úpravnì HCC v nìkdejší Nové huti.
„Tìsnì po pøevratu jsem brával patnáct tisíc, to byly tehdy dost velké peníze,“ øíká Stanislav Biró. „Ale byl jsem blbec,“ dodává jedním dechem. Dal se na automaty a prohrál v nich doslova všechno. „Byl jsem do nich tak za¾raný, ¾e i poslední pìtikaèku na jízdenku jsem do nich hodil – a pak jel naèerno. Prodával jsem vìci pøímo ze sebe, abych mohl dále hrát,“ vzpomíná. „Jen¾e zdaleka jsem v tom nebyl sám. Vedle mì hrával dvojnásobný in¾enýr, který postupnì prodal chatu i auto a teï spí na Armádì spásy.“
Staèilo, aby si Standa trochu vypil – a jeho cesta okam¾itì smìøovala k automatùm. Teï u¾ sice sedm mìsícù nehraje, ale: „Chlast je pro mì hrozná vìc,“ vysvìtluje. „Je to skuteènì tak, ¾e kdy¾ si dopøeju jen pár panákù, automaty mi nedají pokoj.“ Takové vìci jsou samozøejmì smutné, ovšem to hlavní má teprve pøijít. „Víš, alkohol u¾ pro mì není problém,“ øíká Standa. „Kdy¾ má èlovìk rakovinu plic, chu» na alkohol ho postupnì pøechází jaksi sama od sebe. Doktoøi mi øekli, ¾e ji mám ve stádiu, kdy u¾ se to nedá operovat. Ani operovat, ani ozaøovat. Prý kdybych plival krev, tak mám volat pohotovost. Jezdím si pro morfiové injekce a víc ne¾ mìsíc ¾ivota si nedávám.“
Opravdu mì to ponìkud vyvedlo z míry. Být sám v takové situaci a s takovou nemocí? „Byl jsem blbec,“ opakuje Standa. „O byt jsem pøišel vlastní vinou, dìcka mám, ale ne¾il jsem s nimi, platil jsem na nì alimenty. Mám plný invalidní dùchod a na poštì jsem u¾ øekl, ¾e kdybych si ho nevyzvedl, a» mi ho pošlou na kopec.“ Je mo¾né, ¾e by nemìl ani kamarády? Nad takovou otázkou se Standa jen hoøce ušklíbne. „Kdysi ten pojem nìco znamenal, ale dnes u¾ ne. Kdy¾ nìco dáš, tak tì bezdomovci ještì berou, ale kdy¾ nemáš co dát, jsi pro nì… Na ulici to opravdu poznáš. Tady jsou úplnì jiná témata, ne¾ ve spoleènosti.“
Nevím, jak ho v tak zoufalé situaci potìšit. Nakonec se tedy ptám, co si myslí o posmrtném ¾ivotì. V jeho nádhernì modrých oèích se pøece jen objeví jiskøièka. „Vyšší moc, ne¾ jsme my, urèitì existuje,“ pronesl. „Ale vousatá všemohoucí i trestající bytost, kterou si jako Boha stvoøili lidé, ta má buï dovolenou, nebo prostì není. Hindové mají uèení, ¾e jsme tady ve škole a ¾e další náš ¾ivot se bude odvíjet od toho, èemu jsme se v tomto svìtì nauèili. Tak uvidíme.“
Le¾el na lavièce a nechával na sebe pùsobit poslední høejivé paprsky podzimního slunce. Kdy¾ jsem vytáhl fotoaparát, zachmuøil se, máchnul nabroušenì rukou a øekl: