Jednoho dne zazvonil telefon.Ve sluchátku se ozvalo: tady Jaruš, je krásné poèasí, pøijeïte se na nás podívat. No uva¾te, takové nabídce pøece nelze odolat. Krátce jsme situaci zhodnotili a v dohodnutý den se chystali na cestu.
Cestovali jsme vlakem. Cesta ubíhala pøíjemnì já si hovìla a Jíra s dìdou koukali z otevøených oken a pozorovali ubíhající krajinu. Ve vlaku jela skupina mláde¾e, hráli trampské písnièky. Hráli pìknì a ve mnì to evokovalo vzpomínky na mládí.
Vláèek ují¾dìl, bylo slyšet klepání po kolejích.
Byla jsem usazena v rohu u okna a pøi tom poslouchání jsem pokukovala po spolucestujících.
Vzhledem ke své bývalé profesi jsem v duchu odhadovala jejich osudy:
Mladá paní - jevila silné pøíznaky nervozity, opakovanì kontrolovala svou penì¾enku, mobil a nedùvìøivì pokukovala po spolucestujících.
Pán kolem osmdesátky, ten mì zaujal na první pohled. Pøistoupil v jedné ze stanic. Byl elegantnì obleèen, vystupováním gentleman, v ruce kvìtiny. Posadil se vedle nás a po chvilce jsem se dozvìdìla (mimo jiné také díky našemu pejskovi) jeho ¾ivotní osud. Ovdovìl, jel na høbitov. Svìøil se, ¾e zùstal sám, dìti ¾ijí v zahranièí, a ¾e by si nejradìji naši Lilinu (tak se náš pejsek jmenuje) vzal sebou, aby mìl spoleèníka. Pes se k nìmu velice mìl, pán se s ním rozdìlil o svaèinu a byl to krásný pohled jak jeho vrásèité ruce hladí našeho malého psíka.
Další cestující - man¾elský pár. Mladí lidé asi s pùl roèním chlapeèkem. Oba velice atraktivní, dì»átko jak ze ¾urnálu. V duchu jsem si øíkala š»astná rodinka, milující rodièe, byl na nì pìkný pohled, ale jen do té doby ne¾ maminka vyndala pytlík sma¾ených hranolkù z nich¾ bylo cítit pøepálený olej na dálku a zaèala jimi mimèo krmit. To mìlo zøejmì hlad, a tak pøe¾vykovalo svými dvìma zoubky podávané hranolky. Vrcholem zakonèení obìda bylo podání coca coly “pravé americké“. Jsem u¾ asi stará, ale to dítko by si urèitì zaslou¾ilo nìco lepšího!
Cesta pøíjemnì ubíhala a koneènì jsme zastavili v cílové stanici - Podìbradech. Byli jsme vyprahlí ¾ízní, a i kdy¾ jsme mìli na cestu dostateènou zásobu pití, však to znáte, naše kroky smìrovaly k nejbli¾ší restauraci, kde v pøedzahrádce a pod sluneèníky a korunami lip chutná pití nejlépe.
My, dospìlci jsme si dali samozøejmì „pivèo“ – bylo výborné, chlazené a Jíra si dal pohár. Plánovali jsme v klidu další pøesun do nedalekých Opolan a se zalíbením se rozhlí¾eli po rozkvetlých kvìtinách kolem nás.
Vedle u stolku sedìla pìtice mu¾ù, seniorù. Proto¾e se bavili hlasitì, nebylo mo¾né neregistrovat jejich hovor. Byli to zøejmì místní kamarádi, kteøí se zde scházejí na pokec. Témata, která probírali byla zajímavá. Pøes radosti ¾enatých mu¾ù, pøes problémy s dìtmi, vìnovali také vzpomínku i svým zemøelým kamarádùm. Dalšími tématy byla kopaná, politika a nejvìtším tématem bylo „my a PC“. Sdìlovali si vzájemnì své úspìchy pøi zdolávání nástrah poèítaèù. Nebrali to vše jako tragedii, ale s úsmìvem a nadsázkou. Jejich krédem bylo „musíme to zvládnout“, u¾ kvùli našim vnukùm, abychom nevypadali tak zaostale!
Dále se øešily aktivity stáøí, sex to prý u¾ není to pravé oøechové, lednièku plenit to jim neumo¾òuje jejich zdravotní stav, tak¾e u¾ jim prý moc radosti nezbývá. Potøebovali by prý nìco, kde by byly ocenìny jejich „kvality“.
Kdy¾ jsme odcházeli s dovolením jsem k nim pøistoupila, omluvila se za vyposlechnutí jejich hovoru a doporuèila jsem jim naše webové stránky (www.seniortip.cz). Sna¾ila jsem se je pøesvìdèit o tom, ¾e zde ka¾dý najde mo¾nost uplatnìní svého koníèka. S úsmìvem podìkovali a slíbili, ¾e se na stránky urèitì podívají.
Zda tak uèiní nebo ne je vlastnì jejich problém, ale co kdyby a pøibylo pár nových talentù na našich stránkách…
poèasí, pøijeïte se na nás podívat. No uva¾te, takové nabídce pøece nelze odolat. Krátce jsme situaci zhodnotili a v dohodnutý den se chystali na cestu. 
stanic. Byl elegantnì obleèen, vystupováním gentleman, v ruce kvìtiny. Posadil se vedle nás a po chvilce jsem se dozvìdìla (mimo jiné také díky našemu pejskovi) jeho ¾ivotní osud. Ovdovìl, jel na høbitov. Svìøil se, ¾e zùstal sám, dìti ¾ijí v zahranièí, a ¾e by si nejradìji naši Lilinu (tak se náš pejsek jmenuje) vzal sebou, aby mìl spoleèníka. Pes se k nìmu velice mìl, pán se s ním rozdìlil o svaèinu a byl to krásný pohled jak jeho vrásèité ruce hladí našeho malého psíka. 
mimèo krmit. To mìlo zøejmì hlad, a tak pøe¾vykovalo svými dvìma zoubky podávané hranolky. Vrcholem zakonèení obìda bylo podání coca coly “pravé americké“. Jsem u¾ asi stará, ale to dítko by si urèitì zaslou¾ilo nìco lepšího!
scházejí na pokec. Témata, která probírali byla zajímavá. Pøes radosti ¾enatých mu¾ù, pøes problémy s dìtmi, vìnovali také vzpomínku i svým zemøelým kamarádùm. Dalšími tématy byla kopaná, politika a nejvìtším tématem bylo „my a PC“. Sdìlovali si vzájemnì své úspìchy pøi zdolávání nástrah poèítaèù. Nebrali to vše jako tragedii, ale s úsmìvem a nadsázkou. Jejich krédem bylo „musíme to zvládnout“, u¾ kvùli našim vnukùm, abychom nevypadali tak zaostale!