Pøíbìhy zemské atmosféry AAAA aneb za vše mù¾e klima nebo poèasí (19)
Bouøky v trysku staletí
Bouøky mìly pro lidstvo velký význam od pradávna. V¾dy» se dokonce podílely na polidštìní praèlovìka, nebo» mu pøinesly oheò. Všechny pohanské národy starovìku si je pak spojovaly se svými hromovládnými bohy. I staøí Slané mìli svého Peruna.
Kdy¾ se vrátíme ještì hloubìji do historie k bájím starého Øecka, pak narazíme na známé jméno – Prométheus. Tento Titán nejen¾e stvoøil èlovìka, ale také mu pøinesl v duté holi oheò, který ukradl bohùm. Dovolil si asi pøíliš, nebo» byl za to pøikován ke skále na Kavkaze a orel mu kloval játra, která mu ka¾dý den naštìstí znovu dorùstala!
Báj je to krásná, my však víme, ¾e oheò poznal praèlovìk u¾ v pravìku zásluhou bouøky a dlouho pøipisoval tento jev nadpøirozeným bytostem. Mo¾ná si nìkdo ještì vzpomene na své dìtství, kdy od rodièù slýchával, ¾e pøi bouøce hrají èerti v mracích ku¾elky. Blesk ¾e je jiskra, která vzniká pøi nárazu ¾elezné koule a následuje hromobití, kdy¾ se ku¾elky kácí…
Po více ne¾ dva tisíce let se pøedpokládalo, ¾e bouøkové jevy jsou vyvolávány „suchými parami“, hoølavými sirnými a sodnými výpary, které unikají ze zemského povrchu. Tyto Aristotelovy pøedstavy o pøírodních jevech zaèali nabourávat a¾ Galileo Galilei a Descartes, ale ani v jejich dobì ještì nikdo bouøku s elektrickými jevy nesrovnával.
V polovinì 18. století však pøicházelo bouøkám na kloub hned nìkolik badatelù. Nejznámìjší – a právem – je Benjamin Franklin, ale pravdìpodobnì ještì pøed ním se pøišlo na to, ¾e blesk je vlastnì veliká jiskra. Francouz Jean-Antoine Nollet poznal øadu spoleèných vlastností blesku a laboratornì vyrobené jiskry, a pøedpokládal, ¾e atmosférická elektøina vzniká tøením vzduchu o vzduch. I zakladatel moskevské university ruský chemik a fyzik M. V. Lomonosov konal se svým pøítelem G.W.Richmannem pokusy s elektøinou. Tito dva vìdci sestrojili „hromový stroj“, který mìl odvést „hromovou sílu“ na kovovou tyè a Richmann pøi jednom z pokusù pøi silné bouøce v Petrohradì v roce 1753 byl bleskem zabit! Lomonosov pak asi jako první si uvìdomil, ¾e letní bouøky souvisejí s výstupnými proudy teplého vzduchu, který se ohøál od zemského povrchu. Tím se dostal ke správnému vysvìtlení blí¾e ne¾ Franklin a „náš“ Prokop Diviš, kteøí se domnívali, ¾e atmosférickou elektøinu, a tedy i bouøku vyvolávají vodní páry, které se pøi rychlém výstupu vzhùru stávají elektrickými.
Benjamin Franklin pøímo excelentnì vyvrátil pøísloví – devìt øemesel, desátá bída! Byl toti¾ tiskaøem, pak novináøem, pøírodovìdcem, filozofem, a nakonec velkým státníkem – jedním z hlavních tvùrcù americké ústavy – „otcù zakladatelù“. V roce 1747 zaèal intenzivnì bádat a experimentovat v oboru elektøiny a brzy se zaèal zajímat i o elektøinu atmosférickou. Nejdøíve tedy pøišel na to, ¾e – „Elektrické proudìní je pøitahováno špièatými pøedmìty. Nevíme, zda tuto vlastnost má i blesk. Je¾to však ve všech svých rysech, u kterých jsme provádìli systematická srovnávání, má blesk shodné vlastnosti s elektøinou, mohu snad oprávnìnì pøedpokládat, ¾e se s ní bude shodovat i v tomto smìru?“ A otazník na konci tohoto záznamu ve svém denníku mohl odstranit a¾ po svém slavném pokusu v roce 1752.
Do bouøkového oblaku – cumulonimbu – vypustil na konopném provazu draka s døevìnou konstrukcí pokrytou hedvábím a s ¾elezným hrotem na špici. Jako pikantérie se uvádí, ¾e to hedvábí koupil Franklin své ¾enì na šaty k Velikonocùm, a tak paní Franklinová pøišla zkrátka. Pokus byl dramatický. Na konci silného konopného provazu byl pøivázán tì¾ký ¾elezný klíè a k nìmu pak krátká slabší hedvábná šòùra. Tu dr¾el odvá¾ný experimentátor v ruce a jiskry, které sršely od ¾elezného klíèe mu dávaly elektrické rány! Není se co divit, ¾e velký nìmecký filozof Immanuel Kant nazval Franklina „novým Prométheem, který vzal nebi oheò“!
A teï ještì zbývá vzdát hold dalšímu uèenci, tentokrát domácímu. Po neš»astné smrti profesora Richmanna v Petrohradì mnoho badatelù pokusy s blesky zastavilo. Prokop Diviš, východoèeský rodák, premonstrát, vìdec a experimentátor se však nezalekl a pokraèoval v nich. Na zahradì fary v Pøímìticích u Znojma „uvedl do provozu“ dne 15. èervna 1754 svùj „meteorologický stroj“. Byl to vlastnì bleskosvod, pøístroj velmi slo¾ité konstrukce. Mìl 400 kovových hrotù a byl umístìn na sto¾áru vysokém 15 m a pozdìji dokonce 41,5 m. Dle Divišových pøedstav mìl trvale vyrovnávat napìtí mezi nebem a zemí, mìl odsávat náboj bouøkového oblaku tichým výbojem a zabránit tak vzniku bouøky! Pro poøádek musíme upozornit, ¾e úkolem souèasných hromosvodù samozøejmì není zabránit bleskùm, aby vznikly, nebo» to není mo¾né, ale pouze pokud mo¾no beze škod odvádìt elektrický výboj do zemì. Konec toho pøístroje byl smutný. V roce 1759 postihlo celou støední Evropu velké sucho a vesnièané v Pøímìticích se domnívali, ¾e je to zavinìno tím, ¾e Divišùv bleskosvod rozhání mraky. A tak pøístroj strhli a znièili! A nejen to, první hromosvody postavené v našich zemích koncem 18. století nebyly „divišovského“, ale „franklinovského typu“. Ano, prostì platí, ¾e doma není nikdo prorokem!
Aèkoliv Prokop Diviš slavil velké úspìchy jako experimentátor, jeho teoretické pøedstavy ještì bohu¾el setrvávaly na prastarých základech pojímání pøírody. Výzkum elektøiny toti¾ stále chápal jako prostøedek k lepšímu poznání „ohnì“, co¾ byl jeden ze ètyø základních pøírodních ¾ivlù – zemì, oheò, voda a vzduch, pøesnì v intencích Aristotelových. A ještì další zajímavost o Divišovì všestrannosti. Byl toti¾ také vynikající hudebník a u¾ v roce 1753 sestrojil vlastní hudební nástroj, ve kterém vyu¾il elektøiny! Nástroj mìl 790 kovových strun, tøi klaviatury, trojí pedálový systém a elektøina vyrábìná leydenskými lahvemi mìla èistit zvuk strun! A tady ještì musím poctivì pøipomenout, ¾e všechny tyto historické události „vyhrabal kdesi“ meteorolog-historik Karel Krška.
O atmosférické elektøinì sice u¾ víme témìø vše, pøesto si pøíroda ještì nìkterá svá tajemství stále hájí, a mezi nì patøí i kulový blesk. Tato ohniví koule, která se pohybuje nìkdy pøímoèaøe, jindy klikatì, vzniká náhle a stejnì tak náhle zaniká, nìkdy potichu, jindy s poøádným randálem, nìkdy proletí domem, ani¾ nadìlá škodu a jindy je tomu naopak. Pøesto stále neznáme vysvìtlení tohoto jevu, ani ho nedovedeme vyrobit v laboratoøi. Existuje pouze nìkolik teorií. Nejznámìjší je ta, která pøedpokládá, ¾e je to koule plazmy, co¾ je ètvrté skupenství hmoty, témìø stoprocentnì ionizované. Uva¾uje se i o pøírodní termonukleární reakci èi o antihmotì, kterou dokonce teprve pøed nìkolika lety objevila v bouøkách geostacionární výzkumná dru¾ice Fermi.
Musím ale zakonèit tyto bouøkové pøíbìhy naší atmosféry nìèím stravitelnìjším. Odhaduje se, ¾e v našem ovzduší nad zemìkoulí vzniká v ka¾dém okam¾iku a¾ 2000 bouøek!
