Jak slo¾itá byla postava velkého pátku, øímského prokurátora Piláta, panujícího v pevnosti Antonia ve mìstì Jeruzalémì dobrých deset let (26-36 po Kristu)! Byl to Øíman patricijského vzhledu, nejspíše ve vìku okolo padesáti let, který v probíhajícím soudním øízení o Kristovì osudu mìl, jako jediný èlovìk v tìchto konèinách, právo povolovat trest smrti. Jak ještì shledáme, nebyl ovšem Pilát hlavní osobou tohoto dne. Byl toti¾ nucen v pravidlech této mocenské hry, na samých hranicích tehdejšího impéria, respektovat nábo¾enské status quo, jemu¾ ovšem sám nerozumìl, mnohé nechápal. V Kristovì osudu ovšem musel sehrát klíèovou roli, aèkoli vìdìl, ¾e jde o spor nábo¾enské povahy, smíšený s neúprosnou zlobou a mstivostí ¾idovské velerady. Jak se doèteme v evangeliích, „vìdìl toti¾, ¾e ho vydali z nenávisti“. Proto¾e byl informován o triumfálním nástupu Je¾íše do Jeruzaléma pøed necelým týdnem, ohromila jej posléze koncentrovaná nenávist pøicházejícího davu. Promìna, kterou nejspíše vùbec nechápal. Veleradou a jejími pøedáky ovšem pohrdal.
I kdy¾ byl na delší stranì páky, kdy¾ slyšel pokøik judaistického davu, „ulekl se ještì více“. V tìchto ètyøech slovech tedy nahlí¾íme do vnitøní tváøe øímského prokurátora. Ten, obklopený vojskem, ale i udavaèi, ¾il navíc v dýmajícím kráteru mo¾né vzpoury obyvatel mìsta. Pøitom si ¾idovští pøedáci rádi stì¾ovali na Piláta - dokonce a¾ v Øímì, kde vládl císaø Tiberius. Ten vìøil ka¾dému udavaèi – a soudil s neúprosnou pøísností. Mocenská Pilátova pozice nebyla tak výsostná, jak by se mohlo na první pohled zdát, co¾ vìdìli i ¾idovští pøedáci. Prokurátor mìl toti¾ respektovat zároveò práva obèanù tìchto konèin, ale zároveò mìl dbát o bezpeènost øíše a respektovat øímské zájmy v této oblasti. Na tuto strunu hráli i judaistiètí pøedáci, kteøí køièeli: „Kdy¾ ho propustíš, nejsi pøítel císaøùv. Ka¾dý, kdo se dìlá králem, staví se proti císaøi!“ Co¾ byla výrazná hrozba ¾alobou, a tedy chápeme, ¾e se Pilát ulekl ještì více, jak bylo zaznamenáno. Na jiném místì èteme, jak se veleknìzi jali ¾alovat, ¾e „tento èlovìk rozvrací náš národ, brání odvádìt císaøi danì…“
Pøesto, jak se dovídáme z dobových zápisù, se øímský prokurátor sna¾il Je¾íše propustit. Nejprve se pokusil pøenést odpovìdnost za nemilé soudní øízení s Galilejcem Je¾íšem na Heroda Antipase, odpovìdného za tyto konèiny. Nicménì dav se vrátil s nepoøízenou. Tedy prokurátora napadlo, ¾e v pøedveèer ¾idovských svátkù propustí jednoho z vìzòù – v nadìji, ¾e ¾idovští mluvèí nakonec vy¾ádají Je¾íšovo propuštìní. Dav však nakonec vybral Barnabáše, snad zbojníka nebo povstalce. Pilátovi nakonec nezbylo, ne¾ nechat Je¾íše zbièovat – aby snad probudil pozdní lítost a soucit pøihlí¾ejících zástupù. Mimochodem znalci Turinského plátna s otisky muèení, napoèítali osmdesát úderù. Leè dojetí se nekonalo. Kdy¾ Pilát pøedvedl Krista davu, prohlásil: „Ejhle, èlovìk! Kdy¾ ho však uvidìli veleknìzi a slu¾ebníci, zaèali køièet: Ukøi¾uj, ukøi¾uj ho!“ Nicménì Pilát ani v této chvíli nebyl pøesvìdèen o Je¾íšových provinìních a opakovanì prohlásil, ¾e „já na nìm neshledávám ¾ádnou vinu“. Pøesto nakonec kapituloval.
Nejpodstatnìjší se však toho dne odehrálo v pevnosti Antonia. Pilát mìl ojedinìlou šanci setkat se a hovoøit s Je¾íšem tak øíkajíc „mezi ètyøma oèima.“ Mìl šanci dozvìdìt se více o Je¾íšovì poslání, avšak zabýval se pøece jenom zejména procesními problémy, je-li opravdu králem a odkud pochází. Avšak ji¾ v okam¾iku bièování pøešel od oficiálního vyhlášení neviny k výroku „potrestání“ rafinovaným bièem mistra popravèího. Nebude od vìci, pøipomeneme-li si Ciceronùv výrok, ¾e „poutat øímského obèana je pøeèin; bièovat je zloèin; zabít je bratrovra¾da; co tedy mám øíci o povìšení na køí¾? Pro tak hanebnou vìc není jméno.“
Ovšem pozoruhodným byl okam¾ik, v nìm¾ se Je¾íš Pilátovi pøedstavil slovy, ¾e „pøišel jsem na svìt, abych vydal svìdectví pravdì“. Na to se ho Pilát, nejspíše s pokrèením ramen zeptal: „Co je to pravda?“. Na odpovìï neèekal a obrátil se k hluèícímu davu pøed pevností, aby ¾alobcùm sdìlil, ¾e já na nìm neshledávám ¾ádnou vinu“. Poznámka pod èarou øímského vydání evangelií uvádí, ¾e Pilátùv dotaz je jen vyjádøením skeptika, jemu¾ máme rozumìt v tom smyslu, ¾e státní moc prostì o podobné otázky nemá zájem. Mù¾eme ovšem Pilátùv postoj pochopit i jinak – tento mu¾ prošel výchovou antických myslitelù, pocházel ze zemì, která si pøisvojila celou plejádu bo¾stev, vèetnì nejvyššího a nejvíce ctìného Jupitera, jemu¾ obìtovali nastupující císaøi a u nìho¾ si vyprošovali pomoc vojevùdci pøi svém ta¾ení. Bùhví jak vla¾ný byl asi Pilátùv vztah k tomuto Jovovi a o to víc k nepochopitelnému Bohu starozákonního Izraele.
Ostatnì takto se pravda nehledá. Pilát mìl jedineènou mo¾nost se dozvìdìt o pravdì (ptáme se na pravdu o kom èi o èem) víc ne¾ èlovìk na pøelomu dvou tisíciletí. Byl to tedy spíš ne¾ otazník za konci vìty zoufalý výkøik bezmocného rozumu, spojený ještì s le¾érním postojem patricijù té doby a s lhostejným postojem k základním otázkám víry, smyslu ¾ivota a daného úkolu pro jedineènou roli na pozemské pouti. A proto¾e si øímský prokurátor bìhem rozhovoru s Je¾íšem neumí odpovìdìt sám sobì na otázku pravdy, kapituluje nakonec pøed hrozbou judaistického davu. Ve strachu pøed ztrátou své pochybné kariéry, klesá na pozici politické vypoèítavosti. V té chvíli se zbavuje Krista, ale i své vlastní dùstojnosti.
Pøitom jeho marný boj s pøedáky velerady nepostrádá na dramatiènosti i na sympatii ètenáøe ani po dvou tisíciletích. Konflikt ducha a moci, který se toho dne odehrál v Pilátovì duši, nejlépe zpracoval Karel Èapek, který ve svých apokryfech zapsal docela mo¾ný monolog o tomto dni, pøedneseným pøed osobním poboèníkem Suzou: „Prý kdy¾ se narodil, pøišli betlémští pastýøi a klanìli se mu jako nìjakému králi. A onehdy ho tady vítali lidé jako nìjakého triumfátora. Mnì to nejde do hlavy, Suzo. Já bych byl pøece jen èekal, ¾e snad pøijdou ti jeho Betlemáci. ®e ho nenechají v prackách tìch zdejších pleticháøù. ®e pøijdou ke mnì a øeknou: ´Pane, on je náš èlovìk a nìco pro nás znamená; my vám teda jdeme øíci, ¾e za ním stojíme a nenecháme mu ukøivdit´. Suzo, já jsem se skoro tìšil na ty lidi z hor; mám u¾ po krk tìch zdejších melhubù a sudièù… A já bych jim øekl: „Zapla» Pánbùh, Betlemáci, èekal jsem na vás. Kvùli nìmu – a kvùli vám i vaší zemi. Hadrùm na holi se nedá vládnout; vládnout se dá jenom mu¾ùm a ne hubám. Z lidí jako jste vy, se dìlají národy a státy. Øíkají mi, ¾e ten váš krajan o¾ivuje mrtvé. Prosím vás, co s mrtvými? Ale vy jste tu, a já vidím, ¾e ten mu¾ dovede o¾ivovat i ¾ivé, ¾e jim vnukl nìco jako vìrnost a èest a my – Øímané tomu øíkáme Virtus; nevím, jak se to jmenuje ve vašem jazyce, Betlemáci, ale je to ve vás. Myslím, ¾e ten èlovìk ještì nìco poøídí. Bylo by ho škoda.“
Pilát umlkl a rozpaèitì smetal se stolu drobeèky. „Nu, nepøišli“, zabruèel. „Ach, Suzo, jaká marná vìc je vládnout.“
A tak Kristus na køí¾i umøel, vstal z mrtvých, ale z jedenácti apoštolù stál pod køí¾em jen jediný svatý Jan, kterému bylo jako jedinému souzeno, aby odešel pøirozenou smrtí. A Pilát? Jak vyprávìjí legendy, byl nakonec povolán do Øíma, byl zbaven všech hodností, vyštván do vyhnanství, kde zemøel stejnou smrtí jako Jidáš – toti¾ sebevra¾dou.
„citace evangelií“
Ilustrace z Biblických pøíbìhù, Ravik