Jak to bylo s pøítoky Vltavy
Vlakem jezdím rád. Radìji ne¾ autem. Nemusím se soustøedit na øízení a také na ostatní úèastníky silnièního provozu, mezi nimi¾ se zhusta vyskytují pìkní vejlupkové, schopní ukáznìnému kolegovi znepøíjemnit jízdu, pøípadnì mu pomuchlat nervy nebo i plechy. Mohu si èíst, dívat se z okna, sledovat krajinu èi spolucestující.
Pozorovat lidi, to mì baví ze všeho nejvíc. I kdy¾ v poslední dobì není na valné vìtšinì z nich, pøedevším tìch mladších, nic moc na pozorování. Jakmile usednou, nìkteøí i pøi nastupování do vlaku, zaènou zírat do displeje, jak oni øíkají, chytrého telefonu. Pro mne je hloupý. Stejnì jako všechno, co zotroèuje lidi. A u¾ivatelé onìch chytrých telefonù, iPhonù, androidù, tabletù a dalších podobných vìcièek se na nich stávají závislými, ty vìci si je zotroèují.
Naštìstí ne všichni jsou ochotní neustále brejlit na svítící obdélníèek a cvakat ukazovákem do tlaèítek. Vlakem jezdí i lidé, kteøí se chovají normálnì, povídají si, ètou, svaèí, spí nahlas, pletou svetry, luští køí¾ovky… Ovšem mne zajímají spíše ti, co se chovají nenormálnì. Takoví vnášejí do cestování vzrušení a zábavu.
Onehdy, pøi cestì do Lysé nad Labem, co¾ je z Nymburka osobním vlakem nìjakých osmnáct minut, pro mne celou tu dobu hrála pantomimické divadlo mladá sleèna, zøejmì studentka školy u¾itého designu. Z kabelky vyòala zrcátko, šminky a øasenku, zøejmì doma nestíhala, a zaèala se líèit. Jestli jste nìkdy mìli mo¾nost pozorovat ¾eny pøi tomto obøadu, víte, o èem je øeè. Za takové ovládání oblièejových svalù, kroucení úst, m¾ourání, zkrátka øeèeno ksichtìní, by se nemusel stydìt ani nejvìtší z pierotù Jean Gaspard Deburau.
Nádherným pøíkladem mých exkursí do chování cestujících je i stolování. Tedy… spíše øeèeno klínování, nebo» ve vlaku si svaèinky obyèejnì rozkládáme na klínì. Pøi jedné mé cestì pøistoupil v Kolínì starší mu¾, jeho¾ lze charakterizovat jako silnì rozprostranìného. A tenhle tlus»och, okam¾itì po dosednutí, vybagroval z ruksaku velikou plastovou krabici, z ní¾ postupnì zkonzumoval tolik jídla, ¾e by staèilo hladovému dítìti z rovníkové Afriky na pùl roku. Ne¾ jsme dojeli do Pardubic, zmizely v nìm tøi øízky, jim¾ se øíká „pøes celej talíø“, chleby tlusté na tøi prsty, nìkolik housek se salámem, a¾ na èele se umastil nakrájeným uzeným bùèkem, který zakousnul dvìma klobásami a celozrnnou bagetou a na závìr si dal, samozøejmì po kouskách, šišku štrùdlu. Mezi Pardubicemi a Chocní zchroustal dva pytlíky mandlí v hoøké èokoládì. Zda a èím pokraèoval, u¾ nevím, neb jsem vystoupil.
Nejvíce mne ovšem baví, jak by øekl Bohumil Hrabal, hovory lidí. Dozvídám se neuvìøitelné pøíbìhy, intimní podrobnosti, èasto, ¾e šéf je blbec, zajímavé informace. Pøi jedné cestì do Hradce Králové to byly poznatky skuteènì ú¾asné.
Do plného vagónu jsem pøistoupil na hlavním nádra¾í v Nymburce. Usedl jsem na jedno místeèko k rodince na výletì. Otec – proplešlý ètyøicátník v brýlích, matka – šedivá domácí myška s ustaraným pohledem, syn – asi dvanáctiletý kluk s tìkavýma oèima, ostøíhaný nakrátko. Hovoøilo se o vèerejších školních výsledcích, podle otce ne velmi dobrých. Po probrání dvojky z vìtného rozboru, neuspokojivého stavu v chemii a trojce z matematické úlohy se zlomky, mìl otec k synovi øeè se zvednutým ukazovákem.
„Velmi jsi mne zklamal. Ze zemìpisu ètyøku! Kdo to jak¾iv vidìl! Mù¾eš mi vysvìtlit, na èem jsi pohoøel?“ artikuloval nepøirozenì.
„Mìl jsem vyjmenovat pìt pøítokù Vltavy.“
„Taková jednoduchá otázka! A jak jsi odpovìdìl?“
„Lu¾nice, Otava, Labe, Sázava a Ohøe.“
„Hmmm… a co bylo špatnì?“ zatápal otec.
„Mìla tam být Berounka a Malše, špatnì byla Ohøe.“
„A» poèítám, jak poèítám, chybnì muselo být ještì nìco!“
„To… Labe,“ špitnul syn.
„Jak to ¾e Labe?“ nevìøícnì se tá¾e otec.
„No já jsem si vzpomnìl na tu píseò, co tak rád zpíváš, tam kde se stýká u Mìlníka Labe s Vltavou. Jenom¾e ono to je, øíkal pan uèitel, obrácenì. Vltava je pøítok Labe.“
Otci se evidentnì ulevilo a debatu ukonèil: „Musíš se víc uèit! Já mìl ze zemìpisu v¾dycky jednièku!“
Vlak se blí¾il k Hradci, vpravo se na obzoru objevilo nevábné panoráma kouøících komínù opatovické elektrárny a v ml¾ném oparu za ním siluetka Kunìtické hory.
„Co to tam je?“ ukázala prstem matka.
„To vzadu je Kunratická hora a ty komíny jsou z opoènické elektrárny,“ odpovìdìl sebevìdomì zemìpisu znalý mu¾.
