Pošli tátu Vìtšinou byla ještì tma. Dìda potichu otevøel dveøe pokoje, ve kterém jsem spal, tiše zašeptal: „Míšo...“
A ještì døíve ne¾ zašeptal, sotva se dotkl kliky, já jsem u¾ otvíral oèi. Na stole byla pøipravená snídanì. Snídali jsme tiše, jen ranní pták obèas zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl namazaný máslem a z èaje se kouøilo. Potom jsme vyšli na dvùr a ranní chlad nás objal. Pøed gará¾í stála naše škodovka a já s dìdou jsem do ní nakládal rybáøské pruty, brašny s náèiním, skládací ¾idlièky, malé pøenosné rádio... Potom jsme vyjeli.
Bylo ještì šero, všechno spalo, jenom já u¾ jsem nedokázal zavøít oèi. Tolik jsem se tìšil, a¾ vyjedeme z vesnice a pojedeme poli, za Bánovem uhneme z hlavní silnice na úzkou silnièku vedoucí k pøehradì, mineme v mlhavém oparu utopenou rybáøskou chatu a kopeèkem plným výmolù vystoupáme k malému travnatému parkovišti.
Tìšil jsem se, jak na sebe navìsíme všechny brašny, tašky a kbelíky, krmení pro ryby i nìco málo k snìdku pro nás dva, úzkou kamenitou pìšinkou mezi šípkovými keøi sejdeme dolù k vodì, ¾eleznými parù¾ky si vykolíkujeme svùj plácek, rozlo¾íme udice a poprvé, ještì bez návnady, švihneme prutem, v dálce to ¾bluòkne a my znovu navineme vlasec a vezmeme malý váleèek tìsta a napíchneme ho na háèek.
Nikdy jsem se nenudil. Celé hodiny jsem vydr¾el tiše sedìt na bøehu a nenudit se. Tak dokonale prostoupen jsem byl tím tichem, tak dokonale jsem se s ním s¾il. Nìkdy, kdy¾ dlouho nic nebralo, jsem se vydal podél bøehu hledat ztracené háèky a olùvka, nebo jsem sbíral vršky od piva, které rybáøùm vypadly z prstù, kladl jsem je na hladinu a pozoroval, jak vzdorují vlnám.
Jindy jsem se svlekl do trenek a nechal si mezi prsty protékat krásnì mazlavé bláto, nebo jsem budoval malá jezírka, nebo jsem si do té krásnì vyhøáté vody celý vlezl a trochu si zaplaval.
Celé hodiny jsem také vydr¾el èíst pohádkovou kní¾ku, která od zaèátku tvoøila nedílnou souèást mé rybáøské výbavy, nebo jenom tak sedìt na staré vojenské celtì. Kdy¾ bylo chladno, tak jsem se do ní zabalil, sedìl jsem, díval se na svùj prut, v ruce jsem mìl jablko nebo rohlík a nic mi nechybìlo.
Nìkdy, kdy¾ jsem se podíval na udici, byl vlasec napnutý, a ve mnì se poka¾dé také nìco napnulo, odhodil jsem lodièky, kní¾ky, rozjedená jablka, cokoliv jsem dr¾el v ruce, letìlo pryè, a já jsem se nejkratší cestou øítil k prutu. Dìda se smál, ¾e si zlámu nohy, ¾e ten kapr neuteèe, pomalu... Mì v tu chvíli však nedokázalo nic zastavit.
A nìkdy jsem mìl štìstí a vytáhl jsem z vody parádního kapra a dal ho plavat do vezírku, abych ho pak vítìzoslavnì nesl domù. Jindy slavil úspìch kapr, utrhl se a nebo to bylo ještì malé kapøátko. To jsem mu potom ještì ve vodì opatrnì vyprostil háèek z tlamièky, zlehka jsem ho pohladil po høbetì a pustil ho na svobodu. Díval jsem se za kapøíkem, jak mizí v hlubinì, a tiše jsem zašeplat: „Pošli tátu.“
